Nejdřív jsem si myslela, že to bude zábava. Navštěvovat jiné státy, země, poznávat zahraniční kulturu, a při tom makat na své popularitě a kariéře na podiu, jako přeskokan slavného Michaela Jacksona. Jenže…
Pravda byla taková, že to bylo náročnější, než jsem čekala. Vzhledem k tomu, že jsme pořád přejížděli z hotelu do hotelu, přestupovali z letadla do letadla, tak jsem se nehorázně těšila domů. A když jsem byla doma, byla jsem tam sama. Thirty Seconds To Mars měli taky pořád turné a naše dny volna se málokdy shodly.
A právě proto jsem si teď maximálně užívala dny, kdy jsem měla Jareda doma. Byla jsem stejná, jako když jsme spolu začínali chodit. Pokaždé, když byla možnost, jsem ho líbala na pusu, na tvář, tulila jsem se k němu a snažila mu dopřát všechno, co měl rád. Klid, vegetariánské specialitky, se kterými mi sem tam pomohl, a co bylo potřeba vyřídit, tak jsem se to snažila udělat já.
Jednou, když jsem si před spaním čistila zuby, za mnou přišel do koupelny tiše jako kocour. Hleděla jsem si svého, dokud ke mně nepřistoupil zezadu a neobjal mě kolem pasu. Urychleně jsem si vypláchla pusu a narovnala se.
„Zítra zase pryč.“ Povzdechnul si.
„Měl bys jít brzy spát, ať nejsi unavený.“
Utřela jsem si pusu do malého ručníku a odložila ho vedle umyvadla, když mi Jared odhrnul vlasy stranou a začal mě líbat na pravou stranu krku.
„Mě se nechce jít spát.“ Odpověděl.
Otočila jsem se k němu čelem, objala ho kolem krku a přitáhla si ho k polibku. Cítit ho tak blizoučko u sebe, mě nutilo ho nepustit ani na vteřinu. Objala jsem ho, hlavu si položila na jeho pravé rameno a spokojeně zavřela oči. Tady jsem byla doma, v jeho objetí. Jeho rty jsem opět ucítila na krku. Nevěděla jsem, jestli mě chtěl jen líbat, nebo jestli mě přesvědčoval.
„Mě se chce docela spát.“ Oznámila jsem opatrně.
Ani na chvilku zaváhal a hned mě zvedl do náruče a odnesl do ložnice. Položil mě na postel a pečlivě mě přikryl, jako bych byla malé dítě. Políbil mě na čelo a pohladil po vlasech.
„Tak spi, lásko. Jdu ještě dobalit věci.“
Pak odešel. Byla jsem trochu zmatená, když si mě jen tak uložil ke spánku a nic neřekl. Možná, že chtěl trochu něžností, ale proč to jen tak zavrhl? Zamračila jsem se a otočila se na bok. Celých těch pár dní, co jsme spolu doma, nějak málo mluvil. Jako by ho něco trápilo. Neudělala jsem zase něco špatně?
Když jsem se probrala a namátkou se podívala na budík, bylo šest hodin ráno. A vedle mě už nikdo nespal. Malátně jsem vstala z postele a šla se podívat do vstupní haly. Kufry byly pryč. Jared odjel. Ani se nerozloučil… Zalezla jsem zpátky do vyhřáté postele a snažila se ještě na chvíli usnout. Naběhla mi husí kůže, když se mi v mysli usazovala myšlenka, že jsem zase něco provedla, a on už se ani neobtěžoval mi o tom říct…
-----------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------
„Poslední dobou se s nikým nechtěl bavit.“
Vyprávěla vychovatelka, když jsem šla za ní na dvůr za domem. Naděje pomalinku nabývala na kráse. Díky naší známé podpoře, se o Naději začaly zajímat i místní firmy, ať už na nábytek, nebo obchody. Dostávali dary ať už v podobě finanční, nebo nové postýlky a vybavení pro děti. Paní vychovatelka si vychvalovala spolupráci s nedalekou školou, kde děti navrhly plakáty na podporu dětského domova. Tyto plakáty byly vylepené na zastávkách, v supermarketech a u nich byly připevněny boxy, do kterých byly dávány peníze.
Ale bylo tu něco, co bylo špatně. Má velká absence a start mé kariéry mi bohužel znemožnilo návštěvy. Už jsem tu nebyla asi pět měsíců a to se podepsalo na jedné smutné dušičce.
„Myslím, že posledně dělal domeček z větviček pro myšky.“
Rozhlédla jsem se a na dvoře byly snad jen čtyři děti. Ostatní byli uvnitř domova, protože se ochlazovalo s přicházejícím podzimem.
„Půjdu za ostatními a zabavím je.“ Oznámila paní vychovatelka a šla za děvčátky, které si hrály s listím.
Já jsem šla dál a ž k plotu, kde si v rohu stavěl další domečky. Vyžádala jsem si ho vidět hned po prohlídce domova. Cítila jsem se kvůli němu špatně, protože on mi byl nejbližší a vědomí, že kvůli mně se nechtěl s nikým bavit, mě skličovalo.
„Ahoj, Nicky.“
Pozdravila jsem tříletého chlapečka s modrýma očima a vlnitými blond vlásky. Měl na sobě hnědý svetr a šedé tepláčky s teniskami. Jen se na mě podíval, poznal, kdo jsem, a pak se zase pohledem vrátil k větvičkám, které měl ve svých malých rukou. Ale ne. Je na mě naštvaný? Měla jsem co dělat, abych neuronila slzu. Chudáček malý.
Přišla jsem k němu a dřepla si, abych byla co nejblíž a viděla mu do tváře. Byl opravdu šikovný. Dělal z větviček střížky, které prokládal lístečky. Jenže co mě opravdu nutilo k pláči, bylo to, že byl pořád sám. Nikdo z dětí si s ním moc nechtěl hrát, protože byl malý, nejmladší a skoro se s nimi ani nebavil. Musela jsem hodně mrkat, abych rozehnala slzy.
„Paní vychovatelka mi říkala, že tu stavíš domečky pro myšky. Je to tak?“
Malý Nicky jen pokýval hlavou a dál lámal větvičky a skládal je do stříšky.
„Moc mě mrzí, že jsem nemohla přijet dřív. Měla jsem moc práce, víš?“ pohladila jsem ho po vláskách.
„Ty už mě nemáš ráda?“ promluvil ke mně se skloněnou tváří.
„Jistě, že mám.“ Odpověděla jsem hned s velkým šokem. Jak si může něco takového myslet? „Chtěla jsem tě vidět dřív, ale nešlo to.“ Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvářičku. „Příště se polepším, slibuju.“
Ale on jen pustil větvičky, vstal a utíkal ode mě pryč za vychovatelkou. Jenom jsem postřehla, že ji tahal za ruku, protože potřeboval na záchod. Ale na mě se už nepodíval. Bylo mi jasné, že už za mnou na dvůr nepřijde.
O chvíli později jsem se odvážila přijít za zástupkyní ředitele, paní Reymondovou, abych jí řekla, co bych chtěla udělat. Bylo mi jasné, že paní zástupkyně nesedí celý den v kanceláři, a že taky pracuje s dětmi, tudíž, by mi mohla pomoct. Ale opak byl pravdou.
„Vážíme si toho, opravdu. Ani nevíte, jak mě těší, že máte o Nickyho zájem.“ Promlouvala klidným hlasem, při čemž si na stole rovnala výkresy od dětí. „Ale bohužel to nepůjde tak, jak byste si mohla představovat. Nicky je nejmladší, má největší šanci najít novou rodinu.“ Vstala od stolu a přešla k oknu. „Vzhledem k Vaší práci a probíhajícímu turné, by adopce nepřipadala v úvahu. Pak si nejsem jistá tím, že byste měla Nickyho vychovávat sama.“
„Ale s Jaredem jsme manže…“ přerušila jsem ji, ale ona zase přerušila mě.
„Ano, já vím, ale bylo by lepší, kdyby chlapec přišel do úplné rodiny. Ne, aby přišel tam, kde figurují dva muži, kteří se o Vás starají.“ Tímhle musela narážet na Davida. Jak si, sakra, mohla myslet, že mám něco Vairem?
„Nemám poměr s nikým jiným, než s mým mužem.“ Zdůraznila jsem. Tohle byl vrchol.
„To nedokazujte mě.“ Uzavřela tohle téma a opět se posadila za svůj stůl. „Tak či tak, byste prošla inspekcí od sociálky, aby zjistili, že u Vás může žít malé dítě. Tenhle proces by trval i měsíce, a mezi tím, už by Nicky mohl dávno bydlet v nové rodině.“
„Práce se dá vždycky přerušit. Není problém pro Nickyho zabezpečit to, co bude potřebovat.“ Hájila jsem se.
Jenže zástupkyně na mě vrhla skeptický pohled. „V prvé řadě uvažte, jestli je adopce opravdu vhodná.“
--------------------------------------------------------------------
Nepamatuju si, kdy jsem byla tak nasraná, jako teď. Nechtěli mi dát Nickyho. V hlavě jsem si dokola přemítala ten rozhovor mezi mnou a zástupkyní, a nemohla uvěřit tomu, co jsem slyšela. Ta baba mě normálně odsoudila jako celebritu. Bylo jí úplně jedno, jestli jsme s Jaredem manželé, a jestli nám vztah funguje víc než dobře. Prostě jen spoléhala na ty pomluvy, které šířily bulváry, a tím to končilo. Zaslechla jsem troubení za mnou a já zjistila, že už mám zelenou na semaforu. Zařadila jsem, a hned se rozjela dál. Musela jsem jet domů a chystat se na další koncerty.
-------------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------------
„Poslouchej a není to docela blbý nápad?“ zeptal se David. „Vždyť o tom nic nevíš, jak vychovávat dítě.“
„Ale já ho mám ráda.“ Odpověděla jsem. „Když něco chceš, musíš pro to něco udělat. A já bych neváhala kvůli tomu zrušit mou dráhu předskokana.“
Seděli jsme v šatně a kecali, zatím co mi Michaelova maskérka Karen Faye tupírovala vlasy. Měla tu tendenci mi dělat komplet všechno, a tentokrát jsem byla ráda, že jsem si aspoň mohla udělat sama oční linky. A David seděl vedle kosmetického stolku a hleděl na mě, jak se při tak vážném rozhovoru můžu soustředit.
„Poslouchej, teď si něco málo vydělej a pak si o něčem takovém vykládej.“ Poučoval mě. „Tohle je to, co jsi chtěla celou dobu. Být zpěvačkou, trošku konkurovat Jaredovi a dokázat mu, že něco zvládneš sama. Na takové věci, jako je adopce, je dost brzy.“
„Jasně.“ Odpověděla jsem naštvaně a znovu zapracovala štětečkem, abych doladila tah na očním víčku. „Teď mi řekni, jestli ti něco říká jméno Anna Reymondová?“
„Myslím, že jsem s ní krátce po Novém roku vymetl pár barů…“ Vzpomínal. „..a pořádně rozhýbal její..“ nedopověděl, protože jsem takzvaně vypěnila.
„Bože, ty jsi takový pitomec!“ rozčílila jsem se.
Vstala jsem ze židle, omluvila se Karen a poslala ji pryč ze šatny. Když odešla, pořádně jsem bouchla Davida do hrudi.
„Proč jsi musel spát s každou ženou v Los Angeles?“ zvýšila jsem hlas. „To kvůli tobě mi nechce dát Nickyho!“
„Jak jsem měl vědět, že dělá v tom domově, a že si ty jednoho dne budeš chtít adoptovat nějakého malého kluka?“ obhajoval se. „A vůbec, vykašli se nato!“ Vstal ze své židle, popadl hřeben a sám mi začal česat vlasy. Nijak nebyl šetrný, pěkně mě škubal. „Jestli je tak malý, tak už má beztak čekací list plný rodin, které o něj mají zájem. Myslíš si, že si ho budou ptát, jestli chce být s nějakou ženou, která zpívá o tom, jak žila v zemi bohů a monster, kde čekala, až jí někdo pořádně roztáhne nohy?“ zeptal se vztekle.
Když byl hotový s mými vlasy, hodil hřeben na stolek, otočil se ke speciálnímu kufříku a vyndal z něj mikrofon. Vrazil mi ho do ruky a naposledy se na mě podíval do zrcadla před námi.
„Já sám nejsem kvůli Emily pyšný na to, co jsem dřív dělal. Ale je to minulost, a už s tím nic nemůžu dělat.“ Odmlčel se. „Ty se teď soustřeď na to, co máš dělat. Máš podepsanou smlouvu, a jestli ji nedodržíš, tak nic nedostaneš.“
Na dveře maskérny někdo zaklepal a dovnitř vstoupil organizátor. „Slečno Del Rey, už je čas jít.“
---------------------------------------------------------------
Zmožená vším tím tlakem jsem poslechla, a jako tělo bez duše jsem šla zákulisím k podiu. David šel za mnou, jako vždycky, aby mě případně vyhecoval k dobrému výkonu. Tohle byl první koncert v Austrálii. Možná, že o mě v Japonsku nic nevěděli, ale i tak mě přivítali s potleskem jako umělkyni. Jenže Austrálie už byla někde jinde. Tam znali Jareda, tam znali Michaela. A znali i mě.
Už nějakou dobu běžel v radiových stanicích můj první song Spender, kde jsem sice jen zpívala refrén, ale byl chytlavý a celkově to mělo nádech do hip hopu, který si pomalu ale jistě probojovával svou cestu nahoru. Teď to bude poprvé, co ho předvedu naživo spolu s rapperem Smilerem. Šikovný afro-Američan, který se ke mně sem tam připojí na vystoupení.
Byla jsem nervózní, protože mě lidi znali čím dál víc. S Davidem jsme se dohodli, že až odehraju všechny songy na dráze předskokana, teprve vyjde mé album. Ale žádné songy se nebudou prodávat zvlášť. Chtěli jsme nalákat co nejvíc lidí na koncerty, a taky budoucí fanoušky.
Vyšla jsem na podium, které bylo ve tmě. A já začala zpívat, při čemž se hned spustila nahrávka bez hlasového záznamu.
The minute you walked in the joint
I could see you were a man of distinction, a real big spender
Good lookin’, so refined
Say, wouldn’t you like to know what’s goin’ on
A tak jsem zahájila své vystoupení. Hned za mnou přišel Smiler a pěkně to se mnou rozjel. Davy plného Olympic Park Stadium začaly skákat a šílet.
-------------------------------------------------------------------------
Když jsem předvedla pět songů, přišla jsem zpátky do zákulisí a minula se s tanečníky. Mezi nimi stál Michael s jeho manažerem Frankem, a oba mě sledovali, jak přicházím z podia. Frank uznale pokýval hlavou, když viděl, jak jsem za sebou nechala pěkně rozdováděné publikum pětačtyřiceti tisíc lidí.
„Skvělé.“ Řekl Frank. „Možná, že si velmi brzy střihnete duet, co?“ podíval se na Michaela.
Jenže ten nic neříkal. Na první pohled vypadal plně soustředěný na svoji nadcházející show, ale když se podíval na mě z očí mu doslova vyzařovala nenávist. Radši jsem nic neříkala a šla za Claire, která stála kousek za nimi, a sní jsem šla pak zpátky do šatny. Do háje. Proč se na mě Michael tak hnusně díval?
Když jsem se oblékala do civilu a rozčesávala si vlasy, zatím co Claire mi balila kosmetiku, přemýšlela jsem, co se mohlo stát. Nejdřív mě opustí Jared bez jediného slova, a teď je zase na mě naštvaný Michael… Co se, sakra, děje?!
2024 ©