71.díl - Breaking the ice

Byl jsem neklidný jako polapený lev v kleci. Každý den jsem čekal. Každý den.

Poslouchal jsem v radiu stanici, která vždycky jako první ve státech hrála nejnovější písničky. Čekal jsem další vzkaz od Elizabeth. Čekal na každičký detail, který by mě mohl dostat blíž k ní. Ale ničeho jsem se nedočkal.

Ale za to se stalo to, co jsem vůbec nechtěl. Dostal jsem oznámení, že soudní proces je pozastaven pro nedostatek důkazů, a hlavně kvůli tomu, že nevypovídali ti, kteří měli sehrát zásadní boj. Elizabeth a Benedict Morgan. Právě kvůli tomu jsem byl tolik vytočený. Kdyby soud dál trval na Morganově přítomnosti, což se dělo, udrželo by ho to v Kalifornii. Jenže on je ten poslední, kdo by poslouchal někoho jiného. Možná i právě Morgan zatahal za své nitky a zajistil, aby měl aspoň na nějaký čas klid od soudu.

Začínal jsem se bát, že možná zmizel proto, aby našel Elizabeth. Možná moc dobře věděl, že utekla. A já jsem nevěděl vůbec nic. Nedostal jsem od ní dopis jako Emily. Nedostal jsem od Liz ani nahrávku jako Michael.

-------------------------------------------------------------  

Čekal jsem každý den. Na kalendáři jsem sledoval, jak čas plynul, a já jsem neměl jedinou stopu, nic, co by mě zavedlo k mojí ženě. Bez ní jsem byl prázdný. Sotva se mi chtělo s někým komunikovat. Můj bratr Shannon si pomalu začínal myslet, že se Liz už nevrátí. A máma se netvářila o nic líp, než on.

Míjelo čím dál víc týdnů, a já sám jsem pomalu ztrácel naději, že se někdy dozvím, proč Liz utekla. Nic nového jsem se nedozvěděl ani od synovce Davida Vaira. Obratně všechno okecal, a já jsem proti tomu neměl sebemenší šanci, abych z něho něco vytáhl.

-------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------  

„Nic nového nevím, je mi to líto.“

Odpověděla doktorka Howardová, sestra od Claire. Už kdysi jsem se snažil z doktorky vytáhnout, jak to, že její sestra, matka mého syna, odjela později, než mi sama řekla. Jenže Claire byla stejně tichá voda, jako byli David, nebo Elizabeth. Takže jsem se těžko mohl dočkat uspokojivé odpovědi.

„Vaše sestra asi není moc sdílná, co?“ povzdechl jsem si.

„Spíš chce mít klid. Už kvůli svému synovi.“ odpověděla soucitně.

Nejspíš doktorka věděla, že dítě, o kterém mluvila, byl i můj syn. Jednoduše se to dá odvodit, když Claire otěhotněla v době, kdy jsme ještě byli spolu. A musím říct, že si jako svobodná matka vedla neuvěřitelně. Kdybych měl být samotným rodičem, asi bych to nezvládl.

Oba jsme se zahleděli ven na klidnou odpolední ulici zaplavenou jarním sluncem. Místo naší schůzky jsme změnili z její kanceláře do nedaleké kavárny, která měla velmi uvolněnou rodinnou atmosféru. Jednoduché zařízení, útulné boxy, stěny vymalované teplými barvami a výhled na zahrádku, která byla za domem, ve kterém se kavárna nacházela.

„Elizabeth se neozvala?“ zeptala se pak doktorka, když se podívala zpátky na mě.

„Ne.“ vzal jsem do ruky hrnek s kávou. „Co odjela, tak dostali od ní vzkaz jen moji přátelé. Ale mně nic nepřišlo.“

„A jaké vzkazy to byly?“ zajímala se doktorka Howardová.

„V písničce to byla zpráva, že Liz byla na výslunní moc dlouho, a že je vězněm svých rozhodnutí. A ten druhý vzkaz jsem ještě neviděl.“ odpověděl jsem.

„Jak to?“ divila se.

„Je to dopis. Dostala ho Emily, její nejlepší kamarádka.“ odmlčel jsem se. „Možná to tak Liz chtěla, aby nikdo jiný nevěděl, co v tom dopisu je.“ zamyslel jsem se.

„A co se dá z té písně zjistit?“ ptala se dál doktorka.

 Chvíli jsem přemýšlel nad textem. Řekla bych, že jsem v Hollywoodu byla, až moc dlouho. Protože cítím ten žár, cítím, jak mě to pomalu spaluje… Tohle tam Liz zpívala.

„Že Elizabeth byla na výsluní až moc dlouho…“ odpověděl jsem. „Spálila se, a přesto ji něco pořád drželo na místě.“

V tu chvíli doktorka přesunula svůj zamyšlený pohled od svého hrnku na mě. V jejích očích se zračil nápad.

-------------------------------------------------------------  

Silver Lake, Los Angeles - večer téhož dne

„Je to je jednoduché.“ řekla, když tu píseň poslouchala už podruhé.

 Ano, to jsem věděl už nějakou dobu. Ten vzkaz přečetla stejně, jako já. A možná i líp.

„Splnila si sen. Stala se zpěvačkou, pomohl jste jí k tomu. A vy jste taky to jediné, co ji tady drželo..“ odmlčela se a poslouchala dál.

 Moment! Zamračil jsem se, protože v tom textu písně to bylo tak, že se Liz spálila, ale stejně ji tu něco drželo. Ten oheň byl určitě zastoupený Morganem, on ji spaloval. Ale to byl znamenalo, že o něm věděla dřív, než byl oficiálně jmenovaným výkonným ředitelem.

„Nejspíš tušila, že její kariéra dlouho nepotrvá. O Morganovi musela vědět dost dlouho na to, aby si v tomto byla jistá.“ pokračovala doktorka. „A váš vztah bere jako něco neobyčejného. Proto zpívá, abyste sešli z cesty. Nechce zůstat na jednom bodě.“

Zavřel jsem oči a jen jsem dál poslouchal tu píseň. Ruku jsem si opřel o zavřené klávesy klavíru a unaveně si promnul čelo. Musela snad Elizabeth utéct před Morganem a nic mi neříct? Co ta změna má znamenat? Co by chtěla, abychom se posunuli dál?

Doktorka Howardová dál seděla na koberci zády opřená o sedačku a taky poslouchala písničku. Bylo to pro ni důležitým vodítkem, když si to chtěla poslechnout. Přirozeně měla o Liz taky strach, protože to byla nejen její pacientka, ale taky na ní lpí i Clare, její doktorčina sestra.

„Myslíte si, že Liz utekla, protože si myslela, že bych ji nedokázal před Morganem ochránit?“ zeptal jsem se najednou.

„To by byl ten poslední důvod, proč by utíkala.“ odpověděla hned doktorka.

Začínala mi docházet trpělivost. Zvedl jsem se ze židle, odešel od klavíru a postavil se hned vedle ní. Podívala se nahoru na mě s provinilým výrazem. Věděla, že chci, aby kápla božskou.

„Mluvte.“ vybídl jsem ji tiše. Nechtěl jsem hned řvát. „Řekla jste mi před několika týdny, že Elizabeth čeká hodně změn. Bude to dost vážné, aby mi to měla říct ona sama. Jenže se nejspíš ani nevrátí.“

„Dala jsem jí slib.“ odpověděla rozechvělým hlasem.

A bylo to tady. Prolomil jsem ledy, a ona sama se mi nechtěně nabídla. V tu chvíli, kdy řekla, že Elizabeth by neutíkala, i kdybych ji nedokázal bránit, jsem věděl, že se doktorka prozradila. Nebyla pravda, že toho moc nevěděla, nebo že to nechtěla říct. Teď už to šlo jako po másle.

„Morgan po ní jde, a vy to víte moc dobře!“ řekl jsem důrazně a klekl si vedle ní na koberec. „Šel po ní od začátku, proto je v té písni řeč o tom, že byla v Hollywoodu až moc dlouho. Znásilnil ji a ponížil nejen před ní samotnou, ale přede všemi, na kterých jí záleží. Ublížil jí, a teď ji chce dorazit. Ale proč utekla, když teda nepochybuje o tom, že jí chci pomoct?“

„Je ve vážném stavu, to ano.“ odpověděla hned doktorka. „Ale Morgan je tím nejmenším článkem, který by jí mohl ublížit.“ dořekla s lesklýma očima.

Najednou mi přeběhl mráz po zádech. Co je s Elizabeht?! Viděl jsem před očima, jak ta zkušená doktorka z oboru psychiatrie slzela, protože věděla, že přede mnou nemůže couvnout. Protože měla strach o Liz stejně velký jako já.

„Mluvte!“ zvýšil jsem hlas. „Co je s Elizabeth?!“

„Nemůžu to říct, dokud nebudu mít její souhlas.“ obrnila se lékařskou přísahou.

„Jak dlouho je ve vážném stavu?“ bombardoval jsem ji otázkami.

„To nevím.“ utírala si oči od slz.

„A jak dlouho to víte vy?“ zeptal jsem se hned.

Po kratičké chvilce odpověděla sotva slyšitelně. „Pár dní.“

Elizabeth s ní byla v kontaktu… Nevěděl jsem, co udělat, abych z doktorky všechno dostal, ale měl jsem co dělat, aby ji nechytil pod krkem. Začínal se ze mě stávat ten největší zoufalec na světě.

„Byla u vás? Nebo vám volala? Jak se ozvala?“ ptal jsem se.

„Volala mi.“ odpověděla. „Ale to číslo bylo anonymní, nešlo by se dovolat zpět.“

„Lžete.“ řekl jsem naštvaně.

„Ne.“ zavrtěla hlavou. „Tohle je až moc vážné, abych se s ní nechtěla dál zkontaktovat. Kdyby chtěla, abych se s ní mohla spojit, určitě by volala z normálního čísla.“ bránila se doktorka.

-------------------------------------------------------------  

Na druhý den jsem vstal pěkně vyčerpaný díky tomu, že jsem usnul sotva na chvíli. Měl jsem nervy v háji. Když jsem včera večer už nic víc z doktorky nedostal, poprosil jsem ji, aby odjela domů. A při tom stačilo tak málo, aby nic nového nevěděl.

Najednou jsem uslyšel domovní zvonek. Vstal jsem z postele a šel se podívat k oknu, kdo je venku před brankou. Byla to osoba, kterou bych tady v Silver Lake vůbec nečekal. Novinářka Joely Richardson.

Už když jsem přicházel po chodníku dolů ke vstupní brance, tak se tvářila dost ostře. Asi ji nepotěšil můj zanedbaný vzhled. Vypadal jsem spíš jako zarostlý bezdomovec, ne jako ten muž, kterého viděla posledně.

„Řekli si o dost, ale zaplatila jsem.“ řekla bez pozdravu a přes branku mi podala velkou obálku.

„Co je to?“ zeptal jsem se a hned obálku otevřel.

Vytáhl jsem tři vyvolané fotky na velkém formátu. Byla na nich Elizabeth s Davidem. Vypadalo to, že byli někde na veřejnosti, nějaké akci za přítomnosti médií. Nejspíš nějaký festival, mohl jsem jen odhadovat. Ale když jsem si prohlédl i ostatní fotky, poznal jsem, že byly schválně zvětšené, a to díky jedné zásadní věci. Byl to detail bílých šatů, které měla Elizabeth na sobě. Detail jejího těla, které v šatech neschovalo to, co bylo vidět na poslední fotce.

Elizabeth je těhotná.

Zdravím všechny! Ještě jsem naživu, nemusíte se bát. To, že jsem neaktivní, neznamená, že na blog nemyslím. Můžete si být jistí, že chci povídku dotáhnout do konce, jen zkrátka nebudu přidávat díly tak pravidelně jako předtím...

Jinak přijímačky na vysokou už mám za sebou i s výsledkem – přijata  Takže se teď můžu konečně naplno soustředit na maturitu i maturitní práci. Měla bych to všechno mít za sebou v červnu, takže jakmile se pak dostanu z toho šílenství, tak se vrhnu zpátky do psaní 

PS: Zuzy, díky za tvůj komentář. Aspoň vidím, že se někdo zajímá, co se mnou je 
PPS: A jako vždy se omlouvám za případné překlepy 

Mám vás ráda!