Strach a bezmoc ji ovládaly, jako loutku na provázcích. Plakala a vzlykala jako nikdy předtím. Dívala se po chodbě a úzkostlivě si přála, aby jí někdo řekl, že bude všechno dobré. V ruce držela telefon a netrpělivě se dívala, jak ubíhal čas. Čekali už dvě hodiny a stále nikdo nic neřekl.
číst dál