1.díl - Party

 Byli jsme do sebe zavěšení, smáli se jako blázni a ne zrovna pevným krokem jsme šli k hlavním dveřím. Byl to jeden z těch první jarních večírků, a právě proto, že byl jedním z prvních, se taky nesl v duchu velkého mejdanu, neskutečně velkého množství občerstvení, zábavy, tance, pití, a taky, když se to někomu podařilo, shazování ostatních do bazénu.

 Můj dobrý kamarád Jared byl hostitel. Pokud znáte ten příběh od Francise Scotta Fitzgeralda, tak právě Jared dokázal pořádat večírky jako Gatsby. Všude sranda, smích a nebyla ani šance, že byste se nudili. Uměl všechno dobře vybrat, včetně hostů. Znal jsem tam snad každého a se všemi se dobře bavil, což se mi nestává, že bych se stihl věnovat všem. Jsem spíš plachý typ, který si najde někoho, koho dobře zná, a je schopný s tím člověkem strávit i celý večer. Ale dneska to tak nebylo. Možná, že mě k tomu povzbudilo i to pití, ale dával jsem si jen po troškách bílého vína, a jak večer postupoval, tím víc jsem byl v náladě.

„Musíš přijet, až tu bude míň lidí. Skoro jsem na tebe neměl čas.“ řekl Jared, když mě vyprovázel ke dveřím. „Snad ses dobře bavil?“

„Jo,“ odpověděl jsem nadšeně, „akorát jsem neviděl tvou ženu. Moc ji ode mě pozdravuj.“

„Neviděl jsi ji, protože jsi ji ještě ani jednou neviděl.“ zasmál se Jared.

 Otevřel jsem dveře a hned mě probral čerstvý vzduch kalifornské jarní noci. A já jsem začínal cítit, jak mi to víno zraje v žaludku.

„Příště tě pozvu já a možná si půjčím to pravidlo: shazovat do bazénu jen opilé.“ zasmál jsem se.

 Vyšel jsem na kamenné schody, které vedly k velkým garážím, a kde parkovaly naleštěné auta všech hostů. Trochu jsem to nedomyslel, když jsem vypil první sklenku, protože jsem si říkal, že pít nebudu a tudíž jsem cestou sem řídil sám. Jsi fakt chytrý, Miku! pomyslel jsem si.

„Vážně nechceš, aby tě někdo odvezl? Můžeš si pak pro auto někoho poslat!“ volal na mě od dveří Jared.

„Ne, to je dobrý. Mám to kousek odsud, tak snad mě nechytnou,“ odpověděl jsem, „ zítra si zavoláme. Ahoj!“

 Jared za sebou zavřel dveře a tím tak utlumil hlasitou hudbu, která se ozývala zevnitř. Nevím, jak jsem se dostal z těch schodů, ale zřejmě toho měl můj žaludek dost a během pár sekund se mi za to pití odvděčil. Rychle jsem doběhl za nejbližší keř, a začal zvracet. Modlil jsem se, aby poblíž nikdo nebyl, protože co bylo horší, než tahle trapná situace, bylo to, že jsem nazvracel někomu do auta.

--------------------------------------------------------- 

„Ahoj, prosím tě, něco bych k tobě měl…“

 Jen co jsem se ráno dal dohromady po dlouhé noci, jel jsem do studia, abych pracoval s Quincym na písni. Dneska budeme nahrávat bicí pro Bad a jak je to pro mě zvykem, chci být u všeho. Jen co jsem vysedl z auta, dospěl jsem k názoru, že bych měl Jaredovi říct, co se stalo i když jsem ani náhodou nechtěl.

„Poslouchám.“ odpověděl Jared.

„Včera jak jsem se dostal na čerstvý vzduch, tak se mi udělalo trochu zle a … někomu jsem pozvracel auto.“ vyprávěl jsem červený až za ušima, „spíš do auta. Byl to červený sporťák, kabriolet.“

„Jo, někdo si tuhle ráno stěžoval.“ odpověděl pobaveně Jared. Však se mi směj, blbečku!

„Mohl bys mi říct, čí to auto bylo? Je mi to fakt trapné a chtěl bych se omluvit.“

„Hele, neřeš to. Kdybys byl někde v klubu a stalo by se to tvému autu, myslíš, že by ten člověk chtěl zjišťovat, čí to auto bylo? Ne, většina lidí by na to nejradši zapomněla.“ opověděl Jared a neodpustil si otázku: „A kde vůbec jsi, že mluvíš tak potichu?“

„Ve studiu,“ řekl jsem, „kde jinde bych byl? Já nemám na rozdíl od tebe album hotové.“

„Že mě to nepřekvapuje,“ zasmál se Jared, „beztak sis někam zalezl, aby nikdo neslyšel o tvé vášni pro víno, co?“

„Když mi neřekneš, čí to auto je, tak to budeš žehlit za mě. Je mi to jedno.“ usmál jsem se škodolibě.

„V tomhle případě to budu žehlit rád a klidně celý týden.“ odpověděl Jared víc než nadšeně.

 Beztak to auto patří nějaké ženské, říkal jsem si v duchu, protože nikdo jiný neuměl tak dobře lichotit ženám, jako on. Nikdy jsem nevěděl, jak to dělá, protože kdy jsme někde byli oba dva, já jsem neřekl ani slovo a hned na mě holky letěly, zatím co on pak řekl jedno pitomé slovo, a když ty holky uslyšely jeho hlas, ve vteřině jsem byl sám, a to je Jared ženatý asi tři roky a pořád na něj baby letí. Playboy jeden!

„Jak chceš. Musím pracovat, tak zatím ahoj.“

„Měj se, Miku.“

-------------------------------------------------------------- 

 Když jsem pak s Quincym a Brucem procházel všechny kompozice, vrtalo mi hlavou, že bych té majitelce toho auta měl poslat aspoň kytku. Bylo mi jasné, že to musela být žena, jinak by Jared nebyl tolik nadšený do omlouvání se za moji žaludeční nevolnost.

„Já bych šel na oběd, co říkáte?“

 Navrhl Quincy, když se díval na hodinky. Ne, že bych neměl hlad, ale málokdy mě od práce odláká hlad… no, většinou, ne vždycky.

„Mám domluvené meníčko v jedné fantastické restauraci. Přidáte se?“

„Neříkal jsi, že přijde i Suzy? Nechtěl bych vám rušit odpoledne.“ ptal se Bruce.

„Přijde, ale ona má ráda společnost.“ usmál se Quincy. „Půjdeš taky, Michaele?“

--------------------------------------------------------- 

 Seděli jsme v příjemné restauraci na zahrádce, kde se dalo pojíst i na velkém mole na jezírku. Měli tu hezký zahradní nábytek, který se spíš hodil do domácího prostředí, ale vzhledem k tomu, že tahle restaurace byla velmi klidná a celkově tvořila atmosféru rodinné vily, nebylo tomu co vytknout.

 Slečna Suzy byla moc milá. Měla modré oči a dlouhé blond vlasy, na první pohled opravdu moc hezká. Bruce si neodpustil svůj názor, že mu připomíná exmanželku jednoho ze závodníků Formule 1, a prý měla stejné jméno, ale to šlo mimo mě. Formule jsem nesledoval. A kdo taky? Jezdit neskutečně dlouho a pořád dokola.

„Plánuju jet na Barbados, dlouho jsem se jen neválela na pláži.“ povídala Suzy. „A co vy, pánové? Budete celé léto zavření ve studiu?“

 Když se podívala na mě, nevěděl jsem, co říct. Její zářivý pohled mě uváděl do rozpaků a podle mého váhání s odpovědí bylo vidět, že se mi ta holka líbí.

„No ne!“ zvolal Quincy úplně někam do pryč.

 Všichni jsme se na něj podívali, ale to už vstával od stolu a spěchal směrem ke dveřím.

„Elizabeth! Elizabeth, tady jsem!“ volal radostně.

 Odhrnul bílý vlající závěs z otevřených dvoukřídlých dveří, zatím co ten druhý ještě vlál, a já furt nevěděl, za kým to jde. Uslyšel jsem mladý hlas a smích. Takový zvláštní hlas…  jemný, ani moc vysoký, ani nízký, lehce chraplavý, opravdu jen trošičku a tak mladý, přitažlivý..

 A pak jsem ji uviděl. Měla dlouhé vlasy, jejich barva byla mezi blond a světle hnědou. A oči byly hnědé, nebo aspoň jsem to tak z dálky odhadoval. Roztomilý nos, plné rty, jemně růžová líčka a já v momentě skoro zapomněl, že naproti mně sedí nějaká Suzy…Takže Elizabeth…

„Bylas tu na obědě?“ ptal se jí Quincy.

„Jo, zrovna odcházím, musím ještě do salonu. A jak se máš?“ usmála se na něj.

 No tak Quincy, představ nás! Nervózně jsem seděl na místě a během chvilky jsem chtě nechtě musel odpovídat na otázky od Suzy. Celou tu dobu jsem pozoroval tu nádhernou ženu, jak si povídá s Quincym a ani ho nenapadlo, že by ji třeba pozval k nám ke stolu. Ty máš teda způsoby, Quincy, říkal jsem si, vždycky velký gentleman ale teď se na mě ani nepodíváš a nepředstavíš mě!

„Moc ráda jsem tě viděla.“ objala Elizabeth Quincyho.

 Paráda a je v tahu! Když se pak náš „velký“ gentleman vrátil ke stolu, věnoval jsem mu ne moc radostný pohled. Jak mám asi teď vědět, co to bylo za Elizabeth?

„Bože, ta vyrostla.“ povzdechl si s úsměvem Quincy.

„Spíš jí jen porostly vlasy,“ pousmál se Bruce, „ale září čím dál víc. Naposledy jsem ji viděl asi před rokem?“

„Znáš se s Elizabeth?“ zeptala se mě Suzy.

„Ehm, ne.“ prohodil jsem a natáhl se po sklenici s minerálkou.

„Tak tě s ní musíme seznámit, určitě by se ti líbila.“ mrkl na mě jedním okem Quincy.

 Díky! Před pěti minutami tě to nenapadlo? Jak je ten svět nespravedlivý. A odkud ji vůbec zná Bruce a Suzy?

„I když někoho má, ale to je jedno.“ zasmál se Bruce.

 Proč je to jedno? Chodí s nějakým smutným případem, nebo je vdaná, nebo co? Nestačilo mi pár vteřin, abych svůj zrak odpoutal k Elizabeth a čím víc mi její jméno znělo v hlavě, tím víc jsem chtěl o ní vědět.