„Paráda, kluci!“
Tleskali nám lidi v zákulisí, zatím co jsem s Tomem a Shannonem za zády odcházel z podia. Nechali jsme za sebou vyprodaný stadion, a na podiu nechali všechno, co jsme ze sebe mohli vydat. Tak, jak jsme to měli ve zvyku. Když jsme na podiu, jsme na podiu. A doma je doma.
Nasedli jsme do dodávky, zabouchli dveře a řidič nás odvezl z areálu sportovního komplexu. Jeli jsme večerním East Rutherfordem a těšili se, až padneme do postelí. Ani se to nezdá, ale když máte před sebou takové davy, které vás nabudí tak neskutečnou energií, snažíte se jim to vrátit zpátky ze všech sil.
--------------------------------------------------------
I když se nám moc nechtělo, dostali jsme chuť jít do baru. Bylo už dost pozdě na to, aby nás někdo někde sledoval a přece jen, po koncertu jsme ani nechtěli dlouho někde vysedávat.
„Co ti to tam hodili?“
Ptal se Shannon, když nám barman naservíroval půllitry piva. Bar byl klidný, byl to spíš příjemný podnik, kam si hosti přišli spíš posedět a mluvit, než se zpít do němoty. Bar sám o sobě měl skleněné police na lahve s alkoholem a na stěnách kolem dokola zrcadla, což opticky prohlubovalo množství lahví a skla. Pod policemi byly kávovary, různé odměry a šejkry. Všude po interiéru bylo tmavé leštěné dřevo a na zdech tmavě zelená barva. Odsud byl taky vstup na velký balkon, kde bylo posezení s dřevěným nábytkem s polstrováním, a parádní výhled na město.
„Tričko. Bylo popsané jmény členů fanklubu z Philadelphie. A taky tam byly namalované naše symboly.“ odpověděl jsem s úsměvem.
Bylo parádní, když si fanoušci dělali i vlastní trička a vlajky. Když si kupují oficiální věci, tak víte, co mají na sobě, ale jejich vlastní výtvory mě zaujmou mnohem víc.
„Je to hezké, když vidíš, jaké oblečení si udělají na koncert.“ vyprávěl Tomo. „Třeba si ho udělají jenom na ten jeden koncert a pak si z toho udělají památku.“
„Jo, jednou mi hodili plyšáka, který měl na sobě mini tričko s potiskem našeho alba.“ Usmál jsem se.
„Tak na fanoušky.“ Zvedl Tomo sklenici na přípitek.
„A na jejich kreativitu.“ dodal Shannon.
Zrovna, když jsem se napil, přes okraj sklenice jsem uviděl v odrazu zrcadla, jak se otevírají dveře na chodbu. Dovnitř vstoupil menší muž s tmavými vlasy, padnoucím obleku a do úst si dal doutník. Frank Dileo!
Položil jsem sklenici na bar tak rychle, až se Tomo se Shannonem lekli a hned se dívali, na koho jsem se to otočil. Když mě Frank uviděl, tak akorát mávnutím ruky zhasl sirku, kterou si doutník zapálil a věnoval nám spokojený úsměv.
„Pánové…“ vzal doutník do ruky. „to byla divoká show!“ zasmál se.
„No ne!“ usmál se Shannon. „Pán velký manažer je tady.“
Můj bratr se šel s Frankem přivítat, když se v té chvíli objevila ve dveřích Elizabeth v converskách, džínách a baseballové mikině, a hned za ní Michael taky v baseballové bundě. Sotva mě Eli uviděla, zasmála se a rychle se vydala mým směrem. Já jsem se sotva postavil na nohy, když ke mně přiskočila jako neposedné dítě a objala mě kolem krku. Se stejně bláznivou radostí jsem ji objal a pak políbil na přivítanou.
„Kde se tu berete?“ Podíval jsem se na Michaela.
„Elizabeth nás přemluvila.“ odpověděl, když si podával ruku se Shannonem a Tomem.
„Za pár dní nás čeká Minneapolis.“ Odpověděl Frank. „Pak turné pojede do Evropy.“
„No jo, světové turné.“ poplácal Tomo Michaela po rameni. „My tam jedeme kdy? V červnu?“
„Pojďte!“ zavolal jsem na všechny a kývl na barmana. „Šestkrát Martini.“
Všichni jsme obsadili barový pult a dali se do pěkně dlouhého vyprávění a povídání, co jsme za ten měsíc zažili. Co měsíc? Neviděli jsme se víc jak měsíc. Využil jsem toho, že Eli seděla vedle mě, a tak jsem ji objal kolem ramen a naklonil si ji k sobě.
„Chyběla jsi mi.“ zašeptal jsem jí do ucha a dlouze ji políbil na tvář.
„Taky se mi stýskalo.“ pousmála se a dala mi něžnou pusu při čemž mě pohladila po tváři.
„Tak jo…“ zvedl Frank sklenici a my ostatní taky. „Tak na to turné. Ať to ve zdraví všichni přežijeme.“
-----------------------------------------------------
-----------------------------------------------------
Držel jsem ji v náruči s divoce tlukoucím srdcem během naší postkoitální chvíle. Hlavu měla položenou na mém hrudníku a oddechovala stejně, jako já. Urovnal jsem jí vlasy po zádech a prsty jí je jemně pročesával. Měla je dlouhé, hebké a pevné. Za to její pokožka byla vlhká od potu. Byla horká a rozpálená.
„Na to, že jsi měl koncert před pár hodinami, jsi mi dal docela zabrat.“ řekla unaveně.
Zasmál jsem se a pohnul pánví. Ještě pořád jsme byli spojení. „Budeš chtít ještě?“
Můj pohyb se projevil i v jejím těle. Sykavě nasála vzduch a hned na to vydechla. Natočila hlavu a párkrát mě políbila na prsa. Usmála se na mě s velmi jasným pohledem, který prozrazoval, co zažila před pár okamžiky.
„Opatrně.“ zašeptala. „Ještě jsem přecitlivělá.“
Dlaně si zapřela do matrace nad mou hlavou, vzepřela se a pohnula boky, aby přerušila naše intimní spojení. Potom se přesunula vedle mě, lehla si na bok a zakryla se bílou přikrývkou. Otočil jsem se taky na bok, čelem k ní, a díval se na její růžolící se líčka. Její roztomilý úsměv a lehce unavený pohled očí. Pohladil jsem ji po tváři a ona pak vzala mou dlaň a políbila mě na ni.
„Všichni si myslí, že jsem těhotná.“ řekla s veselým smíchem. „Prý nechápou, proč nekoncertuju, když album se odložilo.“
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Michael, Frank…“ povzdechla si a ještě víc se pousmála. „Nic jsem jim na to neřekla. Sami se nabídli k malému vtipu.“
„Ty jsi mi ale zlobivá.“ přisunul jsem se blíž, vzal ji za zadek a přitiskl si ji k sobě. „Aspoň v tomto ohledu nedělej žádné konflikty.“
„Žádný konflikt, nejsou přece novináři.“ mrkla na mě. „Po pár týdnech jim dojde, že jsem kecala.“
------------------------------------------------------------------
Jakmile usnula, vstal jsem z postele a oblékl se. Nemohl jsem spát, musel jsem něco dělat. Ohlédl jsem se na ni, jestli pořád spí, a pak odešel z ložnice…
Venku vál lehký větřík a já se procházel ulicemi města jen tak v mikině, teplácích a teniskách. Nikde nikdo nebyl. Mohlo být něco po jedné hodině, možná i víc, a lidí jsem potkal opravdu jen málo, když vycházeli z barů, nebo z jiných podniků.
Šel jsem po chodníku pod světly pouličních lamp, a přemýšlel o tom, co mi Eli řekla. Že si nechala Mika s Frankem myslet, že čeká dítě. Představoval jsem si, co si pak o tom budou myslet, když vyjde pravda najevo. Budou si myslet, že dítě nechceme, nebo, že něco s námi není v pořádku, když teď usilujeme přivést malého Nickyho k nám domů. A pak se mi v hlavě usadila myšlenka na to, že bych si měl být aspoň něčím jistý…
Když jsem zahnul za roh a pak druhou ulicí šel pomalu zpátky směrem k hotelu, který byl pár bloků vzdálený, řekl jsem si, že bych měl zajít k doktorovi. Zjistit, jestli to nebyla moje vina, že Elizabeth neotěhotněla, když jsme to před dvěma roky zkoušeli. Co když to je pravda? Co když se ona trápila, a všechno to bylo kvůli mně? Frustrovalo mě to, že jsem si to nikdy dřív neuvědomil. Mohl jsem to udělat už dávno, a aspoň bychom věděli, na čem jsme. Jsem idiot.
Spolu s mojí zlobou a naštvanou náladou, že možná kvůli mně nepřišla Eli do jiného stavu, jsem se rozběhl a se stálým tempem jsem běhal do vyčerpání po okolí hotelu, dokud jsem si nepročistil hlavu. Pravidelně jsem dýchal, vyklusával volně a soustředil jsem se na svůj běh. Za to moje myšlenky se střídaly pěkně rychle. Nejdřív chuť se hned objednat k doktorovi, potom i menší nepříjemný pocit z toho, co bych dělal, kdyby se zjistilo, že jsem neplodný. Zastavil jsem se, protože mě začalo píchat v žebrech. Cítil jsem pot ve vlasech, na krku, všude. Došel jsem ke sloupu lampy a opřel se o něj rukou. Potřeboval jsem se vydýchat. Co, když jsem vážně neplodný? Bylo mi najednou nějak divně. Ale pak jsem si vzpomněl na Jamieho a moje obavy se trochu zklidnily… Jenže Jamie má sedm roků, za tu dobu se mohlo stát cokoliv. Nepamatoval jsem si, kdy jsem měl naposledy takové starosti. Zavřel jsem oči a dlouze vydechl.
„Do prdele…“ povzdechl jsem si.
------------------------------------------------------------
Potichu jsem se vplížil do ložnice a prošel do koupelny. Zavřel jsem se tam, sundal ze sebe oblečení a vlezl si do sprchy. Mydlil jsem se a masíroval si hlavu pod proudem horké vody, zatím co jsem se snažil nemyslet na problémy, které se z ničeho nic vyrojily v mé hlavě. Začínal jsem pochybovat, že ještě vůbec usnu.
Zalehnul jsem pak do postele s pěkně otrávenou náladou. Připravoval jsem se na probděnou noc. Cítil jsem se teď hodně nejistý sám sebou, když jsem přemýšlel o plodnosti. Že já si umím zkazit den. Přetočil jsem se na bok, přisunul se k mé nejmilejší Eli, objal ji kolem pasu a přitulil se k ní. Vnímal jsem její klidný dech, její spánek, nevinnost a bezbrannost, když teď spala v mé náruči. Ze srdce jsem si přál, aby bylo všechno v pořádku. I když jsme se dohodli, že počkáme na Nickyho, chtěl jsem mít jistotu, že až se pak budeme snažit počít dítě, budeme vědět, co dělat, když nám to posledně nevyšlo.
-----------------------------------------------------------
Vzbudily mě její rty na mé tváři. Pusinkovala mě pořád dokola, dokud jsem se nepohnul. Smála se a líbala mě na tvář, na nos, na čelo, na rty, na bradu, na spánek. Otevřel jsem oči a chytil ji. Teď už neseděla na posteli. Převalil jsem ji vedle sebe do peřin a rozhodně ji nechtěl pustit. Usmívala se na mě a jiskřičkami radosti v očích.
„Vstávej, spáči.“ řekla vesele. „Mám hlad.“
„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se ještě rozespalým hlasem.
„Bude devět.“ odpověděla a znovu mě políbila na rty.
---------------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------------
Za deset dní a sedm koncertů jsme se vrátili. Elizabeth s námi jela na koncerty do Camdenu, Bostonu, pak do Kanady i Portlandu ve Washingtonu. Sotva jsme vybalili věci, potají jsem se objednal na vyšetření a za tři dny jsem měl jet do nemocnice.
Než nadešel ten den, zavolal jsem Claire a domluvil si u ní odpoledne s Jamiem. Rovnou jsem ji požádal, jestli by mi neřekla adresu školy…
---------------------------------------------------------------------
Uviděl jsem ho, jenom co vyšel z hlavního vchodu i s dalšími dětmi. Měl na sobě džínovou bundu, tmavé kalhoty a sportovní tenisky. Bylo to trošku vtipné, vidět ty malé caparty s těmi velkými aktovkami, které je div nepřevažovaly. Některé z dětí mě poznaly a usmály se na mě, některé na mě dokonce zavolaly na pozdrav a zamávaly.
Jakmile s Jamie všiml, že stojím opřený o své černé Ferrari, zpomalil a chvilku přemýšlel, jestli má jít za mnou nebo ne. Zatím jsme se viděli jen jednou a to bylo o Vánocích. Nejspíš jsem byl velký optimista, když jsem si myslel, že by mě hned poznal, natož, aby mě nechal ho zavést domů.
„No pojď už, na nikoho jiného nečekám.“ usmál jsem se na něj.
Ostatní děti pokračovaly na chodník směřující k autobusové zastávce a tak jim Jamie zamával na rozloučenou, a došel za mnou. Velmi zvědavě se díval po mém autě a bylo na něm vidět, že ho hodně zaujalo.
„Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně.
„Máma mě poprosila, abych tě vyzvedl.“ pousmál jsem se na něj.
Nemohl jsem si pomoct. Byl úplně jako já, když jsem byl malý kluk, tu podobu bych nezapřel za nic na světě. Jakmile mě uslyšel, ještě víc překvapeně vykulil oči a otevřel pusu.
„Fakt?“
Pobaveně jsem odpověděl jsem. „Na co tak koukáš?“
„A to vždycky jezdíš v takovém sporťáku?“ ptal se a očima pozoroval moje auto, jako by to byl raketoplán.
„Většinou.“ otevřel jsem dveře spolujezdce, ukázal mu interiér ze světle hnědé kůže a mrknul na něj. „Tak nasedat.“
„Ty mě necháš sedět vepředu?!“
Skoro vypísknul nadšením a já jsem se na chvíli zarazil. Já blb zapomněl na sedačku. Mohl jsem se zastavit u Claire, aby mi ji půjčila. Ale co? Za chvilku bude doma, nebude to dlouhá jízda. Jamie ani nečekal na odpověď a hned skočil dovnitř. Zavřel jsem za ním dveře, obešel auto a sednul si za volant.
Aktovku si dal pod nohy na zem a hned se uvázal. Rozhlížel se úplně po všem a oči mu jenom zářily. Otočil jsem klíčkem, zařadil rychlost a pomalinku jsem odjel od krajnice. Zvuk motoru mu roztáhl rty do úsměvu a nadšeně hvízdl.
„Páni! To je zvuk.“ řekl nadšeně. „Mámino auto je oproti tomuto úplně tiché.“
„Máma má BMW, že?“
„Jo.“ odpověděl hned. „To asi jezdí hodně rychle, co?“
„To si piš.“ pousmál jsem se a zastavil před přechodem, abych pustil děti. „Ale tady se musí jezdit pomalu. Vidíš? Všude jsou děti.“
„Tak pojeďme někam, kde se jezdí rychle!“ navrhl hned. „Nikdy jsem v takovém autě nejel. Prosím, Jarede.“
Přemlouval mě opravdu pěkně, ale já jsem slíbil Claire, že bude mít juniora hned doma. Když jsem se na něj podíval, vyčkával na mou odpověď s upřenýma očima na mě. Povzdechnul jsem si a přemýšlel, kam bychom mohli jet. Na křižovatce, kde jsem měl odbočit doleva, jsem jel rovně a Jamie tiše zašeptal tiché „Jo!“. Kouknul jsem na něj a výhružným nízkým hlasem řekl…
„Byli jsme v IHOPu jinak příště jedeš busem.“
„Jasně.“ usmál se a po chvilce se dodatečně zeptal. „Ty bys mě chtěl vyzvedávat ze školy?“
Uvědomil jsem si, že tato otázka byla reakcí na mé vyslovení slova příště. Postřehl to dobře, chytrý kluk, i když já sám jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych pro něj jezdil pravidelně. A proč vlastně ne?
„To záleží na tom, jestli nebudeš mámu zlobit.“
Odpověděl jsem s menším ďábelským úsměvem. Představa, že bych potají se svým synem blbnul na cestách se svým nabušeným černým mazlem, jak mému autu říkala Eli, byla víc než parádní.
Najel jsem na dálnici 101 a dal se směrem na Northeast Los Angeles. Taková jízda trvala většinou půlhodiny tam, a půlhodiny zpět. To by mohl vyjít na jednu „návštěvu“ International House Of Pancakes. Jediné, za co jsem se modlil, bylo to, aby si Jamie neřekl do skutečné palačinky, jinak bychom byli pryč až moc dlouho.
Jeli jsme přes stopadesát a jediné, co bylo slyšet, bylo hřmění a burácení silného motoru. Jamie nadšeně pozoroval, jak rychle jsme míjeli auta ve vedlejším pruhu, a vyprávěl mi, že až vyroste, pořídí si stejné auto a že se s ním vydá na ty nejlepší cesty na světě.
--------------------------------------------------------------
Zaparkoval jsem před žlutým rodinným domem, zajistil auto a šel Jamieho doprovodit. Zazvonil jsem a připomenul mu něco.
„Byli jsme na palačinky, a v restauraci bylo hodně lidí. Proto nám to trvalo tak dlouho, jasné?“
„Jasně.“ Usmál se.
„Budeš muset nějakou dobu nejíst, aby to vypadalo, že ses fakt najedl.“
„Měl jsem velký oběd.“ ujistil mě.
Dveře se otevřely a v nich se objevila Claire s obavami v očích. Na to, že normálně vypadala jako seriózní manažerka, kolem které všichni chodí po špičkách, teď vypadala jako ta nejvíc strachující se máma na světě. Místo značkového kalhotového kostýmu měla na sobě vytahaný tmavý zelený svetr, šedé triko, černé legíny a zdravotní papuče.
„Ahoj. Kde jste byli tak dlouho?“ zeptala se okamžitě.
Podal jsem jí aktovku se slovy: „Vzal jsem Jamieho do IHOPu. Trošku se to tam protáhlo.“
Jamie hned kolem ní prošel dovnitř, začal si zouvat boty a hned si vymýšlel, kolik palačinek snědl, a že jsme si dali napůl vanilkový shake. Divil jsem se, že z toho nedostal hlad. Jak to Claire poslouchala, podívala se na mě překvapeně a usmála se. A zatím co Jamie pořád mluvil, ona na mě kývla a hlavou ukázala, že mám jít taky dovnitř.
Usadil jsem se k jídelnímu stolu a čekal, zatím co mi Claire chystala kávu, kterou mi nabídla. Jamie si sedl naproti mně a pořád se o něčem bavil. Ať už o výtvarce ve škole, o mém autě... Se mnou se sem tam odvážil bavit, ale jakmile je doma, tak mele pantem jako na klíček. Usmál jsem se nad tím, co asi Claire musí denně snášet. Poslouchat našeho juniora. A najednou jsem se zarazil. Našeho …
Díval jsem se na Claire, jak se přes kuchyňský pult otáčí na svého synka, a usmívá se na něj, zatím co čekala, až vyvře voda v konvici. To jak se zájmem poslouchala každé slovo, které Jamie řekl… Vidět ji jako mámu bylo doposud něco, na co jsem si nezvykl. Stejně tak jako to, že Jamie je i můj syn. Najednou jsem pocítil závan smutku. S Eli jsem chodil po tenkém ledě, když přišlo uvažování o početí. A tady vyrůstá bez táty úžasný sedmiletý chlapec, který ani netuší, že jeho táta sedí přímo před ním. Že ho táta svezl ve svém autě, že skoro celé odpoledne trávil s tátou. Táta ho vyzvedl ze školy… Byl jsem v úzkých. Dolehl na mě stres z vyšetření, které mě čeká hned ráno.
„Jared říkal, že musím být dobrý řidič, abych mohl mít tak rychlé auto. Je to pravda?“
Ptal se Jamie a Claire mu odpověděla, že ano. Ještě něco k tomu dodala, ale já opět zamyslel, a nevnímal jsem, co říkala. Co když už opravdu nejsem schopný zplodit dítě, které bychom si s Eli přáli? Podíval jsem se na Jamieho a opět jsem si uvědomil, že to je, jako bych se díval na sebe. Vždycky, když jsem se na něj podíval, tak mě někdy až udivovalo, jak moc mi je podobný.
„Tady to máš.“
Claire dala přede mě na stůl hrnek pěkně vonící kávy a pak si k nám přisedla ke stolu s talířkem a nožem. Z mísy uprostřed stolu si vzala jablko a začala si ho krájet. Na chvilku bylo ticho a já těkal očima mezi ní a Jamiem naproti mně, který sledoval, jak se pod máminýma rukama mění jablko v oloupané měsíčky.
I oni byli má rodina. To jsem nemohl nijak zapřít. Claire jsem znal od doby, kdy naše skupina byla braná jako začátečníci, amatéři. A to už je hodně dlouho, od toho interview, které se mnou dělala, co by studentka vysoké školy. Teď tady seděla ve svém domě s naším synem a ani jednou nedala najevo, že by jí něco chybělo. Všechno zvládla sama, a já měl výčitky, že jsem k jejímu štěstí nijak nepřispěl. Jenom jsem jí dal něco, co jí změnilo život, a řekl bych, že i pro ni to absolutně nebylo plánované. Přece jen se nevzdala a tvrdě dřela, aby zabezpečila jak naše dítě, tak i sebe… Na jednu stranu byla hloupost, že mi nikdy neřekla, že otěhotněla. Ale na druhou stranu jsem ji za to všechno obdivoval, že to zvládla opravdu sama.
---------------------------------------------------------
„Normálně jsi ho uchvátil.“
Claire se nevěřícně usmívala, když mě vyprovázela k autu před domem. Bylo po páté odpoledne, když jsem se rozhodl, že je načase jet domů, za Elizabeth. Přišlo mi, že čas strávený s Jamiem uběhl až moc rychle a to jsem s ním ve skutečnosti strávil několik hodin, což byl velký pokrok od posledního setkání.
„To víš, mě děti zbožňují.“ odpověděl jsem se samolibým úsměvem a odemknul auto.
Otočil jsem se na ni a čekal, jestli ještě něco neřekne. Většinou měla ve zvyku ještě chvíli si povídat, když už se s někým loučila. Staré zvyky se nezměnily.
„On tě má rád právem, i když to ani netuší.“ odpověděla smířeně.
„Jednou…“ podíval jsem se jí důvěrně do očí. „Jednou to bude vědět.“
„Mám z toho dne strach.“ objala se rukama kolem pasu. „Vůbec netuším, co bude dělat, až se to dozví.“
Přišel jsem k ní, jemně ji vzal za ramena a zadíval se pozorně na její tvář. Malé vrásky pod očima mi prozrazovaly, že už je to doba, kdy jsme spolu chodili do hudebních barů, poflakovali se a užívali si mládí. Byla dospělou v každém směru, stejně jako já. Sledovala mě svýma modrýma očima a vyčkávala, co odpovím. Samozřejmě, že jsem měl taky obavy z toho, co bude Jamie dělat, až se to dozví. Ale do té doby bylo ještě hodně času.
„Jen mi slib, že u toho budeme oba.“
„Slibuju.“ přikývla.
„Ani nevíš, jak jsem na vás oba pyšný. Takhle to všechno zvládat ve dvou…“ Pousmál jsem se na ni a ona na mě.
„Pomáhá mi víc, než bys tušil.“ přiznala a podívala se na mé auto za mnou. „Měl bys už jet. Touhle dobou je provoz hrozný.“
No jo, ona ví všechno, pomyslel jsem se. Dal jsem jí pusu na čelo, otočil se a nasedl do auta…