44.díl - seventeen

Dívali jsme se na výhled ze střechy milánského dómu, odkud jsme viděli celé město i vzdálené výškové budovy v dálce. Slunce jsme měli nad hlavami a na nebi nebyl jediný mráček.  

17.června – Milán - Itálie

 Večer nás tady čeká koncert a zítra v Římě. Mohl jsem se soustředit na vystoupení, nebo na památky, které jsem měl před sebou, a do mysli se mi vždycky vkradly obavy jako jedovatý had. Jako bych cítil, že se za mnou plazí a čeká na vhodnou chvíli, kdy mě kousne, a vpustí do mého těla jed…

„Nemysli na to.“

 Řekl Shannon, když stál vedle mě. Oba jsme měli sluneční brýle, takže nám nebylo vidět do očí, ale jestli i tak poznal, že mám nervy v háji, to bylo co říct.

„Sotva vylezeme na vzduch, tváříš se, jako by měl přijít konec světa.“ dodal tak trochu naštvaně.

„Jen ho nech.“

 Ozval se Tommo před námi, který si fotil panorama okolo nás. Ne, že bych nevnímal zdobnost a věžičky okolo nás na střeše tohoto dómu, ale nejspíš bylo načase si pořádně provětrat hlavu. Nebo si o tom s někým promluvit. Jenže to se teď nehodilo, když za námi byli lidi z našeho týmu.

------------------------------------------------------------------------ 

„Musíš mi pak ukázat fotky, až přijedete domů.“

„Stalo se vůbec, že bych ti je neukázal?“

 Po koncertě jsem se rozhodl zavolat mámě. Bylo to trochu neomalené, protože jsem netušil, jaký bude v L.A. čas, ale naštěstí tam bylo něco po druhé odpoledne.

„Tak mi řekni, co se děje.“ pobídla mě. „Málokdy mi voláš, když jste s tvým bratrem pryč, a když už, tak se většinou stane něco hrozného.“

„Všichni jsme v pořádku.“ odpověděl jsem a lehl si s telefonem na postel. „Jenom pořád musím myslet na to, co se děje doma.“

„A co se děje?“ zeptala se hned. „Něco s Elizabeth?“

 Odmlčel jsem se a rozmýšlel si, kolik toho nejspíš budu muset říct.

„Zlato, když už ani na turné nedokážeš myslet na něco jiného, tak si asi těžko pak doma odpočineš.“ řekla starostlivě.

„Pořád řešíme tu adopci.“ odpověděl jsem unaveně a promnul si oči.

„Já myslela, že už to máte v pořádku? To se ještě nikam nepohnulo?“

 Nijak mě nepřekvapilo, že se tolik divila. Kdybych byl na jejím místě, taky bych to nechápal. Kolik to je vůbec měsíců? Celé to začíná být nějaké divné. Dokonce jsme pořád nedostali žádné oznámení o té evidenci… Tohle je hodně divné, říkal jsem si.

„Jak to vypadá, tak ne.“ odpověděl jsem. „Kromě toho, Eli se rozhodla, že půjde na vyšetření plodnosti a mám strach, že to udělá teď, když nejsem doma.“

„Jestli si myslí, že se bude cítit líp, když u toho nebudeš…“ odmlčela se. „Každopádně, jestli se ona rozhodla pro takový krok, měl bys udělat to samé.“

„Já už to udělal.“ přiznal jsem se neochotně.

 Nastalo mlčení. Zavřel jsem oči a jen si představoval, jak to mojí mámě šrotuje v hlavě. Teď jí dojde, že s Eli máme problém, který už musíme řešit přes doktory. Nebo že jsem si schválně nechal udělat spermiogram a další vyšetření jenom abych k tomu pak dohnal moji ženu. Taková blbost.. Já sám jsem chtěl vědět, jak na tom jsem. Nikdy bych Eli do ničeho nenutil, a zvlášť pak co se doktorů týká. Nemá doktory ráda.

„Měl jsi k tomu nějaký důvod?“ zeptala se máma po dlouhé odmlce.

„Chtěl jsem vědět, jestli to není moje vina. Oba jsme už z toho zdeptaní.“ vysvětloval jsem. „Sotva Eli uvidí malé dítě, už je pěkně rozladěná.“

„To je mi líto, Jarede.“

 Soucit byl tou poslední věcí, co bych teď chtěl. Potřeboval jsem už nějaké řešení, něco, co by mi udalo směr. … Potřebuju nový směr … protože jsem ztratil svou cestu. Hned jsem vstal se sluchátkem u ucha a hledal něco na psaní a papír. Dostal jsem nápad na song… Skvělé, zrovna teď, když řeším tak vážnou věc, pomyslel jsem si ironicky.

„Měla bych jet za Elizabeth? Podívat se na ni, trochu si s ní promluvit?“ navrhla máma.

„Hlavně jí neříkej, že víš všechno. Naštvala by se na mě.“ varoval jsem ji, když jsem konečně našel propisku. „Jen jí řekni, že jsem chtěl vědět, jak to doma zvládá, a že mi chybí.“

„Chápu.“ povzdechla si. „Máš tam někde poblíž svého bratra?“

„Ne, je ve vedlejším pokoji.“ pousmál jsem se. „Kdybychom museli mít i společný pokoj, nejspíš bychom se zabili. Turné v tomto ohledu není žádná sranda.“

Máma se tomu zasmála. „Mě to říkat nemusíš. Znám vás oba moc dobře.“

 Její smích mi vždycky připomněl, jak bezstarostný může život být. Bylo to, jako chvilkové zapomenutí na všechno kolem.

„Řeknu mu, ať ti zavolá, jo?“

„Určitě. Zítra pojedu za Elizabeth. Dneska mám v plánu jet do zahradnictví, potřebovalo by to trochu upravit kolem domu.“ řekla spokojeně.

„Dobře.“ usmál jsem se. Představa mámy, jak jí oči září při výběru květin, mi dodala víc klidu, než cokoliv jiného v posledních dnech. „Zkus si s Elizabeth promluvit, ať to trošku ze sebe dostane.“

„Víš, že bys měl s ní mluvit ty?“ řekla vyčítavě.

„Já vím, já vím… Po telefonu to není zrovna dobré, a kdyby se něco podělalo, mohla by mi kdykoliv zavěsit.“ odpověděl jsem s pohledem na papírku před sebou.

„Poslouchej, tohle se mi nelíbí.“ řekla z ničeho nic přísným hlasem. „To už si ani nedokážete promluvit normálně po telefonu? Protože to vypadá, že problém není v neplodnosti, ale hlavně mezi váma.“

 A bylo to tady, už jsem dostával kartáč.

„Jak se chcete snažit o dítě, nebo ho adoptovat, když si nedokážete promluvit? A pak mám já za ní jet a snažit se to z ní dostat, jak říkáš… Jarede, měli byste s tím něco udělat, dřív než to dítě doopravdy budete mít.“

„Já se snažím. Nevolal bych ti, kdybych s ní neměl problém.“ odpověděl jsem otráveně. „Taky se mi to nelíbí, jenže nemám tolik času, když jsem teď na turné.“

„Já tě chápu, ale i tak… Bojím se, aby se to nepřevrhlo v něco úplně jiného.“ řekla najednou až moc smutně.

„Co tím myslíš?“ zamračil jsem se.

„Ale nic, jen obavy staré ženské.“ odpověděla pak vesele. S nadhledem dá se říct. Nechal jsem to být.

„Půjdu za chvíli spát. Řeknu Shannonovi, aby ti pak zavolal, jo?“

„Dobrou noc, zlato. Dávejte na sebe pozor.“

 Ve skutečnosti jsem se nehnul od těch slov, které jsem napsal. Nakonec to dopadlo tak, že jsem šel spát až o pár hodin později, po té, co jsem vymýšlel text k nové písni…

----------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------

Silver Lake – Los Angeles – Californie - 16.července

Domů jsem se vrátil před osmou večer. Byl jsem zralý tak akorát ze sebe všechno sundat, zalézt do postele a spát. Měli jsme za sebou dlouhý let z Lebanonu a celou cestu jsem se těšil, až se z toho pořádně vyspím.

 Jenže sotva jsem vešel do obývacího pokoje, přeběhl mi mráz po zádech. Nebyla tu žádná známka o tom, že by se v tomto domě nějak hospodařilo. Všechno bylo uklizené a srovnané, což se nijak nepodobalo stylu mé ženy. Elizabeth seděla v dlouhém černém županu u klavíru, který byl v rohu u francouzských oken. Vlasy měla mokré a učesané dozadu, kde se jí rozprostíraly do poloviny zad. Ruce měla bezvládně položené na klávesách, ale celou místností se neozval jediný tón. Vypadala, jako by se zastavila v čase.

„Nebude žádné vítání?“

 Zkusil jsem se opatrně zeptat v naději, že by se prolomilo to děsivé ticho. Připomínalo mi to nějaký horror. Stačilo by, aby stála v temném rohu zády ke mně. S těmi tmavými dlouhými vlasy působila jako přízrak, a zvlášť, když nijak doteďka nereagovala.

 Pomalu pootočila hlavu doleva, takže jsem uviděl její profil. Blednou pleť, plné rty, a oči poznamenané smutkem. Spíš zklamáním. Do hajzlu… Tohle nebylo dobré.

„Uvítala bych tě…“ odpověděla sotva slyšitelným slabým hláskem. „Ale ty bys neuvítal, co bych ti řekla pak.“

 Otočila se zpátky ke klávesám a nachystala si prsty, jako by chtěla hrát. Zamračil jsem se, jednak proto, že se mi nelíbilo to, jak zdevastovaná vypadala, a pak to, že se na mě ani jednou nepodívala. Jako bych jí ani nestál za ten jeden pohled, za těch pár vteřin.

 I když jsem tušil, že by něco mohla udělat, když jsem nebyl doma, a tím myslím to vyšetření, tak jsem se i tak na ni těšil, jako každý manžel, který se těší na svou ženu. Věděl jsem, že bych se nemusel vrátit do tak klidné domácnosti, kterou jsem zase na nějakou dobu opustil, ale i tak jsem se Elizabeth nemohl dočkat. Víc jak měsíc jsem byl pryč, a ona mi už nevěnuje ani ten zpropadený pohled, ze kterého bych aspoň odhadl, jak vážná situace tu vládne. Do háje s tím vším!

 Chtěl jsem jít za ní a obejmout ji. Dát jí najevo, že jsem tady, že jsem s ní, že jsem doma. Udělal jsem jeden krok a ona mě hned zastavila.

„Výsledky..“ stiskla jednu klávesu a rozezněl se smutný tón. „Na stole v obálce.“

 Ohlédl jsem se po jídelním stole, který jsem měl po levé ruce. Elizabeth začala hrát smutnou melodii, jako by chtěla ještě víc podtrhnout zjištění, ke kterému dojde, jen co se podívám do obálky. Víc depresivní to být nemohlo.  Přišel jsem tedy k jídelnímu stolu, nad kterým svítil jednoduchý lustr a vzal obálku do ruky.

 Vytáhl jsem lékařskou zprávu a začetl jsem se. Bohužel moje únava po tak vyčerpávající cestě mi ani nedovolila soustředit se na latinské zkratky, na tož abych se o to aspoň pokusil. Byly tam vypsané různé vyšetření, a když jsem si všímal dat, došlo mi, že za tu dobu prodělala Elizabeth mnohem víc, než jsem jen mohl tušit.

 Za víc jak měsíc byla u svého doktora čtyřikrát, a pak třikrát v nemocnici. Cítil jsem, jak mi slábnou kolena, a vysychá v puse. Tohle musela plánovat dřív, než jsem jí řekl o svém vyšetření. Promnul jsem si unaveně tvář a snažil se aspoň trochu vyčíst, o jaké vyšetření se jednalo, ale ty názvy mi sotva něco říkaly. A pak tam byla nějaká procenta, a různé hodnoty, někdy popsané písmeny, jindy čísly.

„Eli…“ oslovil jsem ji váhavě. „Já tomu nerozumím. Jsou tu samé lékařské termíny.“

 V tu chvíli přestala hrát a svěsila hlavu, jako by klesla na úplné dno. Ale ne.. Svěsil jsem ruku, ve které jsem držel zprávu a šel blíž k oknům, kde seděla u klavíru. Slyšel jsem, jak se jí zrychluje dech, viděl jsem, jak s jejím hrudníkem cukaly tiché vzlyky. Hlasitě se pak nadechla a odpověděla rozechvělým hlasem.

„Nejde ani o ty termíny, jako o jedno číslo.“

 Znovu jsem se zahleděl do lékařské zprávy a snažil se zjistit, které z těch čísel by mohlo mít tu nejpodstatnější hodnotu.

„Sedmnáct.“

 Odtrhnul jsem pohled od papíru v mé dlani a podíval se na ni. Teď už stála naproti mně s očima zalitými krví od pláče. Polkla na prázdno a znovu promluvila.

„Je jen sedmnáctiprocentní šance, že otěhotním.“

  Nevěděl jsem, co jsem v takovou chvíli dělat. Zbaběle jsem se znovu podíval na ta čísla psaná ve zprávě, abych našel něco pozitivního, ale bylo to marné. Nerozuměl jsem ničemu, co jsem měl před sebou na tom papíru.

 Vytrhla mi zprávu z ruky a šla k jídelnímu stolu. Dýchala nepravidelně, jednou pomalu, pak rychle. Sledoval jsem ji, jak s roztřesenými dlaněmi strkala lékařskou zprávu zpět do obálky, a jak poté chtěla odejít chodbou do ložnice. Jenže sotva vešla do chodby, skrčila se, jako by měla bolesti a klekla si na podlahu. Ozval se další hlasitý nádech a pak žalostný sten, který přešel v zoufalý pláč.

 Když jsem ji uviděl takhle na kolenou, moje oči se zamlžily slzami. Tohle jsem nemohl jen tak nechat být. Přišel jsem k mé plačící Eli, sklonil se k ní a objal ji kolem pasu. Chtěl jsem jí pomoct vstát, ale ona mě chytila za ruce a chtěla se dostat z mého sevření.

„Ne.“ plakala.

„Pojď ke mně.“

 Zašeptal jsem jí do mokrých vlasů a hned si všiml, že se zapřela do svých nohou. Postavila se a otočila se ke mně čelem. Hned mě objala kolem krku a svou tvář si opřela o mou hruď. Opět začala vzlykat, až to otřásalo jejím slabým tělem.

 Zvedl jsem ji do náruče a odnesl ji do ložnice. Světla jsem nechal zhasnutá a rovnou položil Elizabeth na postel. Byla jako bezbranné dítě. Plakala a já nevěděl, co mám dělat. Ať už bych řekl cokoliv, nikdy by to nevyhnalo tu bolest, kterou v sobě měla. Stejné to bylo s jejími vzpomínkami na dětství v sirotčinci. Nikdy o tom nechtěla mluvit, protože to pro ni bylo až příliš temné období. Teď se její rány na srdci ještě prohloubily a já byl na sebe naštvaný, jako nikdy předtím, protože jsem jí nemohl nijak pomoct.

 Vrátil jsem se jen, abych zkontroloval, že jsou všechny dveře do domu zamčené, a pak jsem přišel zpátky do ložnice. Eli se přikryla peřinou a schoulila se do klubíčka. Její ochranná pozice, když se cítila zranitelná, nebo opuštěná. Svlékl jsem si oblečení, ve kterém jsem přijel a nechal si jen boxerky. Lehl jsem si pod peřinu vedle ní a nechal ji, aby si položila hlavu na mou hruď. Objal jsem ji a hladil po zádech. Na prsou jsem cítil její slzy, které naštěstí pomalu přestávaly téct a stejně tak se uklidňoval její dech.

„Zítra si o tom promluvíme, dobře?“ zašeptal jsem.

 Eli jen zakývala hlavou.

„Měli bychom spát. Oba to potřebujeme.“ dodal jsem šeptem.

------------------------------------------------------------------------- 

 Probudil jsem se s malým šokem. Jako by moje tělo ještě reagovalo na to, co se událo předešlého večera. Chudák Eli… Ani nevím, jak dlouho už ty výsledky má, ale rozhodně jí to podrazilo sebevědomí. Byla tak zničená, když plakala a já ji mohl jen držet u sebe.

 Podíval jsem se na budík na nočním stolku a jen si ospale povzdechnul. Bylo sotva po sedmé ráno. Otočil jsem se na bok, čelem k Eli, která spala na boku zády ke mně. Opatrně jsem se k ní přisunul a objal ji kolem pasu. Zavrtěla se a posunula se o kousíček blíž ke mně. Reagovala na mou blízkost, a to se mi vždycky líbilo. Vyhledávala mě i ve spánku, podvědomě se ke mně chtěla přitulit. Odhrnul jsem jí vlasy z krku a začal ji důkladně líbat na její citlivá místečka. Žádné lehké polibky. Dal jsem si záležet.

 Její oči se otevřely na minimum, protože do ložnice pronikalo ranní zlatavé světlo skrz francouzská okna.  Otočila se na záda a dala mi tak možnost věnovat se celému jejímu odhalenému hrdlu. Vzal jsem její ruce a položil jí je nad hlavu na polštář a propletl si s ní prsty.  Lehl jsem si na ni a ona jen nešťastně zasténala.

„Jsi těžký.“ postěžovala si.

 Přestal jsem ji líbat na krku a podíval se na její líný úsměv na tváři.

„Opravdu?“ pousmál jsem se.

„Jo.“

 Zvedla hlavu a políbila mě na rty. Dal jsem jí ještě jednu pusu a ona se pode mnou zavrtěla.

„Pomiluj mě, prosím.“ zašeptala.

„Nejdřív si promluvíme.“ odpověděl jsem jí, a abych trochu zmírnil své dočasné odmítnutí, znovu jsem ji políbil.

„Teď?“ udělala smutný obličej.

„Ne, nejdřív se nesnídáme.“ dal jsem jí pusu na tvář. „V klidu posedíme, najíme se, promluvíme si.“

„A pak bychom mohli…?“ koukala na mě zvědavě.

 Zvedl jsem se a stoupnul si vedle postele. Vzal jsem Eli za ruce a vytáhl ji na nohy.

„Když si promluvíme v klidu, tak ano.“ Pohladil jsem ji po tváři. „Pokud možno, žádné slzy. Mluvili jsme o tom v San Pedru. Ať už to s námi bude, jak chce, budeme to pořád my. Jo?“

„Jo.“ přikývla. „Musím si odskočit.“ pousmála se.

„A já jdu udělat snídani.“ políbil jsem ji čelo.

--------------------------------------------------------- 

 Seděli jsme na baru a dojídali vegetariánské lívance s broskvemi a ananasem. Když jsme byli po jídle, sedli jsme si na terasu s hrnky kávy.

„Předpokládám, že jste s doktorem mluvili o nějakém postupu, co dělat.“ začal jsem a dal si první doušek kávy.

Eli pokývala hlavou. „Hormonální injekce…“ odmlčela se. „I když, při mých nízkých procentech nebude úspěšnost bůhvíjaká.“ dodala smířeně.

„Nebuď taková.“ zamračil jsem se na ni. „Nebudeme hledět na čísla. Buď se to jednou podaří, nebo ne.“

„Je ti jedno, jestli to bude teď, za rok, nebo nikdy?“

 Dívala se na mě docela zklamaně. Jistě, že mi nebylo jedno, jestli budu otcem (zase) teď, nebo v padesáti. Ale nechtěl jsem jí donekonečna opakovat, že šance je nízká. Z toho by se mohla zhroutit.

„Není, ale nechci ani jednoho z nás do toho nutit.“

„Taky bych měla jíst cereálie, med, plnotučné mléčné výrobky…“ pokračovala. „Měla bych omezit alkohol..“ podívala se na svůj hrnek. „A kávu.“

 To, že teď měla jeden hrnek, mi starosti nedělalo. Kávu nepila denně, spíš jednou za čas.

„Hlavně nejíst ryby.“ dodala. „K těm injekcím mám ještě prášky.“

„Nebude to dělat problémy? Když si dáš injekci a pak prášek?“ zajímal jsem se.

„Složení si doktor pohlídal. Vždycky si to musí zkontrolovat, abych si neodrovnala játra, nebo kdoví, co ještě..“ odpověděla s důrazem.

 Dobře.. fajn… Je mi hrozně. Oproti včerejšku vypadala líp. Nepochyboval jsem o tom, že vůbec mi ukázat ty výsledky testů pro ni muselo být těžké. A já? Já měl potvrzení, že moje plodnost je víc než vynikající. Moje žena dostala injekce a léky, jídelníček se musel upravit, ale já jsem nic neměl. Nebyl jsem na stejné rovni jako ona, a to mě děsně štvalo.

„Na co myslíš?“

 Zeptala se mě z ničeho nic, a já se na ni podíval. Asi jsem se zamyslel na hodně dlouho, protože ona už svůj šálek dopila. Jen jsem zavrtěl hlavou a neřekl nic.

„Necítíš se blbě?“ zeptala se přímo.

 Podíval jsem se jí do očí a čekal, jestli řekne ještě něco.

„Ty jsi v pořádku, nepotřebuješ žádné léky.“ dodala na vysvětlenou. Jako by mi četla myšlenky.

„Eli, nechci se hádat.“ promnul jsem si tvář a pak se znovu napil kávy.

„Já se nehádám. Jen se snažím odhadnout, co se ti honí v hlavě.“ odpověděla.

„Jo, cítím se trochu blbě.“ přiznal jsem se. „Vždycky jsem se snažil, abychom byli na stejné úrovni. Ve všem. Jako manželé.“

„Tohle nikdo nemohl vědět.“ Natáhla se a vzala mě za ruku. V očích měla konejšivým výraz. „Nechci, aby sis myslel, že když jsi zdravý, že je to pro mě přítěž. Nebo že se kvůli tomu na tebe zlobím.“

„Chci, abys byla šťastná.“ odpověděl jsem s těžkým srdcem. „Nechci tě vidět tak, jak jsem tě viděl včera.“

„Pokusím se to všechno nějak ustát.“ naklonila se ke mně a políbila mě na tvář. „Taky se tak nechci vidět.“

Pohladil jsem ji po tváři a políbil ji na rty. „Jsi statečná. A jsem na tebe pyšný, že to nechceš vzdát.“

„Pojďme se projít…“ vstala z dřevěného křesla. „Dneska je pěkně, nemusíme sedět doma. Přebereme tvoje věci, co máš v kufru a pak půjdeme ven.“

 Vstal jsem, vzal naše hrnky a následoval jsem ji jako poslušný muž do obýváku, kde jsem měl kufry. Opláchl jsem v kuchyni hrnky, a když jsem pak uviděl, jak se klečela na podlaze, hrabala se v kufru a to jen v tričku a kalhotkách… No.. Nechal jsem ji dát do pračky první várku oblečení a držel se zpátky, jinak bychom se ven ani nedostali.

 Oblékli jsme a pěšky vyrazili do ulic Silver Lake…