24.díl - If you leave me, I'd go to war too

Hřálo mě jeho tělo víc, než jsem vůbec dokázala vnímat. I kdybych na sobě neměla přikrývku, stejně by mi to nevadilo, protože on by mě hřál. Byl by se mnou…

 Za celou tu dobu mi ani nedošlo, jak moc mi chyběl. Nejen jeho hlas, jeho blízkost, ale i jeho pohled, jeho modré oči, jeho rty. Jen to vědomí, že je mi nablízku, ve mně vyvolávalo pocit jistoty a bezpečí, jako nic jiného.

 Otočila jsem se v jeho náručí. Ještě spal, ale instinktivně si mě přitáhl blíž ke svému tělu. Naklonila jsem hlavu k jeho hrudi a políbila ho na místo, kde klidně bilo jeho srdce. Položila jsem si hlavu na polštář a prsty jsem přejela po jeho tetování pod klíční kostí. Byl dokonalý… Provehito In Altum.  Sledovala jsem ho, jak spal. Jak měl naprosto uvolněný obličej a jak mladě ve spánku vypadal.

 Udělala jsem chybu, že jsem se k němu chovala, jako by o Jamiem věděl. Ale byla jsem zraněná. Reagovala jsem tak, jak jsem reagovala a mohla jsem být opravdu ráda, že mě Jared chápal stejně, jako já jeho. I když to, že skočil do příšerně ledového bazénu, jsem moc nepochopila.  Ten můj božský blázen….

  Opatrně jsem se od něj vzdálila z postele a šla se převléct. Měla jsem hlad a usmyslela jsem si, že bych nám mohla udělat něco opravdu dobrého, když už jsme oba doma… a když jsme strávili tak hezkou noc. Vlastně ráno.  Z Valley of Fire jsme se vrátili pozdě v noci a stejně jsme potom oba dlouho nespali, než jsme skončili na dně bazénu a následovně ve velké sprše v koupelně.
----------------------------------------------------------------------

  Po necelé hodině jsem stále byla sama v kuchyni, kde jsem na baru snídala vegetariánské palačinky se stoprocentním pomerančovým džusem. Během jídla jsem přemýšlela, jak asi bude pokračovat náš rozhovor o Jamiem. Bylo jasné, že Jared potřeboval nějaký čas, aby si zvyknul na to, že má dítě. Dítě, které ani neví, že má tátu. Bylo mi jich obou líto. Claire jsem na jednu stranu nenáviděla, že byla natolik odvážná, aby se mnou pracovala a naivně si myslela, že se na to nepřijde.  Ale taky jsem ji obdivovala za to, že to celé zvládala sama dlouhých šest let. A teď přišel ten velký bod zlomu, kdy se všechno změní.

 A Jared chtěl v prvé řadě vědět, proč jsem nebyla s ním doma. Proč jsem odjela pryč, když jsem o všem věděla. Miluje mě… On by mě neopustil. Těžce jsem polkla sousto palačinky a zavřela oči. Chovala jsem se vůči němu hnusně, a to jsem měla co dělat, abych si to na něm nevybila, i když jsem věděla, že je v tom nevinně. Byla jsem taková kráva…

„No ne…“

 Otevřela jsem oči a přede mnou se procházel Jared od pasu nahoru nahý v pyžamových kalhotách, a nasával vůni čerstvé snídaně.

„Tady musel být někdo hodný, když tu zbyla porce navíc.“ Koukl na mě svýma modrýma očima, zvědavý jako malý kluk. „Je to pro mě?“

„Nevím. Možná ještě někdo vyleze z bazénu.“ Odpověděla jsem nezaujatě, jako by mě to nezajímalo.

„Pokud vím…“ Vzal si talíř a šel si sednout vedle mě. „tak v tom bazénu byla v noci ta nejnádhernější mořská panna, jakou kdy svět spatřil.“

 Odhrnul mi vlasy z ramene a políbil mě pod ucho na jedno zvlášť citlivé místečko. Pousmála jsem se a pobídla ho.

„Jen si dej, dokud jsou teplé.“ Vstala jsem a odnesla svůj talíř i s prázdnou sklenicí do dřezu. „Všimla jsem si, že sis dal vyprat oblečení.“

„Jo, ale není vyžehlené.“ Dodal s plnou pusou.

„Už jdu na to.“ Odpověděla jsem, když jsem odcházela z kuchyně.

„Však já to udělám! Nech to být!“ volal na mě.

 Ale já ho neposlouchala. Potřebovala jsem se nějak zabavit. A tak jsem si roztáhla prkno v ložnici před francouzskými okny do zahrady, a brala z koše jedno prádlo za druhým.

---------------------------------------------------------------

O pár dní později... 

Guggenheim Museum - New York - NY 

„Co to v tobě vyvolává?“

 Zeptal se mě, když jsme stáli u obrazu od jednoho rakouského malíře. Byli jsme v New Yorku druhý den z pěti prázdninových dnů. Utekli jsme sem, abychom se odtrhli od celebritami a bulváry zaplněného Los Angeles. Abychom se naladili na přicházející Vánoce a rozptýlili se od záležitostí, které na nás budou čekat, až se vrátíme.

„Je to nádherné.“ Odpověděla jsem.

 Stáli jsme před olejomalbou dvou milenců a vnímali tu neskutečnou něhu, která z obrazu vyplývala i přes chladné tóny šedé a modré. Jared mi našeptával příběh toho malíře. Jak moc miloval svou lásku, která mu byla múzou. Jak smutný byl jeho život, když s ní byl, a jak byl naopak plodný, když ji měl před sebou, a na plátně.

 Vnímala jsem jeho tělo, když stál za mnou, držel mě kolem pasu a oba jsme se dívali na to plátno. Jeho jemně chraplavý hlas byl pro mě rajskou hudbou, ze které jsem ztrácela rovnováhu. Šeptal mi příběh toho malíře, a obrazu samotného.

„Nechala si vzít jeho dítě a pak od něj odešla… A on šel do války.“

 To bylo hodně smutné na to, že bylo teprve dopoledne a měli jsme před sebou zbytek dne. Trochu jsem se bála, aby to ve mně nenechalo melancholickou náladu až do večera.

„To je hrozné.“ Zašeptala jsem.

„Byla jeho životní láskou. Nedivím se mu.“ Odpověděl Jared. „Naštěstí nepřestal malovat ani potom.“

 Otočila jsem se mu v náručí a zadívala se mu do očí. Doslova byl pohledem zabořený do toho plátna.

„Myslím, že ho to natolik poznamenalo, že mu bylo jedno, jestli půjde do války na smrt, nebo ne.“ Dodala jsem.

Jared se na mě zkoumavě podíval a pohladil mě po tváři. „Kdybys ode mě odešla, šel bych do války taky.“

 A v ten moment jsem neměla slov. Takové vyznání jsem nečekala ani náhodou. Bylo mi jedno, jestli jsme byli u obrazu sami nebo ne. Prostě jsem mu to musela nějak oplatit. Přitáhla jsem si ho k sobě a začala ho něžně líbat. Naše rty se o sebe třely v horkých polibcích a mezi námi se hned rozprostřelo teplo.  Někdo za námi si odkašlal, a my se museli pohnout dál do další části výstavy.

---------------------------------------------------------------------

 Po začátku v Guggenheimově muzeu jsme pokračovali cestou v autě, a dovolili si vysunout panel mezi námi a řidičem, abychom měli soukromí. Náš oběd se neplánovaně přesunul z restaurace v Brooklynu do postele našeho apartmá.

 Seděla jsem na posteli v jeho triku, nohy v tureckém sedu a před sebou jsem měla tác s prázdným talířem od salátu s kuřecím masem, a v ruce jsem ještě měla jeden toust, který jsem dojídala.

„Přemýšlel jsem o Jamiem.“ Promluvil z ničeho nic Jared.

 Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Stál ve dveřích ložnice oblečený do černého trika a černých kalhot s bosýma nohama.  Díval se na mě se zamyšlením, a já nevěděla, jestli se mám ptát, nebo jestli bude pokračovat sám od sebe. Dělal mi starosti.

„Pokud s tím budeš souhlasit,“ začal váhavě, „tak bychom se mohli s Claire domluvit na střídavé péči… Až se s ním patřičně seznámím.“

„Je to šestileté dítě.“ Odpověděla jsem. „Nějakou chvíli potrvá, než k tobě bude mít důvěru. A pak, přece jen, měl by ses domluvit s Claire, kdy a jak mu řeknete, že jsi jeho táta.“

 Souhlasně pokýval a šel za mnou. Posadil se vedle mě na postel a zády se opřel o čelo postele. Zatím co jsem dojídala svůj toust, on si opřel hlavu o mé rameno a zavřel oči.

„Pomalu začínám chápat, jak moc to pro něj bude komplikované. Celou dobu byl s Claire, a najednou bude mít tátu.“ Povzdechl si. „Já si toho svého moc nepamatuju. Nechtěl bych Jamieho v něčem zklamat.“

„Je celý po tobě.“ Odpověděla jsem, jakmile jsem polkla poslední sousto. „Nemyslím si, že byste se vy dva v něčem neshodli.“ Pousmála jsem se.

 Jared zvedl hlavu z mého ramene a podíval se na mě s překvapením v očích. Díval se na mě pozorně, jako kdybych řekla něco, co nečekal.

„Viděla jsi ho?“ zeptal se. Zakývala jsem hlavou na souhlas. „Byla jsi u Claire?“

„Ano.“

 Odnesla jsem tác s nádobím do obývací části našeho apartmá a položila ho na stůl. Když jsem se otočila, Jared stál kousek za mnou a v jeho tváři jsem poznala, že chtěl vědět víc. Přistoupil ke mně, vzal mě za ruce a chvíli jen tak mlčel, než se zeptal…

„Jaký je?“

„Je to malý čipera.“ Pousmála jsem se. „Je zvědavý. Rád maluje…“ pohladila jsem ho po tváři. „A má tvé oči.“

 A on se na mě díval tím způsobem, jako by mu bylo líto, že ho ještě neviděl. Litoval toho, že s ním těch šest let jeho života nebyl.  Naklonila jsem se k němu a políbila ho na rty. Zavřel oči, povzdechl si a opřel si své čelo o mé. Má tolik starostí… Znovu jsem ho políbila a znovu a znovu.

„Koupíme mu nějaké dárky.“ Navrhla jsem. „Byla jsem u Claire jen jednou, ale strávila jsem tam dlouhé odpoledne, abych se s ní seznámila. Znal mě dřív, než jsem přijela k nim domů, protože mu Claire pouštěla mé nahrávky. A hned mi začal říkat teto Elizabeth.“

„Má tě rád.“ Otevřel oči a rázem v nich byla něha, žádné starosti. „Takže teta Elizabeth?“

„Jo.“ Usmála jsem se. „Měl bys mu koupit nějaké plátna a barvy. Má nadání po tobě.“ Políbila jsem ho.

„Opravdu?“ usmál se konečně.

„To si piš. Nedivila bych se, kdyby uměl zpívat.“ Přitulila jsem se k jeho hrudi a objala ho kolem pasu.

 Ucítila jsem jeho ruku na mých vlasech, a hned i jeho pohlazení.  Taky mě objal. Odhrnul mi vlasy  na stranu a políbil mě pod ucho na krk.  Věděla jsem, že ať už to bude trvat jakkoliv dlouho, chtěla jsem Jaredovi pomoct ve sbližování s jeho synem Jamiem. I když… Na srdci mi ležela ještě jedna věc.
---------------------------------------------------------------------

 Když jsme procházeli obrovská nákupní centra v srdci New Yorku, a že toho bylo dost, myslela jsem na malého Nickyho z dětského domova Naděje. Vzpomněla jsem si na Michaela. Slíbil mi, že by mi s adopcí pomohl, ale právě teď jsem se ocitla v bodě, kdy jsem nevěděla, co dělat. Byla tu velká pravděpodobnost, že Jared bude usilovat o střídavou péči svého syna… a já i tak nedokázala přestat myslet na mého chlapečka Nickyho… mého… Znělo to, jako bych ho už adoptovala.

„Mohla bych si promluvit s manažerem obchodu?“

 Promluvila jsem na prodavačku, která kousek od nás dělala inventuru s plyšáky a zapisovala si něco do papírů.  Jak ona tak i Jared se na mě podívali s vykulenýma očima.

„Proč?“ Zeptal se Jared.

 Otočila jsem se na něj  a vesele se pousmála. Hodlala jsem toho nakoupit víc, než jsem původně plánovala.

„Zahrajeme si na Santa Clause, co říkáš?“ mrkla jsem na něj.

----------------------------------------------------------------

O týden později...

Dětský domov Naděje - San Fernando Valley - California 

 Přijeli jsme mým autem, nablýskaným rudě červeným Ferrari, a za námi velký náklaďák. Vypnula jsem motor a zajistila auto.

„To bude jekot.“ Usmál se Jared, když uviděl překvapené vychovatelky, jak vyšli ven z domu.

 A taky to byla pravda. Navedli jsme řidiče, aby přinesli velké pytle plné hraček ven na dvůr dětského domova, a to už nás děti sledovali a nemohly se dočkat, až budou moct za námi ven. Byla jsem nedočkavá, chtěla jsem je všechny vidět, jak budou trhat ten balící papír a radovat se ze svých dárků.

 Když jsme přijeli z New Yorku, kde jsme nakoupil dárky a odpočinuli si od života celebrit, požádala jsem ředitele domova, aby mi poslal seznam dětí a k tomu připsanou jejich oblíbenou hračku. A podle seznamu jsme každému dítěti přidělili hračku. Nyní jsme stáli s vychovatelkami, zástupkyní ředitele Anne Reymondovou, a panem ředitelem Reymondem na dvoře. Čtyřicet čtyři dárků bylo poskládaných do pyramidy na betonovém place před velkou zahradou s hřištěm. A jeden dárek jsem já držela v ruce.

 Dveře se otevřely a děti vyběhly s velkým povykem a radostí ven. Každé z nich oblečené v zimním oblečení a šály za nimi jen vlály, jak utíkali za námi. Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem viděla tak neskutečnou radost v jejich tvářích.

„Jsi anděl, Eli.“ Řekl mi Jared a políbil mě na tvář.

 Vychovatelky pomohly rozdat dárky, a každé dítě nám poděkovalo za to, že jsme pomohli Santovi to všechno přivést.  Avšak jedno dítě zůstalo stát na místě, a smutně koukalo na ostatní, jak vybalují hračky. Jared mě popostrčil a já šla za ním.

 Malý Nicky si mě všimnul až po chvilce, kdy odtrhl pohled od dětí, které si odnášely své dárky dovnitř do domu. Zastavila jsem se u něj a dřepla si, abych mu viděla líp do očí. Zvedla jsem velký dárek v mých dlaních a sledovala, jak se tvářil. Nejdřív se podíval na dárek, a pak na mě.

„Pro koho by mohl být ten dárek, co myslíš?“ zeptala jsem se ho.

  On jen pokrčil rameny a dál se na mě díval.

„Pořád mě nemáš rád? Naposledy jsi ode mě utekl a nechal mě tu samotnou.“ Pokračovala jsem.

 Nicky jen zavrtěl hlavou v nesouhlasu. Natáhla jsem ruce a podala mu dárek, který přijal s velkým překvapením v očích.

„Santa mi řekl, že jsi byl celý rok hodný, a že si ten dárek zasloužíš víc, než kdokoliv jiný.“  Usmála jsem se na něj.

  Sledovala jsem, jak si sundal rukavičky a chystal se rozbalit si svůj velký dárek… Ale sotva natrhl balící papír, zastavil se. Položil dárek na zem. V tu chvíli jsem se lekla a bála se, že ten dárek ode mě nakonec nepřijme, že ho nebude chtít. Sledoval nás Jared, vychovatelky i se zástupkyní a ředitelem. Neuměla jsem si ani představit, co bych dělala, kdyby ode mě Nicky zase utekl a ani si ten dárek nevzal. Bože můj, jenom to ne!

 Chvíli jen tak stál přede mnou s holýma rukama, a díval se na ten dárek, vedle kterého měl položené rukavičky. Prosím, Nicky, vezmi si ho. Přála jsem si udělat mu radost víc, než cokoliv jiného. A on se pořád ani nehnul. Už jsem otevřela pusu, abych se ho zeptala, co se stalo.. Když v tom se na mě podíval, přistoupil ke mně a objal mě kolem krku.

„Děkuju, Eli.“

 Tohle bylo poprvé, co mi tak řekl. Poprvé, co mě takhle oslovil bez odstupu. Jako bych už pro něj nebyla ta cizí paní, která za ním jezdí do dětského domova. Slza mi rychle sjela po tváři a já si Nickyho přivinula k sobě, jako svého syna. Držela jsem se ze všech sil, abych se nerozplakala, a dál ho objímala. Pohladila jsem ho po vláskách a podívala se do jeho dětských modrých očí.

„To je od Santy.“ Zašeptala jsem a mrkla na něj.

„Ale je to od tebe.“ Odpověděl Nicky.

 Bral to tak, že kdo mu to dal, od toho to bylo. Byl ještě malý na to, aby si Santu dokázal představit, a tak potřeboval všechno vidět. Proto si myslel, že to bylo od mě, i když to byla pravda. Políbila jsem ho na čelíčko a on se hned vrhnul na dárek.

--------------------------------------------------------------------

Silver Lake, Los Angeles - California 

„Tohle byly ty nejlepší Vánoce, co jsem kdy zažila.“

 Prohlásila jsem, sotva za námi Jared zavřel dveře od domu a já si šla udělat čaj do kuchyně.  Doteď jsem měla před sebou úsměv Nickyho, když našel krabici s velkým plyšovým medvídkem, který držel srdce.

 Stála jsem u kuchyňského pultu s nachystaným hrnkem a sáčkem čaje. Pořád jsem na něj myslela, a chtěla ho mít doma čím dál víc. Bylo mi smutno bez něj.

„Taky si dám, než vyrazíme. Naše Vánoce ještě neskočili, vzpomínáš?“ objal mě kolem pasu zezadu a přitulil se ke mně. „Jedeme ještě k Michaelovi, a na večer jedeme se Shannonem k mámě.“

„Já vím.“ Usmála jsem se a natáhla se do skříňky nad linkou pro další hrnek.

„Dovolil jsem si vyfotit tebe a Nickyho, když jsi mu dávala dárek.“ Dodal po chvilce.

 Otočila jsem se mu v náručí a překvapeně se na něj podívala. Nevěděla jsem, že si bral do domova foťák.

„Byla to ta nejdojemnější chvíle, co jsem kdy viděl.“ Řekl upřímně a políbil mě na rty. „Máš to v sobě, Eli... Budeš ta nejlepší máma na světě.“

 Se stoupající párou z konvice stoupaly i mé emoce. Otočila jsem se k němu zády, abych zalila hrnky a osladila čaj. Jared mě pustil a oznámil, že nám nachystá menší svačinku z dortíků, které jsme dostali z dětského domova. A já předstírala, že pořád míchám svůj čaj, zatím co jsem bojovala proti pláči. Chtěla jsem mu říct, hned mu oznámit, že si chci vzít Nickyho domů. Napořád. Ale copak jsem mohla? Jared se sotva před týdnem dozvěděl, že má syna…

„Michael říkal, že můžeme přijet kolem třetí. Jak se nám to bude hodit. A prý tam budeme sami. Jeho rodiče odjeli za známými do Indiany.“ Odmlčel se. „Teď nevím, jestli jsme pro něj zabalili ten dárek?“

„Myslím, že ano.“ Odpověděla jsem, jako by mě nic netrápilo, a napila jsem se čaje.