2. díl - Come with me

Byl večer... jarní vánek se probojoval skrz záclony pootevřeného okna a osvěžil Georgiinu tvář, když zrovna uléhala do postele. Neustále musela myslet na ten velký skok, který by s Rachel udělala. Je pravda, že její setře bylo devatenáct a chtěla chopit život do vlastních rukou, ale George bylo šestnáct... rozum jí říkal, že prostě zůstane doma a hotovo. Ale srdce jí přímo bušilo divokostí a kdyby to šlo, hned by sedla na první letadlo a nehledě na čas, vydala by se tam okamžitě.... Nervy na dranc, jít nabo zůstat?

 „Ge? Už ses rozhodla?“

Ozvala se Rachel stojíc ve dveřích. Buď to musela přijít jako myška a nebo do toho rozmýšlení byla Georgiana trvdě zabraná. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a Rachel si k ní přisedla.

„Já jen, že už ti zbývají tři dny, abys mohla poslat tu přihlášku.“

Ge:„Budeš stát při mně? Budu potřebovat oporu, když to budu říkat rodičům.“

Rachel ji pohladila po vlasech a řekla: „Neboj. Spolu jim to řekneme. Promluvím si s panem Brookem, všechno to zvládneme.“ Usmála  se na ni.

Ge: „Tak jo.“

Rachel: „Dobrou noc.“

V jejích očích Ge viděla radost, úplně se jí rozzářily. Představa, že se za chvíli bude balit do slunné Kalifornie, jí už ani nenechávala usnout.

Ge: „Dobrou noc.“

  A za pár týdnů se dvě sestry procházely po terminálu v Los Angeles. Rachel měla v hlavě všechny organizační věci, kontakty na majitele bytu, ve kterém budou bydlet, obstarávala dopravu, kontrovala jestli jim nic nechybí, no prostě všechno si hlídala a hlavně svou mladší sestru. Ale Georga jen hleděla ven na palmy, které sledovala při jízdě v taxíku a připomínala si slova, které jí táta řekl před odjezdem.

„Drž se svého snu... Ať jsem na Tebe hrdý.“

O pět let později...

Georgiana šla za jedním pánem do studia, aby si ujasnila, jestli má šanci získat nějakou slušnou pracovní pozici. Bylo by přece nefér, kdyby po tolika letech nedostala dobrou příležitost. A konec konců, on ji zná dobře, tak proč ne?

  Přišla ke dveřím a na pět sekund se zaposlouchala, jestli je někdo uvnitř. Někoho tam slyšela, tak hezky zaklepala na dveře a...

 Ge: „Quincy?“ Pootevřela dveře a nahlédla dovnitř.

 Seděla tam Bruce Swieden a pokývl hlavou, aby šla dál. Další muž, který byl pro ni jakoby strýc. Mile rád se s ní dal vždycky do řeči a to už od chvíle, co jako mladá slečna přišla do studia.

 Bruce: „ Co potřebuješ?“

 Ge přišla dovnitř a zavřela za sebou dveře.

 Ge: „ Sháním Quincyho. Potřebuju s ním mluvit.“

 V tu chvíli se za ní ozval neobvyklý hlas. „Quincy hned přijde. Potřeboval někomu zavolat.“

  Otočila se za hlasem a před ní stál mladý muž, asi stejně starý jako ona, s černými vlasy a tmavě hnědýma, nepředvídatelnými očima. Trošku jí to rozházelo, protože byl pěkný a vyzařovalo z něj něco neobvyklého. Jeho hlas, jeho vystupování vůči ní...

„Co ten tu dělá?“ Pomyslela si. Že by taky nějaký mladý snaživec, který se uchází o místo? Ne, ani náhodou! Tohle si prostě nenechá sebrat. V hlavě přepla na bojovnou pozici ale při pohledu do jeho očí se nezmohla na nic jiného, než...

„Aha.“

Bruce zpozoroval a pochopil, že to je jejich první setkání. Přišel k nim a řekl: „Dovolte, abych vás představil. To je Michael Jackson, geniální zpěvák, který už brzy bude útočit na hudební žebříčky.“ Usmál se a vzal ho kolem ramen.

 Usmáli se na sebe, a než Bruce stačil říct její jméno, přišel Quincy.

Quincy: „No vidíš! Dobře, že jsi tady. Zrovna jsem mluvil s Frankem. Pojď za mnou na chodbu.“ Rychle mával rukou, aby si pospíšila.

Podívala se na Michaela. „Omluvte mně.“ A odešla s Quincym na chodbu.

Michael měl zvláštní pocit. „Je hezká.“ Řekl si. Otočil na Bruce a zeptal se:

„Ty ji znáš?“

Bruce: „Samozřejmě! To je naše Ge. Dělala u Quincyho brigády. Byla u něj hodně dlouho, teďka se snaží dostat tady nějaké dobré místo.“

Michael: „A odkud je? Ten přízvuk je takový…“ Nevěděl jak to nazvat.

Bruce: „Britský.“

Michael: „Ona je Angličanka?“

Bruce: „Jo, narozená v Oxfordu, vycepovaná v Londýně. V šestnácti se s rodinou přestěhovala do Minneapolisu, a ještě ten samý rok odjela se starší sestrou sem do Kalifornie studovat.“

 Michael: „Páni…“ Divil se.

 Na to, že není slavná a nebyla vystavována takovému tlaku, jako on, si toho zažila docela dost.

Bruce: „Ano. Má velmi zajímavý životopis, moc pěkné čtení.“

Michael: „A co má za školu?“

Bruce: „Uměleckou, studovala umělecký odhad, manažerství, ale hlavně tanec… Byla by škoda, kdyby tu nedostala místo.“

Michael: „No to jo…“ Zamyslel se.

Bruce: „Michaele?“ Podíval se na něj najapně.

Michael: „No a co?“ Usmál se.

 Bruce hned slyšel na Michaelovém hlase, že ho mladá dívka zaujala. Mezi tím na chodbě Quincy mluvil se svou svěřenkyní.

Quincy: „ Před chvílí jsem telefonoval jednomu pánovi, který je ochotný nabídnout ti místo. Znáš ho? Jmenuje se Frank DiLio.“

Ge: „Jo… Párkrát jsme se viděli.“

Quincy: „Chce se s tebou zítra sejít, potřebuje s tebou projednat pár věcí… a pak se uvidí. Záleží na tobě, jak se předvedeš. Když to nepoděláš, tak budeš jeho osobní asistentka.“

Ge: „Fakt? Pane Bože!“ Překvapeně vyjekla, což Quincyho rozesmálo.

Quincy: „Nechceš jít za námi? Udělám ti kávu.“

Ge: „ No já nevím…“

Váhala, byl by tam s nimi ještě někdo, kdo by ji nenechal v klidu.

Quincy: „Co? Nemáš chuť na kafe? Máme tam i džus nebo minerálku.“ Usmál se.

Ge: „Vážně?“ Ironicky se usmála. „Je tam Michael.“ Zdůraznila.

Quincy se usmál a řekl: „Ten Tě neukousne. Spíš si Tě bude prohlížet.“

Ge: „No právě!“ Usmála se.

Quincy: „Proč si tak nesmělá, když se máš setkat s klukem, který je stejně starý jako ty? Možná by jste se mohli skamarádit.“

Ge: „Já se spíš bavím s holkami mého věku, kluky si moc k tělu nepustím, pokud se mnou netančí.“  Zdůraznila.

Quincy: „Tak s tím by jsme měli něco udělat.“ A otevřel dveře a čekal, až vstoupí dovnitř.

 Jen co se ozvalo cvaknutí dveří, Michael se otočil a svůj pohled upřel na dívku s jemně vlnitými tmavými vlasy a kaštanově hnědýma očima.  

Quincy: „Michaele, že mi ji pohlídáš, tak na deset minut. Potřebuju si ještě něco zařídit.“

Michael: „Jo, jasně.“

K jejímu zděšení, co právě uslyšela, se otočila na Quincyho, který zavřel dveře. Zůstali sami....