37.díl - I can have everything ...

 V den, kdy mi Frank zavolal, aby mi oznámil, že Elizabeth odložila vydání alba, jsem se na dlouhou dobu ponořil do přemýšlení. Možná, že jsem měl na starosti hodně projektů, což byla pravda, ale našlo se i pár chvil, které jsem strávil úvahami.

 Sledoval jsem, jak toto rozhodnutí fatálně strávilo nahrávací společnost, kterou brzy odkoupí Sony. Věděl jsem, že se jednalo o podepsání smlouvy i o změnách, které budou tuto koupi doprovázet. Viděl jsem, jak neustálý tlak tisku a medií s fanoušky nutil vedení, aby vydali aspoň něco, co ponese jméno Lany Del Rey… Odstoupení od smlouvy? Nebo geniální marketingový tah? Tohle jsme slyšeli všude, kam turné přijelo.

 St. Louis, Indianapolis,… Houston,Atlanta, Rosemont, Dallas… Týdny ubíhaly s koncerty, a já si pořád říkal, jestli to nebyla škoda, že Elizabeth nechtěla vystupovat ani jednou za měsíc. Má nabídka stále platila. Pořád bych ji s úsměvem přivítal na podiu. Ne ale jako předskokana, ale jako čestného hosta. Během těch pár koncertů, které měla odehrané před březnem, a po Grammy, se z ní stala hvězda. Diva hodná Hollywoodu. Lidi ji milovali, a já ji obdivoval s nimi.

 Když jsem zjistil pravý důvod, který byl tajený kvůli jejímu soukromí, už jsem všechno z toho chápal. Chtěla založit rodinu. O tomto přání jsem věděl, ale jestli odložila vydání alba právě teď, muselo ji k tomu něco donutit…
--------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------

27.dubna 1988 – Dallas – Texas

„Hele a nemyslíte si, že je Elizabeth těhotná?“

 Tahle otázka protnula konzumační ticho při obědě v hotelové restauraci. Karen Faye, moje maskérka a jedna z nejbližších přátel, měla, na rozdíl ode mě, dost odvahy tuto otázku vyslovit nahlas.

„Já si to teda myslím už nějakou dobu, ale když už teda nechce vystupovat…“ odmlčela se. „Taky přibrala po Novém roce. A každý slyšel, jak na tebe,“ ukázala na mě vidličkou, „nepřímo vystartovala kvůli synovi její PR manažerky.“

„Bylo to přímé, Karen.“ odpověděl jsem jí. „Myslím si, že kdyby Elizabeth čekala dítě, tak by mi to aspoň řekla.“

„Taky si myslím, že bys jí aspoň za jeden telefonát stál.“ pousmál se Frank, který zvednutím ruky volal číšníka. „Dá si se mnou někdo kafe?“
-----------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------

 Odběhl jsem z podia do zákulisí, kde na mě čekal můj kostymér Michael Bush, aby mi pomohl sundat masku vlkodlaka. Rychle jsme odběhli chodbami do šatny, kde jsme pak ze mě sundali červenou flitrovou bundu a kalhoty, které už svůj čas před diváky pro dnešek odpracovaly. Obojí totiž ve tmě svítilo, stejně jako kostýmy tanečníků, kteří ještě stále tančili na konec písně Thriller.

 Převlékl jsem se komplet do suchého a ručníkem si utíral pot na spáncích, zatím co Karen mi chystala kostky ledu do sáčku a pak mi to přiložila na krk.

„Dneska je tu pěkně dusno, co?“ pousmála se na mě.

„Co bych dal, za koncert pod širým nebem.“ pousmál jsem se.

 Ze židle, na které jsem seděl, jsem se natáhl na stůl pro sklenici s vodou. Čekal jsem, až uslyším skupinu hrát. Znal jsem přesně, jak dlouho bude odmlka po Thrilleru a jak dlouho bude skupina hrát. Říkali jsme tomu Bad Groove. Byl to čas vyhraněný čistě pro muzikanty, aby si zahráli sami před diváky a aby se ukázali. Byla to zároveň i pauza pro mě, což jsem po poctivě odtančených choreografiích a písních potřeboval.

 Jenže místo toho, abych uslyšel bicí, klávesy nebo bassovou kytaru, se ozval křik a jásot fanoušků.

„To je normální?“ podivila se Karen.

„Ne.“

 Zvedl jsem se ze židle, a je tak, v mokasínech s ponožkami, černými kalhotami a v bílém tričku s krátkým rukávem jsem šel chodbami arény zpátky do zákulisí, při čemž jsem uslyšel elektrickou kytaru, ale v úplně jiné tónině, než by kdokoliv čekal.

„Blue jeans, white shirt
Walked into the room you know
you made my eyes burn
It was like, James Dean…“

 Ve výhledu mi stála celá skupina včetně zadýchaných tanečníků a sboristů. Přes hlasitou hudbu to nemělo cenu, abych jim něco řekl, protože by mě neslyšeli, a tak jsem se jimi prodral a uviděl, s kým to vyprodaná aréna zpívá.

 Elizabeth, Lana Del Rey, tam stála u stojanu, pravdou rukou se držela mikrofonu a jemně koketně houpala boky, zatím co zpívala Blue Jeans. Na velkých panelech po obou stranách podia se střídaly záběry jak na ni, tak i ústřižky z černobílého videoklipu, který jsem ještě nikdy neviděl.

„I will love you till the end of time
I would wait a million years
Promise you'll remember that you're mine
Baby can you see through the tears?...“

 Diváci znali slova. Tahle píseň hrála v rádiových stanicích už nějakou dobu, ale ten videoklip musel být úplně nový. Lana Del Rey dál zpívala s mikrofonem v ruce, pomalinku se procházela po podiu a usmívala se na své běsnící fanoušky před sebou. A my, ti co stáli v zákulisí, jsme jen mlčky sledovali, že člověk nemusí být bůhvíjak výborný zpěvák. Stačilo jen do písně a slov zachytit atmosféru, náladu, a byli jste zbožňováni. Tohle aspoň platilo pro Lanu.

 Viděl jsem na výrazu mé sboristky, Sheryl Crow, jak nelibě sledovala Elizabeth na podiu v těch nevinných bílých šatech. Několikrát se vyjádřila, že je lepší zpěvačka, a při tom nechápala, jak právě Elizabeth může mít tak velkou oblíbenost. Flirtovala Lana Del Rey s tiskem? Ano. Líbila se okolí? Ano. A přesto každý chtěl vědět, co je doopravdy zač, a při tom byla přirozená jak na podiu, tak na veřejnosti i v soukromí. Proto teď Sheryl určitě neměla radost, když Elizabeth nečekaně vystupovala na mém podiu.

„We were dancin' all night
Then they took you away
Stole you out of my life
You just need to remember...“

 Poznal jsem, že se blížil konec písně. Správně bych už měl přijít na řadu já, protože Elizabeth vyplnila čas pro Bad Groove. Ale nemohl jsem si pomoct, viděl jsem ji s fanoušky strašně rád, a tak, když si mě v průchodu do zákulisí všiml bubeník, který patřil ke skupině Lany Del Rey, rukou jsem mu naznačil, aby zůstal na místě a dal mu palec nahoru.

  Reflektory zhasly a Elizabeth přišla za námi. S objetím jsem ji přivítal a musel si ji prohlédnout v těch šatech. Byla jako víla.

„Omlouvám se za to překvapení.“

 Mluvila ke mně a nikoho z ostatních si nevšímala, i když měla za sebou volání svých příznivců. Skandovali její jméno, tedy jméno Lany Del Rey, chtěli další píseň. Byla by přece škoda, když už se po tak dlouhé době znovu objevila s mikrofonem v ruce, a zazpívala jen jeden song.

„Neomlouvej se za nic.“ usmíval jsem se na ni. „Dávám ti ještě čas na dvě písničky. Pak už musíme pokračovat.“

„Myslíš to vážně?“ dívala se na mě s překvapením v očích.

„No jasně!“ zasmál jsem se.

 Vzal jsem ji za ramena, otočil ji a vedl ji. Když nás spolu na podiu osvětlila řada světel, lidé ve vyprodané aréně šíleli a křičeli nadšením. Dovedl jsem Elizabeth ke stojanu s mikrofonem a pokynul jí. Byla v rozpacích. Tohle bylo poprvé, co jsme byli spolu na podiu, poprvé, co jsme takhle stáli vedle sebe před davy desetitisíců lidí.

„Dámy a pánové…“ promluvil jsem do mikrofonu. „Můj speciální host… Lana Del Rey!“

 Ozval se veliký aplaus a nadšené volání. Elizabeth se jen usmívala a pořád stála pokorně o pár kroků vzad. Přistoupil jsem k ní, vzal ji za ruku a dovedl ji k mikrofonu. Dívala se na mě se zvláštní emocí v očích. Že by byla dojatá? Netušil jsem, ale vychutnával jsem si tenhle moment. Tohle bylo naše poprvé.

Naklonila se ke mně, abych ji přes ten hluk slyšel. „Děkuju.“ řekla nahlas.

„Nemáš zač.“ odpověděl jsem jí a políbil ji na tvář, při čemž se vlna jásotu ještě zvětšila.

 Odešel jsem do zákulisí a odtud jsem chtěl jít zpět do šatny. Jakmile se z reproduktorů začala ozývat další melodie napsaná Lanou Del Rey, zastavil mě naštvaný hlas sboristky, který se ozval za mými zády.

„To myslíš vážně?“ zvýšila na mě hlas Sheryl.

 Otočil jsem se na místě a podíval se na ni. Takhle naštvanou jsem ji ještě neviděl. Celou nosnou konstrukcí pro osvětlení a zvukovou aparaturu chvěly svůdné tóny bassové kytary a bicí, když začínala píseň, kterou jsem slyšel tehdy ve studiu, a teď jsem pohledem čelil naštvané, a možná i uražené Sheryl. Dívali jsme se na sebe a nevnímali, jak ostatní chlapi z týmu, zvukaři, tanečníci a podobní pobíhali kolem. Někteří, aby něco zařídili, ostatní, aby se mohli podívat na Lanu Del Rey na scéně.

„Co se děje?“ zeptal jsem se nahlas, aby mě slyšela. Stáli jsme od sebe tak na deset kroků.

„Ty ji jen tak necháš?“ ptala se naštvaně. „Takže když se s tebou líbala Tatiana, tak ji hned vyhodíš. Ale když si slečínka nakráčí na tvůj koncert a začne si tu zpívat, tak jí hned lezeš do zadku?“

„Já s ní problém nemám, Sheryl.“ odpověděl jsem chladně. Přišel jsem k ní, aby to slyšela jen ona. „A dávej si pozor na pusu. Tohle bylo naposledy, co jsi něco takového řekla. Máš štěstí, že nikdo nevnímá, co se děje tady za scénou.“

„Necháš si líbit její vystoupení, jenom proto, že se znáš s jejím manželem?“ ptala se uraženě. „Proč si nejede na jeho koncerty? Proč ji nevezme s sebou?“

 Odpovídat na takové hloupé otázky, které byly i pod její úroveň, nemělo cenu.

„Jared by ji určitě nevystál.“ pokračovala Sheryl. „Dost na tom, že ji má doma. Ještě by ji trpěl za zadkem i na koncertech, tak to musíš odskákat ty.“

„Stačí!“ utnul jsem ji rázně. „Jdu do šatny a ty se připrav na Workin' Day and Night. Dneska už od tebe nechci slyšet ani slovo.“

 Odešel jsem od ní rozčílený, jak se mi to už pěkně dlouho nestalo. Nikdy jsem se nedostal do konfliktu s lidmi, se kterými jsem pracoval takhle na koncertech. Tady hrála roli žárlivost nic víc, a Sheryl mi za to bylo hodně líto.

„Sheryl, za tohle tě neplatíme.“

 Uslyšel jsem v dáli za sebou v zákulisí Franka, jak jí dává kázání, zatím co já pokračoval v cestě do šatny…
-----------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------

„Ne! Ne! NE!“

 Smála se Elizabeth, když jsem po ní házel polštáře jeden za druhým sotva jsme dorazili do mého hotelového apartmá.

„Nemělas mi tu rozpoutávat hádku!“ zasmál jsem se a seskočil z postele.

 Stála v rohu a držela v náručí všechny polštáře, abych už po ní nic nemohl hodit. Z jejího výrazu jsem se obával, že mi to chtěla oplatit, ale naštěstí se ani nepohnula. Za to toho měla hodně co říct.

„Sheryl si o to koledovala.“ řekla bez náznaku lítosti. „Kdyby mě nechala být, tak bych ji ignorovala.“

„Když víš, jaká je, tak jsi na ni vůbec neměla reagovat.“ vyčítal jsem jí její hádku se sboristkou. „Víš, že žárlila od prvního koncertu, co jsi dělala předskokana.“

„Měla dost času si na mě zvyknout.“ podotkla ostře.

„Ona to ví moc dobře, jak by se měla chovat.“ pokrčil jsem rameny. „Jen tě prosím, příště ji pošli do prdele pokud možno mimo zákulisí, kde vás sledovalo hodně lidí.“

„Miku!“ Vytřeštila oči v předstíraném šoku. „Takhle bys neměl mluvit.“ pokárala mě s malým úsměvem.

„Já jsem pouze napodoboval tvůj výstup v zákulisí.“ připomněl jsem jí.

 Náš rozhovor přerušil Harrison, který držel v ruce zrcadlovku. Požádal jsem ho, aby mě přišel vyfotit, protože jsem doteď neměl fotku s Elizabeth. Když jsme kdykoliv předtím byli spolu na podiu, bylo to jen v rámci rozloučení a poděkování s diváky. Dnes tomu bylo jinak. Dneska byla Lana Del Rey čestným hostem mého koncertu.

„Jen pojď dál!“ naznačil jsem mu rukou a pak se podíval na Elizabeth. „Nepustím tě z mého apartmá, dokud nebudeme mít pěknou sérii fotek.“

--------------------------------------------------------------- 

„Tobě se to líbí?“

 Zeptal jsem se překvapeně Elizabeth, když jsme leželi na posteli a dívali se na naše nahé nohy. To vyznělo trochu jinak. Abych to upřesnil, měli jsme bosé chodidla a já jsem se snažil vstřebat Lizin názor na flíčky Vitiliga na mých nohách. Podle ní je nejlepší pocit svobody, když si sundá ponožky, a cítí všechno, co má pod nohami. Každý krok, který udělá… Svým způsobem měla pravdu. Shodli jsme se, že není nad to chodit bosky, ať už po písku na pláži, nebo po trávníku na zahradě.

„Jo, je to roztomilé.“ pronesla dívčím zvědavým hlasem. „Jsi jako dalmatin.“

„Díky. Fakt, děkuju.“ podíval jsem se na ni uraženě. „Vždycky jsem chtěl vypadat jako pes.“

 Po tomto jsme se oba začali zároveň smát jako blázni. Bylo mi s ní fantasticky. Tak volně, lehce, jako bych teď vůbec nebyl večer na hotelu, protože by mě jinak na ulici obklíčily davy fanoušků. Ne. Teď a tady jsem byl s Elizabeth a smál se. Byl jsem plný radosti.

„Měl bys vědět…“ promluvila, když se uklidnila po výbuchu smíchu, „že dalmatini jsou velmi šlechtěnými psy.“

 Chvíli jsem přemýšlel, odkud takový pes může pocházet, když se ke mně otočila čelem. Lehla si na bok a dívala se na mě. Otočil jsem na ni hlavu a oplácel jí pohled.

„Všichni jsme tak trochu psi, nemyslíš?“ zeptala se po chvíli. „Zvědaví, přítulní i dominantní.“

„A všichni jsme šlechtění.“ pousmál jsem se.

 Na místo úsměvu se ale zarazila a pak se přetočila zpátky na záda. Odvrátila ode mě pohled, teď se dívala do stropu nad postelí. Na chvíli se ložnicí rozprostřelo ticho, a já se začínal bát, jestli jsem neřekl něco špatně.

„Víš…“ řekl a dlouze si povzdechla. „Někdy si říkám, jestli jsem se vůbec měla narodit.“

  Opřel jsem se o loket a zadíval se na její tvář. Sledoval jsem v jejích očích pochybnosti a smutek. Takové city jsem u ní viděl naposledy tehdy o Vánocích, když byla u nás doma a povídala mi o tom malém chlapci, o Nickym.

„Proč by sis to měla myslet?“ zeptal jsem se tiše. „Kvůli tomu sirotčinci?“

 Jen zavřela oči, při čemž jí po spáncích přejely slzy a zakývala hlavou na souhlas. Pak se na mě podívala, popotáhla a taky se opřela o loket.  Neplakala, ale vypadala hodně smutně a mrzutě.

„Možná, že to je kvůli mně.“ odpověděla smutně. „Možná, že právě kvůli mému dětství v sirotčinci mám takovou potřebu mít Nickyho doma. Protože vím, jaké to je… vyrůstat bez rodiny.“

 Natáhl jsem ruku a jemně ji pohladil po vlasech. Cítil jsem neskutečnou potřebu ji nějak ukonejšit. Nesnesl jsem pohled na tak smutný výraz v jejích tmavě zelených očích. Kde se to ve mně vzalo, to nevím, ale z ničeho nic jsem se k ní naklonil a políbil ji na čelo.

„Vem si to tak…“ pousmál jsem se. „Kdyby se to všechno nestalo, možná bys ani nepotkala Jareda.“

„A ani bych tady nebyla.“ dodala a v očích měla vědoucný pohled. Pochopila mě.

„Každý máme osud ve svých rukou.“ usmál jsem se na ni. „A já vím, že se po tom všem nemáš čeho bát.“ odmlčel jsem se. „Z mé vlastní zkušeností vím, že když už jsem tolik tvrdě dřel, že můžu mít cokoliv, protože vím, jak být lepší než ostatní.“

„Ty jsi nejlepší.“ opětovala mi úsměv.

 Nějakou chvíli se na mě jen tak dívala, a já najednou neměl co říct. Najednou mě strčila do ramene a já s překvapeným úsměvem svalil na záda. Co jsem nečekal, bylo to, že se na mě vyhoupla a posadila se na mou pánev obkročmo, jako na koně.

 Dobrý Bože! Pohled mi putoval od místa, kde se naše těla dotýkala, její těsné světlé džíny, její pas, tělo oblečené do bílého svetru, pod kterým jí prosvítala podprsenka, i její zvedající se hruď, krk, její plné rty a její chtivé oči. Tep se mi zrychlil rozrušením, jako kdybych byl zpátky na podiu. Bylo to vzrušení, byl to adrenalin.

„Klid.“ sáhla si Elizabeth do vlasů a spustila si horní prameny vlasů ze sponky. „O nic nejde.“

Sáhl jsem jí na stehna a trochu na ni zatlačil. „Posuň se aspoň trochu.“ usmál jsem se rozpačitě.

„Ale, ale…“ zvedla provokativně obočí. „Je ti to nepohodlné?“

 Zavlnila boky, a mě to tam dole zacukalo. Do hajzlu! Byla by hodně tolerantní, kdyby na to nereagovala. Tady přestávala veškerá legrace. Posadil jsem se, vzal ji za boky a snažil se ji posunout dozadu, aby mě tolik nedráždila.

„Michaele, jsi muž.“ řekla zastřeným hlasem.

 Vzala mě za ruce a zabránila mi v odstrkování. Znovu párkrát zavlnila boky a já musel zavřít oči. Polilo mě neskutečné horko a moje mužské partie mě odmítly poslouchat, když jsem měl nad sebou Elizabeth.

„Nestyď se za to.“ zašeptala.

 Tentokrát nepřestávala a dál se vlnila. Otevřel jsem oči. Naše pohledy se setkaly. Červenala se, nejspíš stejně jako já. Vzala mou tvář do dlaní a vrhla se mi na ústa. Zavřel jsem oči a plně vnímal, jak se mi vaří krev, jak se mě zmocňuje primitivní touha. Touha po doteku. Špičkou jazyka mi přejela po horním rtu a já ještě víc otevřel pusu. Něco tak šíleného jsem necítil ani s Emily, s nikým. Jazykem se třela o můj ve stejném tempu, jak se její boky vlnily a třely o můj klín. Dýchali jsme zhluboka, líbali se jako smyslů zbavení. Ale chtělo to něco víc.

 Objal jsem ji kolem pasu, ona strnula v pohybu a já tak využil příležitosti. Prudce jsem přirazil boky k její pánvi, abych jí neznačil, co takový chlap, kterého provokuje, chce.

„Aaah!“

 Sotva ta energie vjela do jejího těla, zhýrale mi zasténala do úst. Pustil jsem ji, vzal lem jejího svetru a sundal jí ho. Úplně hořela a o tom jsem se přesvědčil, když jsem odtrhl rty od jejích a začal ochutnávat její pokožku na jejích prsou, které stále měla uvězněné v podprsence.

„Merde!“ vyrazila ze sebe zadýchaně francouzsky.

 Sáhl jsem jí na záda a s podprsenkou udělal krátký proces. Sotva se jí ramínka trochu svezla z ramen, přetočil jsem se s ní a lehl si na ni. Její hladový pohled mě vybízel k divokosti. Zvedla hlavu z polštáře a své rty přisála k mým. Rukama jsem se zapřel podél její hlavy a klesnul na lokty, aby jí byl blíž. Zavřela oči, když tentokrát jsem boky rozhýbal já. Byl to jen chabý příslib toho, co mělo přijít. Pouhý náznak, který ji už teď přiváděl k šílenství…

-------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------- 

ráno druhého dne...

 Kdybych mohl mluvit, básnil bych o tom báječném sýru, který jsem měl v zeleninovém salátu, jež jsem si dal k snídani.  Frank neodolal croissantu s kávou a Elizabeth si dala křupavé pečivo s máslem a džemem. Karen měla müsli s lískovými oříšky a řeckým jogurtem.

„Docela jsme tě pomlouvali, když jsi s námi nebyla.“

 Promluvil na Elizabeth Frank, když dopíjel svou kávu. Elizabeth měla plnou pusu housky, ale to ji nezabránilo v nadšené odpovědi.

„Opravdu?“ usmála se. „No tak povídej!“

„Víš, docela jsme se i dohadovali, proč s námi nechceš jezdit na koncerty, když se to album odložilo.“ vyprávěl můj manažer Frank. „Padla tu i myšlenka, jestli nejsi těhotná.“

 Elizabeth si dala načas, než dožvýkala a polkla. Já jsem se za to zarazil a napjatě očekával odpověď. Nic jiného bych si pod tím jejím řáděním vysvětlit nedokázal. I Karen nedočkavě naslouchala, aby jí neuniklo ani slovo.

„No…“ pousmála se. „Jared se vždycky pečlivě snaží, když už jsme spolu intimně.“

 Okatě zvedla hlavu a zpříma se podívala na mě, takže jsem hned na sobě ucítil i Frankův a Karenin pohled. Ale ne… co chce říct? Pomyslel jsem si v záchvatu paniky.

„Ale po včerejší noci bych opravdu váhala, čí by to mimino bylo.“ řekla beze studu.

 Tím vyrazila dech oběma spolusedícím u snídaně.. a mě taky. Tak je těhotná, do háje?! Elizabeth vstala ze své židle a obešla stůl, aby mi dala mlaskavou pusu na tvář.

„Jdu si zabalit věci.“

 Prohlásila, jako by se nic podstatného neudálo a odešla z hotelové restaurace, odkud jsme ji všichni vyprovodili pohledem. Když jsem se chystal znovu pustit do vynikajícího salátu, zastavil mě v tom vyděšený pohled mé maskérky a kamarádky Karen, a šokovaný pohled manažera Franka.

„Děláš si ze mě prdel?“ řekl Frank potichu, ale naštvaně.

„Co?“ zeptal jsem se stejně potichu.

„Šukal jsi ji?!“ vyjel po mě.

„Zmlkni!“

 Utnul jsem ho stejně rázně a nervózně se podíval kolem po restauraci, kde sedělo pár dalších hostů hotelu.

„Michaele…“ vzala mě Karen za ruku. „stalo se něco v noci?“

 Oba dělali, jako bych byl malý kluk a provedl něco protizákonného.

„Hele, oba dva toho nechte.“ podíval jsem se na Karen a pak na Franka. „Nic vám neřeknu, myslete si o mě, co chcete.“