21.díl - I don't want to be alone...

Zakázané ovoce chutná nejlíp. Tohle jsem si říkala, když jsem sledovala ty dva, jak mizí v temných stínech zahrady.

 Usmála jsem se sama pro sebe, protože bych něco takového od Michaela nečekala. On a Emily… zvláštní a při tom roztomilé. Jistě, vůči Davidovi to nebylo fér, ale co pak jsem měla právo těm dvěma bránit? Ne. Rozhodně ne.

 Jenom mi bylo jasné, že až mu dá Emily košem, bude mít asi větší spotřebu cigaret, než měl doteď. Rozhlédla jsem se po nějakém dalším koktejlu, jenže všechno pití bylo fuč. Budu si muset počkat. Odložila jsem svoji prázdnou sklenici na stůl, vzala si sváteční červený ubrousek a do dlaně si nabrala pár mini zdobených sušenek.  Jelikož jsem se neměla s kým bavit, rozhodla jsem si nacpat pusu a debužírovat na tomto předvánočním večírku.

„Taky, taky?“ usmála se na mě Claire, když si přišla pro zákusky.

„Jo.“ Odpověděla jsem s plnou pusou.

„Před chvílí jsem se bavila s jednou dámou, která by měla zájem představit tě jejímu manželovi. Oba se motají okolo filmů a chtěli by ti napsat scénář pro Ride.“

Vykulila jsem oči a polkla. „Fakt?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano.“ Usmála se a ukousla si zákusku. „Taky jsem byla překvapená. Prý si na tebe myslí už nějakou dobu.“

„Tak to je paráda. Já na takové věci nemám ani pomyšlení, když jezdím s Michaelem po koncertech.“ Odpověděla jsem nadšeně a ohlížela se po nějaké obsluze, která by doplnila pití na stoly.

„Možná to je fajn, Liz, ale nějakou představu bys mohla mít. Přece jen po nějaké době přijdeš a řekneš, že bys spoustu věcí na tom změnila. Čím dřív si vymyslíš nějakou tématiku, tím líp se ti na tom bude pracovat, protože to bude podle tebe.“ Radila mi Claire.

------------------------------------------------------------ 

 Po pár zákuscích jsme skončily ve velké knihovně s francouzskými okny a klavírem, kde jsme s tou paní konzultovaly nápady na můj nový, a zároveň první videoklip.

„Určitě. Nespoutanost a divokost najednou.“ Souhlasila paní Gail, jejíž manžel byl pracovně mimo město, a tak jsem to plánovala hlavně s ní.

„Odlišit se, to je to hlavní.“ Řekla Claire. „Na podiu působí Elizabeth spíš jako křehká žena, ale tohle krásně překvapí lidi.“

„Dámy s vámi je radost pracovat.“ Usmála se paní Gail a podívala se na hodinky. „Božínku, už budu muset jít. Mám mít na hlídání vnoučata, aby syn se snachou mohli jet nakoupit nějaké dárky.“ Zvedla se ze sedačky a začala se hrabat v kabelce. „Dám vám vizitku, abychom se pak mohli sejít i s mým mužem. Čím dřív to naplánujeme, tím líp.“

 Paní Gail mi podávala vizitku, ale já neměla žádné kapsy, ani psaníčko. Rozpačitě jsem se usmála, vzala si od ní vizitku a podala si s ní ruku. Když odešla, koukla jsem na Claire.

„Můžu si to k tobě schovat? Nemám to kam dát.“ Poprosila jsem ji.

„Jasně.“

 Vzala si ode mě vizitku a ze své malé kabelky vytáhla peněženku, do které si schovala vizitku. Všimla jsem si, že tam měla přeloženou fotku malého kluka. To musí být určitě Jamie. Vzpomněla jsem si, kolik lidí spíš tohle jméno upřednostňovali spíš pro dívky, ale pro některé kluky se taky hodilo, což Claire rozhodně trefila pro toho svého.

„To je ten tvůj kluk?“ zeptala jsem se.

„Co?“ zamračila se a namátkou se ohlédla kolem. „Však s nikým nechodím.“

„Ale ne.“ Zasmála jsem se. „Ten na té fotce, co máš v peněžence.“ Vysvětlila jsem.

„A jo, tohle.“ Zasmála se poněkud nesvá, což mi bylo hned divné.

„Jak to vůbec zvládáte teď doma, když se mnou jezdíš na koncerty?“ zeptala jsem se.

„Docela dobře. Naštěstí mi ho teď hlídají můj bratranec s jeho manželkou, takže v tom není problém. Mají taky stejně starého synka, takže se ti dva hned zabaví, a oba chodí do stejné školy.“ Odpověděla už mnohem klidněji.

„Budou Vánoce, tak bys mu to měla co nejvíc vynahradit.“ Usmála jsem se. „Co má rád? Ráda bych mu přivezla nějaký dárek. Můžeme za váma přijet s Jaredem.“

 A ona se najednou zas napjala a odpověděla skoro až vystrašeně. Co je to s ní?

„No… Hodně rád si maluje. Možná nějakou velkou sadu barviček.“ Řekla viditelně váhavě.

„Mohla bych se na něj podívat?“ ukázala jsem směrem k její kabelce.

 A ona se ani nepohla. Na hodně dlouhou chvíli zaváhala… Je s jejím synem něco v nepořádku? Nebo je nemocný? Zaráželo mě, proč se najednou Claire chovala tak divně. Nejdřív sáhla do kabelky a pak se na mě z ničeho nic otočila.

„Liz…“ podívala se na mě s vážným výrazem. „Nechci se tě nějak dotknout. Ani ti lhát….“

 Ten tón, jakým mluvila, se mi nelíbil. Co se děje?

„Stalo se něco?“ zvážněla jsem.

Nadechla se a pomalu vydechla. „Víš, když jsem ti řekla, že Jamie nemá tátu, lhala jsem.“ Otevřela peněženku, vytáhla fotku a pomalu mi ji podávala. A pak to řekla. „On tátu má.“

 Nic víc už mi neřekla. Jen jsem s lehce zmateným výrazem ve tváři přijala fotku jejího syna a podívala se na ni. Když jsem uviděla tvář Jamieho, došlo mi, že Claire nemusela pokračovat s vysvětlováním. V jednu chvíli mě zaskočilo, jak moc mi její syn někoho připomínal. A v té druhé chvíli, mě přepadla panika, když jsem si připomněla, že Jamie má šest roků… Šest let… Nechápala jsem, jak to bylo možné, ale přece jen, ta pravděpodobnost tu byla velká. Já jsem se provdala před čtyřma rokama, a co se dělo předtím… o tom jsem nevěděla.

„Jared?“ zeptala jsem se tak tiše, že mě bylo sotva slyšet. „Jared je jeho táta?“

 Claire jen beze slova přikývla. Znovu jsem se podívala na fotku Jamieho a skoro se rozplakala. Vždyť to dítě byla jeho kopie. Zvedla jsem hlavu a snažila se zahnat slzy, aby je nikdo z dalších hostů ve velké knihovně neviděl.

„Elizabeth.“ Claire mě vzala za ruku a začala ke mně mluvit opatrným tichým hlasem. „Moje práce u tebe mi pomohla zajistit mě i Jamieho… Věděla jsem, že jednoho dne se odrazíš a budeš chtít být na stejné úrovni jako je tvůj manžel. Proto jsem chtěla u tebe pracovat, abych si dokázala slušně zajistit mé jediné dítě.“ Odmlčela se. „Jared o něm neví. Když jsme se rozešli, ani já jsem nevěděla, že čekám dítě, a on měl našlápnutou kariéru. My oba… To, že jsem pak skončila tady u tebe, nebylo plánované. Jenom jsem věděla, že jestli si budu chtít hodně vydělat, nebyla tu jiná možnost.“

„Mohla jsi dělat PR manažerku komukoliv.“ Odpověděla jsem zraněná. „Tak proč já?“

„Protože vím, že Jamie jednou bude chtít znát svého tátu. Přísahám, že jsem ti to nechtěla takhle říct, ale nemohla jsem tady před tebou hrát divadlo.“

„A komu jsi to chtěla dřív říct? Mě? Nebo Jaredovi?“ zeptala jsem s naštvaným podtónem.

„To nevím.“ Kajícně sklonila hlavu. „Jen jsem nechtěla, aby to takhle proběhlo.“

 Neměla jsem slov. Držela jsem v dlani fotku Jaredova šestiletého nemanželského syna, jehož matku platím za prezentaci na veřejnosti. Bylo mi zle… Já jsem se snažila o dítě dva roky v kuse, a teď přijde Claire a skoro po roce mi řekne, že má s Jaredem dítě, o kterém on sám neví. Do prdele!

 Vstala jsem ze sedačky a s roztřesenýma nohama jsem docházela pryč. Připadala jsem si jako ve zpomaleném filmu. Procházela jsem mezi hosty večírku, a dívala se po známé tváři, za kterou bych mohla jít, a ukrýt se. Hledala jsem kohokoliv, kdo by mi byl teď oporou, protože jsem začínala mít pocit, že můj život ztrácel smysl. Hlavou mi probíhalo tisíc myšlenek. Co bude, až se to Jared dozví? Co když se vrátí za Claire a mě nechá samotnou?... Nebo by snad Claire nechtěl pomáhat s výchovou jejich syna?

 Pak jsem v davu hostů uviděla Michaela. Bezhlavě jsem za ním šla, až jsem ho měla na dosah a skoro žalostně jsem ho chytila za paži. Podíval se, kdo se ho chytil jako klíště, a jakmile mě uviděl, hned nasadil udivený výraz. Nejspíš jsem nevypadala nejlíp.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se hned.

„Není mi dobře. Potřebuju na vzduch.“ Řekla jsem utrápeně.

„Můžeme jít do zahrady.“ Navrhl.

„Ne, ne!“ zaúpěla jsem. „Odvez mě odsud, potřebuju být sama.“

„Určitě? Nepotřebuješ doktora?“ díval se na mě starostlivě.

„Prosím, odvez mě odsud.“ Zopakovala jsem žalostně.

----------------------------------------------------------------- 

 Světla pouličních lamp se míhaly jedna za druhou v rozmazaném vidění, které mi způsobovaly slzy a unavené oči. Hlavu jsem měla opřenou o opěrku hlavy a bezduše jsem hleděla ven z okna do tmy. Michaelův hlas byl pro mě tlumený, jako bych měla vatu v uších. Skoro jsem ho nevnímala. Mluvil s řidičem, a já to sotva postřehla, když pak začal mluvit na mě.

„…domů?“

„Co?“ zeptala jsem se zmateně.

„Máme tě odvézt domů?“ ptal se znovu.

„…Nemohla bych zůstat u tebe? Nechci být sama.“

---------------------------------------------------------------- 

 Po ubrečené noci v domě Michaelových rodičů, jsem se rozhodla, že musím vypadnout. Věděla jsem, že se kvůli mně Michael vůbec nevyspal, protože měl starosti, jestli mi něco není. Fyzicky možná ne, ale psychicky jsem byla totálně rozcupovaná na kousíčky.

 Sotva jsem doma ulehla do postele, když jsem si znovu vytáhla fotku, kterou jsem měla schovanou za pasem kalhot. Jak moc mu je podobný… Ať už by Jared řekl cokoliv, Jamieho by zapřít nemohl.  Podoba mluvila za vše.  Pár slziček mi ještě stékalo po spáncích, když jsem ležela v peřinách na zádech a vzpomínala, jak jsem na tom byla já, jako šestileté dítě.

 Den co den jsem se jako dítě ptala sama sebe, a Boha, proč jsem zůstala sama. Proč mě maminka ani tatínek nechtěli, když jsem skončila v sirotčinci v městě Forcalquier. Ptala jsem se často v klášteru, proč se dospělí takto chovají k dětem. Jednoduše mi řekli, že takoví nejsou hodni být rodiči. A pak jsem taky mohla být ráda, že jsem skončila v sirotčinci. Některé děti taky mohly skončit u bezdomovců, nebo … Ani jsem o tom nechtěla vědět. Každý den jsem se ptala sama sebe, proč mě nikdo neměl rád, když jsem skončila bez rodiny v tom malém městečku na jihu Francie.

 A pak tu byl Jared… On ani svého otce pořádně neznal, protože se s jeho mámou rozvedl, a pak se znovu oženil s cizí ženou, když mu bylo osm… Přetočila jsem se na bok zamračila se, při čemž mi slza přejela po nosu a dál po líčku. My oba jsme nepoznali své otce. A já ani matku. Měl by snad mít Jamie stejný osud? Když si jednou řekne, že jeho táta o něj nejevil zájem, když byl malý, bude Jareda nenávidět tak, jako já nenávidím své rodiče?

 Život byl zasraně nespravedlivý! Nechtěla jsem, aby Jared zanedbal ty nejdůležitější léta jeho syna, ale ani jsem nechtěla o něj přijít. Nevěděla jsem, co bude dělat, až se dozví, že má s Claire dítě. Pomalu mě přepadala zlost z bezmoci, která převzala nad mým životem plnou moc.

 Vstala jsem z postele, přišla ke komodě a podívala se na sebe do zrcadla. Tmavě hnědé dlouhé vlasy, lesklé tmavé zelené vyplakané oči, a bledá pleť. Vypadala jsem příšerně. Strhaně. … Proč jsem já nedala Jaredovi dítě?  Bylo mi to neskutečně líto. Přišlo mi to, jako kdybych zklamala svoji úlohu, co by žena, která má dávat nový život.  Nedokázala jsem počít s mým mužem miminko, ale dítě, které už šest let chodí po světě ani neví, kdo je jeho táta, a jak moc má teď k němu díky mě blízko. Věděla jsem, že to nezvládám… A to vůbec. Hruď se mi zvedala v každém nádechu, který byl víc a víc plný zloby. Život je svině…

 Popadla jsem těžkou skleněnou vázu do rukou a vší silou s ní třískla o zem.

-----------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------- 

Čekala jsem, že mi dveře otevře někdo menší, než já, ale nestalo se tak. Claire se přede mnou zjevila v kuchařské zástěře a rukama tak tak oprášenými od mouky.

„Elizabeth.“ Divila se. „Pojď dál.“

 Tohle bylo poprvé, co jsem u ní byla na návštěvě. Za celý rok jsem měla dost práce, a i když jsem věděla, že měla Claire doma synka, nechtěla jsem ji nikdy otravovat. Respektovala jsem její roli matky a nechávala jsem její veškerý volný čas Jamiemu. Ale teď mě to neskutečně nutilo, abych k ní přijela a viděla ho na vlastní oči.

 Zavřela jsem za námi dveře a hned si odložila koženou bundu i s kabelkou na věšák.

„Jenom pozastavím vaření v kuchyni a hned se ti budu věnovat.“

 Odpověděla Claire když mířila do kuchyně. Nechtěla jsem jenom stát a povídat si. Chtěla jsem si sednout, uvolnit se a v klidu si promluvit o všem. O Jamiem, o Jaredovi, o budoucnosti … o čemkoliv.

„Jestli ti to nebude vadit, ráda bych se připojila na oběd. Nic doma nemám.“ Řekla jsem opatrně.

 Přišla jsem za ní do kuchyně, kde si umývala ruce a hned na to si je utřela do utěrky. Vypnula varnou desku a otočila se ke mně čelem. Taky na ní bylo vidět, že si události minulého vybraly svou daň.

„Měly bychom si promluvit, než prostřeme stůl pro tři.“ Řekla mírným hlasem a ukázala na barovou židli.

 Posadila jsem se se slovy: „Musela jsem z toho večírku odejít.“ Řekla jsem smutně. „Úplně mě to sebralo.“

„Já vím.“ Odpověděla Claire. „Vidím to na tobě.“

„Pochop, že je to pro mě strašně těžké uvěřit, že Jamie vyrůstá v neúplné rodině, a při tom má šanci poznat svého tátu.“ Vysvětlovala jsem. „Já jsem byla sirotek, a v jeho věku jsem byla schopná dát cokoliv, abych měla rodiče… A pak…“ odmlčela jsem se, když se mi začínal dělat knedlík v krku. „Celé dva roky jsem se s Jaredem snažila o dítě, a nic se nepodařilo.“ Podívala jsem se na ni smutně. „To jenom kvůli tomu jsem začala svou kariéru, protože jsem nemohla přijít do jiného stavu. A teď je tu Jamie… a já nevím…“ prudce jsem vydechla a neudržela vzlyk. „nevím, co mám dělat.“ Rozbrečela jsem se.

 Claire za mnou přišla a objala mě. Ona byla pro mě jako nejlepší kamarádka. Emily se mi vzdálila a já neměla nikoho, komu to všechno říct. Někoho stejného pohlaví, kdo by mě plně pochopil. Jindy bych si řekla, že je to pod moji úroveň, vylívat si srdce ženě, která kdysi spala s mým mužem. Ale co jsem měla dělat? Chtěla jsem poznat Jamieho, a chtěla jsem, aby Claire věděla, proč mě to všechno srazilo na kolena.

„Nechtěla jsem ti ublížit.“ Pohladila mě Claire po vlasech. „Bylo to pro mě jako Sofiina volba. Kdybych to řekla nejdřív Jaredovi, a pak tobě, mohla bys to brát jako podraz proti tobě. A teď to nedopadlo o nic líp.“ Podívala se mi do očí. „Je mi to líto.“

„Musíš mu to říct.“ Řekla jsem, když jsem se zbavila plačtivého návalu. „Co nejdřív. Nebudu se moct na Jareda normálně podívat, až přijede z Barcelony. Jsem z toho totálně v háji.“

„Musíme mu dát čas.“ Řekla Claire. „Tohle je moc vážné na to, abych mu to jen tak oznámila.“

„Nechala jsem doma tu fotku.“ Promluvila jsem monotónně. „Až přijede, tak ji určitě najde. Jestli si uvědomí, komu je to dítě podobné, něco by už mohl tušit.“

Claire se na mě podívala se smutnýma očima. „Takhle by se to neměl dozvědět.“ Skoro mi to vytkla. „Myslela jsem, že v takových věcech máš citlivější přístup.“

 Já jsem jen zakroutila hlavou, vstala z barové židličky a přešla do otevřeného obývacího pokoje, kde bylo vyhrazené místo pro vánoční stromek. Poznala jsem to podle papíru, na kterém bylo dětským písmem napsáno: Tady bude stromeček.

„Upřímně vůbec mě nenapadá, jak bych mu měla něco takového říct, nebo na to jen reagovat, kdyby mi to sdělil on.“ Odpověděla jsem. „Já jen vím, že potřebuju nutně přijít na jiné myšlenky. Musím si nahromadit co nejvíc práce, abych se rozptýlila.“ Podívala jsem se na ni. „A ty mezi tím pojedeš k nám domů a řekneš Jaredovi pravdu. Dokud to nebude vědět, tak já se domů nevrátím.“

„Dáváš mi ultimátum?“ podívala se na mě nevěřícně. „Co tím chceš řešit?“

„Já jen vím, že nechci být u toho, až se to dozví. Už tak je toho na mě moc.“ Odpověděla jsem hned.

„Právě že v takových chvílích bys měla být po jeho boku.“ Odpověděla Claire.

 Když jsem se na ni podívala, a poslouchala její slova, jak bránila mého muže, jsem si začínala klást otázku, jestli je manželství ještě pro mě. Jestli jsem ještě schopná v tom svazku setrvat, když je tu teď Claire s Jamiem, nebo od toho všeho utéct. Konec konců být sama jsem si zvykla už od malinka. Do háje…

 Jen jsem bezmocně zavrtěla hlavou a tvář si schovala do dlaní. Chvíli mi trvalo, než jsem se zase sebrala.

„Já to nedám.“ Řekla jsem plně si vědoma svého svědomí. Bylo toho na mě moc.

 Claire mi věnovala hodně zraněný pohled, jako by snad nemohla věřit tomu, že jsem se chtěla vyhnout Jaredovi, který neměl ani tušení o tom, o čem jsem si tu teď s ní povídala. Připadalo mi, jako by se i ona sama bála za ním jít, a říct mu pravdu. Že byla těhotná, když se rozešli, a že se o dítě chtěla postarat sama jako zodpovědná máma. Připadalo mi, jako by snad chtěla, abych u toho byla taky nejen kvůli Jaredovi, ale i kvůli ní… protože jsem byla jediná osoba, mimo Claire, která o tom věděla.

„Nemůžeme mluvit o něčem jiném?“ zeptala jsem se po chvíli.

 Ona jen tiše přikývla. Chtěla jsem navrhnout, že bych jí pomohla s obědem, když v tom jsme zaslechly, jak se po schodech ozývaly kroky. Claire se usmála směrem, ze kterého se kroky ozývaly, a pak jsem uviděla, jak malý Jamie vykoukl zpoza rohu stěny a upřel na mě své zvědavé modré oči. Nejen, že byl vzhledem po Jaredovi, měl i stejnou jiskru v očích jako jeho táta.

„Ahoj.“ Pozdravil mě.

„Ahoj.“ Odpověděla jsem mu a nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se na něj usmát.

„Ty jsi Lana Del Rey, že? Mám tvůj plakát v pokoji. Dala mi ho máma.“ Přišel ke mně s napřáhnutou paží.

Klekla jsem si před něj a přijala jeho ruku, abych si s ním potřásla. „Ve skutečnosti jsem Elizabeth.“ Představila jsem se.

„Já jsem Jamie.“ Usmál se. „Mohla by ses mi, prosím, podepsat na plakát?“ zeptal se celý nadšený.

„Neboj, teta Elizabeth se ti podepíše, kolikrát budeš chtít. Bude s námi totiž obědvat.“ Řekla Claire svému synovi.