Vyčkávala. Nevěděla, jestli vyjít ven, nebo poslouchat, jak se zachová Chris. Opřela se o dveře a poslouchala.
Chris se díval svému synovi do očí, kterého probodávaly zlostným pohledem. Zhluboka vydechl, aby se uklidnil a rozhodl se s maximálním klidem odpovědět Henrymu.
„Neboj se. Nic jsem jí neudělal.“
„Tak proč na sebe řvete?“ zeptal se tentokrát nebojácně.
„Je tu pár věcí, které musíme vyřešit, a které nám nejsou nijak příjemné. Nech nás o samotě, ano? Potřebujeme to dořešit.“
„Nikam nejdu, řveš tu na ni celou dobu.“
„Henry, jdi do svého pokoje.“
Nezvýšil na něj hlas, ale řekl to dost rázně na to, aby to syna trochu podlomilo.
„Jestli na ni ještě budeš řvát, tak tě k ní nepustím.“
Řekl Henry a pomalu se dal k odchodu. Na to, že mu bylo deset, měl kuráže dost. Christopher přišel do ložnice a ujistil se, že Henry opravdu odešel. Zamknul dveře od ložnice a pak se přes šatnu zpátky ke dveřím do koupelny.
„Ge?“ oslovil ji o poznání klidněji. „Otevři dveře, musíme si promluvit.“
„Nebudeš na mě řvát.“ Řekla slabým hlasem. „Nemůžeš na mě řvát.“
„Nebudu.“
Slíbil a jen co se dotkl kliky, zámek byl odemčený zevnitř. Dveře se jen trošičku otevřely, takže mohl vidět její zraněné slzavé oči. Schovávala se za dveře, které jí měly poskytnout jistou bariéru. A právě to, že se před ním takhle bránila, ho mrzelo snad nejvíc. Ge zase v jeho očích viděla soucit a starost. Oba je vyděsilo, že se jejich hádka pomalu dostávala i do středu zájmu jejich dětí.
„Tohle jsem nechtěl. Moc mě to mrzí… tohle všechno se nemělo vůbec stát.“ omlouval se tichým hlasem, konejšivým.
…„Jenže ty mi prostě nevěříš“ zašeptala plačtivě. „To je ten problém. Nevěříš mi, a co já pak mám dělat?“ Rozplakala se.
„Nech mě to napravit.“
Pokusil se o trochu víc pootevřít dveře, ale v tom ucítil, jak se do nich Ge opřela a zabouchla mu je před nosem.
„Ne!“ Zvýšila hlas a při tom se rozplakala. „Nech mě být…“ brečela. „Už mě nech být…“ prosila.
Slyšel její pláč, jak vzlykala… Opřel si čelo o ty dveře a ze všeho nejvíc si přál, aby ho k sobě pustila. Nevěděl, co si pod tím slovem napravit, představovala, ale podle všeho, ho už vůbec nemohla vystát. Vědomí, že si ji proti sobě opravdu poštval, a zároveň i vlastního syna, ho znechutilo.
Seděla zády opřená o stěnu, schoulená do klubíčka a plakala. Najednou uslyšela kroky na dřevěných parketách. Chris odešel. Nevěděla, jestli odešel jenom do ložnice, nebo někam pryč. Chvíli se soustředila jen sama na sebe, snažila se uklidnit, vydat to všechno ze sebe, trošku si otupit mysl.
Z venku uslyšela zvuk startujícího motoru. Rychle se zvedla, odemkla dveře a utíkala do přízemí. Seběhla schody a vběhla do předsíně, odkud se přes záclonky v okně dívala ven, jak Chris couvá se svým Aston Martinem a následně odjíždí otevřenou branou z pozemku Park Place.
Bezmocně sledovala, jak odjíždí, a v hlavě se jí doslova rojily otázky. Kdy se vrátí? Vrátí se vůbec? Kam jede? Za kým jede? Zklamaná se otočila od okna, vyšla z předsíně a na schodech uviděla svého syna. Henry šel pomalu ze schodů a při tom se na svou mámu díval tím starostlivým způsobem, který zdědil po svém otci. Když už sešel schody a přicházel k ní, neodpustil si otázku…
„Ublížil ti?“
Když ho viděla v tom chlapeckém modrém pyžamu s kreslenými dalmatiny, a jak se staral o její bezpečí, dohnalo ji to k slzám. Na jednu stranu ji to dojímalo, na druhou strašně mrzelo, že věděl o tom, jak se teď s Chrisem hádá.
Natáhla k němu ruce a za rameny si ho k sobě něžně přitáhla, načež ji Henry objal kolem pasu a hlavu opřel o její břicho.
„Ne,“ odpověděla se slzami na tváři, „neublížil mi.“
-------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------
Pár týdnů po té, co se Alex a Natalie vrátili z Emirátů, se Ge rozhodla napsat krátký mail Michaelovi. Potřebovala, aby ji někdo vyslechl. Uvažovala nejdřív o tom, že by se svěřila Rachel, ale nechtěla ji zatěžovat. Navíc, Michael byl jediný, kdo věděl, že Ge má v manželství problémy.
------------------------------------------------------
.......................................................
…Nevím, co mám dělat. Je mi, jako by mě kopnul do žaludku. Jeho nedůvěra mě dusí a já takhle nemůžu dýchat jak pro sebe, tak pro děti.
Ge
.......................................................
Musíš být silná. To, že ti nevěří, je jeho chyba a jestli tě miluje, brzy si uvědomí, jakou udělal blbost. Přeju si, aby ch mohl být s tebou a probrat to z očí do očí.
Michael
.......................................................
-------------------------------------------------------
Jejich kontakt se od toho momentu stal skoro nepřetržitý. Den co den si kontrolovala poštu v počítači a to, že mohla bez zábran s někým sdílet své trápení, jí dost pomáhalo. Jenže to, že Michael byl na druhé straně oceánu, pro ni už tak uklidňující nebylo. Nemohla slyšet jeho laskavý hlas, dívat se mu do očí a věřit aspoň představě, že bude všechno zase dobré.
Avšak její obavy se začaly měnit ve skutečnost dřív, než si myslela, že by to mohlo být možné. Chris se od toho večera každý den vracel z práce později, doma moc nekomunikoval, a když ano, tak jen s dětmi a personálem domu. Pro Ge bylo těžší a těžší se vedle něj probouzet ve stresujícím tichu a ani mu neříct ahoj do nového dne. Co pro ni bylo ale nejtěžším faktem , bylo to, že ho přistihla, jak si balí kufr.
Stála jako zkamenělá na prahu ložnice a šatny, a přesně v tu chvíli, kdy se zastavila, zastavil se i Chris, když přecházel k otevřenému kufru. Srdce měla až v krku a bála se vůbec zeptat, o co jde. On to ale vyčetl z jejího vyděšeného a zároveň smutného obličeje, takže jí rovnou řekl, jak se věci mají.
„Jedu za Adamem.“ Vysvětlil krátce. „Kate mi už zase neodpovídá na zprávy, takže jedu za ním, a pak s ní proberu plnou péči.“
Dal se do chůze a dal si do kufru džíny. Georgianě chviličku trvalo, než pochopila, že ji neopouští, ale pak si uvědomila, co vlastně řekl.
„Plnou péči?“ zeptala se nejistě.
„Ano.“ Vrátil se ke skříni a vytáhl z ní dvě trika. „Kate mi už nějakou dobu brání spojit se s Adamem, a kdykoliv se ozvu, hned natáhne ruku a chce peníze.“ Přišel ke kufru a dal do něj trika. „Nebyl bych normálně takový, ale ona už doslova dráždí moje nervy a už mám toho dost.“
Ge vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Pozorovala ho, jak si dál balil oblečení a při to se slabým hlasem zeptala…
„Ty bys ho přivedl sem?… Vzal bys jí syna?“
„Je to i můj syn, Ge.“ Podíval se na ni a povzdechl si. „Aspoň něco chci mít pod kontrolou.“
„Něco? A co nemáš pod kontrolou?“ zamračila se.
Chris nechal balení a přišel k Ge tak blízko, až ucítila žár jeho těla na tom svém. Panovalo mezi nimi napětí, ale nic, z čeho by mohli příjemně vyklouznout.
„Moje žena mě odmítá a naše děti na mě dívají jako na tyrana. Myslíš, že toho nemám dost?“ Zeptal se trochu zraněně a pak se od ní odvrátil, aby mohl jít a zapnout si kufr.
„Ty víš, proč to tak je.“ Řekla neutrálním hlasem, aby ho nenaštvala, ale ani ho nelitovala.
„Ano, vím. Jenže je těžké se někomu omluvit, když si tě člověk k sobě nepřipustí.“ Ohlédl se na ni a po té se k ní vrátil. Pravdou rukou ji pohladil po tváři a smutně se jí díval do očí. „Snesl bych pro tebe modré z nebe. Udělal bych pro tebe cokoliv… Jenom kdybys mě k sobě pustila.“
„I já bych pro tebe udělala to samé… kdybys mi věřil.“ Odpověděla a zavřela oči, když si Chris opřel své čelo o její.
„Probereme to, až se vrátím z Washingtonu.“ Políbil ji na čelo.