20.díl - That child

Zatím co moje Eli byla už doma a mohla se chystat na Vánoce, já jsem byl ve Španělsku. Včera v Madridu, dnes v Barceloně.

 Ani jsem sám sobě nechtěl věřit, jak jsem byl nervózní z toho, až přijedu domů. Jestli už Elizabeth něco tušila o Claire, nebo ne. Měl jsem nutkání zavolat Parkerové na číslo, kdybych ho měl, a fofrem ji vyhnat od mé ženy.

 Pravda byla taková, že s Claire jsem měl vždycky dobrý vztah, ať už jsme spolu chodili, nebo se vídali i dávno po našem rozchodu čistě coby novinářka se zpěvákem slavné skupiny.  Jenže teď, když se náhle objevila po šesti letech a hned si našla místo u mojí Elizabeth, se mi tahle situace vůbec, ale vůbec nelíbila.

 Nejhorší na tom bylo, že Claire podezírali Emily s Michaelem. Věděl jsem to, ani jsem se Em nemusel ptát, že ji za mnou poslal on. A když už něco tuší i ti dva, tak to nebude Eli trvat dlouho, aby taky začala něco tušit. Do háje…

 Snažil jsem se vybavit, jak Claire vypadala naposledy, když jsem ji viděl. Už to bylo šest let, co jsem od ní neviděl žádné články nebo rozhovory. Měla pořád stejně dlouhé vlasy, pořád stejný smysl pro humor, a trošku přibrala, ale to bylo všechno. Nijak nenaznačila, že by se chtěla někam přestěhovat, nebo něco podobného. Vrtalo mi hlavou, co asi těch šest let dělala… A proč se najednou objevila v Kalifornii, a proč se dostala přímo k Elizabeth?

 Ach můj Bože! Přesně tohle jsem nechtěl. Těšil jsem se, až dokončím turné, a budu moct s Eli mluvit o založení rodiny, o tom, jak oslavíme výročí, a teď mi to překazí tohle. Až moje milovaná manželka zjistí, koho to vlastně platí za práci, bude mezi námi asi pěkná bouře, ne-li uragán. Měl jsem totiž podezření, že Claire si nesehnala místo u ní jen tak. Musela to udělat pod nějakou záminkou…

---------------------------------------------------- 

 Hrál jsem se svou skupinou. Zpíval jsem jako o život. Bral jsem si fanoušky na podium. Dával jsem rozhovory. Ať už jsem se snažil sebevíc na to nemyslet, musel jsem si přiznat, že budu muset Elizabeth říct něco o Claire… Pokud už o ní nebude něco vědět.

 Claire byla čestná, ale i opatrná. Nikdy by za Elizabeth nepřišla přímo a řekla, že by mě chtěla zpátky. Nejdřív, by šla za mnou, a zeptala se, jestli má nějakou šanci. Nikdy by nepodrazila lidi, ani ty, na kterých jim záleželo. A to jsem měl na ní rád. Jenže tohle, co se teď dělo, se vůbec nepodobalo jejímu stylu. Musela mít nějaký problém, když se ještě neozvala mě. Co by chtěla řešit s Elizabeth?

 Ve dne i v noci mě pronásledovalo desítky otázek, na které jsem si nedokázal odpovědět. Užíralo mě to a měl jsem o Eli strach. Nechtěl jsem, aby se jí nedopatřením ublížilo kvůli minulosti, kterou jsem já měl s Claire společnou.  Pak mě mrzelo, že jsem s Eli nemohl být po celou dobu, kdy mělo The Bad World Tour přestávku.  Po koncertě v Barceloně bude následovat dvanáct dní volna. Pak jeden koncert na konci prosince v Las Vegas, a po dalších deseti dnech odpočinku další část turné.

------------------------------------------------------------------------
------------------------------------------------------------------------ 

 Vrátili jsme se do Kalifornie s tím, že si každý vezme své auto a pojede domů. Hlavní položka na seznamu věcí, které jsme chtěli udělat, byl odpočinek. Pak nákupy dárků a vánočních stromků do našich rodin a opět užívat pohodlí domova.

 Na letišti LAX, Los Angeles International Airport, jsem si ještě na poslední chvíli rozmýšlel, co budu dělat, až se setkám s mojí Elizabeth. Rozhodně to na ni rovnou nevyklopím, že jsem kdysi spal s její PR manažerkou. Nejsem přece debil. Ale taky jsem nemohl čekat na poslední chvíli, než si zase sbalím věci a odjedu s Thirty Seconds To Mars opět na další část turné. 

Vezl jsem si na vozíku své kufry, když jsem šel kolem butiků a narazil na květinářství. Řekl jsem mým bodyguardům a asistentům, ať počkají, a šel jsem se porozhlédnout. Ve vázách měli krásné růže a ty hned upoutaly mou pozornost. Sice už měli i předem navázané kytice, ale já jsem chtěl něco podle mého gusta.

-------------------------------------------------------------- 

 Když mě jeden z mých bodyguradů vezl domů, s pohledem upřeným na kytici z červených a žlutých růží jsem přemýšlel, jak se teď mám chovat. Byl jsem hodně nervózní, skoro až nezvykle. Nikdy jsem neměl takové obavy z toho, že na mě Elizabeth vystartuje s křikem a s otázkami ohledně Claire. Přál jsem si, aby se nic takového nekonalo. Chtěl jsem, abychom se v klidu přivítali, popovídali si spolu o tom, co jsme oba zažili na koncertech, co bychom měli o svátcích podniknout, najíst se buď to doma, nebo někde v příjemném podniku, večer si zalézt do postele a promilovat se až do druhého dne. 

 Jenže by to muselo být fakt požehnání shora, aby se to stalo. Nevěřil jsem, že by všechno mohlo být tak dokonalé. A pak… Možná, že jsem uvěřil sám sobě, ale zdálo se mi, že čím víc Elizabeth pracovala na svém albu, a s tím spojenou kampaní, tím víc mi připadala vynervovanější. Možná i trošku vznětlivější, ale rozhodně všechno brala mnohem víc vážně, než předtím.

 Když jsem nechal kufry ve vstupní hale, a šel s kyticí do obýváku, velmi brzy jsem zjistil, že doma nikdo není. Přišlo mi to divné. Nenapadalo mě, s kým by Eli mohla teď být, ani co by mohla mít za práci. Myslel jsem si, že věděla, kdy přiletím ze Španělska. A ona tu stejně nebyla. Nečekala na mě. Do háje. Pro jistotu jsem radši prošel celým dům. Ale jak už jsem zjistil, opravdu jsem tu byl sám.

 Potom, co jsem dal kytici do vázy a odnesl si kufry do ložnice, jsem si začal vybalovat věci. Třídil jsem, co by ještě nemuselo jít do pračky a co rozhodně ano, pak různé obaly na vyhození, do kterých byly zabalené dárky od fanoušků, a zbytek mých plných kufrů.

 To, že Eli většinou neustlala postel, a to samé bylo i teď, mě nijak nepřekvapilo. Jenže když jsem skládal oblečení, všiml jsem si, že zpod mojí peřiny vyčuhoval rožek nějakého papíru. Natáhl jsem se pro něj a zvedl ho ve své dlani. Byla to fotka.  Fotka malého dítěte.

 Posadil jsem se na postel a zíral na to, co jsem držel v ruce. Proč by si Eli nechávala fotku nějakého kluka? Neřekl bych nic, kdyby to byla fotografie malého Nickyho, protože k němu měla vztah. Ale tohle mi bylo sakra divné.  Ten kluk mohl mít tak maximálně čtyři roky. A najednou mi něco došlo.

 Vstal jsem z postele a přešel ke komodě u zdi, nad kterou viselo zrcadlo. Zvedl jsem ruku s fotkou a pozorně se zadíval na to dítě na fotce. Mělo světlé oči a vlasy. A ty jeho rysy.. Podíval jsem se na sebe se zamračeným pohledem, a čím víc jsem zkoumal tu fotku, došlo mi, že … Ten kluk vypadá jako já, když jsem byl dítě.

 Položil jsem fotku na komodu a pomalu cítil, jak mi vysychalo v puse. Tohle musel být nějaký blbý vtip. Zíral jsem střídavě pořád na sebe a na tu fotku. To není pravda. Nemohl jsem pochopit, kde se vzalo dítě, které mi bylo neskutečně podobné, a pak jak se tahle fotografie dostala do rukou mé ženy. Co to, kurva, je?! 

 Nechtěl jsem si přiznat to, co mi pomalu přicházelo na mozek. Nemohla to být náhoda, ale přece nemohlo to dítě jen tak vypadat jako já. Náhle jsem si všiml, že na komodě chyběly rámečky s fotkami i dekorativní váza. Všechno bylo pryč. Namátkou jsem se podíval pod komodu a uviděl, jak se něco třpytilo na podlaze. Byly to střepy. Musela to rozbít…

 Nervózně jsem si rukou projel vlasy a snažil se uklidnit. V mém domě byla fotografie dítěte, které mi bylo neskutečně podobné, a jak se zdálo, kvůli tomu Eli rozbila vázu i s rámečky na fotky. Bylo mi zle. Ani jsem nechtěl vědět, co jí muselo proběhnout hlavou, když tím vším třískala o zem. Nejhorší na tom všem bylo, že musela mít pravděpodobně na mě vztek, a já jsem nevěděl zhola nic.

 Přišel jsem do koupelny, kterou jsme měli vedle ložnice, a všiml jsem si, že tu chyběl její kartáček na zuby, hřeben a další věci. V ložnici jsem otevřel její skříň a nahlédl do šuplíků. Většina spodního prádla byla pryč a pak její velká cestovní taška chyběla. Z mého šoku se pomalu stávala nenávist. Sbalila si věci a mně tu nechala jenom tu fotku. Proto na mě nečekala. Byla na mě naštvaná, ale já jsem neměl ani tušení o tom, co se stalo.

 Přišel jsem do  obýváku, zvedl telefon a vytočil číslo jejího manažera. Bylo něco kolem půl desáté večer, takže jestli někde nebyl s Emily, musel být doma. Nebo aspoň jsem v to doufal.

„Halo?“ ozval se mužský hlas do telefonu.

„Davide, tady Jared.“ Ohlásil jsem se ne příliš přátelsky.

„Nazdar, co je?“ nasadil ten tón Jsem v pohodě. „Už jsi doma?“

„Jo, ale Elizabeth není. Nevíš, kde je?“ zeptal jsem se přímo.

„Tak to nevím. Naposledy jsem ji viděl na jednom večírku, kde jsme byli, a pak z tama najednou zmizela s Michaelem.“

„A kdy jste tam byli?“ zeptal jsem se hned.

„Před včerejškem. Ani nevím, co to bylo. Najednou odněkud přišla totálně bledá a pak šla za Michael. Něco mu řekla a ten ji hned odvedl pryč. Byla docela roztěkaná a já jsem ani nevěděl, co mám říct ostatním, když odtamtud utekla. A hádej, co? Tohle zase rozjelo pomluvy, že s ním něco má.“ Odpověděl ne moc nadšeně.

„Fajn. Zjistím, co s ní je, a pak dám vědět. Díky.“

 Zavěsil jsem a hned si v seznamu nalistoval Michaelovo číslo. Jako vždycky to zvedl personál.

„Residence Jacksonových, přejete si?“ ozval se nějaký chlápek do telefonu.

„Jared Leto, potřebuju nutně mluvit s Michaelem.“ Řekl jsem stroze.

„Vydržte moment…“

 Chvíli jsem čekal, až jsem se nakonec posadil na sedačku. Když jsem se podíval na skleněné poličky naproti na zdi, chyběly tam další dekorace. Bože můj, co to provedla? Jen jsem pozoroval, kolik toho chybělo a v hlavě se mi zběsile vytvářely představy toho, jak to všechno ničila.

„Jarede, už jsi doma?“ ozval se Michael v telefonu.

„Jo, přijel jsem asi před hodinou.“ Odpověděl jsem vyčerpaný tím okecáváním. Člověk přijede domů a hned jsou všichni zvědaví, jak bylo.

„A co? Jak to probíhalo? Všechno dobré?“ ptal se s viditelným zájmem.

„Jo, jo, hele poslouchej.“ Odbyl jsem ho. „Elizabeth není doma a pár jejích věcí tu chybí. Co se stalo na tom večírku?“

„Upřímně, nevím toho o nic víc, než ty.“ Odpověděl najednou starostlivě. „Povídal jsem si s jedním známým a ona za mnou došla hrozně roztěkaná a prosila mě, abych ji odvezl pryč.“

„A odkud přišla? S kým byla?“ ptal jsem se hned.

„To já právě nevím.“ Povzdechl si. „Přivezl jsem ji ke mně domů a snažil jsem se z ní něco dostat, ale ona neřekla ani slovo. Byla úplně rozhozená, zmatená, tak jsem ji nechal u mě přespat. Nakonec mě ještě probudilo to, že brečela.“

„Zeptal ses jí, proč brečela?“

„Ne, dal jsem si polštář přes hlavu a spal dál.“ Řekl ironicky Michael. „Jasně, že jsem se jí ptal. Jenom vrtěla hlavou a neřekla ani slovo. Navrhl jsem jí, aby u mě počkala, dokud se nevrátíš, ale ona trvala na tom, že musí jet domů.“ Odmlčel se. „Takže je pryč?“ zeptal se opatrně.

„Jo.“ Odpověděl jsem otráveně. „Do prdele. Ona si tu rozbije polovinu věcí, pak se sbalí a uteče.“ Řekl jsem naštvaně.

„Bože…“ odpověděl Michael ustaraně. „Fakt bych ti rád pomohl, ale nevím vůbec nic. Volal jsem k vám domů ještě dneska odpoledne, ale nikdo to nezvedal. Nenapadlo by mě, že by utekla.“

„Jasně. Díky za info. Kdyby něco, tak ti ještě zavolám. Ahoj.“

 Zavěsil jsem, vstal ze sedačky a šel zpátky do ložnice.

 Znovu jsem zkoumal fotku toho malého chlapce a v duchu prosil toho nahoře, aby mé domněnky nebyly pravdivé. Tohle přece nemohla být pravda…