16.díl - You can't suppress the fire...

„Mohl bys mi to zopakovat? Asi jsem dobře neslyšel.“

 Řekl jsem do telefonu, když jsem si skicoval návrh pódia a ramenem si přidržoval telefon u ucha.

„Říkám, že se budeme domlouvat na turné!“ zopakoval mi můj manažer Frank. „Zítra se sejdeme s jejím manažerem.“

„Děláš si ze mě srandu?“ odložil jsem tužku a skicák na pracovní stůl před sebou. „Tohle bych nečekal ani ve snu.“

„A kdo jo?“ zeptal se ne moc nadšeně Frank. „Podle mě z toho beztak sejde.“

„No já jsem zvědavý… Fajn, tak se uvidíme zítra.“

 Zavěsil jsem a zadumaně jsem hleděl na návrhy před sebou. Mimo mé náčrty pódia jsem měl ještě nakreslené kostýmy, které ještě budu muset prokonzultovat s mým kostymérem Michaele Bushem. Měl jsem toho všeho až nad hlavu, a aby toho nebylo málo, zdá se, že mi bude dělat předskokana Elizabeth!

 Ne, že bych měl z toho radost, nebo že by mě to vytočilo, ale po tom, co jsem viděl v klubu, mě ta myšlenka nijak netěšila. … Jistě, Jared to navrhl jako první, ale v žádném případě jsem se k tomu nijak nevyjádřil. Radši. A teď už to je skoro dohodnuté! Prohrábl jsem si vlasy a jen si povzdechnul. Co dalšího mě ještě čeká?

--------------------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------------------

No to snad ne?! To bylo to první, co mě napadlo, když jsem zahlédl mezi lidmi Davida Vaira, jak si pyšně vede za ruku Emily a všem, kteří s ním chtěli mluvit, ji představoval jako svoji přítelkyni. Fajn! Skončila jsi u mě!... Proč on? Naříkal jsem v duchu jako nějaký malý kluk, za to tvář jsem měl kamennou. Momentálně byla moje nálada na bodu mrazu, a to jsem ještě netušil, jak budu reagovat na Elizabeth, až ji znovu uvidím.

 Hemžilo se to tady hodně lidmi, a pár fotografy a kameramany, novináři, a nevím, kým ještě. Byla to tisková konference, na které bylo ohlášeno moje první sólové světové turné na podporu alba Bad. A samozřejmě byla zmíněna Lana Del Rey.

 Před tím, než jsem měl svůj proslov a vůbec před zahájením konference, jsem s ní nepromluvil ani slovo. Jistě, že jsem k tomu měl šanci, ale snažil jsem se naopak maximálně věnovat všem ostatním, kteří se mnou chtěli mluvit. A až jsem se postavil ke stěně sponzorů, aby si mě vyfotili, ji ke mně popostrčil Frank. Ten mizera s ní neměl žádný problém. Beztak ho nějak oblbla svou vypočítavostí, šarmem a … svůdností, dravostí, svýma divokýma očima…Dost! Ačkoliv jsem nechtěl, opět jsem si vybavil, jak mě přišpendlila ke dveřím své šatny tehdy na focení. Zatřepal jsem hlavou, abych se z toho dostal.

„Pane Jacksone, kdybyste se postavil blíž k Laně, prosím.“ Řekl jeden fotograf.

„Zapózujte nějak.“ Chtěl po nás druhý fotograf.

 Elizabeth se s tím moc nepárala. Přistoupila ke mně, objala mě kolem pasu a já ji taky, aby se neřeklo. Smršť blesků a zvuků závěrek byla slyšet několikrát a dlouho za sebou, a před námi se jenom blýskalo.

„Pořád jsi uražený?“ zeptala se tiše.

„Uražený?“ divil jsem se pod svými slunečními brýlemi Ray Ban.

„Nedělej se, Miku. Viděla jsem tě, jak ses na mě tehdy díval.“ Vysvětlila tlumeným, ale smutným hlasem. „Nechci kolem tebe chodit jako kolem vzteklého psa.“

„Já nejsem vzteklý.“ Řekl jsem klidným hlasem. „Prostě mě to… pobouřilo.“

„Měl by sis zvyknout.“

 Její ruka sjela rychle o hodně níž, až mi zmáčkla zadek a pak zase svoji ruku vrátila zpátky. Nemálo lidí si toho všimlo a na rtech jim hned byly vidět vědoucí úsměvy. Nevěděl jsem, jestli to udělala, protože se předváděla, nebo jestli mě chtěla trochu popostrčit, abych se s ní víc bavil.

„Nevím, jestli chci.“ Odpověděl jsem o něco naštvaněji. Co si to dovoluje?

„Jsi Jaredův kamarád, nechci, abyste se kvůli mně hádali, nebo něco podobného.“ Řekla s viditelnými obavami.

„Děkujeme, pánové.“

 Dvěma slovy jsem ukončil focení, čapnul Elizabeth za ruku a nenuceným tempem jsem ji táhl pryč. Tentokrát jsem to byl já, kdo měl navrch.

 Zatáhnul jsem ji někam úplně mimo konferenční sál. Byl to malý salónek, kde bylo občerstvení pro nás interprety, manažery a tak podobně. Zkrátka pro lidi, kteří pro nás pracovali a pro nás. Byl tu švédský stůl s horou jídla, malý kávovar, pití, fixy na podpisy a další spousta věcí.

 Byla mým chováním docela vyvedená z míry, což mě udivovalo. Většinou by čekala, co ze mě vypadne, ale rozhodně by se netvářila tak nevinně a trochu bázlivě jako teď. Něco se s ní muselo stát, ale to nezměnilo můj účel si s ní promluvit.

„Tak poslouchej.“ Řekl jsem, při čemž jsem si sundal brýle. Pěkně z očí do očí. „S Jaredem bych se v žádném případě nehádal kvůli ženám, a zvlášť pak kvůli tobě!“ přitvrdil jsem. „On se od začátku bál, co se s tebou stane, až do toho skočíš. Až budeš slavná a mít vlastní život hvězdy, svou vlastní kariéru. On je ten jediný, kdo má právo si o tebe dělat největší starosti, a TY nechceš, abych JÁ na tebe nebyl naštvaný?“ odmlčel jsem se. „Předváděla ses tam jako nějaká holka u tyče, a teď chceš, abych nebyl uražený? Byl jsem u vás na grilování, seznámil mě s tebou tvůj manžel, a ty po mě chceš, aby mi bylo jedno, jak se před ostatními chováš?“

 Elizabeth jen stála přede mnou jako přikovaná a hleděla mi do očí, jako bych jí právě sebral oblíbenou hračku. Teď měla ona šanci, aby se k tomu nějak vyjádřila. Pak jen sklopila zrak a pokrčila rameny.

„Nemusíš mě s sebou brát, jestli se ti hnusím.“ Řekla smířeně.

„Co ti na to řekl Jared?“ zeptal jsem se.

„Na Gods And Monsters?“ odmlčela se. „Co by? Nelíbilo se mu to, i když to neviděl.“

 Věnoval jsem jí ten pohled Neříkej. Nijak mě to nepřekvapilo.

„Ale nepohádali jsme se.“ Pokračovala. „Jen jsme si stanovili hranice, co a jak bude, a bylo.“

„My dva musíme mít taky hranice Elizabeth.“ Zdůraznil jsem. „Hlavně pro tebe budou dána pravidla. Jsi můj předskokan a já nechci žádné skandální představení na MÝCH koncertech. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Jooo.“ Odpověděla otráveně.

„Fajn.“ Uklidnil jsem se.

 Někdo náhle zaklepal na dveře. Elizabeth jen na mě mrkla, jako by čekala na můj pokyn.

„Dále!“ zavolal jsem.

 Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila žena se zrzavými vlasy. Matně jsem si pamatoval její jméno, ale od pohledu jsem ji znal. Jak že se to jmenovala? Claire?

„Omlouvám se, ale budeme muset za chvíli jet.“ Oznámila příjemným hlasem a jemně se na nás oba usmála.

„Dobře. Za chvíli přijdu.“ Odpověděla Elizabeth.

„Počkám před salonkem, jo?“ řekla a hned zase odešla.

 Pohledem jsem se vrátil zpátky k Elizabeth a povzdechl si. Jak jsem byl rád, že jsem jí konečně řekl, co jsem si myslel od té noci v klubu.

„To byla Claire.“ Vysvětlila. „Pojede se mnou a s Davidem. Je něco jako moje vychovatelka. Říká mi, jak mám mluvit s tiskem, jaký styl by mi slušel a tak… A k tomu vystoupení v klubu se nijak nevyjádřila, takže mám u ní vroubek.“ Pousmála se.

„Nedivím se jí.“ Odpověděl jsem taky s menším úsměvem.

„Někdy mi přijde, že se až moc zajímá o Jareda. Ne, že by se na něj vyptávala pořád, ale mám takový zvláštní pocit, když se o něm s ní bavím… Nevím proč.“ Svěřila se mi.

„Zdá se mi, že by se o muže moc nezajímala.“ Odpověděl jsem. „Spíš jen o svou práci.“

„Pak jsem našla tu pravou.“ Mrkla na mě, otočila se a šla ke dveřím. „Uvidíme se na zkoušce.“ Řekla na rozloučenou.

--------------------------------------------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------------------------------------- 

 Vrtalo mi hlavou, jak to asi musí u Elizabeth doma vypadat. Možná, že jsem jí věřil, že ten průšvih s Gods and Monters u svého manžela vyžehlila. Ale měl jsem podezření, že o Jaredovi mluvila až s příliš velkou nadsázkou.  Byl jsem si jistý, že se mu to vystoupení nelíbilo, ale to, jak podala Elizabeth jejich rozhovor, se mi nijak nezamlouvalo.  

 Měl jsem podezření, že se jejich jiskra začínala vytrácet. Nikdy mi nebylo tak smutno, jako když jsem viděl oba své kamarády, manžele, jak si dělají jeden o druhého starosti, a při tom se mezi nimi vytrácelo to, co tak dlouho budovali. Dlouho co spolu tvořili a budovali, se ztrácelo s velkou rychlostí. A já byl ten, kdo to sledoval v přímém přenosu. Musel jsem něco udělat.

------------------------------------------------------------------------------------------- 

„Chtělo by to jemnou píseň Něco, co by se líbilo ostatním, co si snadno zapamatují.“ Navrhl jsem.

„Ne.“ Přerušil mě rázný ženský hlas.

 Claire Parkerová se kolem ochomýtala jako nebezpečný dravec. Nikdy jsem nevěděl, kde je, a kdy přijde.  Stejný pocit, jsem viděl i u Elizabeth. Viděl jsem na ní, že byla kvůli Claire nejistá, jako by byla její přísná vychovatelka. Slečna Parkerová měla ten dar srovnat si velmi rychle pořádek u ostatních, a hlavně respekt. 

„Tak co teda?“ zeptala se Elizabeth, když stála na pódiu u stojanu s mikrofonem.

„Nechceme přece lidi uspat. Chceme je rozproudit, nebo ne?“ podotkla Claire, když přišla za mnou.

„Začátek by měl být jemný, pak ať si hraje, co bude chtít.“ Odpověděl jsem tak, aby to slyšela i Elizabeth na podiu před námi.

„Proboha, je to její vystoupen, ať si hraje, co chce!“

 Ozval se David Vaire, který seděl na jedné z velkých beden pro velké repro bedny. Tahle generální zkouška byla už tak dost náročná, protože byl konec srpna a teploty byly vyčerpávající a vysoké. A k tomu ještě blížící se bouře mezi mnou a tady slečnou Claire Parkerovou. Byl jsem vděčný Bohu, že tu nebyla Emily. Už tak jsem toho měl dost.

„Díky, Dave!“ Pokývla mu uznale Elizabeth a odešla z podia.

„Je to Vaše, pane Jacksone.“ Řekla Claire a šla spolu s Davidem za Elizabeth.

--------------------------------------------------------------------------------------------

------------------------------------------------------------------------------------------- 

„Pojede Emily s tebou?“ ptal jsem se, když jsme seděli u Elizabeth doma na terase a sledovali, jak se kostky ledu rozpouštěly v pomerančové limonádě.

„Proč? Libí se ti?“ pousmála se na mě. Ona to ví..

„Proč se ptáš, když to víš?“ zeptal jsem se monotónně.

„Je to na tobě vidět.“ Odpověděla. „Nepojede se mnou.“ Natáhla pro sklenici a napila se. „Pojede s Davidem.“

 Jistě… Nijak mě to nepřekvapovalo. Ať už ti dva byli spolu jakkoliv dlouho, stále jsem doufal, že se stane nějaký zázrak. Že se něco změní, a že bude se mnou. Kéž by…

„Ti dva jsou neskuteční.“ Pokračovala Elizabeth. „Jsou jako oheň a voda. Dva protiklady a přes to jsou spolu… Zajímavé, že?“

„A kdo je kdo?“ zeptal jsem se ze zvědavosti.

„David je jednoznačně oheň. A Emily…“ na chvíli si zamyslela. „Vodu můžeš trochu potlačit, ale oheň ne.“ povzdechla si. „Bože, dala bych si cigaretu.“

„Proč si ji nedáš?“ napil jsem se.

„Slíbila jsem Jaredovi, že to omezím.“

„Vždyť tu není.“ Popíchl jsem ji.

„Nebyl by rád.“ Koukla na mě a pak mě strčila do ramene. „A nebyl by rád, že mě k tomu nabádáš.“ Pousmála se.

 Teď to byla ona. Stará dobrá Elizabeth, kterou jsem znal. Představoval jsem si, jak asi bude to turné probíhat, když budeme jezdit spolu. Bude Jared rád, že si ji vezmu pod svá křídla? A podaří se mi to vůbec, když měla kolem sebe Davida a Claire? Netušil jsem, co byli ti lidé zač, které kolem sebe měla. Věděl jsem však jistě, že byla úplně jiná, když byla se mnou, a když byla s nimi. Nebo možná byla pořád stejná, a my ostatní to neviděli.

„Připadá mi, že se s Jaredem od sebe vzdalujeme. Není to směšné?“ zamyslela se. „On je na turné… Já teď pojedu s tebou na turné… Je toho nějak moc.“

„Každý začátek je nějaký.“ Řekl jsem klidně. „Můžeš být ráda, že on má aspoň pochopení, protože dělá to samé.“

„Jo…“ pokývala hlavou. „To on má.“