Až teprve ve chvíli, když jsem usedl do svého sedadla v letadle, mi došlo, co jsem vlastně udělal…
Jak velký idiot jsem byl. Tohle selhání byla moje vlastní chyba. Elizabeth za nic nemohla. Bože, vždyť ona nemohla vůbec za nic z toho, co se děje. A já se k ní choval jako nějaký debil. Tohle jsem vůbec nebyl já…
Ano, mrzelo mě to, a pořád mě to štve, že jí nemůžu pomoct. Sice jí možná stačí, že jsem se ji snažil podporovat, ale právě teď jsem nehorázně selhal. Chtěl udělat něco, co by jí zvýšilo plodnost, udělat něco opravdového… A místo toho jsem to posral..
V Taiwanu jsem si ani pořádně nevybalil. Byl jsem prostě nachystaný, že jakmile se ráno po koncertě probudím, vydám se zpátky domů, i když to bude jen na pár dní. Chtěl jsem ji vidět a pokud možno udělat cokoliv abych dostal aspoň setinu místo úplného odpuštění. Chtěl jsem to napravit, omluvit se a poníženě ji prosit…
----------------------------------------------------------------
Jenže když jsem přijel domů, nebylo to zrovna tak, jak bych to čekal. Teda aspoň z poloviny. Napadlo mě, že by nemusela být doma.. Mohla by být třeba u Davida Vaira, jenže ani jemu jsem se nedovolal.
A tak jsem jel s velkou kyticí růží tam, kde její manažer bydlel. Zamknul jsem auto a s kyticí v ruce šel k hlavním dveřím bytového domu, a zazvonil. Chvíli jsem čekal a pak zazvonil znovu. Možná mě schválně nechce pustit dovnitř kvůli Eli. Ani by mě to nepřekvapilo.
Zazvonil jsem potřetí, když se náhle otevřely dveře. Vyšel z nich starší pán ve sportovní soupravě a na vodítku měl bígla, který už měl taky svá léta podle šedivých chlupů.
„Hledáte někoho?“ zeptal se mě pán, když za sebou nekompromisně zabouchl dveře. Takže dovnitř nepůjdu.
„Nevíte, jestli je pan Vaire doma? Měla by s ním být moje žena…“ vysvětlil jsem.
„A jak to vypadá, tak máte u ní průser, co?“ pousmál se na mě.
Neochotně jsem přikývl a podíval se na kytici v mé ruce. Potřebovala by už vodu. Ale dřív se bude muset dostat do rukou mé manželky.
„Tak to Vám bohužel nepomůžu.“ odpověděl pán a popošel kousek se psem. „Není tu už dva dny. Myslím, že někam odjel. A jestli je Vaše paní mladá brunetka…?“
„Ano, je. Dlouhé hnědé vlasy, plné rty, rovný nos a tmavě zelené oči.“ přikývl jsem na jeho otázku.
„Tak to jela s ním. Ale nevím ani kam, ani kdy se vrátí.“ odpověděl a šel venčit svého bígla.
-------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------
Jen co jsem zaparkoval auto do garáže, mrsknul jsem kyticí do popelnice. Nevydržely bez vody sotva dvě hodiny a už bylo po nich. Naštvaně jsem pak odešel do domu, vybalil si věci a pak jen seděl na posteli a hleděl do zdi.
Vzpomínky na to, jak jsem se tady s Eli miloval, a jak mě pak najednou přepadla zlost, že jsem se ani já nepoznával, mi ještě víc ničily náladu. Ptala se mě normálně, bez žádného skrytého podtónu, nehledala žádný háček. Jen já jsem ji odháněl jako sobec.
Promnul jsem si tvář a v duchu se počastoval nadávkami. Nediv se, že utekla, když ses k ní choval jako hysterický slaboch, blbče!
Najednou jsem si vzpomněl, že bych měl zavolat do Naděje, a zjistit, jestli oni něco ví o adopci. Podíval jsem se na čas a bylo něco po šesté k večeru. V tuhle dobu už zástupkyně nebude v kanceláři… Cítil jsem se až moc opuštěně, když jsem tu byl sám.
-----------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------
Dveře přede mnou se otevřely a mě se naskytl pohled na Claire s vlasy vyčesanými do nedbalého drdolu, se zástěrou kolem krku a rukama poznamenané moukou. Samozřejmě, že u toho nechyběl překvapený výraz, když jsem se neplánovaně objevil před dveřmi do jejího domu.
„Ahoj.“ pozdravila překvapeně. „Co ty tu?“
Nejradši bych se jí hned zeptal, jestli neví, kde je Eli, ale něco mi naznačovalo, že nejspíš ani Claire nebude vědět, kde moje drahá polovička je. Celkově se ty dvě moc spolu nebavily, a když už tak, tak jen pracovně. Nejspíš měl na to vliv i fakt, že Jamie je můj syn, a Claire je jeho máma.
Poraženecky jsem vydechl a smutně se zeptal. „Nemohl bych na chvíli?“
„No aspoň mi pomůžeš nastrouhat jablka.“ ustoupila mi ve dveřích. „Jamie se toho hned vzdal a šel si radši dělat úkoly.“
Chytrý kluk. Kdo by se chtěl škrábat s jablky? Prošel jsem kolem ní dovnitř a zul si boty. Claire hned zavřela hlavní dveře a pak jsem ji následoval do kuchyně, kde se kuchtilo něco sladkého.
„Jsi doma sám?“ zeptala se, když si šla umýt ruce do dřezu.
„Jo.“ posadil jsem se ke stolu. „Elizabeth někam odjela s Vairem, takže se mi nepodařilo ji překvapit.“
Sotva jsem to dořekl, položila přede mě mísu s nakrájenými jablky a pak druhou se struhadlem. Koukl jsem na ni, jestli to opravdu musím dělat, a ona jen zvedla obočí. Takže jsem musel… Vyhrnul jsem si rukávy košile a dal se do strouhání.
„Co si dáš k pití?“ zeptala se, když se vrátila do kuchyně.
„Cokoliv, nealko.“ odpověděl jsem.
Donesla mi sklenici s minerálkou a pak už se věnovala přípravě koláče. Vonělo to všude po skořici, což mě docela i uklidnilo. Navozovalo to hezkou atmosféru domova. Možná bych si pak kousek koláče mohl vyptat, jestli mě nevyžene dřív, než se upeče, pomyslel jsem si.
„Liz je v Anglii. Nenechala ti vzkaz?“ promluvila po chvíli.
„Ne.“ odpověděl jsem a lehce se zamračil. Nejspíš jsem jí ani za vzkaz nestál.
„Volala mi z letiště, že bude na pár dní mimo, a že s ní jede David. Prý jeli za Michaelem.“ pousmála se. „S ním se člověk nenudí. On i Elizabeth mi někdy přijdou jako děti, jeden jako druhý.“
Děti… Co bych dal za to, kdybych se Eli mohl omluvit. Bezmyšlenkovitě jsem bral jeden kus jablka za druhým a automaticky strouhal. Vždyť jsem si ani to odpuštění nezasloužil. Nepřímo jsem jí řekl do očí, že by se s mojí podporou dostatečně nespokojila. A ten zraněný pohled, který od ní pak následoval, jen potvrdil, že jsem jí toho dával mnohem víc, než jsem sám mohl tušit. Do háje…
„Nestalo se něco? Jsi nějaký zamlklý.“ vytrhla mě Claire z přemýšlení.
Přišla za mnou ke stolu a podívala se, kolik toho v míse se struhadlem přibylo.
„Už to skoro máš. Jsi celkem rychlý.“ pousmála se.
„Rychlejší jsou moje bezcitné projevy, než moje myšlenky.“ odpověděl jsem tiše, jako by sám pro sebe.
Můj pohled se přesunul od jablek na Claire. Viděl jsem, jak se na mě dívala s otázkami i starostmi. Mateřství z ní udělalo mnohem citlivější osobu, než jakou jsem si ji pamatoval. Natáhla se přes stůl a vzala mi obě mísy a sama pak začala strouhat zbytek. Já pak jen zkoumal moje prsty mokré od jablečné šťávy a váhal, jestli mám pokračovat… Jestli jí to mám vysvětlit.
Nijak mě nevybízela a nechala to čistě na mě. A já pořád váhal…
„Nikdy bych neřekla, že jsi bezcitný.“ řekla opatrně. „Spíš spontánní, ale nikdy bezcitný.“
Kdyby jen věděla… pomyslel jsem si. Claire mě znala od dob, kdy jsem byl ještě mladý a bez brzd. Do všeho jsem se vrhal po hlavě, a ona byla při tom. Když jsme se pak oba vydali každý svou cestou, naučil jsem se od ní si všechno dobře promyslet. Ale kdybych jí teď řekl, co jsem provedl, hodně bych ji zklamal, a já bych se pak už opravdu nejradši propadl do země.
„Reagoval jsem až moc spontánně..“ odmlčel jsem se. „Ale taky bezcitně.“
„Souvisí to nějak s tím, že jsi odjel o dva dny dřív z domu?“ zeptala se přímo, ale nenuceně.
Jasně, takže to nejspíš ví. Mohlo mě napadnout, kolik z toho všeho jí Elizabeth řekla.
„Možná.“ odpověděl jsem ne zrovna nadšeně.
„Liz mi říkala, že jsi odjel od ní pryč, tak se prý potřebovala rozptýlit.“ pokračovala Claire.
„Ale já jsem neodjel kvůli ní.“ zvýšil jsem mírně hlas. „Odjel jsem kvůli sobě. Nekontroloval jsem se. Odjel jsem pryč dřív, než bych napáchal víc škod.“
Claire mi věnovala soucitný pohled. „Zdá se, že už tak jsou ty škody hodně velké.“
Vstala, vzala do rukou mísy a odnesla je na kuchyňskou linku. Šel jsem za ní, abych si ve dřezu mohl opláchnout ruce. Pak jsem se zády opřel o pult a díval se, jak posypávala nastrouhaná jablka skořicí, vanilkovým cukrem a zalévala to vše karamelem z malého kastrolku. I když bych to všechno nejradši popadl a snědl to, mé výčitky svědomí mi nedovolily myslet na nějaké škemrání o kousíček z náplně koláče.
„Já myslela, že chcete založit rodinu.“ koukla na mě tázavě. „Už to tak moc nevypadá.“
„Tohle je poprvé, co jsme se tak pohádali.“ řekl jsem na obranu.
„Ale ty problémy hádku jen předvídaly.“ odpověděla a dál míchala jablka s karamelem. „David mi občas řekne, s čím za ním Elizabeth doběhne.“
Unikl mi sarkastický smích, za což mě popatřila nemilým pohledem. Tohle bylo prostě moc. Nechtělo se mi tomu věřit.
„Jasně, takže vy oba, její manažeři, víte co se děje v mojí ložnici, to chceš říct?“ zeptal jsem se naštvaně.
„To jsem nemyslela.“ řekla sice klidně, ale poznal jsem, že se tak tak držela v klidu. „Vím, v jaké je Elizabeth situaci, a to, že jsi ji nechal samotnou doma, a to po hádce, jí nijak nepomohlo.“
„Konečně.“ tleskl jsem rukama. „Pusť se do mě. Jen mi to všechno vyčítej místo Elizabeth.“ řekl jsem naštvaně.
„Na to má právo jedině ona.“ odsekla mi.
Nabral jsem do plic pořádnou dávku vzduchu a pak ji pomalu vydechl. To snad není možné, co všechno Eli nevyžvaní.
„Ze všech lidí na světě je David Vaire ten poslední, komu by se Eli měla svěřovat.“ řekl jsem naštvaně.
„Nikoho jiného nemá.“ odpověděla Claire klidněji.
„Že ne?“ zeptal jsem se dotčeně.
Otočila se ke mně čelem a bez rozmýšlení odpověděla. „Ne, nemá nikoho, Jarede.“ řeka sebejistě. „Ty jsi věčně pryč, a když chce vědět, co se děje, tak ji seřveš jak psa.“ otočila se zpět ke koláči. „Věř mi, že i David toho má dost a musí to ventilovat přese mě. My tři, já, Eli a David si totiž můžeme věřit. Ne proto, že pro sebe pracujeme, ale protože se známe dobře. Ty jsi pořád pryč.“
„Takže protože jsem na turné, tak můžu za to, že se Eli svěřuje Vairovi?“ zeptal jsem se nevěřícně. „To jsi trochu přehnala, ne?“
„Turné za to nemůže, Jarede.“ ohlédla se po mě. „Jen ti říkám jak to je. Chtěla si s tebou normálně promluvit a ty se naštveš a odjedeš od ní pryč… Jak by bylo tobě, kdybys byl na jejím místě?“
----------------------------------------------------------
Čtvrtinu koláče zabaleného ve fólii jsem vztekle pohodil na vedlejší sedák a pak otočil klíčky. Hned na to se ozval silný motor pod kapotou a já se musel ještě chvíli vzpamatovávat z toho, že mi Claire vyhubovala s pěknou dávkou výčitek.
Položil jsem ruce na volant a všechno si to přehrál v rychlém sledu. Měla mi toho hodně co říct i za Elizabeth. Když je žena zraněná, mlčí a snaží se dělat, jako by neexistovala… Nevím, kde jsem tohle četl, ani proč jsem si teď na to vzpomněl, ale možná tohle bylo důvodem, proč mi Eli nenechala žádný vzkaz.
Mou hodně podělanou náladu ani nezlepšil plakát na zastávce, který ukazoval titulku nového čísla magazínu o celebritách. Na fotce byla Eli s Michaelem a pak nějaké titulky o rande v Londýně. Bezva… Zařadil jsem rychlost, odbrzdil auto a rozjel se domů…
-------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------
Dětský domov Naděje - San Fernando Valley - California
„Pane Leto, dobré ráno.“
Podal jsem si ruku s paní zástupkyní ředitele Reymondovou. Usadili jsme se u ní v kanceláři, která byla opět vyzdobená novými výkresy od dětí. Bylo na ní vidět, že tenhle dětský domov nevedla jen kvůli tomu, že to tu vlastnil její manžel. Záleželo jí na každém sirotkovi, který v Naději byl.
„Koncerty probíhají v pořádku? Nebo už skončilo turné?“ zeptala se, když mi nalévala kávu.
„Turné bude až do prosince.“ odpověděl jsem. „Za pár dní musím letět do Německa.“
Paní Reymondová se posadila do křesla s překvapeným výrazem. „A máte čas takhle vyřizovat pochůzky, když jste na pár dní doma?“
„Tohle už je neodkladné.“ upřesnil jsem. Hned mě pochopila.
„A vaše žena sem nechtěla přijet? Když už tedy je to neodkladné.“ zeptala se o poznání nervózní.
„Chci si o tom promluvit sám.“ odpověděl jsem. „Týká se to adopce Nickyho.“
Pokývala hlavou a dlouze vydechla. Vypadalo to, že se snažila najít slova. Co se to tu děje? Patrně jsem přimhouřil oči a sledoval její chování.
„Adopce je možná.“ odpověděla klidně. „Ale ne v této době. A Nickyho nelze adoptovat.“
„Tomu nerozumím.“ zamračil jsem se.
„Ani já jsem tomu nerozuměla, pane Leto.“ řekla posmutněle. „Úřady rozhodly, že Nicky musí co nejrychleji jít do vyhovující rodiny. Čím později by byl adoptovaný, tím hůř by si ho rodina osvojila.“
„Zná mě, a zná Elizabeth.“ přerušila jsem ji. „Nebyl by s tím problém.“
„I tak. Mohli jsme se za vás oba přimlouvat, a úřady rozhodly jinak. Vy nejste pořád doma, a tenhle nepravidelný program, který oba máte, by byl pro malé dítě těžkým životním stylem. To mi řekli pracovníci úřadu. Já jsem s tím nic nemohla dělat.“
Vstal jsem se židle a přešel k oknu. „Elizabeth pozastavila vydání alba, i celou reklamní kampaň, i plánování koncertů, aby mohla být doma s dítětem.“ otočil jsem se na ni. „Ani tohle úřadům nestačilo?“ zeptal jsem se nevěřícně.
A paní Reymondová jen bezmocně pokrčila rameny. „Je mi to líto… Nickyho si vzali do rodiny před dvěma týdny.“ odmlčela se. „Chtěla jsem vám to přijet říct osobně, ale nebyli jste k zastižení. A psát vám to v dopise, by mi nepřišlo v takovou chvíli dost důstojné.“
Tak tohle bylo, jako by mi gilotina setnula hlavu. Nechtěl jsem si ani představovat, co bude Eli dělat, až se to dozví. To nám jen zhorší náš momentální nesoulad, a co pak?
2025 ©