67.díl - What if?

Díval jsem se z oken jídelny na větve stromů před domem. Díval jsem se, jak se pomalinku začínaly objevovat pupeny, ze kterých se časem stanou květy, a pak plody.

 Náš plod, naše dítě, které v sobě Emily nosila, bylo v pořádku. Ona i naše dítě si těšili dobrému zdraví, a Emily začínala nabírat na váze. Byl jsem rád, že aspoň někdo z nás je na tom dobře. Protože já jsem už pomalu ztrácel trpělivost, klid a nervy.

 Uplynul měsíc od doby, kdy ten bastard, Benedict Morgan, znásilnil Elizabeth. Měsíc od toho večera, který nám všem změnil životy. A jen jednou mi stačilo, abych Elizabeth viděl. Doteď jsem se z toho nevzpamatoval. Byl jsem z toho mimo celé ty dlouhé týdny. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, jak vůbec někdo může být tak krutý k ženě. Jak se vůbec někdo může chovat tak bezcitně?

„Ještě nic nepřišlo?“

 Zeptala se mě Emily, když dojedla oběd. Seděla naproti mně u stolu, zatím co já byl už dávno po jídle díky menší porci. Teď si upíjela ze sklenice multivitaminového džusu a spokojeně se hladila po lehce vypouklém břiše.

„Ne. Ještě nic.“ povzdechl jsem si.

 Každým dnem jsem čekal na úřední dopis, který by mi oznámil zahájení soudního procesu proti Morganovi. Právě kvůli tomu procesu jsem byl tak nervózní. Nevěděl jsem přesně, do jakého rizika jsem se tím pustil, ale chtěl jsem z toho dostat co nejvíc. Ale co mě nejvíc štvalo, že mé pocity by měl mít Jared. To on by měl z Morgana dostat maximum. Měl by z něj udělat toho největšího ubožáka. Ponížit ho tak, jak on ponížil Elizabeth.

„Chci jet do nemocnice.“ řekla Emily z ničeho nic.

 Podíval jsem se na ni, a viděl, že čeká na můj názor. Už zase. Podíval jsem se znovu ven na sluncem prosvícený park v dáli, a snažil se potlačit ten nepříjemný pocit, který jsem pokaždé měl, když se Emily domáhala návštěvy nemocnice.

„Proč pořád děláš dokola jedno a to samé?“ zeptal jsem se s potlačovaným hněvem.

„Cože?“ zněla překvapeně.

Podíval jsem se zpátky na ni. Byla uražená. „Proč tam chceš jet? Pořád ti nestačí, co ti dokola opakuju?“

„Pojedu tam. Ať se ti to líbí, nebo ne.“ řekla tvrdohlavě. „Tohle už dál poslouchat nebudu.“

 Zvedla se prudce od stolu, až židle zavrzala na dřevěné podlaze. Nečekal jsem a vydal se za ní.

 Šla přes chodbu směrem ke schodišti. Na schodech jsem ji dohnal a stoupl si na schod před ni, takže jsem jí zatarasil cestu.

„Nedělej to, prosím.“ sledoval jsem její modré oči, které mi vzdorovaly. „Nebude to pro Elizabeth lehké. Teď když ví, že začne soud proti Morganovi. A když uvidí tebe..“

 Zmlknul jsem dřív, než bych řekl nějakou blbost. Emily si to ale domyslela správně.

„Chceš říct, že moje těhotenství jí uškodí víc, než samotná návštěva?“ zeptala se tichým naštvaným hlasem. „Ona bude jedinou kmotrou našeho dítěte, a je mi jedno, jestli je ti proti srsti, že ji chci vidět. Seď si tu doma a čekej na konec světa, ale já jedu za ní.“

Strčila mi do ramene, abych jí uhnul, a prošla kolem mě. Otočil jsem se za ní a sledoval, jak šla po schodech do své ložnice. Do háje.
-------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------

Soukromá psychiatrická léčebna - Los Angeles

 Nepromluvila na mě ani, když jsem jí řekl, že do nemocnice pojedu s ní. Neřekla mi ani slovo, když jsme čekali, až nám sestřička dojde říct, jestli můžeme jít za Elizabeth.

„Nechtěl jsem ti ublížit.“ řekl jsem tiše.

 Čekali jsme na chodbě psychiatrického oddělení pro ženy. Už jenom to vědomí, že se s naší kamarádkou zachází jako s labilním jedincem, bylo hodně zneklidňující. A pak stále trvající stav naštvanosti u mojí Emily, mi už vůbec na klidu nepřidával. 

Vzal jsem ji za ruku, ale ona se na mě pořád nechtěla podívat. Byl jsem v koncích.

„Oba moc dobře víme, jak Elizabeth lpí na dětech. Pořád jí to může být líto. Stala se jí řada věcí…“ V tuhle chvíli vytrhla ruku z mé dlaně. „Spousta věcí, které jí podkopala sebevědomí. Musíme jí pomoct…“

„Už buď potichu.“ řekla tichým hlasem, jako by mě proklínala.

 Chápal jsem její rozladění. Pokazil jsem si to, a moje snaha to urovnat, ji rozladila ještě víc. Mohl jsem se jen modlit, ať bude Liz v dobré náladě, jinak s Emily nebude řeč ještě pěkně dlouho.
-------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------

 Co se týkalo mě, čekal jsem stejné vybavení jako v nemocnici, které je až moc čisté a desinfikované. Jenže co jsem tady viděl, připadal jsem si spíš jako v nějakém penzionu. Místnosti oplývaly teplými barvami, většinou v meruňkové, žluté, nebo broskvové. Nábytek, skříně, stoly, vše ze smrkového dřeva. Na stěnách zarámované fotografie květin, štěňat, koťat, nebo různé struktury, ať už to byly vlny v písku, nebo žilky na listech stromů. Celkově mělo vybavení navozovat uklidňující atmosféru s pozitivními prvky.

Nás coby návštěvu posadili do jedné z kanceláří, kde se nejspíš konaly sezení s psychology a pacienty. Tady to vypadalo obdobně jako ve všech otevřených prostorách, které jsme viděli, a spíš to tady bylo více domácké. Co však bylo dominantou celé kanceláře, byl výhled z francouzských oken. Za touto budovou byl takový malý parčík, který by se dal svou bohatostí přirovnat k zahrádkám u Petit Trianonu. I když ještě nebylo jaro, člověk by ty květiny chtěl vidět kvést hned. A na takový výhled se člověk mohl dívat jak zpoza stolu, tak z pohodlné lenošky, na kterou jsme si sedli.

Co předpokládala Emily, to jsem netušil, za to já jsem nejdřív čekal, že si s námi promluví nějaká ošetřovatelka, aby nás poučila, o čem nemáme s Elizabeth mluvit. Jenže když se otevřely dveře a v nich se objevila Elizabeth bez žádného doprovodu, myslím, že jsme byli oba mile překvapeni.

„Ahojte.“

 Usmála se na nás jako sluníčko. Zavřela dveře a hned nás šla přivítat. Dlouhé tmavé vlasy měla volně rozpuštěné, oči jí zdobily klasické linky a na sobě měla něco jako tepláky, šedý svetr a pod tím světle modrou košili s límečkem, a na nohách zdravotní papuče. Celkově vypadala dobře a spokojeně.

 Emily vstala jako první a hned jí padla do náruče. Viděl jsem Elizabeth, jak blaženě zavřela oči, když se objímala se svou nejlepší kamarádkou. Jako by tohle gesto, tohle objetí, tenhle prostý projev lásky a podpory bylo to jediné, na co čekala tak dlouho. Vstal jsem z té lenošky, a jen co ji Emily pustila a pohladila po vlasech, jsem Elizabeth taky objal.

„Jsem moc ráda, že jste tady.“

 Přiznala Elizabeth, když jsme se objali. Jenže sotva jsem jí mohl vidět do očí, měla je zalité slzami. Nevěděl jsem, jak reagovat. Jestli byla ze všeho tak smutná, nebo jestli měla takovou radost, že nás vidí.

„Posaďte se. Přinesu vám čaj.“

 Pobídla nás, abychom se usadili zpátky na lenošku, a ani nečekala na naše odpovědi, jestli si dáme něco k pití, nebo ne. Jen jsme viděli, že se hned otočila a šla zpátky ke dveřím, při čemž si utírala oči. Když na chvíli zmizela z kanceláře, podíval jsem se na Emily, která seděla vedle mě ve velkém svetru, kterým nejspíš chtěla maskovat své malé těhotenské bříško. Netvářila se nijak spokojeně. Spíš měla v očích obavy. Lokty si opřela o kolena, a dlaně dala k sobě, při čemž si nervózně proplétala prsty mezi sebou.

 Chtěl jsem ji uklidnit, a tak jsem její dlaně přikryl mou rukou v povzbudivém gestu, jenže ona mi opět ucukla. Pořád byla naštvaná, a teď i nesvá. Když už jsme byli tady, chtěl jsem ji podpořit, aby se nebála tady být a v klidu si promluvit s Elizabeth. Jenže Emily o mou podporu nejspíš ani nestála.

 Dveře se pootevřely a dovnitř vstoupila Elizabeth. Ruce měla zaměstnané tácem, na kterém byly tři hrnky, miska s kostkovým cukrem a taky talířek plný sušenek. Hned jsem šel za ní zavřít dveře.

„Děkuju.“ usmála se na mě.

 Sotva jsem se otočil od dveří, hned mi podala hrnek, ze kterého voněl horký ovocný čaj. Další hrnek vyfasovala Emily, a Elizabeth pak položila tác na malý stolek, který přisunula k lenošce, na které jsme seděli. Pro sebe si pak přisunula malé křeslo. Posadila se a s malým úsměvem se na nás dívala. Jako by ji pohled na nás měl nasytit po nedostatku kamarádských návštěv.

„Tak jak se máte?“ zeptala se nás.

 Ani jeden jsme nevěděli, jak odpovědět. Ani jsme nevěděli, co říct, abychom jí nezpůsobili pocit lítosti z toho, že musí tady být zavřená.

„Jde to.“ odpověděla Emily. „Konečně mám Michaela doma, když mu turné skončilo v lednu. Aspoň si spolu víc užijeme.“

 Překvapeně jsem zvedl obočí a podíval se na ni. Najednou mě má ráda. Koukl jsem zpátky na Liz, a usrkl čaje ze svého hrnku, který jsem držel v dlaních. Ta se od srdce zasmála.

„Nejspíš si na Michaelovi vybíjíš těhotenské hormony, co?“ zeptala se Liz.

„To ne!“ protestovala Emily.

 Já a Liz jsme tomu zasmáli. Možná, že tomu tak bylo, když se zpětně podívám na dnešní dopoledne. Asi se mám na co těšit, když je Emily na konci třetího měsíce.

„Nevím, čemu se smějete.“ pokračovala Emily a natáhla se ke stolku pro sušenku.

 Když jsem se podíval na Elizabeth, viděl jsem, s jakou radostí sleduje svou kamarádku a mě. Popotáhla si svůj šedý svetr, vyzula si papuče, dala si nohy nahoru k trupu a rukama objala kolena.

„Vůbec jsem vás tady nečekala. Jsem moc ráda, že jste přijeli.“ řekla Liz, při čemž si z rukávu sundala gumičku ze zápěstí a začala si na jedné straně hlavy plést copánek. „Dlouho jsem si tu nepovídala s někým, koho znám.“

„Jared tu je určitě denně, ne?“ zeptala se Emily s milým úsměvem.

 Tady nejspíš uhodila hřebík na hlavičku. Elizabeth zůstala pohledem viset na Emily, ale ve tváři se jí neobjevil náznak kladné odpovědi. Zdá se, že přijde něco, o čem jsme neměli ani tušení. Sledoval jsem její prsty, jak najednou zrychlily svůj pohyb. Jako by se Liz chtěla svými vlasy rozptýlit od nepříjemných záležitostí, které v tomto rozhovoru vyplynou napovrch.

Elizabeth se podívala na své bosé nohy a smutně odpověděla. „Nebyl tady ani jednou.“ řekla do ticha, vzala copánek a s ostatními vlasy ho stáhla do drdolu. „Neozval se mi. Ani neodpovídal doktorovi, když mu volal, aby mi sem přivezl oblečení, v době kdy mě sem převáželi z nemocnice.“

 Připadalo mi, jako bych se objevil v nereálném světě. Mluvíme o tom samém muži? Jak to, že za ní Jared nepřijel? Vždyť Elizabeth je tady už přes měsíc!

„Počkej. Kdo ti sem teda přivezl oblečení?“ zeptala se hned Emily.

„Alice.“ odpověděla Elizabeth, když si přestala hrát s vlasy. „Je to moje sousedka.“ koukla na nás posmutněle.

„A jak se dostala k vám domů?“ pokračovala Emily v bombardaci otázek.

„Jared ji pustil.“ odmlčela se Elizabeth a pak si z ničeho nic přikryla oči dlaněmi. „Prý jí ani nebyl schopný vysvětlit, proč za mnou nemůže přijet. Dovezla mi sem malou cestovní tašku se vším, co jsem potřebovala. Pěkně na Jareda nadávala.“ popotáhla a já věděl, že začínala brečet. „A při tom ani nevím, proč se mi vyhýbá. Neviděla jsem ho od té doby, co jste za mnou byli v nemocnici.“

 Odkryla si oči a podívala se na mě. Dívala se na mě tím způsobem, jako bych jí mohl říct, co je s jejím manželem. Jenže já jsem byl z toho stejně mimo, jako ona.

„Jediné, co jsem věděla, bylo to, že David se probral z komatu. Jenže od toho už uběhlo pár týdnů, takže ani nevím, jak na tom je.“ odmlčela se a znovu si popotáhla svůj svetr. „Nevím vůbec nic.“

 Já i Emily jsme z toho byli pěkně rozladěni. Já jsem viděl Elizabeth naposledy tenkrát, v ten den, kdy jsme jí s Jaredem řekli, že bude soud. Pamatuju si, že jsem nechal jejímu ošetřujícímu doktorovi kontakt na sebe, kdyby plánovali Elizabeth někam převézt. Počítal jsem s nějakou léčebnou, proto jsem byl rád, že jsem se o všem dozvěděl. Taky jsem si myslel, že Jared u ní bude každý den. Kdyby Emily byla v péči lékařů, nehnul bych se od ní.

 Jared mě v tomhle ohledu neskutečně překvapil, zároveň zklamal, a naštval. Otočil se k ní zády a ani jí nedovezl čisté oblečení. Proboha! Vztek lomcoval mým tělem. Potřeboval jsem to rozchodit. Vstal jsem z lenošky a přešel k oknům. Ani pohled na tu krásnou zahradu mě nedokázal uklidnit. To snad není pravda. Měl jsem sto chutí sednout do auta a jet do Silver Lake, abych Jaredovi dal co proto. Chtěl jsem řvát. Chtěl jsem něco rozbít.

 „Mluvil vůbec s tím doktorem, když mu volal, aby ti přivezl věci?“ ptala se dál Emily.

 A mě v tu chvíli napadla otřesná věc. Co když Jared podvedl Elizabeth v ten večer, kdy ji znásilnil Morgan? Vždyť přece odešel s Claire, a pak celý večer chodil se šmouhou od rtěnky na rtech, a ještě dělal jako by nic. Zavřel jsem oči a dlouze vydechl. Snad k tomu nedošlo, říkal jsem si. Jenže proč by jinak nechtěl chodit Elizabeth na oči?

„Prý zvedl telefon, a když mu doktor řekl, co já potřebuju, už pak ani neodpověděl. Jen to položil, a to bylo všechno.“ odpověděla Liz.

 Otočil jsem se od okna, abych se podíval na Elizabeth. Chtěl jsem jí říct, že jen co tady ukončíme návštěvu, hned za Jaredem pojedu a seřvu ho. Ale něco ve mně zastavilo tok myšlenek.
-------------------------------------------------------

 Nasedli jsme do mého mercedesu, který jsem měl na soukromém parkovišti vedle budovy psychiatrického oddělení. Uvázal jsem si pás, a pak chvíli přemýšlel. Emily se mezi tím taky uvázala, když jsem se chystal nastartovat.

„Jedeme do Silver Lake?“ podíval jsem se na ni.

 Sledoval jsem její modré oči, které zkoumaly budovu, ve které už měsíc bydlela Elizabeth pod dohledem pečovatelů. Pak najednou zavřela oči a začala brečet. Vzlykala a lapala po dechu, jako by najednou dostala ránu. Hned jsem se odpoutal, naklonil se k ní a objal ji. Nechala se ke mně přivinout a svůj obličej schovala u mého krku.

„Dneska už ho nechci vidět.“ zamumlala a o kousek se ode mě odtáhla. „Jak tam mohl Elizabeth jen tak nechat?“ dívala se na mě s bolestí v očích.

-------------------------------------------------
-------------------------------------------------

Neverland - Santa Ynez Valley

 Nad tou samou otázkou jsem přemýšlel po zbytek dne. Jak ji Jared mohl nechat samotnou bez jakékoliv podpory? Bez kontaktu s okolím?

 Seděl jsem ve své pracovně a v ruce držel dopis od právníka, který potvrzoval zahájení soudního řízení proti Benedictu Morganovi. Tento dopis mi přišel v ten samý den, kdy jsme byli za Elizabeth, tedy dneska. V pracovně jsem tento dopis pročítal znovu a znovu. Četl jsem si body obžalob a zároveň se připravoval na to, co nás během soudu může potkat. Přemýšlel jsem na tím, že by někdo z Morganových lidí mohl sledovat mě nebo Emily. Že nás budou vydírat, budou sledovat Neverland.

 Ale nad tím jsem už jednou přemýšlel, a nebyl jsem sám. Tohle jsem probíral s Emily. A i když si byla vědoma toho, že jednou by to mohlo ohrozit naše dítě, pokud bychom soud prohráli, chtěla do toho jít. Chtěla to udělat pro Elizabeth.

 Zvedl jsem se od stolu, kde jsem nechal položený dopis. Byl jsem unavený. Dnešní střety s Emily během oběda, a následně i návštěva u Elizabeth, to všechno bylo vyčerpávající, když jsem to ani v nejmenším nečekal.

 Sotva jsem vyšel z pracovny na chodbu, uslyšel jsem ženský hlas, který na někoho křičel. Byla to Emily. Seběhl jsem schody do přízemí a snažil se odhadnout, odkud je slyšet.

„Jak se můžeš takhle chovat?!“

  Přišel jsem k pootevřeným dveřím do obýváku a nakoukl dovnitř. Emily tam pochodovala po celé místnosti mezi nábytkem jen v noční košili a županu s telefonem u ucha. Teď na ní bylo vidět, že bude za pár měsíců mámou, protože plnější prsa a vypouklé bříško se pod saténovou noční košilí nedaly skrýt. Ovšem její vztek už nejspíš musel být ventilovaný, a já jsem s jistotou věděl, že ten, na koho křičela do telefonu, byl Jared.

„Ty nejsi její manžel.“
„Ty nejsi její manžel!“ zařvala.
„Takhle se k sobě manželé nechovají! Víš co ty jsi?!“

 Její hlas byl zuřivější čím dál víc. Viděl jsem, jak se její levá ruka chvěla, když si tahala za konec pásku na županu.

„Ty jsi hajzl!“

 Tohle jsem už nechtěl poslouchat. Vkročil jsem do obýváku a šel přímo za ní.

„Jsi obyčejný sprostý hajzl!“ zařvala.

 Dřív, než si všimla mého stínu, vytrhl jsem jí telefon z ruky a stisknutím tlačítka ukončil hovor. Otočila se ke mě, sotva jsem jí telefon vyškubl. Když jsem to ukončil, ani jsem se na ni nepodíval. Jen jsem šel vrátit telefon do nabíjecí základy, která byla na komodě u dveří.

 Slyšet ji takhle nadávat, a zvlášť pak, když takhle nadávala mému kamarádovi, manželovi naší kamarádky… Bylo mi z toho smutno.

Ozval se její povzdech, jako by ze sebe potřebovala dostat ten adrenalin. Ohlédl jsem se po Emily. Posadila se do křesla u krbu a obě ruce si položila na břicho.

„Nikdy jsem takhle nikomu nenadávala.“ řekla lítostivě. „Vím, že to bylo ode mě sprosté, když nevím, jak na tom Jared je… Prostě jsem si nemohla pomoct.“

„Aspoň, že se nevymlouváš na dítě.“ okomentoval jsem její telefonát.

 Pousmála se a pak zas zvážněla. Přišel jsem k ní, sedl si na opěrku křesla a položil jsem svou dlaň na její břicho, kde nosila naše nenarozené dítě.

„Možná mi to mrně dodává kuráž.“ dodala po chvíli.

 Nad tím jsem se usmál, a pak mi něco došlo.

 Když jsme byli u Elizabeth, v jednu chvíli jsem se na ni zadíval, protože mi najednou připadala nějak jiná. Proto jsem jí nemohl říct, že chci Jareda seřvat. Všiml jsem si totiž, že i když se Elizabeth hrbila složená na křesle, nestačilo to k tomu, abych nepoznal, že přibrala. Sice si každou chvíli popotahovala svetr, ale i tak jsem si všiml, že měla plnější prsa. Jako Emily, pomyslel jsem si.

 Vstal jsem od Emily a přešel k oknům na druhou stranu obýváku. Co když je Elizabeth těhotná? Co když o tom Jared ví, a stydí se jí přijít na oči, protože ji podvedl s Claire? Ale nejhorší by byla ještě jedna možnost, které jsem se děsil nejvíc.

 Co když Elizabeth čeká dítě s Morganem?