Neměla moc v lásce, když jí někdo promlouval do duše. Záleželo na tom, o čem je řeč. A ani teď se jí to neposlouchalo dobře, i když jí do duše promlouval táta.
„Potřebuju, abys tu byla s mámou. Nikoho jiného nemá, jenom vás, děti.“
Vzpomínala na otcova slova. Dal jí pocit, že je pro své rodiče důležitější, než jak si myslela.
„Musím vědět, jak se má. Ty jsi jediná, kdo se tu o ni postará, když jí nebude dobře.“
„Ale co Chris? Ten by se o ni měl starat.“
„Sama vidíš, jak se stará.“
Jo… to viděla. S Georgianou se vůbec nepřivítal, jak tomu bývalo kdysi. Jenom kolem ní prošel, pozdravil ji prostým Ahoj, a šel dál do pracovny. Po půl hodině z tama vyšel, vzal si klíčky od auta a odjel. Prý musel jet ještě do práce. O Adamovi se nezmínil jediným slovem. Neřekl vůbec nic.
----------------------------------------------------------
Ge věděla, co Michael řekl jejich dceři, a byla ráda za to, že ji takhle více méně zkrotil. Kdyby totiž mohla, odletěla by s ním do Ameriky ještě ten den. To jí ale nedovolil. Místo toho, aby se aspoň trošku radovala z toho, že Natalie nebude plánovat nějaký útěk do Kalifornie, se teď obávala toho, že Christopher možná někoho má.
Čekala na něj do noci. Netrpělivě se pohybovala po ložnici v tlumeném osvětlení, sem tam nakoukla na malou Ge, jak spinkala v postýlce, a pak zase chodila tam a zpátky, seděla na posteli, v křesle, zase na posteli. Nechtěla si číst, protože by si tím unavila oči.
Ani nevěděla, jak usnula, ale probudilo ji cvaknutí dveří, když je Chris zavřel. Vypadal utahaně a nevyspaně. Co ho ale překvapilo, byla polospící manželka na posteli, zabalená do županu v krátké noční košilce. Ospale na něj mrkala a pomalu se opřela o loket, aby na něj líp viděla.
„Ty ještě nespíš?“ zašeptal Chris s ohledem na malou dcerku, aby ji nevzbudil.
„Ne.“ Posadila se Ge. „Čekala jsem na tebe.“ Odpověděla tiše.
Chris si rozepnul sako a svlékl si ho. Měl na sobě tmavě modrý oblek a tmavě šedou košili. Vyndal si mobil z kapsy, odložil ho na noční stolek a pak se posadil naproti Ge na postel.
„Je pozdě. Nemuselas na mě čekat.“ Natáhl ruku a odhrnul jí vlasy z tváře.
„Musela.“ Oponovala tiše. „Když jsi přijel, neřekl jsi ani slovo. Nevěděla jsem, co se stalo, nebo co se děje. A hned potom jsi odjel do práce a vrátíš se až teď v noci.“
Chris jí věnoval chápající pohled, čímž dával najevo, že ví, o čem jeho žena mluví. Na jejím místě by si taky dělal starosti.
„Co se děje?“ zeptala se tiše, ale dost starostlivě.
„Adam se k nám bude stěhovat.“ Odpověděl tím tónem, kterým říkal, že je to hotová věc. „Celý ten týden jsem to řešil s právníky. S Kate jsem se viděl jenom ten první den, co jsem přiletěl do Washingtonu. Když mě chtěla vyhnat z domu, řekl jsem jí, že jestli ještě něco zkusí, vezmu si Adama k sobě. To už začala dělat scénu přes celou ulici. Tak jsem odjel k sobě domů a volal právníky. Mezi tím na mě stihla zavolat policajty, vymýšlela si úplné kraviny, aby se mě zbavila a nakonec ani nechtěla mluvit se svým právníkem, když už bylo rozhodnuto.“
Tak tohle bylo pro Ge nečekané, ale taky jí to trochu stáhlo žaludek. Co kdyby se časem něco stalo, a on by si stejnou cestou vzal děti? Jen nad tím trpce zavřela oči, jako by na to ani nechtěla pomyslet.
„Proč jsi jel ještě teď do práce?“ zeptala se.
„Protože jsem chtěl vědět, jak se věci mají. A taky ještě zavolat právníkům, jestli všechno pokračuje podle dohody.“ Odmlčel se a pak se lehce pousmál. „Kdybych zůstal tady, úplně bych povolil, nesoustředil bych se… Tolik jsem se těšil, až se vrátím domů.“
Naklonil se k ní a políbil ji. Ge si unaveně opřela čelo o jeho rameno a povzdechla si. Ucítila jeho dlaň, jak ji začal hladit po vlasech, což jí zavíralo oči, neskutečně ji to uvolňovalo.
„Vůbec ses neozval.“ Vyčítala mu tiše. „Víš, co to se mnou dělalo?“ zvedla hlavu a podívala se na něj. „Po tom, cos odsud odjel a my jsme byli rozhádaní…“ připomněla mu.
„Ge…“ oslovil ji šeptem. „Právě proto, že jsme byli jenom rozhádaní, jsem se těšil domů jako malý kluk. Kate dělá za života peklo nejen mě, ale už i Adamovi. Ty by sis nikdy nic na dětech nevybrala…“ pohladil ji po tváři. „Došlo mi, jaký jsem byl blbec. Každý dnem, co jsem tam musel čelit Kate a jejímu odporu, jsem víc a víc chápal, co jsem provedl. Nechtěl jsem, aby sis myslela, že ti nevěřím. Ale musíš mě pochopit, že to je pořád pro mě moc, když jsi Michaelovi porodila dítě, i když za to všechno mohl on.“
„Teď mi věříš?“ zeptala se trochu uraženě.
„Ge, prosím…“ trpce zavřel oči.
„Teď, když ses týden přetahoval o svého nejstaršího syna se svou exmanželkou.“ Dodala. „Ty ses fakt musel těšit, až sem přijedeš, že se to snažíš rychle zamést pod stůl.“
„A co bys na mém místě dělala ty?“ zeptal se taky uraženě.
„To nevím, ale bohatě mi stačilo, že se mi Natalie přiznala, že se chce přestěhovat za Michaelem. A prý kdyby Alex nešel na Eton, odstěhoval by se taky.“ Vstala z postele a upravila si župan. „Ty máš aspoň syna, který s tebou půjde a přestěhuje se. Ale já mám děti, které už to tady nemůžou vydržet, a já nevím, čím to je.“ Dořekla s náznakem pláče. „Nevím, co bych dělala na tvém místě, ale vím, že já to už vůbec nezvládám.“ Rozbrečela se.
Chris zůstal sedět na posteli a díval se do jednoho místa na matraci, kde před chvílí seděla. Byl hluboce zamyšlený nad tím, co řekla, jak moc se jí to dotklo. Jestli je tohle pravda, znamená to, že tahle rodina nemá už daleko k tomu, aby se začala rozpadat od základu. S povzdechnutím si promnul čelo a unaveně zamrkal. Měl za sebou vyčerpávající bitvu o syna, několika hodinový let, povinnosti v práci, a teď se dozví, že doma není situace o nic lepší.
Georgiana tiše přišla k postýlce svého nejmladšího dítěte a ještě sem tam posmrkovala se slzami v očích. Říká se, že každé mladé ptáče jednou vyletí z hnízda, ale aby to už tady Natalie nemohla vydržet? Zavřela oči a znovu se rozplakala. Odvrátila se od postýlky malé Ge, aby ji nevzbudila. To už stál před ní Chris a chtěl ji obejmout, ale ona prvně uhnula.
„No tak…“
Zašeptal Chris a napodruhé se už nechala přivinout k jeho tělu. Hladil ji po vlasech, konejšil ji, líbal na spánek.
„Napravím to, slibuju.“ Šeptal jí do ucha.
------------------------------------------------------------
Ten jeho slib byl pro ni, jako by mluvil do větru. Za celou tu dobu byla tak zničená tím vším, že už jí bylo jedno, jestli by Natalie přesídlila do Kalifornie, nebo jestli se tahle situace v rodině nějak dá do pořádku. Ale Christopher se snažil. S dětmi se snažil dost komunikovat a snažil se od nich zjistit, co se tu za ten týden jeho absence dělo.
Jediná nepříjemná zpráva byla taková, že se tu zastavil pan Jackson. Kupodivu mu to nepožalovali Henry, nebo Christian s Adele, byli to Alex s Natalie. Neřekli to nijak vychloubavě. Jenom to prostě oznámili, aby věděl. Měl sto chutí jít za Ge, a zeptat se jí, co to mělo znamenat. Úplně viděl, jak si mu se vším postěžovala. Pak ale radši všechno hodil za hlavu, jinak by se ještě jednou musel sbalit a zase někam odjet, aby si pročistil hlavu.
Co mu ale bránilo v komunikaci s jeho ženou, byla jejich nejmladší dcerka Georgiana Carmen Elizabeth Starlight Fox. Nebylo jí dobře a pořád jí bolelo bříško, a ani její zažívání nebylo zrovna v dobrém stavu. Ge s ní tedy jezdila po doktorech a sháněla léky, které může užívat dvouroční dítě.
Nehnula se od ní ani na krok a všude ji nosila sebou. Strávila s ní čtyřiadvacet hodin denně. Po třech dnech se už trochu spravila, ale i tak byla po lécích dost malátná, a to měla jen malou střevní virózu.
Oba stáli nad její postýlkou a pozorovali, jak jejich bleďunká dcerka spí. Byla pozdní letní noc, ovšem vlhkost ve vzduchu jen potvrzovala, že se blíží britský déšť.
„Kdy pojedete na kontrolu?“ zeptal se Chris.
„Doktorka říkala, že jestli jí nebude po lécích špatně, tak nemusíme jezdit. Ovšem, pokud by se to ještě zhoršilo, tak máme hned sednout do auta a jet do nemocnice.“
Opřel si bradu o její rameno a povzdechl si. Bobek malý, pomyslel si. Kdo ví, jak je tak malé tělíčko vůbec odolné?
„Mluvil jsi s dětmi?“ zeptala se.
„Jo.“ Objal ji kolem pasu, když už stál za ní. „Prý tu byl Michael.“ Řekl trošku ostřejším tónem. „Potřebovala ses svěřit?“
„Ne. Zavolal Natalie, protože tu měl domluvené pochůzky, tak se chtěl zastavit.“ Řekla neutrálním tónem. Nechtěla se hádat, a zvlášť nad postýlkou nejmladšího, a teď nemocného dítěte.
„Ge, proč se nechceš svěřit mě?“ zeptal se rezignovaně.
„Protože mi nevěříš?“ nahodila trochu uraženě.
„To,“ cukl s ní jemně, „není pravda.“ Otočil si ji k sobě čelem. „Co mám udělat, abys mi věřila, že ti věřím?“
Ona ale na něj jen pasivně hleděla. Potom jí ta pasivnost zmizela z očí, a když se v nich začala objevovat zranitelnost, odvrátila od něj pohled a podívala se na spící dcerku. Odvážil se k ní pomalinku naklonit, aby věděla, co chce udělat, a něžně ji políbil na líčko. Ge ho jemně pohladila po silných pažích, ale bylo vše, k čemu se odvážila.
„Nevzdaluj se mi.“ Zašeptal jí do ucha. „Dokážeš se přede mnou uzavřít takovým způsobem, až jsem z toho zoufalý. A to mě ničí.“ Pohladil ji po vlasech. „Máš mě v malíčku, Ge. Ani nevíš, co se mnou děláš.“
Ge se mu podívala do očí, těch dětsky modrých očí, a viděla v nich to, co už léta v nich neviděla. Zranitelnost, odevzdanost, upřímnost.
„Mluv se mnou. Jsem tu jenom pro tebe.“
Ona kývla na srozuměnou, ale málem se zase dala do pláče. Jenom se se vzlykem nadechla, ale pak dlouze vydechla a opřela si hlavu o jeho hruď. Objímal ji a ona jeho. Zvedl ji do náruče jako malé dítě a odnesl ji do postele.
„Půjdu se osprchovat, klidně můžeš usnout. Postarám se o malou, kdyby se vzbudila.“
--------------------------------------------------------------
Po chvíli pozorování klidného dceřiného spánku zhasnul světla. Lehnul si do postele a přisunul se k Ge. K jeho překvapení se k němu natočila půlkou těla a pohladila ho po paži, když ji objal kolem pasu.
„Nechceš mě hladit po zádech?“ zašeptala.
Odpověď dostala v podobě polibku. Otočila se k němu zády, jak byla před tím, a už cítila teplo jeho dlaní. I když vůči němu cítila menší nenávist za to, co poslední dobou předváděl, neměla sílu ani náladu na to, aby se s ním dál hádala. Nebo mu jen něco připomínala. Radši jen zavřela oči. Pro tentokrát, to nechala být...
Zdravím z Mallorcy. Zatím se dovolená daří, počasí je dobré, a nechybí mi tu ani čas na psaní. Můžu říct, že toho hodně přibylo do povídky Rok 1989 
Nebojte, s Ge a Michaelem to nijak neuspěcháme, do konce července to zvládneme.
2025 ©