23.díl - At the bottom of the thoughts ...

Hvězdy na obloze už byly pomalu vidět, když jsem byl na místě.  Ve vzduchu byla slyšet hudba, veselé pokřikování a motorky.

Valley of Fire State Park - Nevada

 Zavřel jsem dveře od auta a skrz otevřené okýnko jsem řekl řidiči, ať počká na parkovišti, dokud se nevrátím.  Šel jsem po prašné cestě mezi zaparkovanými auty a dodávkami. Stačil jen jeden štáb, aby z opuštěného místa udělal místo kulturního dění. I když to byl státní park, lidi si budou říkat, že tady točili ten western, že tady jel na koni ten slavný herec, a že támhle zpívala ona… Elizabeth.

 Nikdo z ochranky nemusel oznamovat, že jsem tady. Byl jsem její manžel, a jak se zdálo, nikomu nevadilo, že jsem přijel neohlášený.  Když jsem se jenom podíval po někom, kdo měl na sobě jmenovku, čímž patřil ke štábu, ten dotyčný mi ukázal směr, a já tam šel. Jako by měli ze mě respekt.

„Je v přívěsu.“

 Řekl mi David Vaire, který postával kousek od toho velkého luxusního přívěsu. Děje se něco? Normálně tolik nekouřil. A pak jsem si všiml někoho povědomého. Byl to starší pán s kloboukem na hlavě, v kožené bundě a džínách. Už jsem ho párkrát viděl, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde.

 Chtěl jsem vidět moji ženu. Chtěl jsem s ní mluvit víc, než kdy jindy. Najal jsem si letadlo a jel jsem sem do Nevady jenom, abych ji viděl. Chtěl jsem být s ní… protože Claire mi všechno řekla. Věděl jsem, že to Elizabeth hodně zasáhlo, ale dalo se jen přemýšlet, koho z nás to víc zaskočilo. Eli doma rozbila věci a zbavila se všech našich fotek. Já jsem nějakou dobu seděl omráčený v obýváku a nevěděl, co dělat.

 A teď jsem byl tady. Stál jsem před dveřmi přívěsu a váhal, co jí po tom všem řeknu. Ve vzduchu byl cítit kouř od ohniště, kde se předváděli motorkáři a štáb měl asi volno a opékali si buřty a marshmallow. Nebo už natáčení skončilo. Sem tam pofukoval chladnější vítr, což bylo normální v prosinci. A pak tam pár lidí ze štábu začalo zpívat koledy. A já dostal strach.  Najednou jsem se bál, že mě Elizabeth opustí kvůli Jamiemu. Ona moc dobře věděla, že já jsem v tom byl nevinně, a přesto utekla. Nechtěl jsem, aby ode mě utíkala. Chtěl jsem, abychom si promluvili.

 Otevřel jsem dveře a k mému překvapení držel kliku zevnitř Michael. Jeho překvapený výraz by se mohl rovnat mému. Za ním stála Elizabeth. Byla odlíčená, a tvář měla lehce oteklou pod očima. Plakala.

„Už odcházím.“

 Řekl Michael a zavřel za sebou dveře. Pak mě chytnul za rameno a odvedl kousek od dveří přívěsu. Podíval se na mě se smrtelně vážným výrazem a tiše řekl…

„Jarede, nevím, co se mezi vámi stalo, ale prosím tě, pokus se to napravit. Je zničená, myslí si, že od ní odejdeš.“

„Já?!“ zeptal jsem se zaskočeně.

„Pořád o tom mluví. Odjela sem, aby se rozptýlila, a teď je toho na ni moc. Vzala si na sebe až moc práce.“

„Když mi dáš prostor, půjdu za ní.“ Řekl jsem lehce naštvaný. „Jsem rád, že tu nebyla sama. Ale některé věci by měly zůstat jen mezi mnou a Elizabeth.“

„Jenom…“ zatvářil se starostlivě. „Nedopusť, abyste skončili každý sám. Ať už se děje cokoliv, už tak je všude tolik rozvedených a nešťastných lidí.“ Odmlčel se. „Popřej jí za mě Veselé Vánoce.“

 Jakmile skončil, otočil se a šel za tím pánem v klobouku a kožené bundě. Věděl jsem, že je to beztak jeho bodyguard.  Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co mi řekl. Naštěstí nevěděl nic konkrétního, ale i tak na něm bylo vidět, že ho my, já a Eli, trápíme.  Chudák Michael…

 Vystoupal jsem po třech schůdcích, otevřel dveře přívěsu a vstoupil dovnitř.
-------------------------------------------------------------

 Všude, kam jsem se podíval, bylo leštěné dřevo a kožené potahy krémové barvy.  Na všech dveřích byly všude nalepené papíry s časovým rozvrhem natáčení.  Toaletní stolek byl zaplněný kosmetikou, hřebeny, lakem na vlasy a kulmou. Div, že se pod tolika věcmi neprohýbal. Bílé tričko Buttwiser: King of Rears, černý nátělník a džínové kraťasy byly ledabyle pohozené na sedačce, a velká indiánská čelenka ležela na zemi. A kousek od ní měla překřížené nohy, bosé bez ponožek, v teplácích, na sobě bílé triko bez potisku. Z divokých vln jí zbyly jemné zvlněné vlasy… Tvář utrápená a v očích se jí odrážel vzhled raněného zvířete. Eli…

„Ten binec by tu nebyl, kdybych věděla, že přijedeš.“ Řekla omluvně.

„Myslím, že mě ten binec ani nezajímá.“ Odpověděl jsem nezaujatý tím, co bylo okolo nás. Můj pohled patřil jenom jí.

„No…“ povzdechla si a vstala se ze sedačky. „Já mám v hlavě totální bordel.“ Přiznala bez zaváhání.

 Dělil nás od sebe jeden krok. Cítil jsem z ní, z jejího postoje, že se chce dostat blíž. Že mě postrádá. Ale taky jsem na ní viděl, že posledních pár dní na ni mělo devastující účinky. Divil jsem se, že vůbec dokázala na něčem pracovat, a ještě k tomu si užívat před kamerou a bláznit jako někdo úplně jiný, než kým byla tady a teď.

„…To já taky.“ Řekl jsem klidně. „Pár slov a jak to člověku změní život, co?“

 Ona jen mlčky přikývla a podívala se na své bosé nohy.

„Claire mi řekla o všem.“ Pokračoval jsem.

  Teď Elizabeth zavřela oči a jen dál mlčky přikyvovala. Věděla o všem, a čím rychleji kývala hlavou, tím víc jsem chápal, že o tom nechtěla mluvit.

„Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, bylo to, že jsi tam nebyla se mnou. Že jsi utekla pryč, a já nevěděl, kde jsi.“

 Udělal jsem půl kroku vpřed, abychom měli ještě nějakou vzdálenost od sebe. Abych jí viděl do tváře, kterou jsem jí zvedl svou dlaní. Otevřela oči, ale nepodívala se mi do tváře. Její pohled směřoval někam na můj krk. Oba jsme tou nečekanou zprávou byli zaskočení s tím rozdílem, že ona to dávala víc najevo.

„Promiň.“ Šeptla a položila svou dlaň na mou hruď. Přesunula ji na levou stranu, kde mi bilo srdce. „Je mi to líto. Nevěděla jsem, co mám dělat.“

 Sledoval jsem, jak se jí oči zalily slzami. Na nic jsem nečekal a přitáhl si ji k sobě. Objala mě kolem krku a začala vzlykat.  Držel jsem ji kolem trupu, druhou rukou jsem ji hladil po celé délce zad. Její tělo s sebou cukalo, když lapala po dechu, jak vzlykala. Přidržoval jsem si ji u sebe, jako by se nemohla udržet na vlastních nohou.

„Eli…“ zašeptal jsem jí do vlasů. „Neplač, no tak.“ Utěšoval jsem ji  a kolébal ji jako malé dítě. „Jak sis mohla myslet, že tě nechám? Že bych od tebe odešel?“

 Odtáhl jsem se od ní jen o pár centimetrů, ale stále ji držel kolem pasu. Ona se na mě jen bezmocně podívala a pokrčila rameny. Vzal jsem její tvář do dlaní a palci jí utřel slzy.

„Jsi blázen.“ Pousmál jsem se a políbil ji na čelo. „Nikdy bych něco takového neudělal.“ Políbil jsem ji na levé a pak na pravé líčko.

„Víš, co to bylo, když mi to Claire řekla?“ promluvila vyčerpaná pláčem. „Když ona má tvého syna, a my dva nemáme nic? Víš, jak mi bylo?“

„Jak to, že nic nemáme?“ zeptal jsem se naštvaně. Proč říká takové blbosti?

 Podívala se na mě se strachem, když uslyšela můj naštvaný hlas. Nebylo divu, mračil jsem se na ni. Nechápal jsem, co ji vedlo k tomu, aby takhle mluvila.

„Jel jsem za sebou sem. Překonal jsem stovky mil, abych tě viděl, abych s tebou mohl mluvit. A teď mi řekneš, že mezi námi nic není.“ 

 Ustoupil jsem o krok dozadu, při čemž ztráta našeho fyzického kontaktu byla dost znát. Najednou přede mnou ochabla. Vytáčela mě mnohem víc, než si vůbec dokázala představit.

„Claire mi hned od začátku nabízela střídavou péči, pod podmínkou, že to s tebou všechno proberu. Jenže máme problém v tom, že nejsi schopná o tom vůbec mluvit.“

„Ne, to nejsem.“ Podívala se na mě naštvaně.

„A budeš se o tom se mnou někdy bavit?“ zeptal jsem se naštvaně. „Vzal bych si Jamieho do střídavé péče, ale jak mám vědět, že se před ním nebudeš chovat stejně, jako teď? Jak mám vědět, že nebudeš vyvádět podobné věci? Že nebudeš utíkat pokaždé, když se něco stane?“

„Vím o tom sotva pár dní, tak mě nech být!“ vyjela po mě.

„A já pár hodin!“ zvýšil jsem hlas. „Chceš se hádat?“

 To už ji zkrotilo. Chtěla se hádat, chtěla si to na mě vybít, ale tentokrát ji to nenechám udělat. Jindy bych se nechal, aby se na mě uklidnila. Ale teď ne.

„Víš, že jsem o tom neměl ani tušení. Nesnaž se mě z něčeho obviňovat.“

 Otočila se ke mně zády, předklonila se a zvedla ze země sportovní tašku, ze které si vyndala ponožky. Posadila se zpátky na sedačku a začala si je nasazovat. Potom z tašky vytáhla kotníkové černé kozačky, které si hned obula. A pak tak jen tak seděla a nic nedělala. Jen se dívala někam na podlahu a to bylo vše.  Tady jsme asi skončili.

„Mám na tebe počkat? Nebo pojedeš domů sama?“

 Neodpovídala. Dál tam seděla jako socha, která dýchala a mrkala. Tak jsem se otočil a šel ke dveřím. Slyšel jsem, jak se zvedla, a někam šla, ale nemyslel jsem si, že když otevřu dveře, ona je jediným švihnutím dlaně zavře. Doslova s nimi práskla.  Otočil jsem se k ní čelem a čekal, co z ní vypadne.

„Můžu jet s tebou?“ zeptala se s psím pohledem.

„Jo.“ Kývl jsem.

-------------------------------------------------------------------------- 

 Dřímala naproti mně v sedadle, hlavu nakloněnou doprava a její tvář byla z poloviny zakrytá vlasy.  Nedalo mi to. Odepnul jsem si bezpečnostní pás, a přesedl jsem si vedle ní na volné sedadlo.  Lehce jsem jí odhrnul vlasy, což ji pošimralo a ona lehce cukla hlavou. Pootevřela ospalé oči, které pak vyhledaly moje.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.“ Zašeptal jsem.

 Zakňučela jako malé ospalé štěně a bez stydlivosti si položila svou hlavu na můj klín. Párkrát jsem ji pohladil po vlasech, naklonil se k ní a začal ji líbat na tvář, krk. Natočila se blíž a s očekáváním se na mě dívala, co bude dál. Ale já už ji nepolíbil.  Podíval jsem se z okna na temnou oblohu v pozdních nočních hodinách. Na noc, kterou jsme prolétávali v malém tryskovém letadle. Věděl jsem, že jí bude stačit pár hodin, než si na mě zvykne. Ale když zrovna teď byla přítulná, já jsem měl obavy. Nebo jsem si spíš ještě nezvykl na to, že mám dítě.

 Vzpomínal jsem na fotku Jamieho. Šest let jsem o něm nevěděl… Šest let! Nevěděl jsem, jestli jsem byl na Claire naštvaný, protože si všechno chtěla tvrdohlavě zařídit sama. Nebo jestli jsem byl naštvaný na sebe, protože jsem se nezajímal o Claire, když jsem o ní neměl zprávy celých šest let. A teď mi tu s hlavou na klíně dřímá moje žena, která se cítí ohrožená tím, že jsme spolu nepočali dítě.  Komplikovanější to už být nemohlo.

-----------------------------------------------------------------

Los Angeles - California 

 Bylo půl šesté ráno… A já nespal celou noc. Nemohl jsem uvěřit tomu, jakým obratem se můj život změnil, a jak moc se to Eli dotklo. Co všechno byla schopná udělat, aby se nemusela vracet do reality. Kolik práce si byla během dne schopná naplánovat. Jaký tlak a pozornost byla schopná snášet, i když byla uvnitř sebe zničená.

 Nespal jsem od chvíle, kdy jsem se vrátil sem, k nám domů. Nespal jsem od chvíle, kdy jsem se vrátil z turné. A věděl jsem, že jen tak spát nebudu.

 Procházel jsem se kolem bazénu, ve kterém jsem nechal svítit světla. Ani ve snu by mě nenapadlo, že když se vrátím domů, můj život se obrátí vzhůru nohama. Kdybych měl aspoň něco pod kontrolou… Kéž by… Bylo mi jedno, že bylo venku jenom dvanáct stupňů, a jak chladná byla ta voda. Prostě jsem skočil.

 Obklopil mě chlad, modrá barva, kterou vyzařovaly stěny bazénu a světla ve vodě. Nechal jsem své tělo klesnout na dno a jen sledoval vlnící se hladinu nade mnou. Hladina se znovu a ještě víc zvlnila, když do vody skočila Elizabeth. Její dlouhé hnědé vlasy jí na hlavě vlály ve vodě jako závoj, a stejně tak se na jejím těle vlnila i její bílá noční košile. Byla jako siréna a já ten bezmocný námořník, který kvůli ní ztratil hlavu.

 Doplavala ke mně a první co udělala, bylo to, že vzala mou tvář do dlaní. Vypadala vyděšeně, určitě si myslela, že jsem ztratil rozum. Vzhledem k tomu, že jsme teď oba byli v ledové vodě kvůli mně, tomu asi tak nasvědčovalo. Popadl jsem ji za dlaně, odrazil se nohama od dna a oba nás vytáhl nahoru.

 Nadechli jsme se zhluboka jenom, co jsme se dostali hlavami nad hladinu. Pustil jsem jí ruce, aby mohla plavat, stejně jako já.  Doplavali jsme ke stěně, kde byl schod, abychom se na něj mohli postavit a v klidu se vydýchat. Oběma nám byla zima.

„Budeš nemocná.“ Vytkl jsem jí, když jsem viděl, jak měla tmavé rty od zimy.

„Když já, tak ty taky.“ Oplatila mi vytýkavý hlas, ale nijak zle se netvářila. „Co tě to napadlo?“

„Nespal jsem.“

„To jsem viděla.“ Odpověděla rozechvělým hlasem.

 Natáhl jsem se k ní a přitisknul si ji k sobě, abychom měli ze sebe navzájem aspoň trochu tepla. Znovu vzala do dlaní mou tvář a zadívala se mi do očí.

„Trápíš se.“ Řekla, při čemž mě pohladila po vlasech.

„Ani nevíš jak.“ Oplatil jsem jí pohlazení po vlasech.

„Nemusel jsi sem skákat. Aspoň by ses trápil, ale nebyla by ti zima.“ Řekla s menším úsměvem.

 Bože, děkuju ti za Elizabeth. Objal jsem ji kolem pasu a zády ji přitisknul ke stěně bazénu. Mé rty našly ty její a já ji začal líbat jako muž, který neviděl svou ženu několik měsíců. Takhle jsem ji chtěl přivítat, když jsem se vrátil z turné. Pořádným polibkem. I když ta chladná voda nám nebyla zrovna po chuti. Její křehké tělo se zachvělo a já věděl, že se musím postarat o to, abych ji zahřál. 
---------------------------------------------------------------

 Sprcha byla puštěná na plný proud horkou vodou a celou koupelnou byla cítit vůně santalového dřeva a višně z vonných olejů, které jsme namíchali do aroma lampy v rohu koupelny. A já… No… Přidržoval jsem si svou Eli zády opřenou o kachličky, zatím co ona měla své nohy zaháknuté o mé boky, a má pánev přirážela na její, když jsem se s ní dychtivě miloval pod proudem horké vody.