119.díl - Will I ever feel better?

Rozevřela víčka. Párkrát zamrkala, než se jí zrak přizpůsobil šeru v pokoji. Hned na to začala vnímat pípání vedle sebe. Pootočila hlavu a všimla si několika přístrojů vedle postele. Poté pak hadičky, kterou měla napojenou přes jehlu do žíly.

 Měla sucho v ústech, na hrudi cítila bolest, vnímala, jak byla slabá. Pak se ozvalo nové zapípání, které nebylo pravidelné, jako to první.  Byla z toho všeho vyděšená. Osamělá v ponurém pokoji, ze kterého čišela až strašidelná čistota, desinfikovaný vzduch… Jsem v deliriu? Ptala se sama sebe.

 Náhle se otevřely dveře od pokoje. Z chodby proniklo dovnitř světlo, které pro ni nebylo nijak příjemné, až ji z toho rozbolela hlava.

„Paní Starlight…“ oslovil ji hlas neznámého muže. „Paní Starlight, jak se cítíte?“

 Podívala se pryč ze světla a uviděla u pravého kraje své postele doktora. Ta tvář jí byla povědomá.

„Poznáváte mě?“ zeptal se muž se zelenýma očima a světle hnědými vlasy.

 Ge je kývla a snažila se soustředit na něj, místo toho, aby vnímala, jak jí sestřička kontroluje hadičku.

„Jsem doktor Sheperd…“ pousmál se na ni. „Viděli jsme se před půlnocí.“

---------------------------------------------------------

 Chris popíjel kávu z kelímku, kterou si koupil v nejbližším automatu a vyhlížel z okna neznámé lidi, jak přichází do nemocnice a zase z ní odchází. Uběhlo už několik hodin, co Ge neviděl, ani nepomyslel na Natalie. Z toho, jak byla na něj Rachel naštvaná, a Michael taky, si vyvodil, že ji asi jen tak neuvidí. A pak ta nejistota, jestli bude její máma v pořádku. Unaveně si promnul tvář a opřel se o stěnu, u které stál. Vypadal bledě, nevyspaně… Celou noc čekal, jestli se náhodou jeho žena neprobere, aby mohl být u ní. Ale nic takového se nestalo.

 V kapse džínů mu zavibroval telefon. Vytáhl ho a zkontroloval na displeji přicházející hovor. Odložil na parapet kelímek a pak to zvedl.

„Ano, Marku?“ ozval se do telefonu.

„Jenom kontrolka. Jdeš dneska do práce?“ ptal se kolega.

„Ne. Vypadá to, že tam nebudu celý týden.“

„Dobře. Bereš si dovolenou?“

„Jo, radši jo…“ povzdechl si. „Ge měla infarkt. V noci ji přivezli do nemocnice.“

„A do prdele. Jak to zvládá?“ zeptal se Mark vážným tónem.

„Ještě nevím, čekám, až se probere.“ Namátkou se ohlédl za sebe a uviděl, že z chodby vyšla sestřička a něco si psala do poznámek. „Musím pak ještě jet domů, postarat se o děti.“

„Jasně, hele kdybys něco potřeboval, dej vědět.“

„Dík.“ Odpověděl Chris, vzal kelímek a znovu se napil kávy.

„Ať všechno dobře dopadne.“

 Sotva se stačil rozloučit s kolegou, a zároveň starým dobrým kamarádem, už stál za ním doktor a věnoval mu nemilý pohled. Chris hned schoval telefon, když si ho všiml.

„Pane Foxi, neměl byste tu telefonovat.“ Pokáral ho.

„Omlouvám se.“  Řekl, při čemž si všimnul, že doktor drží v ruce něco, co vypadalo jako zdravotní karta.

„Vaše paní se probrala. Chce vás vidět.“

 Chrisovi se hned v očích usadilo jiskření, jako by se do něj vrátil život, ale hned ho znovu utlumil doktorův vážný výraz ve tváři.

„Máte tři minuty.“ dodal doktor.

-------------------------------------------------------

 Opatrně otevřel dveře, aby ji nijak nevylekal náhlým vpádem, a vstoupil dovnitř. První, čeho si všimnul, bylo to, jak její tělo působilo drobně a bezmocně na nemocničním lůžku. Jeho domněnky proměnil ve skutečnost fakt, že Ge byla o poznání chudší, což mohl vidět i na jejích pažích. Bledá tvář, vlasy něžně rozprostřené po polštáři, suché rty, nezdravá barva pleti kolem očí. Měl co dělat, aby zachoval klid. Měl sto chutí jí vynadat, a sobě ublížit. Tohle byl výsledek jejich neřešených problémů. Tak moc jí to všechno ublížilo.

 Ge otevřela oči, ve kterých nebyla vůbec žádná jiskra. Byly unavené a stěží poznal, jestli se dívá na něj, nebo ne. Viděl přes sebou jenom to, co z ní zbylo.

„Chrisi…“ zašeptala.

 Viděl na ní, že si chtěla odkašlat, aby mohla normálně použít svůj hlas. Ale sotva se jí hruď víc zvedla, už se jí bolest projevila v bolestném výrazu ve tváři. Rychlým krokem přišel k její posteli, sklonil se k ní, při čemž vzal do dlaní její tvář a políbil ji na čelo, a pak na rty. Porušil všechna pravidla, jak by měl přistupovat k pacientce, ale bylo mu to jedno.

 Když se jejich rty oddělily, Ge na těch svých ucítila lehce slané kapičky. Byly to jeho slzy, které mu tekly po tváři. Ještě ho neviděla tak zlomeného. Nikdy, ani když mu umřel táta.

„Tolik mě to mrzí.“ Šeptal Chris, při čemž ji hladil po vlasech. „Všechno jsem to posral, měl jsem na tebe dávat pozor.“

„Můžu si za to sama.“ Zašeptala. Zvedla ruku a chvějivým dotekem mu utřela slzy.

 Měla vlažné prsty, její dotek byl teď pro něj to nejcennější, co mohl v této chvíli mít. Znovu ji políbil na rty, pak se pomalu napřímil, ale nepřestával v dlani držet její slabou ruku.

„Neměl jsem odcházet. Neměl jsem tě nechávat samotnou.“

„Nic si nepamatuju.“ Zašeptala pomalu. Únava na ní byla vidět.

„Všechno ti povím, až ti bude líp.“ Pohladil ji palcem po hřbetu dlaně. Všiml si hadičky, kterou měla zavedenou do žíly.

„Mě bude někdy líp?“

 Když vyslovila tuto otázku, jeho dětsky modré oči se střetly s jejími přivřenými hnědými, ze kterých stékaly slzy.  Zavřela oči a unaveně naklonila hlavu na polštáři, jako by chtěla spát. Jemně jí stisknul dlaň, jako by jí chtěl dát sílu, a ona mu jeho gesto oplatila jen slaboučkým dotykem prstů na jeho zápěstí.  Měl strach z toho, co řekla. Nevěděl, jestli to myslela tak, že už se necítí na to, aby tu ještě byla… nebo jestli jí ještě někdy bude líp u něj…

----------------------------------------------------

„Budeme sledovat její životní funkce, každý den budou probíhat kontroly přístrojů a výsledků, které nám dají. Prozatím bych radši nic neodhadoval dopředu.“

 Rachel přicházela chodbou, která vedla na oddělení jednotky intenzivní péče, při čemž před sebou viděla doktora Sheperda, který mluvil s Chrisem. Vypadal dost špatně, a to ještě nevěděla, co se děje. Když přišla za nimi, pan doktor zrovna domluvil, což ji dvakrát nepotěšilo. Ani ji nenechal se zeptat na stav její sestry.

„Jak je vaší neteři?“ zeptal se doktor Sheperd, když se Rachel u něj stavila a koutkem oka si měřila Chrise.

„Zatím spí.“ Odpověděla a hned se zeptala, než by se jí doktor zase na něco zeptal. „Něco nového?“

„Georgiana se probrala. Zatím budeme sledovat výsledky monitorování a pak uvidíme. Bolest na hrudi stále pociťuje, takže víme, na co se musíme zaměřit.“

„Můžu ji vidět?“ vstoupila mu do toho.

„Je mi líto. Bude lepší, když byste za ní přišla až odpoledne. Teď bude dobré, když bude komunikovat pouze s ošetřujícími.“

 Jenže když se podívala na Chrise, bylo jí jasné, nebo spíš tušila, že on ji určitě viděl. Doktor se omluvil a odešel, takže dostala příležitost, aby s ním prohodila pár slov.

„Ty jsi si ale viděl, co?“ zeptala se naštvaně.

„Rachel…“ promluvil na ni tím tónem, kterým si říkal o klidný přístup.

„Sotva jdu zkontrolovat Natalie, tak se Ge najednou probudí a ty můžeš jít za ní hned.“ Ucedila jedovatě. „Vůbec bych se nedivila, kdys zařídil, abych za ní nemohla.“

„Proč bych to, proboha, dělal?“ zeptal se unaveně.

„Co já vím?“ Pokrčila Rachel rameny. „Třeba nechceš, abych ji viděla. Abych ji nepřemlouvala k rozvodu.“

„Ty bys byla něčeho takového schopná?“ zeptal se jí s vážným pohledem. „Pravdu, Rachel. Udělala bys to?“

 Dívala se na něj a mlčela. Věděla, že Ge poslední dobou trpěla, a věděla, že si to sama způsobila, protože se bála komunikovat a všechno v sobě dusila. Taky věděla, že Chris ji možná nezná tak, jako ji zná Michael, ale nemohla hned soudit to, jestli jí s ním je, nebo není dobře.

„Jestli mi chceš ještě něco říct, tak můžeš hned. Musím jet domů za dětmi.“ Vybídl ji Chris.

 Rachel ale dál beze slov na něj upírala své hnědé oči a ve tváři měla stejně nedůvěřivý pohled, jaký umí i její sestra Ge, a stejně tak i Natalie. Christopher se tedy dal k odchodu. Sotva od ní ušel pár kroků,  Rachel sebrala odvahu.

„Chrisi!“ Oslovila ho.

  Zastavil se a otočil se na ni. V prvních vteřinách vypadala, že si ještě rozmýšlí, jestli mu něco řekne, nebo ne. Ale věděla, že lepší doba už asi nebude.

„Natalie se chce přestěhovat k Michaelovi.“ Řekla ne už tím naštvaným, ale teď zoufalým hlasem. „Mluvila o tom celou noc, ještě než jsme šli spát.“

„Je jen vyděšená z toho, co se tu děje. Až bude u Ge, bude jí líp.“ Řekl s nadějí v hlase.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ona chce opravdu odjet. Když mi to říkala, byla si víc než jistá tím, o čem mluví. Chtěla, abych zavolala Michaela za námi na pokoj, chtěla se ho zeptat přímo, jestli ji nevezme s sebou domů, až bude Ge líp.“ Odmlčela se. „Jenže já se bojím, že až se Ge dozví, co se děje, nijak jí to nepřilepší.“ Dodala rozechvělým hlasem. „Ona to nezvládne, jestli od ní Natalie odejde.“ Řekne s náznakem pláče.

Chris si prohrábl vlasy a jen si připomněl, kolik toho musí zařídit. Jet domů za dětmi, čelit nekonečným otázkám o tom, co je s jejich mámou, pak zavolat do práce a naservírovat Markovi, co je třeba udělat, a pak se postarat o dočasné hlídání dětí. Nemohl přece všechno nechat na Adama.

„Promluvím s ní, až se vrátím.“ Ujistil ji Chris a pak se dal chodbou k výtahům.