1.díl - Return to the company

„A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá? Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit pryč. Ale cosi obrovského a neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda.“

„Dost!“

 Přerušil ji ztrápený, skoro až vyděšený hlas. Odtrhla zrak od tlusté knihy a vzhlédla na svou sestru oblečenou v bílém hedvábném županu s volány, jak stojí u jednoho z velkých klasicistních oken a v ruce svírá smaragdově zelený závěs s květinovými vzory.

„Už to stačí.“ Dodala mladší sestra smutně.

„Nedivím se, že jsi tak vystresovaná... Pořád čekáš od života nějaké drama, když čteš takové knihy.“

 Podotkla starší sestra, zavřela knihu a položila ji na noční stolek, vstala z postele a přešla k postýlce, která byla naproti postele u zdi. Umělecky vyřezávaná s nebesy, heboučké peřinky, polštářek a uprostřed toho všeho miminko. Pohladila spícího anděla po tvářičce.

„Anna Karenina má i veselé stránky.“

„I Kitty si prošla svým.“ Oponovala jí starší sestra.

„Ale nakonec dostala své štěstí, tím, že si vzala Levina.“ Otočila se od okna.

  Přišla k postýlce a vzala do náruče miminko. Jemně se pousmála na starší sestru a šla si lehnout do své postele. Tulila se k miminku a dívala se mu do očí. Můj synu... I když ho svírala v náručí, cítila prázdnotu.

„Je to... jako bych měla díru na hrudi. Obrovskou ránu, která by mi brala dech.“

 V jejích očích se objevily slzy. Miminko natáhlo na ručičky, jakmile uvidělo maminku v bolesti, jako by ji chtělo obejmout.

„Já vím.“ Pokývala smutně starší sestra. „Jsou to už tři dny, co se o tom ví... Mluvila jsem s ním...“

„On ti volal?“ Přerušila ji mladší sestra a hned si sedla i se synkem v náručí.

„Ano... Ano, volal.... Ptal se po tobě a po dětech.“ Odpověděla opatrně.

„Jak .... Jak si dovoluje zavolat v takové chvíli? Ve chvíli, kdy ví, že budu nejvíc zraněná?“ Rozplakala se. „Chce mi ublížit?“

„Ne, to určitě ne.“ Uklidňovala ji starší sestra a přisedla si k ní na postel. „Má starost, ví, že od teďka tě už nebude moct tak často vídat.“

„To je často? Jednou za měsíc?“ Zeptala se hořce. „On sám mi navrhl tak málo cenný  čas k návštěvám a teď si myslí, že už k tomu nemám nárok, nebo on?“ Odmlčela se. „Je mi to jedno, že se znovu oženil, budu si za ním s dětmi jezdit, kdy chci a jestli se mu to nebude líbit, už nás neuvidí.“

 Tohle se ale starší sestře nijak nelíbilo. Viděla před sebou jen tělo, které vypadalo roztomile a tak mladě... Jenže duše uvnitř se podobala samotné utrápené Karenině.

„Doufám, že ti zítřek změní náladu.“

 Vstala z postele, políbila svou mladší sestru a odešla z ložnice.

-----------------------------------------------------------------------------

 V sále se to jen hemžilo nádhernými drahými róbami, posledními módními kousky slavných evropských návrhářů a luxusními obleky. Doslova přehlídka vkusu. Samý významní lidé, nebo i ti, kteří si o sobě mysleli, že jsou nějak prospěšní. Mezi nimi vynikala hraběnka v červených šatech inspirovanými 20.léty v modernějším provedení. Za ruku držela malou holčičku, kterou většina hostů považovalo za její dceru. Ano, podoba byla velká, ale nebylo tomu tak.

 Panovala veselá nálada. Přece jen, sešlo se mnoho známých, přátel, dokonce i celé rodiny. Hudební doprovod tvořilo violoncello, flétna, viola a krásná zlatá harfa. Tato čtveřice však jen bavila hosty v hlavním sále, skutečný orchestr se už chystal v zrcadlovém, neboli tanečním sále na obrovském balkonu, který podpíraly dvě velké sochy svalovců, které působily jako z řeckého helénistického období.

„Jsi si jistá, že přijde? Mohlo se jí přitížit.“ Pošeptal hraběnce do ucha vévoda.

„Všichni na ni čekají. Je to slavnost na její počest a návrat do společnosti.“ Odpověděla jistě.

 A v tu chvíli se otevřely dvoukřídlé barokní dveře. Nastalo ticho, všechny zraky se upřely ke schodišti, kde stála ona. Vlasy zvlněné s květinovými sponami, jako princezna Sisi, široká ramínka splývala v jedné linii s bílým korzetem, který zdobily perly a flitry a dál... bohatá tylová sukně. Jako Jekatěrina Alexandrovna Ščerbacká, úplná Kitty. Přes hruď jí vedla saténová modrá šerpa, která nesla její erb. Hvězda se rozzářila po dlouhém ukrývání.

 Vévoda pozvedl sklenici šampaňského a spolu s ním i ostatní hosté.

„Ať tento večer patří jen a jen naší milované hraběnce, neboť máme tu čest přivítat ji mezi nás. Je nám ctí, lady.“ Poklonil se jí.

„Děkuji, vévodo.“ Věnovala mu úsměv.

 Poté se ozvalo hudební quatro, které zahrálo oslavnou krátkou píseň, a pak uvaděč nabídl lady svou ruku a se vší vznešeností ji ohlásil před celou společností.

„Hraběnka z Oxfordu a markýza z Remenhamu... Georgiana Victorie Anne Starlight.“

Nechci vidět komentáře typu: Já si to myslel/a; nebo něco podobného. To, že vás postraším s koncem povídky mě napadlo dávno, dávno před tím, než jsem ohlásila posledních 24 dílů Destiny. The Final Years budou hlavně o Ge, protože se v jejím životě událo mnoho změn a ještě to bude zajímavé... takže...

POVÍDKA POKRAČUJE !