105. díl - We see rightly only by heart...

Chvíli se na sebe dívali. Jen tu chvíli a jí to přišlo jako věčnost. Jeho tvář, oči, vlasy… vypadal úplně stejně jako Michael, když byl dítě. Nemohla uvěřit tomu, že ho ještě někdy uvidí, natož aby se s ním setkala. Nevěděla, jak se má chovat k vlastnímu synovi… nevěděla, co má dělat.

„Tatínek říkal, že mi máš přečíst pohádku.“

 Promluvil Blanket svým roztomilým hláskem a přišel k ní. Vadilo mu, že je v pokoji taková tma a začal šmátrat po vypínači na stěně.

„Kde to je? Já chci světlo.“ řekl nespokojeně.

 Ge stačilo zvednout paži a hned rozsvítila světla. Teď viděla svého synka do posledního detailu. Byl oblečený do světle modrého pyžámka s vesmírnými raketami a hvězdami. Jeho vlásky byly tmavé, snad černé a ty jeho oči… celý táta. Nevím,  jak si tu noc v New Yorku Michael tehdy užil, ale syn se mu povedl. Vzpomínala na to, co se pak dělo, když se přišlo na to, že je těhotná. A teď byla setsakramentsky ráda, že tehdy nešla na potrat. Nikdy by si to nenechala vzít dobrovolně.

„Řekl ti tatínek, kdo jsem?“ zeptala se lehce váhavě.

„Jo. Ty jsi Georgiana, ale říká ti Ge.“

 Ta jeho dětská upřímnost a taky smělost ji zaplňovala radostí. Byl tak zvědavý a při tom se vůbec nebál cizího člověka… tedy… Možná nějak cítil, že se jí nemusí bát.

------------------------------------------------------------------- 

„A vrátil se k lišce. „Sbohem...,“ řekl. „Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.“ četla Georgiana.

 Blanket ležel pod peřinou ve své posteli a Ge seděla vedle něj a zády se opírala o čelo postele. Když se nadechla, že bude číst dál, náhle se to dítě mrštně vyhrabalo z peřin, posadilo se a opřelo se o Ge a nahlíželo do knížky.

„To jsou divné obrázky.“ namítl Blanket.

„Ta knížka je starší než jsem já,“ povídala Ge, „jako malá jsem ji měla moc ráda.“

„A kolik ti je roků?“ zeptal se Blanket.

 Ge na chvíli zaváhala. Když si připomněla svůj věk, a co všechno zažila, náhle se jí bylo smutno. Začínala si totiž myslet, že ve svém životě toho prožila spíš víc špatného, než toho dobrého, ale to jí ve chvíli změnil názor její syn. Vzal jí z rukou knížku, stoupl si na matraci a pak se opatrně posadil na její klín a zády se opřel o její trup. Tenhle nečekaný čin ji vyvedl z rovnováhy, když ho na sobě cítila. Vnímala jak dýchal, jak mu srdíčko tlouklo, jak si dál prohlížel obrázky v té knížce.

„Bude mi čtyřicet šest.“ odpověděla tiše Ge, jako by nechtěla, aby to někdo další slyšel.

„Tatínek bude mít čtyřicet sedm,“ řekl Blanket, „je o rok starší než ty.“

 Ge se jen pousmála nad tím, jak si to hned dokázal porovnat. Pohladila ho po vláskách a jemně mu vzala knížku z dlaní, aby si ji mohla naklonit víc k sobě a číst dál…

----------------------------------------------------------------------------- 

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“

Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.“

 Slyšel její hlas v Blanketově pokoji, ale neslyšel svého synka. Tiše otevřel dveře a nahlédl dovnitř…

 Když uviděl, jak byl malý schoulený na Georgiiném klíně a spal, málem mu ukápla slza. Ještě chvíli jen tak stál ve dveřích a pozoroval je oba, zatím co Ge mu z dětské postele oplácela blažený úsměv. Odložila poté knížku a Michael jí pomohl uložit Blanketa.

„Co Alex a Natalie?“ zašeptala Ge nad Blanketovou postelí.

„Šli spát.“ Odpověděl též šeptem Michael.

„Taky půjdu,“ přiznala ospale Ge, „dobrou noc.“

„Dobrou…“ naklonil se k ní, políbil ji na spánek a pohladil po vlasech.

----------------------------------------------------------------------- 

 Byla převlečená do bílé noční košile, kterou měla až ke kotníkům. Byla její nejoblíbenější, protože byla z hedvábí, ale taky střihem připomínala jednoduché večerní šaty na ramínkách s výstřihem do V. Převalovala se v posteli ze strany na stranu, a pořád nemohla najít polohu, ve které by se dostatečně uvolnila a usnula. Vlasy měla ještě vlhké po sprše, kterou si dala v přesvědčení, že ji uvolní a unaví. Ale nepomohlo to. Stále myslela na Blanketa. Myslela na to, že má Michael všechny své děti pohromadě, že má u sebe celou rodinu… svoji rodinu.

 Vstala a pomalým krokem odešla ze svého pokoje. Natalie s Alexem měli pokoje hned vedle a byli víc než rádi, že budou mít každý soukromí a nebudou si muset čelit, co by sourozenci. Tiše našlapovala po parketách bosýma nohama, až nakonec přišla k Michaelové ložnici. Pod dveřmi ještě prosvítalo slabé světlo, takže asi ještě nespal. A kdo by v takové době mohl spát, řekla si s pomyšlením na soudní proces.

 Jemně zaklepala na dveře a vyčkávala. Klika se otočila, dveře se otevřely a z nich vykoukl Michael v bílém triku a tmavě modrých pyžamových kalhotách.

„Ahoj,“ pousmála se Ge stydlivě, „nemohla bych jít za tebou? Tedy, jestli už nejdeš spát?“

„Ne, jen pojď.“

 Pozval ji dál a pak za ní zavřel dveře. Ložnice byla zařízená jako někde na zámku, jako většina interiérů v domě. Na stěnách byla jemně žlutá barva a nábytek byl z leštěného třešňového dřeva, a na béžovo-červeném koberci byly květinové ornamenty. Jediné, co jí tu chybělo, byl velký pracovní stůl, který míval ve svém pokoji v Neverlandu. Pak si všimla velké výstavky zarámovaných fotografií na komodě. Přišla k ní, aby si jednotlivé fotky mohla prohlédnout. Některé byly momentky, některé čistě portrétní, některé už znala, některé ne.

„Máš to tu pěkné.“ řekla Ge.

„Děkuju… Dům jsem koupil a jediné, co se dalo změnit, byly barvy na stěnách a vybavení. Jinak kdybych našel perfektní místo, postavil bych si dům a všechno bych si navrhl.“ odpověděl Michael s radostí v hlase.

 Ge si vzala do ruky rámeček s fotkou, na které byla ona a Tommy. Ach Tommy… už je to strašně dlouho, říkala si. Šestnáct let… Náhle uslyšela nějaké zahrkání. Nasměrovala rámeček a v odraze skla uviděla Michaela, jak schovává do nočního stolku nějaké krabičky. Byly to léky, a měl jich dost.Ten pohled jí stáhl žaludek. Ohlédla se po hodinách, které byly na nočním stolku na druhé straně postele a ručičky ukazovaly půl třetí. Půl třetí ráno, a on se vůbec nezdál, že by byl nějaký ospalý. Panebože… Měla o něj strach.

 Náhle se ocitl za ní. Něžně jí vzal rámeček z ruky a vrátil ho na místo, kam patří. Pak ji pohladil po vlasech, na které ji pak políbil.

„Pojď si lehnout… už je pozdě.“ zašeptal.

------------------------------------------------------------------------- 

 Světla byla zhasnutá, oni leželi naproti sobě a oba věděli, že ten druhý nespí. Ge v jeho už tak těsné blízkosti nemohla zamhouřit oči, a Michael to vnímal stejně. Kousnul se do rtu a o kousek se k ní přisunul.

„Natalie zpívá nádherně.“ zašeptal do ticha.

„Taky má hlas po tatínkovi.“ zasmála se Ge.

„Když jsem tě uviděl, jak jsi objímala Blanketa v náručí, když spal, přál jsem si mít u sebe foťák nebo kameru, aby to zachytil. Byl to krásný pohled.“

Ge zašeptala: „Vždyť si to budeš pamatovat.“

„Člověku se časem vzpomínky mění.“ Promluvil trochu sklesle Michael.

 Ge vycítila jistou tíhu smutku v jeho hlase, ale nevěděla, co by s tím mohla udělat. Znovu ucítila jeho dlaň, jak ji hladí po vlasech. Uspávalo ji to. Jeho něha ji dokázala vytrhnout ze spárů obav ze dne plného vypovídání u soudu. Matrace se lehce zhoupla, když už byl u ní. Cítila teplo jeho těla, pak prameny jeho vlasů, jak se dotkly jejích spánků, pak jeho teplý dech až nakonec jeho rty našly ty její.

 Lokty měl zapřené podél její hlavy, ochutnával její ústa nejprve pomalu, ale pak se chtíč začínal střádat až moc rychle. Jednou rukou promnul mezi prsty její jemné vlasy a pak putoval dlaní dolů od jejího krku na hruď. Přes hedvábnou látku jí polaskal prso a nějakou dobu se na něm zdržel. Ve vzájemném polibku tančily jejich jazyky svůdný tanec, při čemž ji Michael dál laskal a ona mu tichounce zasténala do úst. Pak jeho dlaň pokračovala dál po žebrech, na břicho a pak na stehno, kde jí začala vyhrnovat noční košili. Vyhrnul ji až na břicho a od tama pokračoval v jemném hlazení na podbřišek a níž. Když se kočenkami prstů dotýkal její stydké kosti, Ge sebou prudce trhla. Přerušila polibek a hned mu křečovitě sevřela v dlani jeho zápěstí, které nemělo daleko k jejímu nejintimnějšímu místu.

„Nemůžu. Nemůžu, Michaele, nemůžu.“ opakovala dokola, jako by se měla dopustit největšího zločinu.

Michael slyšel paniku v jejím hlase a hned se uklidnil od svého vzplanutí: „To nic. Já to chápu.“

„Nemůžu…“

 Chvíli jen tak leželi, tak jak byli, až mu pustila ruku a stáhla si noční košili. Ronila slzy, ale bylo jí to jedno, protože věděla, že je Michael neuvidí.

„Jsi pro mě jako oheň. Bojím se, že mě spálíš, a že mi to ublíží.“

„Já vzplanu vždycky, když tě mám takhle na dosah,“ promluvil Michael upřímně, „nemůžu s tím nic udělat. Nejde to, nevím, co s tím.“

 Ge si ho k sobě přitáhla blíž, aby si mohl své čelo opřít o její. Oba si povzdechli nad tím, že museli svůj žár pro toho druhého uhasit. Ale neměli jiné volby…