66.díl - ultraviolence

Napsal Starlight (») 26. 9. 2015 v kategorii 1989 - II. část, přečteno: 618×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineeli_40.jpg

 Neusnula jsem. Za celý večer jsem neusnula. Jak bych taky mohla?

 Necítila jsem vůbec nic. Jako bych byla jen prázdná schránka bez srdce, bez citu… Jako poutavý relikviář, který v sobě neměl žádný svatý grál. Jen prázdná schránka. Nic víc.

 Seděla jsem na posteli, a tupě zírala do zdi. Jediné, co jsem vnímala, bylo pípání přístroje, který sledoval můj puls. Vnímala jsem, jak účinky morfia slábnou, a já si čím dál víc uvědomovala bolest mezi stehny. Všechno se pomalinku vkrádalo do mé mysli, jako strašák, na kterého se snažíte zapomenout už od dětství. Vzpomínala jsem na údery, bolest, pláč, bolest a utrpení. Jeho slova, jeho sílu, jeho nenávist.

 Zavřela jsem oči a sklonila hlavu. Mlhavě jsem viděla hadičku zavedenou jehlou do mé žíly na vnitřní straně loktu. Kapačka. Nemám v sobě dost bordelu, že do mě lijou další sračky? Měla jsem opožděné reakce. Dveře se otevřely, ale já se až po chvilce podívala, kdo vešel do mého nemocničního pokoje. Byla to nějaká mladá dívka v uniformě.

„Jak je vám?“ zeptala se mě starostlivým hlasem.

 Nedokázala jsem zaostřit na její oči, za to jsem viděla konejšivý úsměv na jejích úzkých rtech. Kde je Jared? Co je s Davidem? Chtěla jsem se ptát, ale sotva jsem dokázala udržet svůj pohled na jednom bodě. Dlaní jsem si zakryla oči a zavzlykala. Nepoznávala jsem se. Moje tělo se mnou nechtělo pracovat.

„Eli.“

 Jarede? Sundala jsem ruku z mé tváře, abych se podívala jestli nestojí ve dveřích. Ale neviděla jsem ho. Kde jsi? Jarede? Přede mnou stála sestřička a zrovna mi snížila opěradlo postele, abych si lehla. Neviděla jsem přes ni. Položila jsem se a byla ráda, že už nemusím držet hlavu zpříma. Nezdálo se mi, že ho slyším?

 Když se sestřička otočila k odchodu, uviděla jsem ho. Stál ve dveřích. Jeho vlasy byly nezvykle rozcuchané. Vždycky si prohrabává vlasy, když je nervózní, nebo unavený. Vypadal unaveně. Ale jeho dětsky modré oči.. Co se stalo? Chtěla jsem si ho zavolat, aby přišel blíž. Jeho oči… Byly podlité krví a slzami. Jeho tvář, plná utrpení. Ublížil ti? Chtěla jsem se ho dotknout, abych věděla, že mu nic není. Že je v pořádku. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli mu Morgan neublížil, ale sotva jsem dokázala udržet otevřené oči.

„Běžte pryč!“

 Odehnala ho. Ostrý hlas sestřičky byl pro mě jako skřípání rozladěných houslí. Překulila jsem se na bok a zacpala si uši. Nekřičte. Prosím…
-----------------------------------------------------

 Probrala jsem se neskutečně vyčerpaná. A bolest mezi stehny pořád neustávala. Při každém pohybu jsem vzpomínala na Morganovu krutost.

„Elizabeth?“

 Kdo je tu? Pomalu jsem se otočila, a u dveří jsem viděla sedět na židli nějakého doktora. Měl bílé vlasy a šedivý knír. Mohl by klidně dělat Santu, kterému děti o Vánocích sdělují své přání v nákupním centru.

Vnímáte mě?“

 Zakývala jsem hlavou. Zvedl ruku a ukázal mi dlaň.

„Kolik ukazuji prstů?“ zeptal se mě.

„Čtyři. Ale ten fígl z palcem znám taky.“ odpověděla jsem unaveným hlasem.

 Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Měla jsem žízeň. A jako by mi četl myšlenky, přistoupil doktor k protějšímu stolku a nalil mi vodu. Podal mi plnou sklenici i s brčkem a pak zůstal stát u kraje postele.

„Když jsme vás v noci přijali, byla jste mimo své smysly.“ začal mi vyprávět. „Měla jste v sobě velkou dávku morfia. Pamatujete si něco, když jsme vás vyšetřovali?“

„Ne.“ upila jsem čtvrtinu sklenice a vrátila mu ji.

„Ale to, co se dělo před vaší hospitalizací, si pamatujete, že ano?“ zeptal se kontrolně.

 Přikývla jsem. A pak už se mě na nic neptal. Jen mi vyprávěl, a svým způsobem připomínal, co se mi včera večer stalo. Řekl mi, v jakém stavu je David. Prý že měl obrovské štěstí, že vůbec přežil noc na jipce. Řekl mi, co se dozvěděl od komisaře, který to všechno vyšetřoval. A řekl mi toho mnohem, mnohem víc…
---------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------

 Křičela jsem. Křičela jsem a brečela. Křičela jsem a bránila se proti sestřičkám, které mi chtěly něco dát do kapačky. Brečela jsem a křičela, kopala nohama, a odstrkovala jejich ruce, když se mě snažily zatlačit do matrace, abych si lehla. Brečela jsem, protože jsem už na nic neměla síly. Brečela jsem, protože jsem si byla jistá, že kdybych umřela, bylo by mi mnohem líp.

Liz_15

 Brečela jsem a naříkala. Volala jsem Jareda. Křičela jsem z plných plic, dokud jsem nezačala kašlat. Volala jsem jeho jméno, protože jsem věděla, že je blízko. Věděla jsem, že na mě čeká. Křičela jsem, protože jsem chtěla být s ním. Volala jsem ho, protože jsem se cítila slabá a opuštěná. Křičela jsem, protože jsem ho stále neviděla přicházet. Volala jsem jeho jméno, protože mě sestřičky nutily, abych se uklidnila. Jak jsem se mohla uklidnit, když jsem byla sama? Volala jsem jeho jméno. Vykrucovala jsem se sestřičkám, abych viděla na dveře. Čekala jsem, že se v nich Jared objeví každičkou vteřinu. Volala jsem na něj. Ale on tam nebyl. Je pryč? Zaštípala mě jehla v žíle, a mě se opět zavíraly oči.
---------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------

„Jak dlouho tady jsem?“ zeptala jsem se z polospánku, když mi jiná sestřička upravovala kapačku.

„Už dva dny.“ odpověděla opatrně.

„Kde je můj manžel?“ zeptala jsem se jí rozespale.

 Neodpověděla mi. Jen posunula dávkovač na kapačce, a já znovu usnula.

---------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------

 Probrala jsem se z bezesného spánku. Podle světla, které prosvítalomezi žaluziemi muselo být už pozdní odpoledne. Jenže čas byl tou poslední věcí, která mě zajímala. Naproti mé postele stál o stěnu opřený Jared. Pořád měl na sobě stejné oblečení. Jako by odsud ani chvilku neodešel. Jako by čekal na každé mé probuzení.

 Otevřela jsem oči dokořán, nebo spíš, jak jen to šlo. Pořád jsem se cítila mimo z těch sedativ, které mi dávali přes kapačku. Jako bych byla hadrová panenka, která nedokáže dělat nic jiného, než jen spát.

Když si všiml, že jsem vzhůru, jeho pohled se setkal s mým. Bože.. Měl kruhy pod očima, které byly vyčerpané. Byl nevyspaný a unavený. Na tváři mu rostlo viditelné strniště, a já si jen mohla představovat, jaké by to bylo ho znovu cítit na tváři, když by mě líbal. Jenže mi stačilo velmi málo k tomu, abych věděla, že žádný polibek nedostanu. Jakmile uviděl, že nespím, a že svou pozornost soustředím jen na něj, najednou to nebyl on.

 Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale jeho hlas jsem neslyšela. Zarazil se. Sklonil hlavu a lehce se zamračil, jako by bojoval sám se sebou. Pak si zakryl svou tvář dlaněmi a shrbil se. Jako by brečel. Sundal si dlaně z obličeje a já uviděla, že měl slzy na krajíčku. Znovu se na mě podíval.

Jared_41

„Odpusť mi to.“

 Řekl sotva šeptem, a pak rychle vyrazil ke dveřím. Otevřel je, vyšel z mého pokoje, a skoro neslyšně je za sebou zavřel. Zase jsem byla sama. Stejně jako v tu noc, kdy jsem zažila nejvíc fyzické i psychické bolesti za celý svůj život.

 Pomalu jsem vstala z postele. Došla jsem si na záchod a snažila se aspoň trochu oživit si mozek po velkých dávkách léků tlumících bolest. Jakmile jsem se chtěla vrátit zpátky do postele, protože dlouho jsem stát nevydržela, vzpomněla jsem si na člověka, který toho protrpěl mnohem víc. David!

 Doteď jsem o něm nic nevěděla. A určitě bude taky na jednotce intenzivní péče… Sundala jsem pytlík s tekutinou z věšáku, vzala ho do dlaně a se zavedenou kapačkou jsem šla ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a rozhlédla se po chodbě. Bylo tam šero. Však je ještě den, ne? Ne, nebyl. Silné světlo z pouliční lampy mě natolik zmátlo, že jsem si myslela něco jiného. Jared se poděl bůhví kam. Chodba byla prázdná.

 Šla jsem na jednu stranu a nahlížela do pokojů. Neviděla jsem ho. Vydala jsem se tedy na druhou stranu. Taky nic. Až když jsem zašla za roh, uviděla jsem v jednom pokoji pána s většinou těla v sádře. Když jsem došla k dalšímu pokoji, už jsem nemohla rozeznat, kdo tam ležel. Tiše jsem vstoupila dovnitř.

 Byly tady dvě postele. V obou byli muži, ale byli tak zranění, že jsem je v šeru sotva dokázala nějak poznat. Přistoupila jsem k bližší posteli a podívala se na čelo lůžka, kde byly záznamy pacienta. Tento muž měl padesát čtyři let. Měl nehodu na motorce, ale dál jsem to číst nechtěla. Jeho jsem nehledala. Ani druhý pacient nebyl mým cílem. Ten byl o pár roků mladší než jeho soused, a tento pro změnu spadl ze schodů v podchodu.

 Vyšla jsem na chodbu, když jsem se ujistila, že je čistý vzduch. Rozhodla jsem se změnit směr a přešla k protějšímu pokoji. Přes okýnko ve dveřích jsem viděla, že tohoto chudáka hlídalo hned několik přístrojů. Vešla jsem dovnitř a hned se snažila v šeru pokoje přečíst základní údaje. Stačilo mi jen jméno a příjmení.

 David Vaire. Třicet tři let. Fyzické napadení. Jen výčet jeho zranění byl nekonečný. Ale poslední údaj mě dorazil ve všech obavách. V kómatu čtyřicet osm hodin.

 Propukla jsem v pláč, jen co jsem si to přečetla. On je v kómatu! Zalapala jsem po dechu a začala vzlykat. Co mu to provedli? Upustila jsem plastový pytlík, a jakmile dopadl na zem, škubl mi hadičkou, kterou jsem měla zavedenou do žíly. Zaštípalo mě to, ale to nebylo nic v porovnání s tím, co jsem měla před sebou. Davida málem ubili k smrti. Můžu se jen modlit, aby se z kómatu vůbec probral.

Eli-crying

 Sedla jsem si na zem, skrčila nohy a objala si kolena. Brečela jsem a poslouchala pípání všech těch přístrojů, které monitorovaly činnost Davidových orgánů. Kdybych si to všechno nepřečetla, ani bych ho nepoznala. Obličej měl samou modřinu a byl celý oteklý. Levou ruku od zápěstí až po loket v sádře. Zbytek těla byl zahalený pod přikrývkou. Davide… Brečela jsem, protože jsem věděla, že to byla moje vina. Kdyby tehdy se mnou večer nebyl, nikdy by ho Morganovi lidi nezbili. Neublížili by mu… Nebo jsem si to aspoň myslela.

---------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------

 Když jsem se dobelhala zpátky do svého pokoje, zůstala jsem sedět na posteli jako socha. Nemohla jsem už ani spát po tom, co jsem viděla. Mále jsem přišla o kamaráda, a ještě ani nevím, jestli to vůbec zvládne. Jestli se vůbec z komatu probere.

 Slzy mi tekly po tváři, ale já je už nevnímala. Vím, že bych měla hlavně kvůli sobě myslet na lepší a dobré věci, nestrašit se. Ale tady mi už nic dobrého nezbylo. Byla tu jen jedna věc, která mi udělala radost, ale sotva na pár vteřin. Šok, který jsem utrpěla z Morganových násilných sklonů, a následný šok z hospitalizace, mě vyčerpal na maximum.

 Ráno se blížilo. Viděla jsem, jak se stěny pomalu zesvětlovaly podle toho, jak slunce vycházelo, a jeho paprsky si hledaly cesty mezi budovami tady v centru L.A. Další den začal, a já neměla tušení, co bude dál. Nevěděla jsem, kdy mě odsud pustí. Nevěděla jsem, co doktoři chtějí s Davidem dělat. Jestli počkají na to, jestli se probere sám, nebo se ho pokusí sami dostat z komatu. Nevěděla jsem, kde byl Jared.

Jestli to jenom zkusí, zabiju ho!“

Eli-morgan-rape

 Morganův zuřivý hlas mi zněl živě v hlavě.

„Jestli se pokusí mi to vrátit, zabiju ho.“

Morgan-rapes-elizabeth

 Zavřela jsem oči a vrátila se do vzpomínek toho večera. Vzpomínek zmámených morfiem. Vzpomínek protkaných bolestí.  Ležel na mě. Tlačil mě svou vahou do matrace a přirážel. Nadával mi. Řval na mě. Přísahal mi, že jestli se k Jaredovi vrátím, už ho nikdy neuvidím. Držel mi ruce podél hlavy, a bral si mě silnou. Říkal mi, co se právě dělo s Davidem, zatím co on mě šukal. Říkal mi, jak mu lámou ruce, popisoval mi, jak ho kopou do žeber, jak ho mlátí do hlavy, dokud neztratí vědomí. To všechno jsem slyšela z Morganových úst, když jsem sama trpěla jeho krutost.
----------------------------------------------------------

„Eli?“

 Z bolestných vzpomínek mě vytrhl tichý hlas, který se ozval za dveřmi. Utřela jsem si obličej od slz, vstala a přešla ke dveřím.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se.

„Michael.“ odpověděl ten známý hlas za dveřmi. „Nemůžu tu dlouho být. Máš zakázané veškeré návštěvy.“

„Proč?“ vyhrkla jsem a měla jsem co dělat, abych zase nebrečela.

„Prý je to pro tebe až moc náročné. Emocionální vypětí, říkal doktor.“ odpověděl Michael.

„Ten doktor je hajzl.“ řekla jsem naštvaně. „Jak se mám dát do pořádku, když jsem tu sama, a nikoho tu neznám?“

 Uslyšela jsem nějaké šustění. Pod dveřmi se najednou u mých novou objevil papírek. Poznala jsem jeho rukopis.

Letter-from-michael

Otevřela jsem dveře a uviděla Michaela, jak tam stál, a díval se na mě, jako na raněné zvíře. Cítil mou bolest, věděla jsem to. Zase jsem se rozbrečela a vhrla jsem se mu do náruče. Držel mě pevně. Objímal mě, hladil mě po vlasech a utěšoval mě. Tohle jsem potřebovala. Za celou tu dobu, co mě drželi tady na jednotce intenzivní péče, jsem nebyla s nikým v kontaktu. Mysleli si, že se z té bolesti vyspím. Že když do mě najilou přes kapačku litry léků tlumících bolest, že pak budu v pohodě. Jenže tohle jsem skutečně potřebovala. Podporu. Lásku. Ale tu bolest nezničí nic.

„Nesahej na ni!“

 Jaredův rázný hlas přerušil ticho jako blesk husté mraky. Sotva jsme ho uslyšeli, odtrhl ode mě Michaela takovou silou, že málem spadl na zem. Po dlouhých dnech samoty, kdy jsem všechny sestřičky prosila, o to, abych mohla vidět svého muže, jsem ho teď nepoznávala ani trochu.

 Stál u mě, oblečený do černé koženkové bundy a černých kalhot s bílým tričkem a teplými botami. Oba byli oblečeni v zimním oblečení, což znamenalo, že venku pořád panuje únorové chladné počasí. A stejně tak chladné byly Jaredovy oči. Kvůli nim bych udělala cokoliv, ale teď jsem se jich bála. Díval se na Michaela, jako by ani nebyl jeho přítel. Žádný kamarád.

„Jarede.“ šeptla jsem.

 Podíval se na mě, a ta nenávist v jeho modrých očích se hned ztratila. Místo toho se v nich objevila bolest, a ještě něco, co jsem nedokázala poznat.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptala jsem se ublíženě. „Proč se takhle chováš?“

„V tuhle chvíli by ses radši neměla ptát na nic.“ odpověděl chladně a znovu se zadíval na Michaela, který nás dva sledoval velmi ostražitě.

 Co se mezi nimi stalo? Snad je Morgan nepoštval proti sobě. Jen to ne.

„Co tady děláte?“

 U hlavních dveří oddělení se objevila vrchní sestra. Ukázala na ně a ještě víc pak zvýšila hlas.

„Okamžitě odsud odejděte!“

 Na její výzvu nijak nereagovali. Stáli na místě a váhali. Sestra zmizela ve dveřích, které za ní hlasitě práskly. Bylo nám jasné, že tu nastává problém. Co nevidět přijdou sestry s doktory, aby je odsud vyhnali.

 Objala jsem Jareda, abych přerušila napětí, které tížilo všechen vzduch tady na chodbě. Ucítila jsem jeho dlaně, které se mě dotýkaly ve vlasech, na lopatkách, na zádech. Cítila jsem jeho silné ruce, které mě držely stejně tak pevně, jako před chvílí ty Michaelovy.

„Chci domů.“ řekla jsem vysokým hláskem, protože jsem zase začínala brečet.

„Musíš to tady vydržet.“ pošeptal mi do ucha.

Odtáhla jsem se, abych mu viděla do tváře. „Jak? Jak to tady vůbec můžu vydržet?“

 Bylo mi zle úplně ze všeho. A nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co dělat. Jared mě prosil svým pohledem, abych se na nic neptala. I on toho musel mít dost.

„Čeká nás soud.“ ozval se Michael za mými zády. Ohlédla jsem se po něm se strachem, který mi hned sevřel žaludek. „Zažalovali jsme Morgana. Proces začne za tři týdny.“

„Ne, to ne. Prosím.“ podívala jsem se na něj, a na Jareda. „Viděla jsem Davida. Morgan po vás půjde, a dopadnete ještě hůř.“

„To se nestane.“ namítl Michael.

Jared-leto_17

„Tak ať.“ řekl Jared.

 Vzala jsem Jaredovu tvář do dlaní, když jsem uslyšela, že by se klidně nechal ubýt k smrti. Nechtěla jsem nic takového znovu slyšet.

„Prosím.“ žadonila jsem. „Nedělej to.“

 Vzal moje ruky do dlaní a políbil mě na čelo. „I kdyby mě měli jeho kmotři zmlátit. Postarám se, aby nám dal pokoj. Jednou pro vždy.“

 Dveře oddělení se otevřely, a v nich se objevili dva doktoři a asi pět sester. Moje návštěva musela odejít. Rychle jsem Jareda políbila a pak jsem ještě objala Michaela. Když mě schoval do černě jeho zimního kabátu, musela jsem mu ještě něco říct.

„Rozmyslete si to.“ pošeptala jsem Michaelovi. „Emily to může taky zasáhnout.

Michael_224

„Ona jde s námi do toho.“ odpověděl mi.

 „Jste blázni.“ řekla jsem, když mě pustil.

 Oba, Jared i Michael se na sebe podíval, a dali se na odchod. Kvůli mně se ti dva pouští do konfliktu, který nemůžou vyhrát. Já to vím. Ať už by u soudu vyhráli, a soud by Morganovi nařídil cokoliv, pořád by si našel způsob, jak by mě zmanipuloval.

 Když se kolem nich prohnaly dvě sestry, věděla jsem, že zase dostanu dávku. A velkou. Odvedly mě na pokoj, uložily do postele a hned nasadily novou kapačku, protože svou jsem nechala u Davida na pokoji. Za chvíli jsem pak o sobě nevěděla. 

Eli-sleeping

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Kesisek z IP 89.103.137.*** | 29.9.2015 16:37
Zdravím autorko smile , musím uznat, že jsi předčila všechny mé představy, sama bych to nenapsala líp. Jde vidět, že sis s tímto dílem pohrála a určitě to zabralo čas napsat, takže chválím. Přiznám se, že se vyplatilo čekat :X i když já moc trpělivý člověk nejsem smile než čekat na tramvaj, radši jdu vždycky pěšky smile ..... A jak mě jistě znáš, tak dílek 67, jak to vidíš? :X V dohlednu, že jo? smile
Starlight | 29.9.2015 17:54
Určitě v dohlednu smile I když - v dohlednu- je tady dost široký pojem smile Nebudu přesně uvádět termín, kdy se tu objeví další díl. Všechno chce svůj čas smile
Kesisek z IP 89.103.137.*** | 29.9.2015 19:22
Zlobíš mě smile , ale pokusím se na té zastávce čekat smile (V pohodě, dělám si srandu :X pokud má být něco originálního, pak to vyžaduje svůj čas. Zcela Tě chápu smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a jedna