30.díl - Blackbird

 Pršelo... Žádná bouře na obzoru. Jen déšť a husté mraky. Ve vzduchu byla cítit divoká kvetoucí tráva, která uléhala k zemi pod tíhou kapek vody. Na listy stromu bubnovaly kapky, pod kterými se chvěly větvičky. Někde v koruně stromu byl schovaný černý pták, který pěl v klidném duchu, a sledoval dění pod sebou.

 Shadow se pásl na okraji hranice, pokaď koruna stromu tvořila pomyslný deštník, na druhé straně se stejné činnosti věnovala Secret Love... A na zemi seděla Ge. Byla opřená o kmen a o ni se opírala Esperanza, která naslouchala ruchu kolem. Její pohled směřoval do nedalekého lesíka, zatím co Ge se dívala na Henley... Vzpomínala, jak až moc živé to tam bylo, když se konala Regata. A teď? Všude byl klid. Božský klid, zvlášť tady na Remenham Hill.

-----------------------------------------------

Neverland - Santa Ynez Valley 

 Stejně jako tenhle černý pták, který zpívá za ranního a večerního soumraku, tak i Michael chodil po venku a pobrukoval si své repertoáry. Stále nemohl zapomenout, co že jí to vlastně pověděl. Měl stále pocit, že ji má na svědomí, ale teď? Dal jí svobodu, i když se stále bojí, že ji úplně ztratí. Ale věděl, že Ge nikdy nedopustí, aby její rozhodnutí nějak zasáhlo děti, pokud by někdy udělala chybu. Věřil jí a stále jí věří.

 Porozhlédl se kolem a povzdechl si. Přemýšlel, co asi teď dělá. Možná, přemýšlí nad tím samým, jestli bude její volba správná... Kdo ví?

---------------------------------------

Remenham Hill - Berkshire 

 Stála u Shadowa a dlaní přejížděla po jeho hřbetu... přes krk... až nakonec začala prsty prohrabovat jeho hustou hřívu. Zavřela oči, opřela se o něj a dlouze vydechla. Váhala stejně, asi jako tehdy Hamlet. Být, či nebýt? Zemřít, či spát?... Teď by nejradši jela do Stratfordu a diskutovala se všemi experty na Shakespeara, jestli ty hry skutečně napsal on, nebo ten šlechtit Edward De Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Ale kromě Stratfordu, tu bylo ještě jedno místo, které by chtěla navštívit. A právě to bylo to rozhodnutí, nad kterým tolik váhala.

----------------------------------------

Neverland - Santa Ynez Valley 

 Michael se z ničeho nic rozhodl. Otočil se a šel zpět do domu, čímž svým nečekaným vpádem překvapil jak Coru, tak i Lisu. Prošel, ani se po nikom neohlédl a šel rovnou do šatny, kde začal z poliček a šuplíků vytahovat oblečení, a ze skříně si vytáhl velkou cestovní tašku. Šmátral všude a hned si to balil.

„Kam jedeš?“

 Zastavil ho její hlas, který se ozval ze dveří. Otočil se od věšáků s baseballovými bundami a uviděl Lisin trochu zklamaný výraz v očích. Jeho srdce zaplesalo, i když ho trochu i zklamalo to, že se o něj zajímala až teď, kdy zase odjížděl pryč. Ale aspoň se zeptala.

 Věnoval jí konejšivý pohled, pustil na zem košili, kterou držel poskládanou v rukách, a přišel k ní. Něžně ji pohladil po tvářil, naklonil se k ní a své rty jemně přisál k těm jejím, při čemž zavřel oči a ona taky...

------------------------------------------

Remenham Hill - Berkshire 

 Před sebou měla Esperanzu, která šla pozorně po pěšince a hlídala si svou paní. Ge v každé ruce svírala vodidla, a za ní šli pěkně poslušně Secret Love a Shadow. Všímala si, jak si na sebe celkem rychle zvykli, z čehož měla radost...

 Šli už nějakou dobu a venku už mohli být asi víc jak hodinu a půl. Nebyli daleko, už viděla park i bránu k Park Place. Bylo jí jasné, že se bude Natalie starat, kde její maminka zase byla. Vždycky to Ge rozesměje, když i na to vzpomene. Čím víc její dcerka roste, tím víc je zvědavá a chce všechno vědět. To poslední, co už jen Ge očekává, je otázka: Kde se berou děti?

 Čím víc se blížila se svým zvířectvem domovu, tím víc se jí v hlavě začaly usazovat myšlenky na to, co všechno si zabalí. A to se ještě ani pořádně nerozhodla, jestli to udělá...

 ---------------------------------------

Seattle - Washington

 Stejně jako v Remenhamu, tak i v Seattlu bylo pod mrakem. Naštěstí, pro zdejší podnikatele a ostatní občany oho města, nepršelo. Byl to jeden z těch dnů, které na déšť vypadaly, ale ani kapka, což bylo aspoň jedno pozitivum tohoto zataženého dne.

 Chris se zrovna vracel z oběda se svými kolegy. Šel po hlavní třídě zpět do budovy, kde ho čekala další hora práce. Za ním šel zbytek výpravy, tedy spolupracovníků. S Chrisem, co by jeho šéfem, držel krok jeho asistent Ronald. Jeho pravá ruka.

„Máš ten seznam schůzí?“

 Zeptal se Chris, aniž by se přesvědčil, že je Ronald za ním. On totiž byl vždycky za ním, aniž by se toho nějak dožadoval.

„Ano, pane Foxi.“

 Vytáhl si z vnitřní kapsy saka papír, rozložil ho a podal ho svému nadřízenému.

„Poslední host byl zapsán ještě dnes ráno na poslední chvíli, než jsme seznam pro dnešní den uzavřeli.“ Dodal Ronald.

 Christopher si během chůze pročítal jména lidí, se kterými se dnes setká  rámci jednání, pak si pročítal jména společností, pro které dotyčný pracuje a automaticky si připomínal, co vlastně během toho jednání  jednotlivým hostem půjde. Když se jeho zrak dostal na konec seznamu, zaostřil a schválně si papír přiblížil blíž k očím. Pozastavil se uprostřed chodníku, stále hledíc na jméno a skutečně. Nemohl věřit tomu, co vidí...