26.díl - I want all of them

Přijel jsem z obchodu s plnými taškami v náručí a první věc, co jsem slyšel, když jsem vkročil do domu, byl hlas mé drahé polovičky, která s někým telefonovala.

 Lokty se opírala o barový pult a mě tak nabídla velmi pěkný výhled na její profil… a zadek. Zamávala mi na pozdrav a pokračovala v hovoru. Položil jsem tašky naproti ní na kuchyňskou linku a chvíli se díval na Elizabeth.

„Kdo to je?“ zašeptal jsem

„Claire.“ Odpověděla a připlácla hned dlaň na časopis, který měla položený před sebou. „Jo, rozebrali to docela drsně.“

Aha! Takže o to jde! Obešel jsem barový pult a chtěl jí vzít ten časopis, ale ona svůj stisk ještě zesílila. Držela na něm ruku jako přikovaná, ale při tom na mě vyplazovala jazyk jako malé dítě, a druhou rukou si přidržovala telefon u ucha. Pěkně provokuje.

„Nevím, jestli to viděl. Jeho to ani nezajímá.“ Odpovídala do telefonu. „I když ty fotky by se mu líbily. Michael je na takové věci.“

 Něžně, ale rázně jsem ji svým tělem přitiskl k barovému pultu, až skoro vyhekla překvapením, a snažil se získat ten prokletý časopis. A ona ho pořád držela. Jednou dlaní jsem ji začal sahat na levý bok, což byla její citlivá zóna, a svou pravou jsem se snažil vyškubnout jí časopis zpod dlaně.

„No a co? Však to jenom vyvolá větší rozruch a pozornost. Pro turné je to dobré, ne?“ Odpovídala a svíjela se pod mými lechtivými doteky na jejím boku, až se začala smát. „Ne, já se nesměju tobě.“ Zasmála se hystericky. „Někdo mě tu přepadává zezadu.“

 To už jsem to vzdal a začal ji lechtat oběma rukama na břiše. Škubala sebou hodně divoce a smála se jako šílená, a já taky.

„Já musím končit.“ Řekla zadýchaně do telefonu. „Ještě ti zavolám.“

 Zmáčknutím jednoho tlačítka ukončila hovor a pak s tím telefonem pěkně třískla o bar. A já ji pořád lechtal. Její dlaně držely moje a snažily se mě zastavit, ale proti mé síle neměla šanci.

„Jarede, prosím!“ Smála se. „Já budu křičeeeeet!“ Zapištěla a začala lapat po dechu jak se už ani smát nemohla.

 S úsměvem od ucha k uchu jsem ji přestal lechtat, ale pořád jsem ji objímal kolem pasu. Oba jsme byli zadýchaní a ještě se chvilkama pochechtávali, ale bylo to krásné. Dlouho jsme se takhle z legrace nervali.

„Co to tam schováváš?“ zeptal jsem se.

 Sáhla na časopis, otočila ho titulní stránkou nahoru a ukázala mi ho. Byl to jen jeden z dalších těch rádoby drby roznášejících výmyslů, které si ani nezasloužili, aby se takovým říkalo časopis. Já jsem byl v pozadí a vedle mě byl nápis, že končí přátelství mezi mnou a Michaelem. A v popředí byla fotka z koncertu mojí Eli a Michaela, který ji držel kolem pasu. U této fotky byl zase titulek hlásající, že Michael mi ukradl Elizabeth. Taková snůška keců!

„Myslím, že titulka mluví za vše.“ Promluvila Eli mnohem klidněji i přes to, že ještě měla zdivočelý dech od lechtání. „Není potřeba dívat se dovnitř.“

„Pak se na to podívám.“ Odpověděl jsem.

 Vzal jsem jí časopis z ruky, hodil ho za sebe a ji si otočil čelem k sobě. S menší ranou dopadl časopis na podlahu, ale to jsme už nevnímali, protože jsme se utápěli v pohledu toho druhého. V jejích tmavě zelených očích se blýskalo očekávání, a řekl bych, že mých zrovna tak.

„Měl bych tě lechtat častěji.“ Přejel jsem palce po jejím levém líčku. „Máš teď roztomile červené tváře.“

„A ty máš v očích deset čertů.“ Odpověděla hned. „Kdybych mluvila s někým hodně důležitým, taky bys mě zlechtal?“

„Záleží na náladě.“ Pokrčil jsem rameny a neubránil se úsměvu. „To víš, tvůj smích je pro mě to nejhezčí, co můžu slyšet.“

 Eli se na mě usmála, pohladila mě po mém krátké strništi na tváři a přitáhla si mě k polibku. Utáhl jsem své objetí a ona se ke mně přitiskla celou plochou svého těla. Když ucítila, že mě tato blízkost nenechala chladným, překvapeně mi zasténala do pusy. Odtáhla se jen na pár centimetrů a podívala se na mě s ještě víc červenající se líčky. Oba jsme měli vlhké a rudé rty, a její opět zrychlující se dech mi prozradil, že by její tělo chtělo víc.

„Měl bych nejdřív vyndat nákup z tašek, než budeme pokračovat.“ Řekl jsem s úsměvem a políbil ji na špičku nosu.

„Opravdu?“ nasadila ten vysoký nevinný hlásek a psí oči.

 Dlaněmi mi přejela po prsních svalech a pokračovala dolů po břiše, dokud pravou rukou nedosáhla svého cíle. A ona se pořád bude tvářit jako svatoušek. I přes džíny si mě dobře odhadla a dala to jasně najevo.

„Já myslela, že mám přednost před potravinami.“ Zeptala se tím hláskem.

„Jenže z těch potravin budeme vařit oběd. A měly by být v lednici co nejdřív.“ Odpověděl jsem přesvědčivě.

„Na vaření je brzy. A jestli ti na tom tolik záleží, tak já začnu sama.“

 Vzala mé ruce a vyprostila se z mého objetí. Už se na mě ani jedinkrát nepodívala a šla chodbou rovnou do ložnice. To byl pro mě povel, abych začal zběsile lítat po kuchyni a rychle ukládat potraviny na své místo. Tašky jsem nechal prázdné na pultu a hned utíkal s úsměvem do ložnice.

 Eli si zrovna rozpouštěla vlasy z vysokého culíku, když jsem k ní doběhl, chytil ji kolem pasu a svalil se s ní na postel. Oba jsme se smáli a překáželi si navzájem, když jsme jeden druhého svlékali. Měla na sobě už jen spodní prádlo a já taky, když nastal moment, kdy jsme zpomalili. Zadíval jsem se do jejích očí, které zářily štěstím. Jestli si někdo tam venku myslel, že bychom my dva někdy nebyli spolu, pak byli šílení. Protože tady jsme byli. Byli jsme spolu.  Přejel jsem konečky prstů po její paži nahoru k rameni a sundal jí ramínko od podprsenky, zatím co druhé měla pořád na rameni, protože ležela na boku. Naklonila se ke mně a dlouze mě políbila na rty, při čemž položila svou dlaň na mou hruď, kde mi bilo srdce.

„Miluju tě.“ Zašeptal jsem jí do rtů.

„A já tebe.“ Odpověděla s dalším políbením.

-------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------

O pár dní později...

 Myslím, že jsem v ten den byl víc než vděčný za to, že tentokrát řídila Eli. Jednak že jsem nevěděl, kde Claire bydlí, a taky protože jsem byl hodně nervózní.  Na klíně jsem měl položené zabalené dárky a nervozitou jsem kontroloval co každou chvilku, jestli je balicí papír dobře zalepený.

 Zaparkovali jsme před světle žlutým domem s bílým dřevěným plotem, za kterým byl nasazený asi metr vysoký živý plot. Srdce jsem měl až někde v krku a bylo to na mě poznat, když jsem nějakou dobu zíral na dům a pořád jsem měl zapnutý pás. Elizabeth mě vzala za ruku a povzbudivě mi ji stiskla.

„Připravený?“ zeptala se jemným hlasem. „Teď si jenom řekni, co bude důležitější moment… První setkání? Nebo den, kdy mu řekneš, že jsi jeho táta?“

 Podíval jsem se na Eli a neřekl ani slovo. Měl jsem docela strach. Nechtěl jsem udělat špatný první dojem. Chtěl jsem, aby si mě Jamie oblíbil stejně, jako on ji. Podíval jsem se znovu na dárky a zhluboka se nadechnul. Je to tady. Dneska ho poprvé uvidím naživo. Už to nebude jen můj syn z té staré fotky. Odepnul jsem si pás, Eli odepnula svůj, a než jsme vystoupili, naklonila se ke mně a políbila mě na rty. Levou rukou si mou tvář přidržela u její, aby tím polibek prodloužila, což se jí povedlo. Na chvilku jsme zapomněli, kde jsme a soustředili se jen na nás dva.  Aspoň na chvilku mě uklidnila. Když jsme byli zadýchaní, odtáhla o kousek zpět a zadívala se mi do očí.

„Bude to dobré, uvidíš.“ Zašeptala.

----------------------------------------------------------------

„Bude mít radost.“

 Usmívala se Claire, když nás vedla do velkého obývacího pokoje, kde na konferenčním stolku byly nachystané sklenice a cukroví spolu s dalšími zákusky a občerstvením. A v rohu stál bohatý vánoční stromek nazdobený do červenozlatých baněk, řetězů a dalších třpytivých ozdob.

„Co si dáte k pití? Čaj, kávu, kolu? Nebo něco neslazeného?“ ptala se nás.

„Já si dám čaj, jestli máš ovocný?“ odpověděla Eli.

„Já si dám kolu.“ Odpověděl jsem a posadil se na velkou sedačku.

„Dobře, hned to přinesu.“ Usmála se Claire. „Liz mám v kuchyni takovou dřevěnou krabičku a v ní mám čaj. Vyber si, který budeš chtít, a já zavolám Jamieho.“

 Jenom co řekla jeho jméno, mně se rázem zrychlil tep. Vědomí, že každou chvilku přijde za námi, že co nevidět uvidí mě, a já jeho… Ty pocity se nedaly popsat. Jen matně jsem vnímal, jak Eli odešla do kuchyně, zatím co Claire zmizela někde za rohem stěny, a pak jsem slyšel na schodech volat její hlas.

„Jamie! Máme návštěvu!“ volala.

 A někde z podkroví jsem uslyšel hlas malého chlapce. Neptal se, kdo to u nich doma je. Jen prostě zavolal, že už jde. Claire se vrátila za Elizabeth do kuchyně a dala vařit vodu na čaj, a pak načala velkou láhev Coca-Coly.

 Elizabeth se posadila vedle mě na sedačku, vzala mě za ruku a zhluboka se nadechla. Kouknul jsem na ni a až teď jsem poznal, že ona je taky nervózní. Nebo spíš víc nedočkavá. Vyměnili jsme si pohledy. Ona se na mě usmála, když byly na schodech slyšet lehké kroky, a já se nakonec tady trochu usmál. A pak kroky utichly. To znamenalo, že už byl na chodbě, kde byl koberec. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl.

 Malý chlapec se světle hnědými vlásky došel za jeho mámou do kuchyně a ptal se, jestli může taky dostat sklenici Coca-Coly. Claire se na mě podívala a já si všiml, že zadržovala slzy. Věděl jsem přesně, co cítila. Její syn se poprvé setká s tátou. Usmála se na mě, pak se znovu podívala dolů na své dítě, a podala mu sklenici s tmavým slazeným nápojem.

„Nejdřív tohle doneseš jednomu pánovi.“ Odpověděla mu.

 Jamie se otočil se sklenicí v ruce a šel do obývací části za námi. Když uviděl Elizabeth, usmál se od ucha k uchu a jeho dětsky modré oči se zaradovaly… A já měl co dělat, abych nenechal stéct své slzy po tváři.

„Ahoj, Jamie.“ Usmála se na něj Elizabeth.

 Jamie přišel za ní a hned ji svou volnou rukou objal kolem krku, když se ona sklonila, aby ho objala a políbila na vlasy. Opravdu je můj… ty oči, jeho tvář… Jamie se opatrně odtáhl od Eli, aby nevylil pití a pak se podíval na mě. Jeho úsměv se trochu vytratil, když mě uviděl. Nejspíš nečekal, že by Elizabeth mohla přijet ještě s někým.

„Jamie…“ Oslovila ho Eli a on se na ni pozorně podíval. „Tohle je můj manžel Jared.“ Představila mě.

 Jamie natáhl svou malou ruku ke mně a já ji přijal. Potřásli jsme si rukama jako dospělí, a on mi pak dal sklenici. Vzal jsem si ji od něj a stěží jsem mohl ze svého syna spustit oči. Měl tak zvědavý a při tom tak pronikavý pohled.

„Ty bydlíš s Elizabeth?“ zeptal se mě.

Jemně jsem se na něj usmál a odpověděl jsem mu. „Ano, žijeme spolu.“ Vzal jsem Elizabeth za ruku a propletl si s ní prsty.

„Ještě jsem tě s ní neviděl.“ Odpověděl hned. Byl docela chytrý.

„Jared byl na turné, proto tu se mnou minule nebyl.“ Vysvětlila mu to Elizabeth.

Jamie se na mě zkoumavě zadíval. „Ty jsi zpěvák?“

„Jistě, že je.“ Odpověděla Claire, když nesla z kuchyně šálek čaje pro Eli. „Říkala jsem ti, že Elizabeth má manžela, a ten taky zpívá.“

„Thirty Seconds To Mars!“ Vykřikl nadšeně a usmál se. „Už vím!“

S úsměvem jsem se podíval na Eli a pak na Claire. Obě se s radostí dívaly na malého chlapce přede mou, a neskrývaly radost z dnešního setkání.

„Znáš nějaké písničky?“ zeptal jsem se ho.

„Kings And Queens mám rád.“

 Tak tohle byl pro mě ten nejdůležitější moment. Nejen, že můj syn znal skupinu, ve které zpívám a hraju, ale taky se mu líbila píseň, kterou jsem napsal. Myslím, že šťastnější jsem v ten den být ani nemohl.

„Jared s Elizabeth ti přivezli nějaký dárek. Nechceš si ho rozbalit?“ zeptala se ho Claire.

---------------------------------------------------------------

 Sotva chvilku po té, co si rozbalil dárek, který byl složený ze sady štětců, akvarelových barev a skicáku, si hned sedl naproti nám na koberec, na konferenční stolek si položil kelímek s vodou a hned začal něco tvořit.

 Zatím co Elizabeth si povídala s Claire o New Yorku, o kolekcích oblečení a následně o kostýmech pro koncerty, já sledoval Jamieho, jak maloval. To jak dokázal kombinovat různé odstíny barev, jak vnímal perspektivu… Měl talent. Měl to v sobě.

„Co to bude?“ zeptal jsem se ho.

 Zvedl hlavu a zadíval se na mě svýma očima, které byly stejné jako moje. Chvilku jako by váhal, jestli mi to prozradí, jako by ještě netušil, jestli se mu dílo podaří. Ale nakonec se nejistě pousmál a odpověděl mi.

„Nějaký dravý pták.“

„A jaký?“ zeptal jsem se ho se zájmem.

„To nevím. Vždycky když slyším Kings And Queens tak je na začátku slyšet ten pták. Tak ho maluju.“ Vysvětlil jednoduše.

 Usmál jsem se a než jsem se nadál, seděl jsem vedle něj s papírem na stole a maloval taky. Podívali jsme si o přírodě, o tom, kde jsem všude byl, když jsem cestoval po koncertech. Najednou jako bychom byli v tom obýváku sami. Jenom já a můj syn.

-----------------------------------------------------------------------

-----------------------------------------------------------------------

 Stejně jako u Michaela, tak i doma jsem seděl naproti krbu. Zády opřený o sedačku, nohy položené na světle šedém koberci s dlouhým vlasem, v ruce sklenici s červeným vínem a ve výhledu hřejivý oheň v krbu.  Ještě pořád ve mně doznívaly dojmy  z dnešního dne stráveného u Claire. Jamie byl neskutečný, což mi pořád nechávalo úsměv na tváři.

„Měl by sis odpočinout, když máš volno, a ne vysedávat dlouho do noci.“

 Řekla Elizabeth. Otočil jsem hlavu směrem, odkud jsem její hlas uslyšel a spatřil její siluetu v tmavé chodbě.  Přišla blíž a zastavila se za křeslem. Její pleť nabyla meruňkového odstínu, a ta barva byla teplejší čím dál víc, když se přibližovala. Měla na sobě kabátek z pravé kůže a kožešin, který jí neskutečně slušel. A i když jsem jí to rozmlouval dlouho, stejně si ho v New Yorku koupila, i přes to, že věci z pravé kůže nemám rád. Teď v něm seděla vedle mě na koberci a dívala se na oheň v krbu, zatím co já si už po milionté vrýval její krásu do paměti.

„Dneska to bylo úžasné.“ Řekl jsem. „Jamie je úžasný.“

„Stejně…“ otočila se ke mně. „jako jeho táta.“

 Políbila mě na tvář. Vzal jsem ji něžně za bradu, naklonil se k ní a začal ochutnávat její rty. Nechala se hýčkat. Líbal jsem ji na rty, na líčka, na bradu, na hranu čelisti, na krk. Byla v momentě jako přítulné kotě a na oplátku mě hladila po vlasech.

„Chtěla jsem mít u sebe kameru, abych vás dva mohla zachytit.“ Promluvila do ticha.

 Přestal jsem ji líbat a podíval se jí do očí. Bylo na ní vidět, že byla dojatá, stejně jako já. Pohladila mě po tváři a pak svými prsty zkoumala mé rysy.

„Pak už budete mít na své první setkání jenom vzpomínky. Žádné fotky, nic. Jenom vzpomínky.“

„Taky nás nikdo nefotil, když jsme se potkali v předměstí Paříže. A jsou to jedny z nejhezčích vzpomínek, které mám.“ Odpověděl jsem. „A o tom to je.“ Políbil jsem ji na rty. „Mít vzpomínky, protože nás nikdy neomrzí, ani nevyblednou jako fotky.“

 Elizabeth se usmála a pak se nad něčím zamyslela. Vstala z koberce a šla se posadit na malou polstrovanou židli. Natáhla si své nahé nohy, ruce si položila do klína a znovu se zadívala do ohně. Jako by si na něco vzpomněla. Jako by ji něco trápilo. Lehce se zamračila a během chvilky se jí v očích zaleskly slzy.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jí a napil se vína.

„Nevím, jestli o tom mám mluvit teď, když ses seznámil s Jamiem.“

 Odpověděla a omluvně se na mě usmála se slzavými očima. Pokud se to týkalo i mého syna, muselo to být vážné. Nelíbilo se mi, že o tom váhala mluvit a pak to, že jí to vhánělo slzy do očí.

„Jsem tu pro tebe, můžeš mluvit o čemkoliv.“  Vybídl jsem ji.

 Ale ona váhala. Sklonila hlavu a dívala se na své nohy, na kterých tančilo světlo vyzařující z ohně v krbu.

„Souvisí to přímo s Jamiem?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Ne, jenom… ti nechci kazit tvůj den.“ Odpověděla a znovu se na mě podívala, tentokrát smířeně. „Dnes toho bylo hodně.“

 Ještě chvíli jsem se na ni pátravě díval a pak jsem se rozhodl zrušit tu vzdálenost mezi námi. Odložil jsem sklenici vína na malý stolek vedle sedačky, a pak se pomalu doplazil po koberci až k jejím nohám. Sledovala mě a trošku se pousmála nad mým dravým výrazem v obličeji. Sedl jsem si před ni, vzal do dlaně její levé chodidlo a začal ho masírovat. Elizabeth si spokojeně oddechla a zavřela oči.

„Je tohle tvůj způsob přemlouvání?“ otevřela jedno oko, aby se na mě podívala. „Nebo mi chceš zkrátka udělat radost?“

„Možná obojí.“ Pousmál jsem se.

 Jemně jsem palci promačkával každičkou část jejího chodidla, zatímco mé ostatní prsty obepínaly nárt a věnovaly mu stejnou péči. Soustředil jsem se na výraz v její tváři. Jak uvolněná byla, když jsem se jí takhle dotýkal. S něhou. Promnul jsem jí každý prst na noze a pak palci přejížděl po jejím nártu.

 Vzpomínal jsem na to, co měla na sobě, když jsem ji poprvé viděl. Mezi tím jsem se věnoval jejímu pravému chodidlu a vybavoval si její černé šaty. Na první pohled vypadaly jako koktejlky, možná to i byly. Její hubené nohy zdobily červené klasické lodičky. Tak červené, jako byla její rtěnka, která tvořila ostrý kontrast s jejími tehdejšími blond vlasy.

„Na co myslíš?“ zeptala se mě jemně chraplavým hlasem.

 Vzal jsem do levé ruky její kotník, a pravou dlaň jsem sunul nahoru po jejím lýtku.

„Na to, jak jsi vypadala, když jsem viděl poprvé.“ Odpověděl jsem a od kolena jsem svou dlaní pokračoval dál po vnitřní straně jejího stehna.

„Jak?“ Zachvěla se a zastavila mou dlaň.

 Podíval jsem se jí do očí, a svou levou dlaní jsem jí přejel od levého kotníku, přes lýtko, po stehnu až na stejnou úroveň, kde byla má pravá ruka. Taky ji zastavila a teď jsme se drželi navzájem za ruce. Eli si překřížila nohy a naše ruce si položila do klína.

„Sladce.“ Odpověděl jsem. „To, že jsem tě přivezl sem, bylo to nejlepší rozhodnutí mého života.“

 Pustila mé ruce, narovnala nohy a ze židličky se posadila rovnou na má stehna. Objala mě kolem krku a políbila na čelo. Objal jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji víc na sebe, abych cítila každičký kousek jejího těla na svém.

„A já nikdy nebudu dost schopná ti to nějak oplatit.“ Zašeptala.

„Už jsi to udělala. Tím, že jsi řekla Ano, když jsme se brali.“ Usmál jsem se na ni.

 Její prsty se mi zapletly do vlasů a začaly mi masírovat pokožku hlavy. Teď jsem byl já ten přítulný kocour, který se nechal hýčkat. Začala mě líbat na pusu. Přidržovala si mnou tvář a zasypávala mě polibky, které jsem jí oplácel.  Když na chvilku přestala, aby zklidnila svůj dech, nepodívala se mi do očí. Dívala se někam dolů, jakoby provedla něco špatného.

„Hej…“ vzal jsem její bradu a zvedl jí tvář, abych jí viděl do očí.

 Znal jsem tuhle její taktiku rozptylování. Vždycky se to snažila odvést jinam, nejlépe na milostné hrátky, jenom aby nemusela o něčem mluvit.

„Proč máš tak smutné oči?“ zeptal jsem se jí.

„Kvůli Nickymu.“ Odpověděla a pravou rukou mě pohladila po tváři.

„Co je s ním?“ ptal jsem se. „Našli mu rodinu? Už nebude v domově?“

„Ne…“ odpověděla smutně. „Nikoho mu nenašli.“

 To byla smutná a zároveň dobrá zpráva. Sice tam zůstane, ale pořád ho bude moct vídat… pokud by něco na tom nechtěla změnit. A o nějaké takové změně jsem začal přemýšlet už kdysi, aniž bych jí o tom řekl.

„Proto jsi smutná?“

 Zavrtěla hlavou a chvíli trvalo, než mi odpověděla. Viděl jsem, jak sbírala dávku odvahy, aby mi o tom řekla.

„Chtěla bych ho mít doma.“ Odpověděla. „Být pro něj mámou.“ Podívala se na mě svýma tmavě zelenýma očima.

„A o nás jsi nepřemýšlela?“ dodal jsem po chvilce ticha. „Že bychom se pokusili o vlastní dítě?“

„Nickymu jsou dva roky.“ Odpověděla. „Kdo ví, za jak dlouho by se nám to povedlo… A pak… Mohli bychom si své rodičovství doladit s jeho pomocí.“ Koukla na mě. „Nejdřív jsem si s myšlenkou adopce jen pohrávala, ale pokaždé když se vrátím z Naděje…“ utichla na chvíli a slzy v očích byly zpět. „je mi z toho smutno. Chybí mi a ať už bych byla těhotná nebo ne, nikdy bych ho už z hlavy nedostala.“

„Vidím to na tobě už nějakou dobu.“ Přiznal jsem se. „Hodně dlouho.“

„Ty bys ho nechtěl doma?“ zeptala se opatrně.

„Chtěl, to ano…“ odmlčel jsem se. „Ale měla jsi pravdu, pokud sis myslela, že s Jamiem by toho bylo moc, kdybychom měli Nickyho doma. Já sám ještě nevím, jaký jsem rodič, a to jsem otcem už šest let. Oficiálně týden.“ Podíval jsem se dolů a pak ji dlaní pohladil po kožešinovém kabátku v místě, kde měla břicho. „Mít doma dítě by byla obrovská změna.“

„A kdyby to bylo naše dítě, tak ne?“ podívala se na mě zmateně.

Usmál jsem se nad jejím pohledem. „Nezáleží na tom, jestli by to byl Nicky, Jamie, nebo náš malý prcek.“ Přitáhl si ji blíž a políbil ji na rty. „Mít dítě je obrovský milník v životě.“

„Já je chci všechny.“ Odpověděla Elizabeth. „Jamieho, Nickyho i to malé, které spolu vytvoříme.“ Pohladila mě znovu po tváři.

„Když bychom si o tom promluvili s ředitelem domova, ještě než odjedu na další část turné…“ odmlčel jsem se. „A ty bys mi dala pak čas na rozmyšlenou… Možná, že bychom pak ukočírovali tři děti v domě.“

„Myslíš to vážně?“ zeptala se dojatě.

„Jenom bych si potřeboval zvyknout na myšlenku, že budeme mít doma dítě. Jamie bude ve střídavé péči, ale do té doby je spousta času… Takže…“ pokýval jsem hlavou. „Myslím si, že bychom mohli po Novém roce navštívit ředitele Naděje a promluvit si o tom.“

 Elizabeth se rozzářila jako Vánoční stromek, který jsme měli u francouzských oken. A možná to i dělalo světlo ohně v krbu, ale najednou byla jako hvězda.

„Bude to nějakou dobu trvat, než se adopce vyřídí, ale to už bych měl být doma a celé turné odehrané.“ Dodal jsem.

„Děkuju.“

 Šeptla a vrhla se mi kolem krku a já ji objal. Držel jsem ji pevně u sebe a vnímal tu energii, kterou v sobě měla. Tohle jsem si užíval víc, než cokoliv jiného. Dělat ji šťastnou byl to, co jsem chtěl ze všeho nejvíc.