36.díl - How do you know?

Odepnula jsem si bezpečnostní pás a napjatě si povzdechla. Podívala jsem se na Jareda a zjistila, že mě sleduje s úsměvem na tváři.

„Bude těch bonbónů dost?“ zeptala jsem se ho.

 Namísto odpovědi vyprskl smíchy a čelo si opřel o volant, jako by ho ten smích opravdu zlomil na půl.

„Co?“ šťouchla jsem do něj. „Když dáme Nickymu dárek, tak to musíme napravit i u ostatních dětiček.“

„Ale já vím…“ narovnal se a taky si odepnul pás. „Máme plnou krabici, budou mít ještě do zásoby bonbónů.“

Dětský domov Naděje - San Fernando Valley - California

 Já jsem nesla dárkovou tašku a můj muž krabici se sladkostmi. Byli jsme ohlášení na půl třetí, to byl tak akorát čas po odpoledním spánku a podle vychovatelek, by měl být Nicky vzhůru.

 Usadili nás do jídelny, kde budeme sami s naším drobečkem. Teda… skoro naším. Ještě jsme ho neadoptovali, ale pro mě, byl náš od první chvíle, co jsem ho uviděla.

„Snad nespěcháte.“ řekla starší paní vychovatelka. „Nicky ještě spí, jenom pár dětí je vzhůru. Dneska mají nějaký utahaný den.“ pousmála se na nás.

„To nevadí.“ odpověděl Jared. „Dneska nic dalšího neplánujeme.“

„A dáte si kafe? Nebo čaj?“ ptala se nás.

„Dala bych si čaj, i s medem, pokud máte.“ sundala jsem si bundu a pověsila ji na opěradlo židle.

„Určitě, a vám?“ podívala se na Jareda. „I nějaký moučník?“

„Dám si taky čaj. A moučník si dáme, až přijde Nicky.“

  Starší paní mile přikývla a odešla nám chystat čaj do kuchyně, která byla vedle jídelny. Těšila jsem se na Nickyho, a zároveň jsem byla nervózní. Poprvé bude s námi sám. Vždycky jsme byli ve stejném pokoji, kde byly i ostatní děti. Ale tentokrát to bude pro nás nové. Jestli se s námi nebude bát, když bude sám, bude to pro nás dobré znamení. Ale pokud bude chtít být i s ostatními, bude to znamenat, že je to pro něj ještě brzy.

„Taky bych spal.“ vzal mě Jared za ruku. „Odpolední šlofík je nejlepší.“

„Dovedeš si to představit?“ dívala jsem se do jeho modrých očí. „Že bychom ho měli doma? A čekali, až by se probudil, pak by si s námi hrál…“

Jared se na mě nejdřív usmál, ale pak ten úsměv opustil jeho tvář. „Jo… Jenom jsem si říkal…“

„Co?“ dožadovala jsem se hned.

„Když se takto věnujeme Nickymu, tak bychom se měli stejně věnovat i Jamiemu.“ odpověděl vážným hlasem. „Je sice starší, ale i tak.. je to můj syn, a mě je líto, že jsme s ním velký pokrok neudělali.“

„Oba jsme na turné.“ zvedla jsem naše spojené dlaně a políbila mu hřbet dlaně. „Napravíme to.“

 Do jídelny vstoupila paní vychovatelka s dvěma šálky čaje. Opatrně k nám přicházela a bylo vidět, že se maximálně soustředila, aby čaj nevylila. Přece jen to byla starší paní a ruce se jí lehce třepaly. Jared jí vyšel naproti a šálky s opatrností převzal.

„Děkuju moc.“ usmála se na něj vychovatelka. „Hned vám donesu ten med. A pak se půjdu podívat na Nickyho.“

„Ne, to nebude třeba.“

 Milý hlas vychovatelky přetnul rázný osobitý hlas zástupkyně ředitele. Paní Reymondová stála  před otevřenými dveřmi do jídelny a dívala se jenom na mě. Ne na nás, jako na manžele, pár, ale jenom na mě. Měla na sobě kalhotový kostým černé barvy a vlasy  elegantně učesané. Její hnědé oči se do mě zabodávaly jako trny, a já se rázem cítila hodně špatně. Ta nám to určitě překazí…

 Paní vychovatelka se překvapeně otočila na zástupkyni a nechápala, co to mělo znamenat, stejně jako my. Ale Jared se jen tak nedal, viděla jsem na něm, že jakmile položil šálky na stůl, hned se narovnal a zpevnil. Ne, nehádej se s ní, Jarede, prosím! V duchu jsem ječela, ve skutečnosti jsem mlčela a seděla jako to malé dítě, které brzy dostane pokárání.

„Rose, nechte nás o samotě, prosím.“

 Požádala ji zástupkyně, a stará paní vychovatelka se na nás ještě naposledy podívala. Byl to soucitný pohled. Pak se obrátila a šla ke dveřím.

„Ještě jim donesu med.“ řekla paní Rose.

„Já jim ho donesu.“

 Řekla paní Reymondová, vkročila do jídelny a zavřela za sebou dveře, jen co paní vychovatelka opustila jídelnu. Jsme  prdeli… Ne, já jsem v prdeli. Byla jsem si jistá, že si paní zástupkyně na mě opět vylije vztek, zatím co k Jaredovi bude jako z cukru. Byla na mě nepříjemná od doby, co zjistila, že chlap, který se s ní jednou vyspal, mi teď dělá manažera a producenta. Jako kdybych mohla za jeho neřesti.

„Stalo se něco?“ zeptal se Jared nijak příjemným hlasem. Taky ho naštvalo její chování.

„Prosím…“ natáhla ruku směrem ke stolu, kde jsem seděla. „Posadíme se.“

 Jared nejdřív počkal, až se ona posadila naproti mně, a pak se posadil vedle mě. Byla jsem napnutá, až se mi dlaně potily. Paní Reymondová nám přisunula šálky čaje a pak si položila dlaně na stůl, jako by snad chtěla vyložit všechny karty na stůl.

„Med hned donesu.“ pousmála se. „Půjdu rovnou k věci. Vím o tom, že se chcete dostat do evidence žadatelů.“ podívala se na mě. „Jako se všemi dětskými domovy, tak i s námi jsou v úzkém spojení úřady a oddělení sociální péče. A podle toho, co mi říkal můj manžel, tak to nasvědčuje, že vaše žádost bude přijata.“

Celá s údivem jsem jí opětovala přímý pohled. „Jak to víte?“

„No, takové ty známosti, to můj muž má.“ ujistila mě a pak se dívala střídavě na Jareda a mě. „Jenže, to hlavní, co jsem vám chtěla říct, je to, že nebudete prvním párem, který má o Nickyho zájem.“

„A o kolika párech víte jistě?“ ptal se Jared. „Kolik jich sem jezdí, za Nickym?“

„Dva další páry, oba jsou manželé. Třetí pár, zatím nejsou manželé, teprve uvažuje o adopci.“

 Když uviděla, že jsem byla zaražená, a určitě mi zmizela barva z tváře, tak se paní zástupkyně Reymondová zvedla od stolu.

„Půjdu pro ten med.“ omluvila se a odešla.

 My oba jsme mlčeli ještě chvíli po tom, co zavřela za sebou dveře. Věděla jsem, že nemusíme být jediní, kdo bude mít o malého Nickyho zájem. Ale dva další páry? A další o tom uvažují? Chtělo se mi brečet. Jared mě vzal za ruku a já jsem nečekaně prudce vydechla. Dýchala jsem jako bych měla dostat záchvat, ale pláč jsem se snažila udržet.

„Klid, to nic.“

 Objal mě kolem ramen a políbil mě na tvář. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit.

„Co budeme dělat?“ zašeptala jsem.

„Neboj…“ odpověděl mi.

 Paní Reymondová se vrátila s keramickým džbánkem s medem a přisedla si k nám. Uviděla mou zoufalost, kterou jsem pak schovala jako malé dítě. Jednoduše jsem zavřela oči, a představovala si, že jsem sama.

„Nicky je na vás zvyklý, protože jste se s ním vídali dřív, než ostatní páry.“ vysvětlovala. „Má k vám bližší vztah, je to na něm vidět… Ovšem, to že jste teď oba na turné, není příliš dobré. Chce to pravidelné návštěvy.“

„Chápu.“ řekl Jared smířeně.

 Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Jediná věc, kterou jsem na něm nechtěla vidět, bylo to, že to vzdává. To jsem na něm, naštěstí, neviděla. Sladil si čaj a pozorně naslouchal zástupkyni.

„Za chvilku se na něj půjdu podívat, jestli je vzhůru.“ odmlčela se. „Máte větší šanci, že právě k vám do rodiny Nicky půjde. Ale úřady chtějí vidět tu snahu z vaší strany. Nicky může ukázat na vás, ale když se pracovníci za sociálky budou zajímat, kdo se víc stará o jeho péči tady?...“

 Odmlčela se a dál nepokračovala. V tuhle chvíli bylo jasno. Jared měl turné rozjeté, a ani bych po něm nic takového nechtěla. Já jsem byla jen předskokan. Mě teprve album čeká… a mohla bych to odložit. Pani Reymondová se zvedla a odešla z jídelny. Určitě se šla podívat na Nickyho. Moje srdce bilo tak silně, že jsem věděla na sto procent, že moje myšlenky jsou správné.

„Zavolám Davidovi a Claire. I našemu právníkovi a sejdu se s vedením nahrávací společnosti.“ promluvila jsem pevným hlasem.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Jared překvapeně a otočil se ke mně celým tělem.

„Odložím vydání alba.“ podívala jsem se na něj. „Nevydám ho, dokud nebude Nicky s námi. A na turné nepojedu, dokud nebude dost velký na to, aby jel se mnou. Nebo dokud nebudeš mít po koncertech ty, abys byl s ním doma.“

-------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------

Beverly Hills - Los Angeles - Epic Records - o pár dní později...

„To má být vtip?“

 Zazněl hlas generálního ředitele v zasedací místnosti, kde jsme seděli. Měla jsem Davida po pravé, a Claire po levé ruce. Můj právník seděl vedle Davida. Přímo naproti nám seděli ředitelové v na míru šitých oblecích a dívali se na nás. Doteď jsem byla jediná, kdo mluvil. Starší pán, ani jsem ho jménem neznala, se na mě jen pousmál.

„Ale to snad nemuselo být řešeno takhle, ne?“ zeptal se mile. „Nemuselo se z tohoto jednání dělat takové utkání.“

„Je lepší si to pojistit.“ odpověděla jsem monotónně.

„Vy, mladá dámo!“ vypěnil generální ředitel. „Vy jste si měla nejdřív uvědomit, co vlastně chcete!“

„Takhle s ní mluvit nebudete!“ okřikl ho David Vaire.

„Neječte, proboha!“ zvýšil na něj starší pán hlas. „Můžeme Laně Del Rey vyhovět.“ pokračoval klidně. „Ale stále nám pak bude muset dodat tři alba.“

„Tohle je na žalobu!“ ječel generální ředitel.

„Pánové…“ vstala Claire Parkerová ze židle, čímž je umlčela. „Ujasněte si, s čím budete souhlasit. Do té doby bych přerušila toto jednání aspoň na patnáct minut.“

 David nečekal na jejich odpověď, vzal mě za ruku a odvedl mě ze zasedačky. Oba nás následovala Claire i můj právník. Pak jsme si dali v blízké kavárně pořádné silné presso, než jsme se vrátili…

----------------------------------------------------------------
---------------------------------------------------------------- 

Silver Lake - Los Angeles - dům Jareda a Elizabeth

Vysedla jsem ze svého Ferrari, zamkla ho a na chvíli se opřela o kapotu. I teď jsem byla vyklepaná z toho všeho, co jsem měla za sebou. Ale byla jsem ráda, že jsem to měla za sebou.

 Vydala jsem se po kamenném chodníčku ke schodům, vystoupala jsem po nich a vešla do domu. Pověsila jsem si kabát, sundala boty a doloudala se do obýváku, kde měl Jared nachystané kufry. Připadalo mi to, jako by byl doma sotva dva dny, a už musel zase na koncerty.

„Jak to šlo?“

 Ptal se hned, jenom co mě zahlédl. Otočila jsem se a uviděla ho přicházet z koupelny. Na očích jsem mu viděla nervozitu, a ani jsem se mu nedivila. Chtěl jít na jednání se mnou, ale já jsem ho přemluvila, a uprosila, aby nešel. Ještě by se tam s nimi pohádal, kdyby šlo do tuhého.

„Souhlasili.“ řekla jsem slabým hláskem. „Ale ukázalo se i pár takových, kteří mě chtěli žalovat.“

 Došel za mnou a hned mě objal. Chtěla jsem, aby mě nepouštěl, což taky udělal. Stále mě objímal a držel u sebe, zatím co jsem mu to vyprávěla.

„Vedení bylo na dva tábory. Nakonec po mě nic chtít nebudou. Jenom tedy pořád platí smlouva, že jim budu muset vydat tři alba, nehledě na to, jak dlouho to bude trvat. To je podmínka.“

„Takže se nebude hledět na datum, kdy má smlouva vypršet?“ zeptal se a já mohla jen tušit, jak se mračí.

„Jo… Ale to je mi jedno. Hlavně z toho nic dalšího nevzešlo.“ vydechla jsem uvolněně.

„I tak.“ odtáhl se kousek ode mě. „Pohlídáme si to. Určitě se smlouva na základě této dohody upravila. Takže až bude tvoje třetí album na světě, nic jiného chtít nebudou, a ty budeš volná.“ políbil mě na čelo.

„Jo…“ dívala jsem se na něj. „Do té doby, se můžu soustředit na rodinu.“ pousmála jsem se.

--------------------------------------------------------------------- 

 Jak Jaredovi, tak i mě trvalo, než jsme ze sebe dostali stres z dnešního jednání. Měli jsme obavy, co se bude dít, ale nakonec to dobře dopadlo, i když některým pánům z vedení se to nelíbilo…. Večer jsme to šli zapít s Tomem i Shannonem do jednoho baru, kde jsme pak převedli téma na adopci. Představa, že jsme měli Nickyho na dosah ruky, se nám oběma zamlouvala čím dál víc. Už to nebylo žádné možná, bylo to víc než pravděpodobné.

„Tak na toho kluka, ať vám ta adopce vyjde.“

 Pronesl Shannon přípitek s pozvednutou sklenkou piva. Přiťukli jsme si a napili se na to.

„A co vlastí dítě?“ zeptal se Tomo a ramenem strčil do Jareda. „Co? Nezkoušíte nic?“

„Brzy začneme.“ Napil se a přes okraj sklenky se na mě podíval s výzvou v očích. Polkl a pokračoval. „Eli si teď vybojovala odklad díky Nickymu, tak si teď můžeme zkusit štěstí.“

----------------------------------------------------------------- 

„Myslel jsi to vážně?“ zeptala jsem se ho, když jsme se nechali vézt taxíkem domů.

„Co?“ podíval se na mě.

„To s tím dítětem.“ dívala jsem se na své ruce na klíně. „To s tím štěstím…“

„Samozřejmě.“ odpověděl s jistotou v hlase. „Proč ne?“

 Neodpověděla jsem. Po tom stresu z jednání, se teď po pár hodinové pauze dostavil další. Co když otěhotním, než budeme mít Nickyho doma? To ne… Chtěla jsem být spořádaná máma. Ne zmatená a utahaná k smrti. S Nickym bych si zvykla na to, opatrovat drobečka. Ale hlídat Nickyho a miminko zároveň?

„Eli?“ překryl mi dlaně, aby si získal mou pozornost.

 Vzhlédla jsem k němu, do šera, které vládlo uvnitř taxíku. Viděla jsem tu otázku v jeho očích, a já najednou nevěděla, co říct. Jako bych ztratila hlas.

„Tak co?“ pobídl mě. „Nechceš to teď zkusit? Chceš počkat, až budeme mít Nickyho doma delší dobu?“

 Jen jsem beze slova pokývala hlavou a vzala jeho dlaň do svých. Byla jsem vděčná, že mě dokázal pochopit, až bych něco řekla, že jsem mu to nemusela vysvětlovat. Asi to taky vyčetl z mého váhání, co já vím? …

------------------------------------------------------------------- 

 V ložnici, když jsme oba zalehli s tím, že jdeme spát, jsme se k sobě choulili jako štěňata, která se chtějí zahřát. Hlavou mi pořád svištěla myšlenka na to, že Jared dalšího dne odpoledne odletí s Tomem, Shannonem a týmem na další koncerty. A s tím pokusem o štěstí jsem možná i odmítla něžné rozloučení. Sakra!

 Otočila jsem se mu v náručí a chvíli přemýšlela, jestli spí, nebo ne. Byli jsme čely k sobě. A já ho chtěla odprosit. I když jsem mu nic neudělala. Chtěla jsem, aby věděl, že i když se nebudeme ještě nějakou dobu snažit o miminko, že se tím nic nemění. Opatrně jsem mu nahmatala lem trička a vklouzla mu pod něj.

„Skoro jsem usnul.“ řekl poloospale.

„A chceš teď spát?“ zašeptala jsem a roztáhla své prsty na jeho hrudi.

„Záleží na tom… co bys chtěla dělat?“ odpověděl šeptem.

 Tak fajn… Odhrnula jsem peřinu a posadila se na něj obkročmo. Vyhrnula jsem mu triko, sklonila se k němu a začala sázet polibky na jeho odhalenou hruď. Přetáhl si tričko přes hlavu a potom mi začal vyhrnovat noční košili. Posadil se, při čemž mě vzal s sebou nahoru a pomohl mi vysvléct se. Vlna vzrušení nás oba náhle pohltila pěkně rychle. Od toho dne, co mi nachystal koupel, jsem ho na sobě necítila. Teda… nahého, tak jsem to myslela. 

 Vrhl se na mě jako šílený, líbal mě pěkně hladově a já vzdychala jako bych běžela závod. Objal mě kolem pasu pravou rukou a levou si odhrnul pyžamové kraťasy, aby nás mohl spojit. Nechal mě klesnout na něj a vyplnil mě.

„Ano…“ vzdychla jsem.

„Jo.“ šeptl.

 Cítila jsem jeho úsměv na mém krku, a spolu jsme se začali hýbat ve společném rytmu… Objímala jsem ho kolem krku a užívala si každičký jeho pohyb. Byli jsme spolu, milovali jsme se, a brzy budeme rodiči. Ta myšlenka mi vehnala radost do srdce, jak už se to dlouho nestalo.

 Najednou mě zastavil, přidržel mě kolem pasu a přetočil nás, takže jsem byla pod ním. Ležela jsem na zádech a on se nade mnou vzepřel.

„Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala jsem se, když se začal znovu hýbat.

„Hodně dlouho.“ Sklonil se ke mně a dlouze mě políbil.

„Tak nespěchej.“ usmála jsem se a přitáhla si ho ne sebe.