Procházeli jsme se majestátným Římem. Domovem a základem antických příběhů o zradách, politice a nevyzpytatelnosti. Město, které zažilo své vzestupy a pády před Kristem, i po něm. Místo, které hořelo na rozkaz Nera. Zároveň bylo i jakýmsi ochráncem menšího městského státu, kde sídlil papež.
„Podívej na ty sochy.“ ukazoval jsem nahoru. „Takové bych si klidně nechal dovést do Neverlandu.“
„Prosím tě..“ uchechtla se na mě Karen. „Kdybys to vídal denně, už bys to tolik neobdivoval. Nebo ne?“
Zíral jsem nahoru na sochy na horní římse kolonády, která obepínala Svatopetrské náměstí. Byl to úchvatný pohled. Avšak největší dominantou byla bazilika svatého Petra s obrovskou kupolí.
Při pohledu nahoru jsem si musel zastínit čelo, protože letní slunce i tak bylo silné na mé sluneční brýle. Když mi došlo, co vlastně Karen, moje blízká kamarádka a maskérka řekla, zamyslel jsem se. Vzpomněl jsem si na Emily. Copak by se mohlo člověku něco omrzet, když miluje? Ne. Rozhodně ne.
---------------------------------------------------------
Procházeli jsme přízemím baziliky a já jen s největší pokorou obdivoval toto mistrovské dílo. Barevný mramor, fresky na zdech i na stropě. Mohutné sloupy, busty papežů, biskupů a dalších významných lidí. Uprostřed toho všeho dechberoucího místa, přímo pod kupolí, byl oltář. Vysoký a masivní barokního stylu, velmi zdobený. Tady je… tady odpočívá.
Díval jsem se na oltář, baldachýn, pod kterým odpočíval svatý Petr. Ačkoliv jsem nebyl křesťanem, mělo na mě tohle místo, tahle bazilika zvláštní vliv. Sledoval jsem tu nádheru před sebou a němý úžasem jsem přemítal, jak by se zachoval jistý člověk, kdyby byl na mém místě.
Vzhlédl jsem nahoru a díval se na vnitřek obrovské kupole. Už jen představa, jak to všechno vzniklo, mi nešla do hlavy. Měl jsem chuť si sednout, opřít si ruce za záda a se zakloněnou hlavou vnímat každičký detail. Taková nádhera.
Obcházel jsem oltář a sem tam se podíval i na ostatní, kteří mě doprovázeli. Karen, Frank, Bill Bray… Všichni jsme byli uchváceni tím, co lidé byli schopni udělat kvůli své víře, lásce k ní, a hlavně v úctě k člověku, apoštolovi, který zde našel svůj klid. Frank, můj manažer, který byl velmi solidní člověk, měl slzy v očích. Jeho katolická výchova mu taky jistě dávala pocit neskonalého štěstí, že mohl být v místech tak posvátných, jako byla tahle bazilika.
Když jsem předtím myslel na toho jistého člověka, myslel jsem na Elizabeth. Doufám, že mi to svatý Petr odpustí, když myšlenkami zabloudím do minulosti… Ale když jsem ji měl pod sebou tehdy v noci po koncertě v Dallasu.. měla ten křížek pořád u sebe. Nikdy se nechovala tak, že by z ní její víra byla cítit, ale to, že měla na krku svůj křížek ve dne v noci, to muselo něco znamenat. A právě proto jsem teď na ni myslel. Co by asi Elizabeth dělala, kdyby tu mohla stát a obdivovat místo odpočinku člověka tak důležitého pro křesťanství? To byla ta otázka… Rozplakala by se? Nebo by se hluboce ponořila sama do sebe a rozjímala nad svými činy? Jak by to na ni působilo?
„Člověku to nahání slzy do očí, vid?“ zašeptala Karen, když za mnou přišla.
„Jo.“ odmlčel jsem se neschopen říct víc.
-------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------
Otevřel jsem okna a nadechl se s úsměvem čerstvého vzduchu. Po pěkně dlouhém spánku jsem se vzbudil do slunného dne a vůně linoucí se z naší zahrady byla pro mě jako pohlazení na duši. Celý měsíc jsem byl pryč a koncertoval po Evropě. Včera jsem přiletěl pozdě v noci ze západního Berlína a ode dneška jsem měl pauzu necelý týden. Pak mě čeká Francie, západní Německo, Anglie, Wales…
Jak jsem byl rád, že jsem byl doma. Ne, že by mě nebavilo cestovat a poznávat krásy ostatních zemí, a pak setkávat se s fanoušky po celém světě. Ne, to ne. Já to miloval už jen kvůli nim. To, že jsem navštívil památky a viděl mistrovská díla, to byla jedna věc, ale vidět pak tu neutuchající lásku, kterou mi fanoušci projevovali.. to bylo něco nepopsatelného.
Ozvalo se decentní zaklepání na dveře, a než jsem se otočil u otevřeného okna, věděl jsem, kdo přijde. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla máma. Jen co mě uviděla s úsměvem na tváři, hned mi ho oplatila.
„Tak už jsi vzhůru.“ odtušila a zavřela za sebou dveře. „Jaká byla cesta?“
„Dlouhá. Ale zvládli jsme to všichni.“
Přišel jsem za ní a objal ji. Políbila mě na tvář a pak mě změřila pohledem, při čemž si mě podržela od sebe na délku paží.
„A jsi celý? Nestalo se ti nic za tu dobu?“ zeptala se kontrolně a lehce mě pošimrala na břiše.
Zasmál jsem se a pak se posadil se na postel. „Jsem v pořádku.“
„To jsem ráda.“ přisedla si za mnou. „Povídej, co všechno jsi viděl?“
„Toho bylo.“ povzdechl jsem si přesycený zážitky. Usmál. „Všechno ti řeknu, až si dám snídani.“
„Už jsem si myslela, že ani nemáš hlad. Za chvíli bude poledne a já jsem si myslela, že zaspíš i oběd.“ řekla s úsměvem.
„Tak ten si dám, neboj.“ ujistil jsem ji. „A přivezl jsem pro tebe spoustu dárků.“
-----------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------
Nejen pro rodinu, ale i pro další z mých přátel jsem měl dárky. Pro mou nejmilejší jsem měl hned dvě překvapení.
Bylo hodně velkým štěstím, že Emily bydlela ve čtvrti, kde po vás nebudou hystericky křičet, jen co se objevíte na ulici. Takhle mi to kdysi definovala Elizabeth a měla pravdu. Bylo to jedno z mála míst, kde jsem se nebál vysednout z auta bez ochranky.
„A hele, můj princ na bílém koni.“ ozval se odněkud její hlas.
Rozhlédl jsem se a pak se podíval nahoru. Z okna v pátém patře se nakláněla Emily v zelenkavých šatech a usmívala se na mě. Zamával jsem jí a potom rukou poklepal na střechu mého mercedesu.
„Je to spíš černý kůň. Ale bezpečně nás doveze tam, kam mám v plánu vyrazit.“
Když uslyšela v mém hlase, že něco chystám, hned se její úsměv ještě rozšířil. Zmizela v okně a pak ho zavřela. Během pár minut pak vyšla hlavními dveřmi ven a ukázala se mi v celé své kráse. Prostě moje Wendy. Nemohl jsem si pomoct. Barva jejích vlasů, medová až lehce zrzavá, a její modré oči mi neskutečně připomínaly dívku, která okouzlila Petra Pana… za kterého jsem se tak trochu považoval. Jenže já jsem na rozdíl od něj v některých případech chtěl být dospělý, aby mohl svoji Wendy chránit jako muž. A nejen ji chránit, ale i uctívat a milovat.
„Vypadáš nádherně.“ řekl jsem bezmyšlenkovitě.
„Děkuju.“
Schovala klíče do malé bílé kabelky, která jí ladila s balerínkama a pak sešla tři schody od dveří. Vyšel jsem jí naproti po chodníku a objal ji. Voněla po květech, tak svěže. Políbil jsem ji do vlasů, a když se naše pohledy opět setkaly, moje hruď se nadmula hrdostí. Jak jsem byl šťastný, že tahle žena s dětskýma očima byla moje…
-----------------------------------------------------------
„Tak kam to jedeme?“ zeptala se mě, když očima sledovala okolí Santa Barbary.
Musel jsem se zasmát, pořád to nechtěla vzdát. „Překvapení.“
„Ptám se tě už po sté, a ty pořád nechceš změnit odpověď?“ dobírala si mě.
„Myslím, že ani ne.“ řekl jsem spokojeně.
Cestovat s ní byla zábava. Sice trošku riskantní, protože chtěla, abych jí vyprávěl všechno o turné, a já se taky musel soustředit na řízení, ale nakonec jsem nějak zvládl obojí. Na všechno, co jsem řekl, odpovídala s obdivem a hned na to se ptala ještě víc na mé zážitky. Pomalu mě začínalo mrzet, že se mnou nebyla v Evropě. Bylo tam tolik míst, které bych jí chtěl ukázat…
„Mluvila jsem s Elizabeth.“ Oznámila z ničeho nic po chvíli ticha. „Teda, nejdřív s Davidem Vairem, a pak s ní.“
„Něco ohledně práce?“ koukl jsem na ni.
„Jo, bylo to kvůli focení.“ odpověděla s menším smutkem. „David mě kontaktoval a chtěl, abych sehnala dobrý tým pro focení. Řekl mi, že viděl tvoje fotky pro Vanity Fair, a chtěl, abych sjednala lidi na focení v New Yorku.“
„Ty jsi organizovala to focení pro Vanity Fair?“ Byl jsem překvapený. Neměl jsem o tom ani tušení.
„Jo.“ odpověděla pořád polo smutným hlasem. „Mrzelo mě, že mi nezavolala sama Elizabeth. Nejspíš jsem jí za to nestála.“ odmlčela se a pak jsem koutkem oka zachytil její úsměv. „Ale pak, když se vrátila do L.A. tak mě pozvala na oběd a poděkovala mi. Řekla jsem jí, že jsme se my dva k sobě vrátili, a ona na to, že kdy jsi mě vzal zpátky ty, tak že ona taky.“
Nad tím jsem se zamračil. „Nebavily jste se spolu, protože jsi ode mě odešla?“
„Dávala mi to pěkně sežrat.“ řekla ne zrovna nadšeně. „Ale teď, když se to mezi námi urovnalo tak se cítím mnohem líp… Bylo mi hrozně, když mě dlouholetá kamarádka odmítala. Zasloužila jsem si to.“
Smutně sklonila hlavu a podle výrazu klesla i její nálada. To, že ji Elizabeth zavrhla kvůli našemu rozchodu, mě dost překvapilo. Ani by mě to nenapadlo. Jak dlouho jsem Emily neviděl od té doby? Dva měsíce?… Jo sice to není dlouhá doba, ale jestli si byly blízké a Elizabeth ji pak odstřihla… No, to je drsné.
Sundal jsem pravou ruku z volantu, a zatím co jsem řídil levačkou, druhou rukou jsem uchopil její ruku, kterou měla na stehnu. Zvednul jsem si ji ke rtům a políbil ji na hřbet dlaně.
„Teď už bude všechno lepší.“ pronesl jsem konejšivě.
------------------------------------------------------------------
Projeli jsme klidným Santa Ynez Valley a jeli dál do kopců. Na tváři mé spolujezdkyně jsem viděl, že je čím dál mimo. Neznala to tady, ale zároveň pohled na nedotčenou přírodu v ní vyvolával klidné pocity. Tohle všechno jsem viděl během letmých mrknutí na ni.
Cesta vedla mezi stromy, luční hustá tráva kolem, a mírně stoupala, když jsme spatřili starou bránu a pak vysokou zídku z červených cihel. Zastavil jsem, zatáhl ruční brzdu a odepnul si pás. Emily nic neříkala a jen mě mlčky sledovala, jak vystupuju z auta.
Došel jsem k bráně, z kapsy vytáhl klíč a odemknul zámek, který pojil řetěz omotaný v nejbližší části dvou křídel brány. Mrzelo mě, že se ještě nestihla postavit nová, která bude všechny vítat, jakmile překročí hranici tohoto pozemku. Sundal jsem řetěz a otevřel bránu…
-----------------------------------------------------------------
„Kde to jsme?“
Ptala se Emily, když jsme pokračovali v cestě. Tráva kolem cesty byla značně udržovaná, stejně jako cesta, po které jsme jeli.
„Tohle je pozemek mých známých. Chystají se to tady prodat, tak jsem si říkal, že bychom se mohli trochu projít, než to tu nebude přístupné.“ odpověděl jsem.
„Jak je to tu velké?" rozhlížela se kolem.
„Nějaké akry to má určitě.“ pousmál jsem se.
„To chceš celé projít?“
Z jejího hlasu jsem slyšel hned vzdor i nelibost, čemuž jsem se musel zasmát.
„Ne celý pozemek.“ kouknul jsem po ní. „Jen okolí domu. Věř mi i malý kousek z tohoto místa tě donutí to všechno chtít vidět.“
„A proč to tedy chtějí prodat, když je to tady tak hezké?“ ptala se dál.
Pokrčil jsem rameny. „Chtějí změnu… Taky je to náročné na údržbu.“
„Tomu věřím.“ řekla hned při pohledu ven.
Po chvíli nás cesta dovedla ke garážím, které vypadaly jako malé řadové domky. Tam jsem zaparkoval a vypnul motor. Oba jsme se odpoutali a já se na Emily zadíval dlouhým zkoumavým pohledem. Byl jsem zvědavý, jak se jí tu bude líbit. Už teď vypadala víc než zaujatě. Nechápavě se na mě podívala, když viděla, že ještě nechci vysednout z auta.
„Co je?“
„Nic.“ pousmál jsem se. „Připravená na prohlídku?“
--------------------------------------------------------------------
Nejdřív jsme si prošli okolí domu. Po chodníku jsme šli k jezírku, pak k altánu, dívali se na skalky i záhony u domu… Až jsme nakonec skončili uvnitř domu, kde nebyl žádný nábytek.
Emily se rozhlížela z velkého okna ven na panorama, které se nám nabízelo, a skoro jsem od ní uslyšel i obdivné povzdechnutí.
„Je to fakt nádhera.“ Pronesla něžným hlasem. Otočila se na mě a usmála se. „Kdybych měla zbytečné miliony, nejspíš bych se tu nastěhovala.“
Stál jsem pár kroků od ní a díval se na ni, jak tam stojí zády k oknu a dívá se na mě. Vidět ji tady, v tomto domě, a za ní tu nádhernou krajinu, byla ta nejhezčí pastva pro mé oči. Opětoval jsem jí úsměv, přišel jsem blíž a nervózně si skousl spodní ret. Pohladil jsem ji po tváři a málem jsem se ztratil v jejích nádherně modrých očí, když jsem jí to řekl…
„Tohle místo není na prodej.“
Její výraz teď poznamenal menší šok. „Není?“
Pomalu jsem zavrtěl hlavou. „Řekl jsem ti, že patří mým známým, protože jsem chtěl vědět, jak se ti bude líbit…“ Odmlčel jsem se a pak dodal. „Tohle všechno patří mně.“
„Cože?“ řekla překvapeně pološeptem.
„Koupil jsem to tady už před nějakou dobou, ale neměl jsem čas probírat stavební úpravy. Všechno, co jsi zatím viděla je jen hrubou verzí toho, jak to tady bude vypadat. Všechno se zdokonalí… I tady..“ rozmáchnul jsem rukou do prázdné místnosti. „Designér už obstarává nábytek podle mých požadavků a dělá se nábor zaměstnanců, kteří se budou stara o chod celého pozemku se vším všudy.“
Emily mě sledovala jako by byla zmatená, až jsem skoro pochyboval, jestli mě vůbec vnímá. Zdálo se, že byla vším okolo sebe uhranutá, a fakt, že to vlastním, jí asi vyrazil dech.
„Počítám s tím, že až se sem vrátím po dalších koncertech, že se tu budu moct nastěhovat.“ dodal jsem.
Emily se otočila čelem k velkému oknu a znovu se zadívala ven. „Je to tu jako soukromý kus ráje.“
„Doufám, že to tak jednou bude.“ přistoupil jsem k ní a rukama ji objal kolem pasu. „Tady budu sám sebou. Všechno bude podle mě do posledního detailu.“
„A nebude ti smutno? V Encinu se vídáš se sourozenci, ale tady budeš sám.“
„Mám v plánu to tady vybudovat tak, aby to svědčilo dětem. Chci sem zvát děti ze sirotčinců, nemocné děti, jak jen často to půjde.“ vyprávěl jsem svou vizi. „Bude tu spousta různých aktivit, kino, zoo, zábavní park, a pak…“ otočil jsem si ji k sobě čelem. „Doufám, že tu nebudu tak často sám.“
Pochopila, co jsem tím myslel a jemně se na mě usmála. Vzala mou tvář do dlaní, postavila se na špičky a políbila mě. Hned na to jsem si sundal klobouk a znovu spojil naše rty v odvážnějším polibku.
-------------------------------------------------------------------
Seděli jsme v trávě pod velkým kaštanem a užívali si teplého slunného dne. Zatím co já měl natažené nohy a ruce měl opřené za zády, Emily seděla v tureckém sedu a pohrávala si v dlani se stébly trávy. Vypadala jinak, než když jsem ji uviděl v ateliéru Annie Leibovitz. Tehdy v kalhotovém kostýmu, teď v zelenkavých šatech. Jak moc dělalo oblečení, uvědomil jsem si. Vypadal o pár roků mladší, když na sobě neměla nic formálního. I pobyt na vzduchu jí prospěl. Ve tváři měla hned zdravější barvu a dokonce i sladce narůžovělé líčka. Jen představa, že by se mnou procházela památky, byla víc než lákavá.
„Nechtěla bys jet se mnou do Paříže?“ zeptal jsem se z ničeho nic. Tak tohle jsem ani já nečekal.
Podívala se na mě a chvíli neodpovídala. Nevím, kdo z nás byl víc zaskočený mojí otázkou. Ale strašně jsem si přál, aby souhlasila. Chtěl jsem s ní být, jak nejvíc to šlo, a ta vzdálenost, kterou mi turné udávalo, byla pro mě až moc svazující. A čekat na každý návrat domů bylo pro mě až moc trýznivé. Oba jsme potřebovali získat si důvěru jeden k druhému, ale s koncerty v kalendáři to šlo těžko.
„Michaele…“ zaváhala a sklonila hlavu. „To nepůjde.“
Nic jsem neříkal. Chtěl jsem jí dát prostor na to, aby našla vysvětlení. Napadlo mě, že s její prací v redakci Vanity Fair, které si tvrdě vydobyla, jak mi prozradila, by šlo něco takového jen ve snu. Dělala něco, co jí bavilo, a teď jsem jí navrhl, aby toho nechala a letěla se mnou do Francie. I když… nebylo by to na delší dobu než týden. To by mohlo projít ne?
Zvedla hlavu a věnovala mi soucitný smutný pohled.
„Věřím, že turné ti dává možnost vidět místa, které se běžným lidem jen tak neodhalí.“ Odmlčela se a cukla ramenem, jako by s tím rozhodnutím nemohla nic dělat. „Ale cestovat s tebou by nebylo nic pro mě.“
Aha, takže je to kvůli mně, pomyslel jsem si. Začínám si vybavovat to, co mi tehdy řekla v New Yorku – bála se toho, být vedle mě pod drobnohledem celého světa a nemít soukromí…
„Neužila bych si to. I když nepochybuju, že bys mi dal nedocenitelný zážitek. Ale ten tlak okolí by udělal své.“
A v tu chvíli mě napadla otázka, kterou jsem nemohl potlačit. Prostě jsem to musel říct.
„Zvykneš si někdy na to, kým jsem?“
fandím vám už od samého začátku 
2025 ©