41.díl - You're my everything...

Vrátili jsme se z Portorika, kde jsme měli jeden koncert ve městě San Juan. S koncem května nám začala šňůra „pěkně rozpálených nocí“, což znamenalo, že koncerty v létě budou pěkně nažhavené. Prakticky se dá zpívat celou noc jen do půl těla oblečený a nikomu to nevadilo. O to víc ale hrozily kolapsy fanoušků a muselo se dohlížet, aby bylo jednou tolik pořadatelů.

 Už jednou se nám stalo, díky bohu až při poslední písni, že jeden fanoušek omdlel přímo před pódiem. Musel jsem zastavit celou show. Nastal zmatek, lidi nevěděli, co se děje, a já si vzal na podium fanynku, která mi dělala překladatelku do španělštiny. Fanoušci před podiem museli ustoupit o deset metrů, aby tomu chudákovi mohli pomoct. 

 Člověk si řekne, být na rockovém koncertě v létě pod otevřeným nebem musí být pecka. Jo, může to tak být. Ale když se v tom teplu ještě mačkáte s tisícovým davem, přestává to být sranda. Musíte počítat prakticky se vším a být na to připravení. Naštěstí se takových vážných věcí nestalo tolik. Díky bohu.

 Doma bylo prázdno.  Opět jsem nechal kufry v obýváku a šel rovnou do postele, kde na mě čekal vzkaz.

Jsem v New Yorku na focení. Vrátím se v pátek. Eli
--------------------------------------------------------------------

 Probudil jsem se do slunného dne. Slunce bylo už vysoko a hrubým odhadem jsem tipoval, že bude krátce před polednem. Vyhrabal jsem se z postele a jen v trenkách šel do kuchyně. Podíval jsem se na čas na mikrovlnce a bylo deset minut po jedenácté. Nalil jsem si sklenici džusu a přemýšlel, co si udělám na oběd, když v tom jsem se otočil a zíral na bohyni.

 Potichu jsem přešel přes obývák a od dveří na terasu jsem sledoval slunící se Elizabeth. Měla na sobě světle modré celkové plavky ve stylu šedesátých let, které dokonale obepínaly její křivky, zatím co jejím tmavě hnědé vlasy se jen zdravě leskly. Měla zavřené oči a hlavu lehce nakloněnou doprava, což ve mně vzbuzovalo dojem, že možná i usnula.

 Otevřel jsem dveře a bosky šel ven. Sklenici jsem nechal na stole na terase a po kamenném chodníku šel k bazénu, kde na lehátku leželo to ztělesnění elegance, rebelie a sexappealu. Co nejopatrněji jsem se k ní sklonil a začal ji líbat na krku. Párkrát zamžourala očima a s líným úsměvem mě pohladila po vlasech, které jsem měl rozcuchané od spánku.

„Ahoj.“ řekla lehce chraplavým hlasem.

 Přisedl jsem si na okraj lehátka a rty jsem ochutnával jemnou pokožku pod jejím levým uchem. Zachvěla se a objala mě kolem krku, zatím co já se s ní mazlil. Nedokázal jsem přestat. V těch vlhkých plavkách byla vhodná tak akorát pro jistou intimní činnost.

„Taky jsi mi chyběl.“ usmála se.

 Vzala mou tvář do dlaní a přitáhla si mě k polibku, který jsem hned prohloubil. Pohladil jsem ji po krku a jemně kolem něj obepnul prsty. Oddělil jsem naše rty a pohled jsem přejel od jejích tmavě zelených očí dolů na její prsa, břicho a stehna, zatím co jsem se jí dotýkal na krku, a ona jen dál ležela, v polosedě a vlhkých plavkách na lehátku.

„Neměla bys mi utíkat z postele. Víš, že jsem pak mrzutý.“ řekl jsem varovně, ale s menším ďábelským úsměvem.

„Spala jsem na sedačce.“ odpověděla a překryla svou dlaní tu moji a lehce na ni zatlačila.

„Líbí se ti, když tě tak držím?“ zvedl jsem jedno obočí. Vypadala vzrušeně.

„Ještě lepší pocit je to, když vím, že jsem tvoje… Že mě vlastníš.“ koukala na mě spod řas jako nějaká diva.

 Naklonil jsem se k ní, oddělal svou dlaň z jejího krku a místo toho ji pohladil po vlhkých vlasech, zatímco jsem ji znovu a dlouze políbil.

„Jsi moje, a jenom moje.“ zašeptal jsem jí do rtů. „Ale nevlastním tě jako nějakou věc. Jsi moje žena.“ Znovu jsem ji políbil. „Jsi moje všechno.“

 Vzala obě mé dlaně a přiložila si je na pas. Dotýkal jsem se jí přes plavky a hladil ji na bocích, po žebrech, a sledoval, jak si to užívala. Zavřela oči, spokojeně si s úsměvem povzdechla a dál se vystavovala slunci.

„Proč jsi spala na sedačce?“ zeptal jsem se po chvilce.

„Nechtěla jsem tě budit. Přijela jsem kolem čtvrté a v letadle jsem docela dost spala. Na sedačce jsem si stejně zdřímla jen na chvilku.“

„Neměl jsem se ke komu tulit.“ zatvářil jsem se smutně.

Eli se na mě roztomile usmála. „Teď už máš.“

 To je pravda. Klekl jsem si mezi její nohy, vzal ji za boky a přitáhl si ji víc pod sebe. Lehl jsem si na ni, lokty si opřel podél její hlavy a znovu ji začal líbat. Byl jsem docela rád, že to dřevěné lehátko mělo už něco odzkoušené, takže jsem věděl, jak si svoji Eli nárokovat, aniž by to pod námi ruplo.

  Nohy si omotala kolem mých boků a s radostí přijala mé chtivé pohyby a doteky.  Oplácela mi polibky, nabízela mi svá ústa a nohama zatlačila na má bedra. Otřel jsem se o její klín mým rozkrokem, který už tak v klidu nebyl, a ona mi jen zoufale zasténala do pusy. Lehce mě zatahala za vlasy a já se poslušně odtáhl.

„Pojďme dovnitř.“ zašeptala se zavřenýma očima.

 Naklonil jsem se víc nad ni, aby jí zastínil tvář a usmál se na ni.

„Nechceš to dělat tady?“

„Ne, a zvlášť když tak svítí slunko.“ koukla na mě jedním okem.

 Za deset sekund jsem ji doběhl v obýváku, kde si vzadu na krku rozvazovala plavky. Pomohl jsem jí je stáhnout a ona udělala krátký proces s mými trenkami. Pak jsem ji objal kolem pasu a uvedl ji do záklonu, jako bychom tančili a pomalu ji pak položil na zem vedle sedačky.

„Tady?“ zeptala se překvapeně.

„Do ložnice je to daleko.“ zasmál jsem se a znovu se vklínil mezi její stehna.

„Měla bych jít do sprchy, když jsem byla v bazénu.“ namítala.

„Neboj, tam se taky dostaneme.“ pousmál jsem se.

„Spálíš si kolena o koberec.“ varovala mě.

  Lehl jsem si na ni plnou vahou a začal ji líbat na prsa. Ten kontakt tělo na tělo a žádné oblečení mi chyběl. Za chviličku začala vzdychat, když jsem se věnoval jejím růžovým vrcholkům, a zajela mi prsty do vlasů.

„Věř mi.“ políbil jsem ji na jamku mezi klíčními kostmi. „Spálené kolena od koberce, je to poslední, co mě teď zajímá.“

-----------------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------------- 

San Fernando Valley

 Dnešek byl pro nás velkým překvapením. Nejen, že jsme nenahlášení přijeli za Nickym do Naděje, a nikomu to nevadilo, ale stalo se ještě něco…

 Seděli jsme v parku na lavičce nedaleko dětského hřiště, které bylo prázdné. V tuto dobu byly děti ještě ve škole, ale přece jen se tu našel někdo, kdo byl nedočkavý jít si hrát.

„A co bys chtěl k narozeninám?“

 Ne, Elizabeth se neptala mě, i když jsme seděli vedle sebe. Ptala se tříletého Nickyho, který jí seděl na klíně. Zaujatě sledoval houpačky a skluzavku během dojídání kornoutu od kopečkové zmrzliny, zatím co Elizabeth ho hladila po jeho světle blonďatých vlasech. Opravdu rostl jako z vody a za necelý měsíc bude mít narozeniny. Budou mu čtyři… Čtyři roky, co každý den toho vnímá čím dál víc a my pořád nevíme, jestli bude svěřený do péče právě nám. Byl jsem z toho docela naštvaný. Nechápal jsem, co tak dlouho mohlo trvat na tom, aby bylo dítě dáno do rodiny? Zná nás? Ano. Má nás rád? Elizabeth zbožňoval od první chvíle, co ji uviděl jako dvouletý prcek. Tak v čem byl problém?

 A pak, pořád jsem neměl odvahu zavolat si pro výsledky do nemocnice. Jen pomyšlení na to, že by bylo něco špatně, mi naháněla hrůzu. Moje sebevědomí by pokleslo… Představa, že bych z Elizabeth neudělal matku tím nejpřirozenějším způsobem, se mi nelíbila.

„Nevím.“ Odpověděl Nicky s roztomilou dětskou stydlivostí. „Vždycky dostaneme dort, když má někdo narozeniny.“ odpověděl.

 Přemýšlel jsem nad odpovědí a najednou mi ho bylo líto ještě víc. Děti v domově k narozeninám dostávaly nejspíš jenom ten dort, protože se dal rozdělit. Kdyby ale oslavenec dostal nějaký dárek, třeba hračku, bylo to ostatním líto… Dělili se o hračky, o místnosti, o dvorek s hřištěm a pískovištěm.

 Jak jsme byli oba nadšení, když nám zástupkyně ředitele, paní Reymondová, navrhla, ať vezmeme Nickyho někam na výlet. Bylo to naprosto nečekané a parádní. Půjčila nám sedačku do auta a mohli jsme jet.

 A teď jsme tady. Po zastávce v cukrárně sedíme v parku a snažíme se ještě víc sblížit s tímto sirotkem.  Vím, není to zrovna hezké, mu takto říkat. Ale tohle je realita. Nikoho nemá.

„A třeba nějaké autíčko?“ ptala se ho Elizabeth. „Modré? Nebo zelené?“

„Ne, děkuju.“ zamumlal Nicky.

 Elizabeth se na mě nešťastně podívala a pohladila Nickyho po vlasech. Vypadala zoufale, jako by mu chtěla udělat radost čímkoliv, a on to přesto odmítal.

„Možná bude lepší, kdy bude jen ten dort.“ Navrhl jsem konejšivě.

„Proč?“ Zamračila se. „Co pak si nezaslouží víc?“

„Eli…“ Řekl jsem s varovným podtónem. „Dělí se s ostatními o všechno, nebylo by to dobré.“ Odmlčel jsem se. „Můžeme nechat udělat jeden velký dort, jaký ještě neviděli.“ Pousmál jsem se a podíval se na Nickyho. „Máš rád vanilkový a čokoládový?“

„Už jsem měl takový puding. Byl moc dobrý.“ řekl nadšeně.

„A kdybychom ti nachystali velké vanilkovo-čokoládové překvapení, měl bys radost?“

„Ano! Jo!“ Zavolal nadšeně a podíval se na Elizabeth. „Mohl bych jít na houpačku, prosím?“
-------------------------------------------------------------

„Dort.“

 Řekla z ničeho nic, když jsem zařadil rychlost a pomalu se rozjel od krajnice, kde jsme parkovali před dětským domovem. Náš čas s Nickym skončil a nyní jsme byli na cestě domů, když se Eli ozvala docela naštvaně.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Jenom dort.“ řekla, jako by ji to slovo samotné uráželo.

„Co je na tom špatného?“ zeptal jsem se nechápavě. „Nic tím nezkazíme.“

„Ale já mu chci dát všechno, na co si vzpomene!“

 Téměř na mě zaječela. Z ničeho nic tak zvýšila hlas, ale zároveň se jí chvěl, což znamenalo jen jediné. Rychle jsem se na ni podíval, a uviděl jsem její profil a mokré stopy od slz na tváři. Musel jsem se věnovat řízení, ale mít vedle sebe plačící a ke všemu naštvanou manželku, to nebylo nijak dobré.

„Uklidni se, prosím.“ promluvil jsem klidně a díval se na cestu před námi. „Co tě tak rozčílilo?“

„Já jsem za celou dobu ve Francii nedostala ani jeden dort. Ani jeden dárek k narozeninám, a teď, když mám možnost udělat život toho kluka lepší, tak dostane jen zasraný kus korpusu a krému?“

 Chrlila to ze sebe pěkně naštvaně, i když její hlas byl přiškrcený pláčem. Děkoval jsem Bohu, že jsme to měli do Silver Lake jen půlhodiny nijak nekomplikované cesty. Jinak bych nejspíš musel zastavit, probrat to s ní a teprve pak pokračovat v cestě. Na dálnici jsem se držel v levém pruhu, abychom byli brzy doma.

„Jak může být někdo tak bezcitný a zbavit se dítěte?“

 Zeptala se najednou slabým hlasem. Aniž bych se na ni podíval, poznal jsem, že pláč ji přemáhá. Nemusela mi to nikdy říkat nahlas. Tím, že se snažila získat Nickyho, chtěla jak jemu tak i sobě nahradit mateřský cit, který nikdy nepoznali. Elizabeth nikdy nechtěla mluvit o tom, jak vypadal všední den v sirotčinci, o který se staraly benediktinky z nedalekého kláštera. Nejspíš ani neměla dobré vzpomínky…

 I já jsem byl tímto výbuchem emocí docela rozhozený. Měl jsem na krku povinnost zavolat doktorovi a zjistit výsledky testů plodnosti... A tím, Zbavit se dítěte, mi připomenula, že já jsem o svém vlastním synovi nevěděl šest let. Kdykoliv si na to vzpomenu, připadám si jako ten největší chudák na světě. Chlap, co přivedl přítelkyni do jiného stavu a ani o tom nevěděl. Nepomáhal jsem mu s prvními krůčky, natož abych byl u toho, když se narodil. Promeškal jsem tyto nejdůležitější momenty v životě, jaké kdy člověk může zažít. Ničím jsem nepřispěl k jeho výchově.

 Zamlžily se mi oči z toho, jak se naplnily slzami. Zpomalil jsem a dal si palec a ukazováček do vnitřních koutků očí, abych se zbavil těch slz. Něco takového bych rozhodně nečekal. Myslel jsem si, že bude ráda, když mohla být s Nickym mimo dětský domov a mít ho jen sama pro sebe. Ale pravda se teď ukázala…
----------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------- 

 Když jsme přijeli domů, zavřela se do koupelny, napustila si vanu a zůstala tam pěkně dlouho. Já jsem se usadil na terase s lahví bílého sladkého vína, a upíjel sklenku po sklence. Sledoval jsem zapadající slunce, poslouchal ruch z dalekého centra i ze sousedství. Došel jsem k názoru, že Elizabeth nikdy neodpustí svým rodičům, že se jí vzdali, a nikdy se nesmíří s faktem, že byla taky sirotek.

 Než se začala zajímat o Nickyho, nikdy se takto prudce nikdy neprojevila, co se týká dětí a jejího dětství. Všechno to začalo až s úvahami o adopci. Ale co pak bych to mohl někomu dávat za vinu? Měl jsem obavy, že se těmi pocity nikdy nevyrovná. Možná to jednou přijme… Nebo taky ne.

 Dal jsem si další doušek a zíral na hladinu klidné vody v bazénu. Máme to ale těžké období. Byl jsem rád, že jsme se nehádali mezi sebou, a že se tenhle konflikt týkal jejího vnímání celé téhle věci. Adopce, touha být rodičem a vzpomínky na osamělé dětství. Ať už jsem se snažil sebevíc, bylo to téma pro mě natolik vzdálené, že jsem se nikdy nezmohl na nic jiného, než jen naslouchat mojí Eli a brát ji do náruče, když ji přepadly takové emoce a vzpomínky.

Uslyšel jsem kroky bosých nohou, které utichly těsně za mnou, když vstoupila na podlahu terasy. Posadila se vedle mě ke stolu a sledovala naši zahradu v západu slunce. Jak všechno bylo nádherné a uklidňující, když všechno rostlo a jen překypovalo barvami. Jak příjemné teplo bylo, i když ze slunce byly vidět jen červánky na obloze.

„Omlouvám se.“ promluvila něžně a přisunula se ke mně blíž se svojí židlí. „I když je to tak dávno, pořád mám na sirotčinec čerstvé vzpomínky. Jsou jako jizvy.“

 Odtrhl jsem svůj pohled od zahrady a podíval se na ni. Díky západu měla ve tváři jemně růžový odstín a její odlíčená tvář vypadala o to mlaději. Zdá se, že ta doba samoty v koupeli jí pomohla utřídit si myšlenky.

„Dal bych cokoliv, abych tě zbavil těch jizev.“ Promluvil jsem tiše, jako bych nechtěl narušit poklidnou atmosféru všude kolem. „Ale víš, že je to tvoje minulost. Nedá se změnit.“

„Já vím.“ Pohladila mě po předloktí a povzdechla si. „Tolik si přeju, aby byl Nicky s námi doma. Aby to trápení konečně skončilo.“

„Myslíš si, že to tvoje skončí, když bude s námi?“ zeptal jsem se zaujatě.

„Určitě.“ zakývala hlavou. „Nikdy bych si nedokázala představit, že bych cítila tak silnou náklonnost vůči cizímu dítěti. Ale Nicky to má v sobě, něco mě nutí se o něj dobře postarat, vědět, že bude v pořádku… Mám ho ráda.“

„Cizímu dítěti…“ zopakoval jsem potichu. „A co Jamie?“ zeptal jsem se pak. „Toho nemáš ráda?“

Podívala se na mě s menším šokem v očích. „Je to tvůj syn. To je samozřejmé, že ho mám ráda. On mě má rád, známe se.“

„Ale nikdy o něm nemluvíš jako o Nickym.“ namítl jsem.

„Nejspíš proto, že ho neznám jako Nickyho.“ Odpověděla hned v obraně. „A proč ty vždycky vytáhneš Jamieho, když se bavíme o Nickym?“ zeptala se opatrně.

„Vždycky ne.“ oponoval jsem.

„Ale děláš to.“ dorážela.

„Elizabeth…“ povzdechl jsem si a oběma dlaněmi si promnul tvář. „Nehádejme se, prosím.“

„Nechci se hádat.“ odpověděla jako by se nic nedělo. „Jen říkám, jak to je.“

„Je to můj syn.“ podíval jsem se na ni unaveně. „Vždycky si na něj vzpomenu, když se bavíme o našem, možná, budoucím synovi.“ vysvětlil jsem trpělivě . „Ať s námi Nicky bude nebo ne, nebo budeme mít spolu dítě, vždycky tu bude i Jamie.“

„Já vím.“ Kajícně sklonila hlavu a prohrábla si vlasy. Taky toho měla dost.

 Vzal jsem obě její dlaně a přitáhl si ji k sobě. Postavila se a čekala, co chci udělat. Vzal jsem ji za boky a posadil si ji na klín. Objala mě kolem krku a hlavu si opřela o moji. Hladil jsem ji přes volné triko, které nosila sem tam místo pyžama a vdechoval vůni levandule, po které vonělo její tělové mléko.

„Ani jsem si nevšimla, jestli nemáš po včerejšku odřené kolena.“ promluvila po chvíli.

 Usmál jsem se a natáhl nohy, aby je viděla. „Nedělali jsme to poprvé na koberci.“ řekl jsem jako zkušený milenec a políbil ji na krk.

„Nechtěl by sis to zopakovat?“ Naklonila hlavu, aby na mě viděla a udělala nevinný pohled. „V posteli? Pomalu a něžně?“

„Možná.“ znovu jsem ji políbil na krk. „Taky bych se potřeboval rozptýlit před spaním.“

 Usmála se na mě, zatahala mě jemně za vlasy, já zaklonil hlavu a pak si velmi majetnicky nárokovala mé rty.