46.díl - They know each other

 Opět jsem měl setkání se slavnými lidmi v prostorách stadionu ve Wembley. Povídal jsem si s herci, zpěváky, fotil se s nimi na památku, ale nebylo to už tak slavnostní, jako když se na mě přijela podívat Princezna Diana s manželem princem Charlesem.

 Jenže i když tu královský pár nebyl, stále se tu každý den objevovala spousta lidí, kteří si chtěli odnést domů aspoň fotku, nebo podpis. Jiní se chtěli se mnou pozdravit a povídat si, jiní pak jenom chtěli vyfotit.

 Když jsem se usmíval na objektiv fotografa a nechal se vyfotit s dvěma dětmi, sourozenci, kluk s holčičkou, náhle jsem si všiml, že kousek od fotografa stál David Vaire v na míru šitém obleku bez kravaty, a pohledem sledoval ty dvě malé děti, které stály vedle mě a usmívaly se od ucha k uchu.

„Děkujeme.“

 Řekl Frank DiLeo, můj manažer, když mě fotograf vyfotil s dětmi. Ty pak odešly za rodiči, kteří měli pro své ratolesti podepsané plakáty. Fotograf se taky vzdálil a tak si mě vzal Frank bokem od těch cizích lidí.

„Máš tu návštěvu.“ oznámil Frank.

„Jo, viděl jsem Vaira.“ odpověděl jsem a ohlédl se po Davidovi. Jenže už byl pryč.

„A když je tady, tak pochopitelně tu je i Elizabeth.“ dodal Frank s menším úsměvem. Jistě, jak to, že mi to hned nedošlo?

Bylo to nečekané, ale udělalo mi to radost. „Pěkné překvapení.“ usmál jsem se. „Už jsi s ní mluvil?“

„Zatím ne. Jen jsem se pozdravil s Davidem. Liz prý potkala nějakou návrhářku, která jí nabízela účast na nějakou módní show, nebo co… Každou chvíli by  za tebou měla dojít. Ale než se tak stane…“

 Vzal mě za ramena a jako loutku mě otočil a vedl mě k hloučku pánů, kteří se tvářili hrozně důležitě a měli na sobě drahé značkové oblečení. Ale ne, snad ne další chvástání sponzorů, pomyslel jsem si. Došli jsme k těm chlápkům ve chvíli, kdy mi Frank pustil ramena a s velkým úsměvem mi představil jen jednoho z nich.

 Byl o něco vyšší, než já. Byl pevně stavěný a na první pohled bych ho typoval na profesionálního hráče baseballu, nebo možná amerického fotbalu. Byl nejspíš o něco starší než já. Měl tmavě hnědé oči a černé vlasy. Usmíval se na své společníky takovým tím způsobem, jako by nadcházející show měla být jeho. V první moment jsem si řekl, že bude určitě jeden z těch, co se nebojí chlubit se vším. Rozhodně vypadal, jako by se zrovna něčím chvástal.

„Michaele, dovol mi, abych ti představil člověka, který se podílel na obchodu mezi Epicem a Sony.“

 Jen co to Frank řekl, došlo mi, že si podám ruku s velkým byznysmenem. Svou silnou paži ke mně napřáhl, ještě než jsem uslyšel jeho jméno.

„Benedict Morgan.“ představil se mi. „Moc mě těší, pane Jacksone.“

„Zdravím.“ pokynul jsem mu a podal mu ruku.

„Vypadá to na další vyprodaný koncert, jako vždycky, co?“ pousmál se spokojeně.

 Bodejť by se neusmál, když i jemu to určitě něco vynese, pomyslel jsem si. Jen co jsem si to pomyslel, znovu se ozval Frank.

„Budeme se určitě vídat častěji na různých akcích.“ dodal můj manažer. „Tady pan Morgan nastupuje v Epic Records na post výkonného ředitele.“

„Chystám velké změny.“ řekl Morgan. „Mám v úmyslu nalákat víc interpretů a pokud možno z oblastí různých žánrů. Chtělo by to hodně oživit. Na nové desetiletí bychom mohli oslovit více lidí, kteří se věnují hip hopu a rapu. Nevím, jestli jste si všimli, ale tenhle žánr jde hodně vpřed u mladých.“

 Tak možná až tak oslepený penězi nebude. Zdálo se, že pan Benedict Morgan měl přehled.

„A samozřejmě bychom mohli vydat nevydané.“ dodal Morgan.

 V tu chvíli ve mně hrklo, že by po mě chtěl moje nevydané nahrávky. Ani náhodou! Jak to myslel? Vydat nevydané? Lehce jsem se zamračil a tvářil se zmateně, ale jeho pohled nesměřoval na mě. Ohlédli jsme se všichni směrem, kam se díval, a jediný, kdo by si z těch lidí okolo nás zasloužil takovou pozornost… byla Elizabeth. Stála tam a povídala si s mým fotografem Harrisonem Funkem, a David postával u nich a naslouchal jim. Zdálo se, že se všichni tři dobře bavili. Elizabeth?!

 Koutkem oka jsem zahlédl pohled pana Morgana. Díval se na ni s tajemným úsměvem, jako by mu vůbec nešlo o vydání alba Lany Del Rey, nýbrž o Lanu samotnou. Co to má být? Otočil jsem se k Morganovi čelem jako bych mu chtěl něco říct, ale jen jsem mu neohroženě oplácel pohled, který hned na mě upřel. Měl jsem pocit, že bych měl Elizabeth bránit.

„Byla by škoda, kdybychom nechali poklady bez obdivu, nemyslíte? Pane Jakcksone, jistě se mnou souhlasíte, že ta nejhezčí díla by měla být oslavována. Určitě se taky zajímáte o umění.“ usmál se na mě Morgan.

„Záleží na druhu.“ odpověděl jsem lehce podezíravým hlasem.

 Pochopil mou odpověď a tentokrát se usmál tím tajemným způsobem přímo na mě. Ten chlap měl určitě něco v plánu…

„Byl jste v Itálii. Určitě jste viděl některé z Berniniho děl.“ pokračoval Morgan. „Byl to mistrovský barokní sochař.“

„Pokud má svá díla ve Vatikánu, je to možné.“ odpověděl jsem a šlehl pohledem po mém manažerovi. Jak se zdálo, i Frank měl mezery v umění jako já.

Morgan se pousmál. „Nechal vytesat sochy na Svatopetrském náměstí. A pak udělal i oltář pro hrob svatého Petra.“

 Bylo to, jako by se mi vysmíval, že nic nevím. Už jsem tu s tím člověkem nechtěl strávit ani vteřinu. Lezl mi na nervy, a možná o to mu šlo. Dovoloval si.

„Někdy vám musím ukázat moji kopii jeho Apolona a Daphne. Je to opravdu neuvěřitelné dílo.“ řekl hrdě Morgan.

„Repliku?“ zeptal se Frank. „Kolik stála, jestli se můžu zeptat?“

„Moc, ale ne tolik, abych si ji nemohl dovolit.“ odpověděl samolibě Morgan a sundal si neviditelné smítko z rukávu saka. „Je to moment, kdy se Apolon chystá zmocnit Daphne, krásné nymfy. Jeho chtíč je tak silný, že je schopen Daphne uhánět po celém lese. Když ji polapí a chystá se k tělesnému aktu, Daphne, volající bohy o pomoc, se náhle promění ve vavřínový strom.“ odmlčel se. „Pánové já sám jsem vždy unesen, když jen vidím tu repliku, ale věřte, u originálu bych byl schopný zůstat navěky. Je to něco fantastického.“

 To, o čem mluvil, sice bylo určitě nádherné, ale jeho už jsem poslouchat nechtěl.

„Kdybych byl já tím Apolonem, svou nymfu bych si určitě nenechal proklouznout mezi prsty.“ řekl Morgan a pohledem se opět přesunul k Elizabeth…

------------------------------------------------------------------------ 

Hotel Mayfair

„Neříkej mi, že sis toho nevšiml?“

 Ptal jsem se svého manažera Franka, když jsem si ručníkem vysoušel svoje neposedné vlasy. Opět jsem si dopřál dlouhou pokoncertní sprchu a následně se převlékl do čistého oblečení pro běžné nošení. Černé kalhoty a červená košile, žádné ponožky.. už tak bylo teplo v samotném apartmá.

 Sedl jsem si na sedačku a hlavou kývl směrem k minibaru.

„Vyndej mi, prosím, láhev vody.“

 Frank si povzdechl a šel k minibaru, který byl součástí komody. Můj názor na Morgana ho docela překvapil, a ještě víc i mé podezření, že má pan výkonný ředitel spadeno na Elizabeth. Začínal jsem mít dojem, že ji Morgan musel znát, jinak by si něco takového normální člověk nedovolil. Takhle mluvit o nymfách a ještě se takhle dívat na ženu. Nemohl jsem tu myšlenku pustit z hlavy.

 Předklonil jsem hlavu a snažil se do ručníku nasát vodu z konečků vlasů, když jsem slyšel, jak Frank naléval vodu z láhve do sklenice.

„Opravdu by mě to ani nenapadlo.“ řekl po chvíli. „Znám ho z pár předchozích jednání a jevil se mi jako fajn chlápek. Ani jsem si nevšiml, že pořád mluvil o Liz.“

 Rozložil jsem ručník na topení u okna a šel se napít. Frank mě sledoval a čekal, jestli něco nebudu chtít.

„Měli bychom si zjistit, jestli se ti dva znají. To jeho chování se mi nelíbí.“ řekl jsem zamračeně a upil si ze sklenice.

„Hele, i kdyby se znali, nemůžeš se hned na něj dívat, jako bys šlápl do něčeho nemilého.“ zhodnotil Frank. „Bude mít hodně velkou funkci, co by výkonný ředitel, a neměl by sis s ním dělat problémy.“

„Já mu vydělávám, ne on mě.“ podotkl jsem.

 Někdo zaklepal na dveře a já si jen unaveně vydechl. Pochyboval jsem, jestli bych zvládl ještě nějakou návštěvu.

„A hele…“ otočil se Frank od otevřených dveří. „Podívejme, kdo tu je.“

 Ohlédl jsem se a vedle Franka uviděl Davida Vaira a Elizabeth. Oba se na mě usmáli a šli se se mnou přivítat. Jenže celé to vítání trvalo až nějak podezřele krátce.

 David hned odvedl Franka, že prý by si chtěl o něčem promluvit, a tak jsme s Liz zůstali sami. Vypadalo to, že za mnou přijeli hned po koncertu. Měla na sobě ty samé bílé šaty a bledě modrý svetřík. Vlasy vyčesané v retro stylu a dokonce byla tak i namalovaná. Jak sama říkala, milovala glamour sixties. Jenže i když jí to slušelo, její tvář byla poznamenána nepohodou.

„Vodu?“ nabídl jsem.

 Přikývla a já hned obstaral další sklenici. Elizabeth se usadila na sedačku a já se posadil vedle ní. Položil jsem před nás na stolek láhev se sklenicemi a misku s ovocem. Hotelová služba se o mě starala svědomitě.

„Snad jsem to dneska moc neodbyl?“ koukl jsem na ni s úsměvem. Ona věděla, že bych žádnou show neošidil.

„Ne.“ koukla na mě se slabým úsměvem. „Byl jsi perfektní, jako vždycky.“

 Zamyšleně jsem se zahleděl do jejích tmavě zelených očí a snažil se odhadnout, co by jí mohlo přidělávat starosti. Nevypadala moc dobře i přes dokonalý make up.

„Za to ty nevypadáš nijak odpočatě. V Kalifornii není hezké počasí?“ zeptal jsem se ve snaze ji rozveselit.

„Spíš jen nade mnou se stáhly mraky.“ sklonila hlavu a natáhla se pro sklenici.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se hned. To poslední, co by mi chybělo, by byla nešťastná kamarádka. Hned jsem si vzpomněl na Morgana.

„Pohádala jsem se s Jaredem.“ odmlčela se a napila se. „Pořád se nám nedaří počít dítě, a adopce se nijak nepohnula z místa.“

 Tak tohle bylo něco, s čím jsem bohužel nijak pomoct nemohl. Mrzelo mě to. Elizabeth by byla skvělá máma, a Jared určitě by byl jedním z těch správných tatínků… To je život…

„Jen doufám, že jsi od něj nedojela, když byl doma?“ zeptal jsem se opatrně.

Zavrtěla hlavou. „Ne, to ne.“

 Ale co jsem tušil, bylo i to, že měla ještě s něčím problém. Ale nechtěl jsem ji nijak rozrušit ještě víc a tak jsem se na Morgana neptal.  Chtělo to změnu tématu.

„Jak dlouho tu zůstanete?“

„To se uvidí.“ pokrčila rameny. „Chceme si s Davidem udělat výlet po památkách a tak.“ Koukla na mě a usmála se. „Možná tě ještě párkrát budu otravovat, dokud budeš tady na britské půdě.“

„Klidně. Moc rozptýlení mi kromě koncertů nezbývá.“ usmál jsem se.

--------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------- 

 Druhý den jsme vyrazili do centra Londýna na oběd. Elizabeth trvala na tom, že mě musí vytáhnout z hotelu, za což jsem byl rád. Nikdo jiný tu odvahu neměl.

 Procházeli jsme v obležení ochranky pěší zónou a povídali si. Zároveň jsme sledovali londýnské ulice a různorodou architekturu kolem nás.

 Šli jsme po New Bond Street a zamířili do restaurace, ve které jsme měli rezervaci. Už jen samotná budova byla úchvatná a dokonale mě rozptýlila od lidí, kteří se zajímali, proč je kolem mě a Elizabeth tolik bodyguardů, a pak i fotografové, kteří na nás volali.

Restaurant at the Royal Academy of Arts měla impozantní prostory spojované klenbami a na zdech byly obrovské obrazy. Později jsem se dozvěděl, že restaurace zahrnovala i další patro v budově.

„Chcete si prohlédnout další patro, pane Jacksone, a vybrat si stůl?“

 Ptal se mě manažer restaurace. Faktem bylo, že i samotné přízemí bylo moc hezké, ale já bych radši větší soukromí. Kdokoliv by sem mohl dojít a okukovat nás.

„Nezůstaneme tady?“ vzala mě za ruku Elizabeth. „Je to tady hezké.“

Naklonil jsem se k ní a odpověděl jí tak, aby nás neslyšel nikdo jiný. „Pojďme aspoň o patro výš. Tady jsme všem moc na očích.“

 Nic nenamítala a pak jsme se nechali uvést o patro výš. Jako v přízemí, tak i zde bylo pár hostů, ale naštěstí se po nás moc nedívali, tak jsme se mohli v klidu usadit. Nechali jsme spojit stoly, abychom všichni byli spolu. Já, Elizabeth, David, Frank, můj dvorní fotograf Harrison Funk, a moje kamarádka Karen. Ostatní dostali přirazené stoly, což byla ochranka, která zrovna nehlídala u vchodu do restaurace i na schodišti.  

„Co kdybychom si nechali udělat nějakou specialitu?“ navrhl jsem všem u stolu. „Aspoň si zkrátíme výběr. Mám docela hlad.“

„Jo, to já taky.“ souhlasil David.

 Frank kývl a dal pokyn vrchnímu číšníkovi, který pokorně čekal u schodiště. Co mě překvapilo, bylo, že neměl u sebe žádný bloček. Asi má hodně dobrou paměť.

„Přejete si objednat?“ řekl nefalšovaným britským přízvukem.

„Necháme to na kuchaři, aby nám připravil nějakou specialitu. Pro nás všechny.“ odpověděl Frank.

„Sestavit celé menu, předkrmy, polévky i desert?“ ptal se vrchní.

 Frank se na nás podíval a Elizabeth s Davidem a Harrisonem přikývli. Karen mě vybídla pohledem a já pokrčil rameny.

„Proč ne.“ odpověděl jsem.

„Co vám mohu nabídnout k pití?“ zeptal se pak vrchní.

----------------------------------------------------------------- 

 Dojedli jsme polévku a čekali jsme na hlavní chod. Od památek a míst, které jsme viděli při procházce sem do restaurace, se téma poněkud přehouplo k domácím mazlíčkům. Zdálo se, že Elizabeth měla na psy spadeno a musela nám popsat, jak vymóděného pudla viděla, když se procházela po Rodeo Drive. Bylo to hodně vtipné, protože ona to prožívala takovým způsobem, že by se mohla zabývat vzhledem takových to mazlíčků.

„Já chápu, že někteří lidi si libují v různých stylech sestřihů té srsti, ale tohle vypadalo, jako by si lehl na přechod a nechal si namalovat pruhy.“ vyprávěla teatrálně Elizabeth. „Chudák pes!“

 Právě vyprávěla o tom, jak vypadal velký černý pudl, který měl poněkud extravagantně upravenou srst. Smáli jsme se všichni pomalu víc tomu, jak nám to Liz vyprávěla, než tomu zvířeti, o kterém byla řeč. Pak se u našeho stolu z ničeho nic objevili tři číšníci a naservírovali nám jídlo.

„Páni, to vypadá dost dobře.“ zhodnotil David.

„Když to všechno nesním, můžeš to pak dojíst za mě.“ rýpla do něj Elizabeth.

 Díval jsem se na ty dva a docela jim záviděl, že ve vztahu - šéf a manažer- byli opačného pohlaví. Byli jako dva nejlepší kamarádi a klidně bych se vsadil, že si říkali všechno. Ano, já s Frankem vycházím taky víc než dobře, ale nedalo by se říct, že bych s ním trávil tolik času.

„Vy dva vypadáte jako spolužáci už od střední, než jako lidi, kteří pro sebe pracují.“

 Karen to vystihla přesně, ani jí neušlo, jak se na sebe David s Elizabeth dívali. Byla to správná dvojka, i když na pár vteřin jsem si už párkrát myslel na to, že právě na Davidově místě by měl být Jared. Proč se ti dva zase pohádali? Co pak neměli klidné manželství? Tohle už po druhé, co Elizabeth odjela, aby utekla myšlenkám na Jareda. Stejné to bylo během natáčení videoklipu Ride.. Zamyslel jsem se nad tím, jak to mezi mými kamarády bylo. Jared by se nepohádal kvůli nepodstatné věci. Nepřítomně jsem vzal do rukou příbory a nabral si první sousto pečených brambor s hráškem.

„Davide…“ zahuhlala hned Elizabeth nadšeně s plnou pusou opečeného masa. „ Však jim řekni, jak si každý pátek lakujeme nehty u tebe doma.“

 Z toho jsem vyprskl smíchy, a stejně tak i Karen a Harrison, zatím co Frank s úsměvem upíjel minerálky. A David? Místo toho, aby to popřel, věnoval Elizabeth dotčený a zároveň naštvaný pohled.

„Dlužíš mi odlakovač.“ odpověděl jí.

 Pak se oba dva začali smát jako puberťáci, a když jsme se všichni uklidnili, dali jsme se do jídla.

„Dobré odpoledne.“

 Ozval se povědomý hlas. Zvedl jsem zrak od svého talíře a za mým fotografem Harrisonem, který seděl naproti mně, jsem uviděl muže, se kterým jsem měl tu čest se seznámit včera před koncertem. Byl to Benedict Morgan, oblečený do černých kalhot a námořnicky modrého trika s límečkem, a vypadal, jako by se chystal navštívit nějaký tenisový turnaj. Podobně oblečený byl i pán, který ho doprovázel. Nejspíš jeho asistent, i jeho jsem včera viděl.

„Snad vám dali to nejlepší. Znám tady šéfkuchaře a párkrát do roka si ho pozvu na večírky. Svědomitý muž.“ pokračoval pan Morgan jako světaznalý namyšlený blb.

  Už jsem ho fakt neměl rád. Jen jsem se na něj pousmál, zatímco jsem se pokoušel vychutnávat oběd, a místo mě se slova ujal Frank.

„Je to dobré, zatím tomu nemáme co vytknout.“ řekl můj manažer. „Nepřidáte se k nám?“

 Vědom si toho, jak Frank většinou sedí, jsem ho s přesným úderem kopl do nohy, a on měl co dělat, aby necekl. Nechápavě se na mě podíval, a já mu s vážnou tváří naznačil, že jeho pozvání Morgana ke stolu mi není zrovna pohodlné. Díky bohu, že Frank sedí vedle mě, jinak bych dokopal někoho jiného.

„Ne, děkuji. Mám docela na spěch.“ odpověděl Morgan a podíval se na své draze vypadající hodinky na jeho svalnaté paži. „Zastavili jsme se tady s mým asistentem na kafe, a pak jedeme na menší utkání v pólu. Znáte to, taková ta jezdecká hra.“ Pousmál se. „Když jsem se tu po dlouhé době objevil, můj kamarád mě hned pozval, ať se přidám k jeho týmu. Každý týden se sejde s kolegy z práce a jdou si zablbnout.“

„A není to docela drahý sport?“ zeptala se Karen. Mohla na něm oči nechat. „Myslím tím, obstarat koně a zajistit hřiště?“

Morgan jí věnoval přátelský úsměv. „Věřte mi, oni si to můžou dovolit. Tady v Londýně, a vůbec po celé Británii jsou velkými magnáty.“ řekl upřímně.

 To jak mluvil, tak bezstarostně, radostně, ale i trochu bezohledně mi jednom kazilo náladu. Byl tak povýšený nad všechno, a zdálo se, že ho nezajímalo nic kromě něj samotného. A při tom měl široké znalosti ať už v podnikání, tak i v umění.. Snob na druhou.

 Sledoval jsem, jak se bezstarostně usmíval, i jak si hned objednal cappuccino u vrchního číšníka, který znal Morgana jménem. Takže i tady v Anglii musel něco znamenat. Po té, když se obrátil zpátky na nás, se jeho pohled zastavil na Elizabeth, která seděla vedle mě a po malých kouskách si ukrajovala masa a brambor, ale nic z toho nesnědla.

„Slečně Del Rey bych mohl doporučit vyhlášené butiky nedaleko odsud.“ promluvil Morgan najednou až moc vlídně.

Elizabeth k němu vzhlédla a neutrálním výrazem ve tváři a odmítla. „Ne děkuji. Přijela jsem za Michaelem, a ne utrácet po obchodech.“

„Jen jsem chtěl zaujmout.“ usmál se na ni Morgan.

 A pak ho Elizabeth odpálkovala, což nás všechny hodně překvapilo.

„Myslím, že muž jako vy, nepotřebuje zaujmout znalostmi módních butiků a hrou póla s bohatými kamarádíčky.“ odpověděla mu nepřátelským hlasem. „Vaše cappuccino se nese, pane Morgane.“

Morgan zvedl ruce v náznaku kapitulace. „Rozumím.“ řekl se spokojeným úsměvem. „Přeji vám hezký zbytek pobytu v Anglii.“ A pak se podíval na mě. „Ať se daří na turné, pane Jacksone.“

 Kývl jsem místo odpovědi a Morgan se pak vzdálil se svým asistentem na druhou stranu celého podlaží ke stolu u okna. Daleko od nás. Rozhodl jsem se nijak nezhoršovat situaci zvědavým pohledem směrem k Liz, kterou jsem měl po levé ruce, a dál ujídal ze své porce. Jenže Frank se rozhodl pro pravý opak.

„Ty se s lidmi moc nepářeš, co?“ zasmál se krátce Frank.

 Jenže Elizabeth na jeho poznámku nijak nereagovala a tentokrát si nabrala plnou vidličku, a začala jíst.  Riskl jsem jeden pohled, a viděl Elizabeth, jak až moc soustředěně žvýkala s pohledem zabodnutým doprostřed stolu. A pak Davida, který seděl v čele, jak se soustředě díval na Elizabeth s nepatrně přimhouřenýma očima. Tak to vypadá, že pan Benedict Morgan není nepohodlný jenom mě, pomyslel jsem si. Ale pak mi došla jedna zásadní věc.

 Včera před koncertem, pokud jsem si toho všiml správně, přijel Morgan s jeho společníky na stadion krátce po mně. Mám na mysli setkání pro VIP hosty a celebrity. To znamená, že Elizabeth nikdo nepředstavil Morgana. Ale jestli je nikdo neseznámil, měla teď vůbec Elizabeth pádný důvod odehnat Morgana od našeho stolu?

 Tichý hlásek mého svědomí se ozval ve zlém šepotu. Oni se znají…