Záclony vlály ve větru, který hnal déšť dál a dál přes Remenham. Kapky dopadaly na parkety skrz prostor mezi otevřenými dveřmi na balkón. O jedno křídlo dveří se opírala Georgiana oblečená v dlouhé noční bílé košili a lehkém županu dlouhém až ke kotníkům. Župan jí vlál za zády stejně jako ty záclony, a studené kapky deště dopadající na látku košile ochlazovaly její tělo. Byla bledá už několik dní v kuse. Necítila chlad větru, ani vlhkou noční košili. Necítila sebe samotnou, od chvíle, co si přečetla dopis od Michaela ještě ten večer, co se vrátili z Los Angeles…
--------------------------------------------------------------------------
--------------------------------------------------------------------------
… před pár dny…
Ge, ani nevíš, jak moc mě mrzí, že ti to musím sdělit takhle na papíře. Byl bych mnohem raději, kdybych se ti při tom mohl dívat do očí, ale nakonec jsem byl nejvíc zklamaný sám ze sebe. Sám sebe nechápu, jak jsem mohl být něčeho tak schopný a stát se zbabělcem.
Chtěl jsem být při tom, až se rozloučíš s našim synem, ale když jsem nad tím dlouhé dny a noci přemýšlel, pochopil jsem, že tomu nedokážu přihlížet. Nikdy jsem nedokázal pochopit, kolik dětí v sirotčincích musí žít bez rodičů, a teď jsem nedokázal pochopit, proč jsi udělala tohle. Nikdy bych po tobě nechtěl, aby ses našeho syna vzdala. Chápu tvůj postoj k téhle situaci, ale když jsem si uvědomil, že se to skutečně stane, nechtěl jsem být u toho i přes to, co cítím k tobě a našemu synovi.
Chtěl jsem ti dát tolik času, kolik jsi jen potřebovala, aby ses s ním rozloučila v klidu. Ale ten pravý důvod, proč jsem nepřijel, byl takový, že jsem nechtěl vidět tvou bolest. Dobře si pamatuju, jak moc jsi strádala, když jsme přišli o Tommyho, a vědomí, že se tentokrát vzdáš svého dítěte dobrovolně, a ke všemu tím sobě ublížíš, mi utvrdilo názor, že tě nechci vidět znovu plakat.
Plakala jsi, když se Blanket narodil a jistě budeš plakat, až bude po všem. Nechci tomu přihlížet, i když si pak o mně budeš myslet cokoliv. Tvé přání splním. Postarám se o něj, a vychovám našeho syna tak, jako bychom ho vychovávali spolu. Budu se snažit ze všech sil, aby mu nic nechybělo, a jednoho dne, až bude dospělý, mu řeknu, kdo je jeho máma, pokud to ty sama budeš chtít.
Jediné, v co doufám, je to, že jsi to neudělala proti své vůli, a že budeš i přes tuto smutnou dobu šťastná se svojí rodinou. Taky doufám v to, že mi Alex s Natalie napíšou, co budou mít na srdci. Budu každým dnem čekat na jejich dopisy, a taky na tvoje. Chtěl bych, abychom byli stále v kontaktu a to nejen kvůli Blanketovi, ale kvůli nám dvěma.
Prosím, dej mi vědět, jak jsi to všechno zvládla. Záleží mi na tom.
Michael
Toho večera Georgiana proplakala mnoho slz. Dopis hodila do ohně jen, co si ho přečetl Chris. Vytrhla mu ho z rukou, roztrhala jej a hodila do krbu. Vzpírala se mu, když ji Chris držel v náručí, aby ji uklidnil. Zhroutila se a trpěla stejně, jako když tehdy stála nad rakví svého prvorozeného dítěte…
-----------------------------------------------------------------------
„Už toho nech!“ Vyrušil ji naštvaný hlas manžela.
Chris naštvaně přešel celou ložnici, při čemž pracovní kufr odhodil na postel, přišel k Georgianě, odstrčil ji od otevřených dveří na balkón a zavřel je.
„Nevidíš jak je tu mokro?“ Řekl vyčítavě, když pak spravoval záclony.
Otočil se k ní a jeho hněv ve vteřině zmizel. Měla prokřehlé tělo, vlasy mokré stejně jako noční košili, kruhy pod očima a tvář bledou jako smrt.
„Zase jsi zvracela?“ Zeptal se Chris a odhrnul jí prameny vlasů z čela.
Ge jen němě přikývla, zimou se zachvěla a zabalila se promoklého županu.
„Ge, tohle musí přestat. Prodělalas kolaps, musíš k doktorovi.“
„Pošle mě na psychiatrii.“ Odpověděla chraplavým slabým hlasem. „A já ještě nejsem připravená o tom mluvit.“
Chris ji pohladil po vlasech. „Tak aspoň zavolej Margaret… Ona ví, čím si procházíš.“ Objal ji a držel ji u sebe. „Nemůžu tu být s tebou celý den, jako když jsme se vrátili.“
„Nechci tu být sama,“ řekla sklesle Ge. „Nech mi tu Christiana a Adele. Zítra je pátek, jeden den bez školky zvládnou.“
Chris si povzdechl, mírně se od Ge odtáhl a podíval se do jejích kaštanových očí, které ho prosily. Rezignovaně kývnul hlavou a pak ji odvedl do koupelny, kde ji vysvlékl z provlhlé noční košile a nachystal jí koupel.
-------------------------------------------------------------
„A jak dlouhý má být ten dopis?“
Zeptal se Alex, když se zvedal ze sedačky. Právě dopil čaj, který si dávala s mámou než šel spát. Jenže doteď netušil, že jen tak hned spát nepůjde.
„Aspoň na půlstránky.“ odpověděla Ge. „Táta na něj bude čekat každý den, neboj se mu napsat cokoliv.“
Alex souhlasně kývl a odešel z obýváku. Ale Natalie dál seděla v křesle a v ruce držela podšálek s poloprázdným šálkem čaje, a dívala se na mámu.
„Co?“ zeptala se Ge.
„Taky napíšeš tátovi?“ zeptala se Natalie.
Ge si povzdechla: „Já a tvůj otec jsme si už všechno ujasnili.“ A pak dodala: „Nemám mu co říct.“
Natalie jen posmutněle sklonila hlavu a upila si ze svého čaje. A Georgiana si dceřiného smutku všimla.
„Natalie, mezi mnou a tvým otcem je to až příliš komplikované,“ vysvětlovala Ge. „…Někdy až tak moc, že to sama nechápu.“
„Je to kvůli Blanketovi?“ zeptala se Natalie.
Ale odpovědi se nedočkala. Ge je zavrtěla hlavou a pokrčila rameny v náznaku, že neví. Rozhodně nečekala tolik otázek z Nataliiné strany, a to jí jen řekla, ať napíše pro svého otce dopis.
---------------------------------------------------
Když šla odnést tác se šálky zpátky do kuchyně, všimla si, že něco chybělo u schodů. Poohlédla se a nikde neviděla misku pro psa. Vešla do kuchyně, kde nikdo nebyl, a naskládala nádobí do myčky. Náhle se otevřely dveře, ze kterých dalo vyjít přímo na zahrádku se zeleninou. Pan Lough si sundal klobouk a stáhl deštník. Podle toho, co slyšela, tu lilo snad celý únor, a následující březen nebude nijak odlišný, co se počasí týče.
„Dobrý večer, paní Starlight.“ Pozdravil pan Lough.
„Dobrý,“ odvětila Ge, „kde jste byl v takové tmě?“
„Byl jsem se podívat na Lorda. Poslední dobou moc nejedl a vašemu synovi to dělá starosti.“ odpověděl laskavě.
Pravda byla taková, že Alexovo štěně německého ovčáka nějakou dobu nechtělo přijímat potravu, což není dobré. Ale podle výrazu pana Lougha je vše na dobré cestě. Jenže to Ge ještě netušila, co teprve přijde.
„A co je s Esperanzou? Neviděla jsem její misku u schodů.“ zeptala se Ge, právě, když do kuchyně přišel Chris.
Na chvíli zavládlo nejisté ticho. Pan Lough s Christopherem si vyměnili krátké pohledy, což Ge zpozorovala a nijak se jí to mlčení nelíbilo.
„Paní se mě ptá na Esperanzu, pane Foxi.“ Vysvětlil pan Lough.
„Slyšel jsem,“ povzdechl si Chris, „jestli tu nic nepotřebujete, promluvil bych si s ní o samotě.“
Pan Lough jen kývl hlavou a odešel z kuchyně. Georgiina pozornost se teď plně soustředila na jejího manžela, který se jednou rukou opřel o kuchyňský ostrůvek. Chris to chtěl udělat co nejšetrněji vzhledem k tomu, že se Ge rozhodla vzdát se syna, ale v takovém případě to nijak ulehčit nešlo…
„Jestli sis všimla, tak Lord nějakou dobu nechtěl granule…“ začal Chris vysvětlovat, „Nechtěl jíst, protože Esperanza zemřela. Spíš jsme ji nechali uspat.“
„Co že?“ zeptala se zraněně. „Proč?“
„Přes zimu se nějak zhoršila, špatně se jí chodilo a moc nejedla. Brali jsme ji s Natalie k veterináři na prohlídky, a řekl nám, že měla už opotřebované klouby. Celkově, její organismus nebyl v dobrém stavu.“ Odmlčel se a podíval se na Ge. „Je to už měsíc. Nemohla na nohy, vůbec … Tak jsme ji nechali uspat.“
Ge si utřela slzu a natáhla se po krabičce s kapesníky a začala smrkat. Tohle tedy vůbec nečekala, a bylo jí to hodně líto. Chris za ní přišel, odhrnul jí vlasy z čela a políbil ji na tvář, načež se hned rozplakala. Schoval ji do svého náručí a hladil ji po vlasech.
„Vem si, jak dlouho tu s tebou byla,“ šeptal Chris, „skoro jedenáct let. To je pro psa požehnaný věk.“
Ge mu vzlykala na hrudi do trika a snažila se uklidnit, ale když si vzpomněla na tu němou tvář, která ji nikdy nezklamala, plakala ještě víc.
„Teď je jí líp.“ Zašeptal Chris…
2024 ©