98.díl - Don't go

  Pro většinu lidí to vypadalo, že je po všem. Maminka porodila zdravé miminko, chvíli s ním pobyde v porodnici a pak pojedou oba domů…

 V Georgiiném případě tomu bylo jinak. Teď teprve o všem rozhodne. Všechno to trápení měla teprve před sebou…

 Ležela už ve svém pokoji, odpočívala a lehce na ni doléhal spánek. Venku svítilo slunce, opět se dobývalo dovnitř skrz žaluzie. Na to, že bylo 21. února, bylo venku krásně. Jak je asi v Anglii? Přemýšlela, co asi dělají její děti? Co dělá Alex, Henry a Christian s Adele? Na dveře někdo zaťukal…

„Vstupte!“ zavolala slabým unaveným hlasem.

 Dovnitř vstoupil Chris. Měl na sobě jen košili s kalhotami a boty. Sako a pracovní tašku si nejspíš někde nechal. Ale co ji na první pohled zaujalo, byl buket růží. Namíchané světle růžové s vanilkově žlutýma. Zavřel za sebou dveře a se skloněným kajícným pohledem si pak přisunul židli k posteli. Potom se jí podíval do očí a předal jí kytici.

„Gratuluju, maminko.“ řekl tiše, ale pyšně. „Zvládla jsi to perfektně.“

„Děkuju.“ Pousmála se a podívala se na růže.

„Ge, moc mě to mrzí, že to muselo proběhnout zrovna takhle. Nechtěl jsem, aby ses rozzuřila.“ Omlouval se s pohledem upřeným na její oči. „Nechtěl jsem, aby ses takhle rozrušila. Měl jsem o tebe strach, i o dítě…“ přiznal Chris.

 Ale ona nic neříkala. Vypadala vyčerpaně, což Chrise donutilo pochybovat úplně o všem. Byla vyčerpaná jenom z porodu, nebo ze všech těch věcí, které teď na ni doléhají ze všech stran? Vstal ze židle, čímž si získal její pozornost.

„Asi už půjdu. Jsi určitě unavená.“

 Vzal židli a dal ji zpátky k topení u okna. Když se na ni znovu podíval, Ge se na něj dívala jako zraněná laň. Oči měla až moc lesklé a nebylo třeba zjišťovat proč…

„Nechoď.“ Promluvila tiše a odložila kytici na noční stolek u postele. „Byla jsem tu sama celé měsíce, tak proč jdeš zase pryč?“

 Dívala se na něj vyčítavě se slzami v očích. Chris si tedy přisunul židli zpátky k posteli a než si na ni dosedl, Ge ho vzala za ruku a přitáhla ho blíž, takže si musel sednout na postel za ní. Objala ho kolem krku a dala se do pláče, při čemž ji Christopher hladil po zádech a po vlasech.

„Já už nechci hádat…“ zavzlykala a podívala se na jeho tvář. „Už mám toho dost.“

„Já taky.“

 Pohladil ji po tváři a políbil na rty. Pak ji znovu políbil, a znovu a znovu… Při kontaktu s jeho rty se její tep začínal zklidňovat, což by v běžné případě mělo opačný účinek.  Ale teď byl pro ni pohlazením na duši, i přes to, že se konečně dozvěděla pravdu, která jí ublížila. Potřebovala ho, i když ji neskutečně zklamal… Nechtěla být sama…

----------------------------------------------------------------- 

 Díval se na její tvář, její oči, její vlasy, její nos, její rty, její rysy… Jak moc vyrostla… Seděl naproti ní a nevěděl, co říct. Na tuhle chvíli čekal tak dlouho, a když dostal šanci, nevyužil toho…

„Mrzí mě, že jsem odešel.“ Promluvil Michael ke své dceři. „Bylo toho na mě moc… na mě i na maminku.“

 Natalie se k němu otočila čelem a dívala se na něj úplně stejně jako Ge, když měl její plnou pozornost. Jemně se pousmála a ohlédla se za sebe do prosklené místnosti, kde v postýlkách leželi zabalení novorozenci.

„Mluvíš o ní, jako byste pořád byli spolu.“ Odpověděla Natalie. „Tak hezky.“

„Nehledě na to, co všechno se za ta léta událo, stále ji miluju.“

 Nestyděl se něco takového říct, vždyť byla jeho vlastní dcera, a chtěl, aby to věděla.

„A ty si necháš to dítě?“ zeptala se Natalie posmutněle.

„Ne, pokud to maminka nebude chtít.“

„Slyšela jsem ji několikrát říkat, že si ho nemůže nechat.“ Vyprávěla Natalie. „Že prý ví, že by neunesla, že by její poslední dítě nebylo Chrisovo. Prý chtěla Chrisovi navrhnout, aby měli ještě jedno dítě, ale pak se něco stalo, a ono je tvoje.“

 Slyšet jeho vlastní dceru, jak tohle říká, ho bolelo. Byl si vědom, co všechno to dítě dokázalo dávno před tím, než přišlo na svět. A teď je nejvíc vidět na Georgianě, že to všechno musí vytrpět. Musí vytrpět ten nekonečný souboj mezi ním a Chrisem, a taky musí přijmout následky…

„En… Nikdy bych jí nechtěl ublížit.“ řekl Michael. „To, co se mezi námi stalo, ti řeknu, až budeš starší. Teď ti s tím nechci motat hlavu…“

------------------------------------------------------------ 

 O chvíli později držela svého bratříčka v náručí. Ge se na ni dívala, při čemž jí v hlavě probíhalo tolik dojmů. Že si malého musí nechat… Že by ho měla nechat Michaelovi… Nevěděla, jestli smutnit, nebo se radovat z pohledu na svého syna.

„Mám si ho nechat?“ vyslovila podvědomě otázku.

 Natalie se podívala na mámu s udiveným pohledem. Pak se podívala na bratříčka v svém náručí… Tuhle otázku by nikdy nečekala, zvlášť pak, když to její máma myslela vážně.

„Já nevím.“ odpověděla tiše Natalie. „Já jen chci, abys byla šťastná.“

 Její odpověď Georgianu potěšila, ale i tak věděla, že ať už se rozhodne jakkoliv, ani jedna volba ji neudělá šťastnou. Když si ho nechá, bude jí líto Michaela a vůbec by tím mohla hodně zničit, čímž měla na mysli vazbu, kterou mezi sebou stále měli. Nechtěla ho zklamat. Ale když si ho nenechá, nejspíš se s tím nikdy nesmíří. I kdyby měla plnou důvěru v Michaela, coby otce, vědomí, že se ho vzdá dobrovolně, jí dělalo zle. Naposledy se musela vzdát Tommyho, a nijak tomu nechtěla zabránit. Kéž by někdo mohl rozhodnout za mě… Trpce zavřela oči a sklonila hlavu. Všechno kolem ní začalo ztrácet smysl. Vzduch v pokoji jí připadal těžký, postel nepohodlná… všechno se jí zdálo nedostatečné. Všechno jí připadalo, že se proti ní obrátilo. Začínala uvnitř propadat panice…