5.díl - Children's Home

Malá poznámka, poslední obrázek je gif, takže klik na něj  Jared obrací palačinky ...

Když jsem se dozvěděl, u koho si  moje milá Eli sehnala práci, byl to takový ten pocit, jako když vám někdo chrstne pití do tváře. A další fakt, že jsem se to nedozvěděl od ní, mi doslova vyždímal nervy.

„Krizeee!“  usmál se škodolibě Tomo. „Jared má krizi.“

„A jestli nesklapneš, budeš mít problém.“ Podíval jsem se na něj naštvaně.

 Ještě aby se mi vysmál můj bratr Shannon a jedu domů… nebo se opít. Ten naštěstí byl v klidu a nic radši neříkal. Slyšeli to oba, protože nám do studia zavolal manažer, a já to optimisticky dal na hlasitý odposlech. U koho Elizabeth podepsala smlouvu, byla až poslední věc, kterou nám řekl.

„Ta musela mít dost velký strach, že ti to neřekla.“ Řekl Shannon.

 To jsem mu věřil, protože když jsem s Elizabeth před lety teprve začínal chodit, on byl ten druhý, se kterým se bavila. Myslím, ten druhý ze všech. Když jsme se seznámili, neměla žádné přátele… ani rodiče… neměla nic… neměla nikoho.

„Už to vidím.“ Zavřel jsem oči a prohrábl si vlasy. „Využijí ji jako moji ženu, přinejlepším. Jestli z toho budou chtít vytěžit, budou ji chtít vyburcovat k rivalitě. Elizabeth konkuruje Jaredovi, bude to všude.“

„Jak využít jako tvoji ženu? Jako že využijou tvého jména?“ ptal se kontrolně Tomo a brnkl si do kytary.

„Přesně tak. Jako kdybychom měli běžet závod a já ji měl dělat tahouna.“ A pak jsem si povzdechnul.

---------------------------------------------------------- 

  Vzdal jsem to a jel jsem domů hned, jak to šlo. Kluci na mě viděli, jak jsem frustrovaný a naštvaný. Jak jsem čekal, Eli doma nebyla.

„Ahoj, nahráváme a máme tu hodně práce. Vrátím se večer.“

 A podle jejího nadšeného vzkazu na záznamníku bylo poznat, že si to fakt užívá. Otevřel jsem si pivo, abych pak rychleji usnul a pustil si televizi. Bylo něco po půl jedenácté, kdy mě probudilo odemykání hlavních dveří.  Posadil jsem se na gauči a trochu rozhodil polštáře, aby nepoznala, že jsem dřímal.

„Ahoj.“ Nakoukla na mě za rohem. „Čekáš tu na mě?“

„Jo.“ Ztlumil jsem ovladačem zvuk na televizi. „Jak to šlo dneska?“

„Dobře.“ Přišla za mnou a posadila se na sedačku. „Je toho nějak moc. A co vy? Finišujete?“

„Jo.“ Povzdechl jsem si. „Eli, měli bychom si promluvit.“ Začal jsem vážně. „Dozvěděl jsem se, s kým jsi podepsala smlouvu.“ Odmlčel jsem se a čekal, jestli něco k tomu řekne, ale mlčela. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Divíš se mi?“ zeptala se trochu se zaváháním. Bylo vidět, že z toho měla strach.

„Ne, ale říct jsi mi to mohla. Teď s tím už nic nenadělám, je to hotová věc. Ale i tak.“ Díval jsem se na ni ani ne moc naštvaně, spíš trochu dotčeně.

„Nemálo jsme se o tom hádali, nechtěla jsem se k tomu vracet znovu, i když, neříct ti o tom bylo taky blbé.“ Přiznala kajícně.

„Jo, to je pěkně blbé.“ Vytkl jsem jí a sáhl jí po vlasech. Rozpustil jsem jí culík a prohrábl prameny jejích dlouhých vlasů. „Dovedeš si představit, co všechno by s náma mohli udělat? Udělat z nás rivaly, a media to pak poženou dál takovým způsobem, až se kvůli tomu budeme zase hádat.“ Dořekl jsem už napůl s úsměvem, protože jsem věděl, jak to bude.

„Klidně ať to tak je. Klidně můžeme být rivalové, ale tady doma…“ naklonila se ke mně a políbila mě, „jsme manželé, kteří se respektují, milují a pomáhají si.“ Odmlčela se a ještě poté dodala. „Byla to blbost, že jsem ti to neřekla, ale chápeš mě, že jo?“

„No jo.“ Povzdechl jsem si, sáhl po ovladači a vypnul televizi. „Půjdeme spát?“

Pokývala hlavou. „Jo.“

 Znovu se ke mně naklonila a začala mě líbat na tvář stylem, jako by pusinkovala malé děcko. Začala jedním polibkem a pak jich bylo tisíc. Zasmál jsem se a objal ji kolem ramen, při čemž mě ona objala kolem trupu a přitulila se ke mně. Přivoněl jsem si k jejím vlasům a zavřel oči. Tohle je nebe.

------------------------------------------------------ 

 V pátek jsme náhodou oba zůstali doma. Nebo to aspoň vypadalo, že se nikam nevstává, dokud jsem se nepřiplazil v pyžamu do kuchyně. Eli už tam seděla u stolu a snídala čokoládové lupínky s jogurtem, a byla oblečená, jako by měla jít někam do města.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem ji s úsměvem a šel si nachystat snídani. „Chystáš se někam?“

„Do Naděje.“ Odpověděla hned.

„Ale?“ Kouknul jsem na ni s úsměvem. „Vidíš, zapomněl jsem, že je konec měsíce. Můžu jít s tebou?“

„Klidně.“ Odpověděla jasným hlasem a oči se jí jenom rozzářily.

 Taky jsem si naservíroval do misky čokoládové lupínky, ale zalil jsem si je mlékem. Nějak se mi nechtělo sedat, a tak jsem se jen opřel o pult kuchyňské linky a po očku ji sledoval, jak dojídá rychle svou snídani. Když se řeklo Něděje, hned byla jako radar. Zajímala se o ni krátce po tom, co se přestěhovala ke mně. Prakticky byla stejně stará, jako naše manželství… které bude mít mimochodem výročí tři roky. A celé tři roky se starám o Eli, a ona se stará o mě a o Naději.

 Vstala od stolu a přinesla na pult svoji prázdnou misku s lžičkou a dala je do dřezu.

„Ještě se půjdu namalovat.“ Oznámila, čímž mi tak nějak naznačila, že máme dost času.

„Vezmu si s sebou kytaru. Zazpíváme si tam?“ navrhl jsem.

  Odpověď jsem dostal v podobě polibku na tvář.

-----------------------------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------------------------- 

 Naděje je dětský domov, nadace pro sirotky, která, jak už jsem se zmínil, vznikla v době, kdy jsme se s Eli našli. Zajímala se o ně, protože teprve začínali, a byla zvědavá, jak se jim bude dařit. Po čase se jim rozhodla pomoct a věnovala jim peníze. Od té doby jim začala dotovat určitou sumu jednou za měsíc. A jednou za měsíc sem jezdí, aby viděla, že jsou naše darované peníze dobře investované. Přece jen, kdyby na dětech šetřili, nejspíš bych je přerazil.

„Ahooooooj!“ „Ahoj!“

 Dětský křik se rozlehl po celém dvoře jenom, co jsme prošli bránou. Vítali nás všichni, všechny děti různého věku, vychovatelky i pan ředitel.

 To, že jsme zůstali na oběd, všechny překvapilo. Nikdy jsme tu tak dlouho nepobyli, ale bylo to fajn. Většinou jsme sem přijeli odpoledne, zdrželi se něco přes tři hodiny a jeli domů. Teď jsme seděli mezi dětmi u těch prťavých stolů na prťavých židličkách, a smáli jsme se, jak se nám dospělým sedí.

 Po odpoledním klidu jsme si sedli do zahrady pod stromy do stínu a já hrál na kytaru a zpíval. Eli měla na klíně posazeného malého chlapečka, který byl hodně stydlivý. Byl nejmladší a moc se s dětmi nebavil, za to Elizabeth miloval bezpodmínečně, jak mi prozradily vychovatelky. Pohled na ty dva byl dojemný. Dvouletý Nicky, Nicolas, byl štěstím bez sebe, když mohl přijít za Elizabeth a být s ní celou dobu. Teď mu dávala polibky na tvářičku a skoro pořád mu něco šeptala do ouška. 

„Čím byste chtěli být, až vyrostete?“ ptal jsem se dětí.

„Princeznou!“ „Policajt.“ „Doktorka.“ „Prezidentem!“

„A čím jsi chtěl být ty, Jarede?“ zeptala se mě malá Sophie.

„Já jsem chtěl být vždycky režisérem.“ Usmál jsem se na ni. „Natáčet filmy a tak podobně.“

„A je ještě něco, co jsi zatím nedokázal?“ zeptala se mě Eli, čímž mě překvapila.

„Nooo…“ přemýšlel jsem chvíli. „Spíš jsem se bál, ale jednou to udělám.“ Zasmál jsem se. „Vždycky jsem chtěl skočit do davu. Na koncertě, když jsou před pódiem davy lidí, nechat se unášet na rukách. To je docela šílené, ale chtěl bych to udělat.“ Smál jsem se.

„Jako, že by tě chytili a nosili na rukou?“ zeptal se jeden malý chlapeček.

Ukázal jsem na něj a mrkl jedním okem. „Přesně tak.“

-------------------------------------------------------------- 

 „Člověk je vidí jednou za měsíc, a oni rostou jako z vody.“

 Zamyslel jsem se nahlas, když jsme se vraceli domů. Elizabeth seděla vedle mě na místě spolujezdce a jen souhlasně pokývala hlavou. Na vteřinku jsem se na ni podíval a opravdu těžko se mi odhadovalo, v jaké byla náladě. Většinou byla smutná, když se vrátila z Naděje, a myslím, že jinak tomu nebylo ani teď. Chápal jsem, že to má co dělat s tím, že jsme neměli dítě, ale trochu jsem se bál o tom mluvit. Eli věděla, že jsem tušil, proč je smutná, ale taky o tom nechtěla mluvit. Do Naděje jsem s ní jezdil rád, ale vědomí, že bude potom zase smutná, mi tu radost vždycky zahnalo.

„Nedáme si pizzu někde po cestě?“ zeptal jsem se ve snaze jí zvednout náladu.

„Nevím.“ Odpověděla váhavě.

„Nebo se můžeme stavit někde na večeři?“ kouknul jsem na ni znovu.

„Pojeďme domů.“ Podívala se na mě poprvé za celou dobu a jemně se pousmála. „Nemusíš se snažit mě rozptýlit.“ Ujistila mě.

„Ani trošičku?“ pousmál jsem se.

„Ne.“ Odmlčela se a pak se nadšeně zeptala. „Uděláme si palačinky?“

------------------------------------------------------ 

 Abych se ujistil, že jí opravdu zvednu náladu, navléknul jsem na sebe, co mě napadlo a finální kousek mého outfitu pro výrobu palačinek, byla chlupatá čepice s ušima. Když mě tak našla Elizabeth v kuchyni, jak dělám blbosti s moukou, začala se hned smát. Zabavila mi mouku a nakonec jsme spolu ukuchtili palačinky, které jsem odvážně obracel vyhazováním do vzduchu z pánvičky.

 Stále jsem byl navlečený do černého trika, na tom bílé s krátkým rukávem, zástěrou a tou ušatou čepicí, když jsme s Eli večeřeli a povídali si o tom, kam bychom mohli jet na dovolenou, až nám to časový plán dovolí. Mě, Toma a Shannona bude čekat vydání nového alba, pak turné a zároveň natáčení videoklipů. A to ještě ani nevím, jak na tom bude moje žena, až jí vyjde první album. Nechtěl jsem jí brát sen, ale pravda byla taková, že jsem měl obavy z toho, jak media využijí toho, že jsme manželé. Bál jsem se, že nás budou chtít rozdělit, a to jsme sotva vstřebávali fakt, že z Elizabeth bude známá zpěvačka.