105.díl- Cry

Celou noc nespal. Bolela ho hlava od útrpného pláče, oči měl červené a tváře ještě vlhké od slz. Seděl na balkóně a sledoval, jak slunce vycházelo za kopci Hollywoodu. Přicházel nový den. Srdce jej bolelo ale začínal v sobě pociťovat velmi silnou povinnost vůči svému dítěti. Čím dřív si zvykne, tím líp se ujme role rodiče. Jenže myšlenka, že to všechno nebude sdílet s Ge ho znovu rozplakala.

A nebyl sám, kdo v tu chvíli plakal. Dětský pláč se ozýval z jeho ložnice. Michael přišel k postýlce a vzal miminko do náruče. Konejšil ho a utěšoval.

"Neboj se... My to zvládneme. Nedovolím, aby nám bylo smutno."

Slza mu stékala po tváři, když se v tu chvíli na něj to maličké děťátko podívalo. Michael se na něj díval jako na ten největší poklad. Jeho hlas toho prcka vážně uklidňoval, dívali se na sebe. Michael se na něj usmál a pohladil ho po tvářičce. Co však nečekal, bylo to, že miminko sevřelo jeho prst ve své malé ručičce. Bylo to nádherné, cítil, jak mu ten maličký svíral prst, úplně jemně ale svíral. Usmíval se nad ním a konejšil jej. Dokonce i v té nejtěžší chvíli mu tak malý človíček udělal tak velkou radost.

-----------------------------

Čekal celý den, jestli nezazvoní telefon. Byl nervózní, ještě stále doufal, že mu aspoň Margaret řekne, co se stalo. Jenže opak byl pravdou. Ani pípnutí, nic. Buď vysedával u telefonu a sledoval hodiny jako pominutý nebo seděl u dětské postýlky a mluvil ke svému dítěti.  Napadlo ho, že by tomu malému mohl dát něco, co by mu připomínalo jeho maminku.

Přišel do její ložnice a snažil se zachovat klid. Neuběhl ani den od chvíle, kdy ještě měla na sobě to nádherné bříško a vnímala jeho doteky. Stál u zrcadla a díval se na sebe. Jakoby stála před ním a usmívala se na něj. Ač se bránil, jak chtěl, znovu se rozplakal. Všechno co viděl, bylo její. Všechno mu připomínalo jeho milovanou Panther. Utřel si slzy a podíval se na skříň, ze které vyčnívalo něco modrého. Otevřel ji a k nohám mu spadl šátek. Byl to ten šátek, který našel u Randyho na Victory, ten šátek, kterým svázal její ruce, když se schovala u něj v šatně. Oxfordská modrá a sladká vůně od Diora. To bylo to,  co ji charakterizovalo.

Vrátil se zpátky do své ložnice a k postýlce přivázal Georgiinin šátek. Miminko se dívalo na ten nádherný odstín modré a usmálo se nad tou líbeznou vůní. Jako kdyby vědělo, komu ten šátek patří. Michael se neubránil slzám, když viděl, jak to maličké reagovalo na novou věc, která byla pro něj tak důvěrná. Nemohl uvěřit, že je po všem, ačkoliv stále věřil v naději, jeho myšlenky jej naváděly ke smutku.

-----------------------------------------

Už neměl síly, strachovat se, každou další hodinou se u něj ztrácela naděje. Skoro nic nejedl ani nepil.

Pozdě k večeru přece jen zazvonil telefon. Michael se ospale vyhrabal z postele a šel do obýváku.

„Halo?“

„Michaele, jste v pořádku, jak se daří malému?“

 Byla to Margaret. Srdce se mu rozbušilo nervozitou, jen co uslyšel její hlas. Zněla starostlivě.

Michael: „Jo, jsme v pořádku. Pořád spí, nebo se kouká kolem. Nespustím z něj oči.“ Řekl vesele a potom zvážněl. „Margaret, prosím, řekni mi, co s Georgianou?“

Chvíli se mu nedostávalo odpovědi, jako kdyby uslyšel nejisté povzdechnutí.

„Neboj se...  Podívej se svému dítěti do očí.“

 Michael přešel s telefonem u ucha k postýlce s vědomím, že jej čeká rozhodující moment.

„Díváš se na něj?“

Michael: „Jo.“                                                                                                                          

Margaret: „ Vidíš v něm Georgu?“

 V Michaelovi hrklo, začínal pomalu plakat. Nebyl schopný tomu uvěřit.

„Margaret, prosím.“ Plakal. „Řekni mi, že to není pravda.“

Margaret: „Bude s vámi doma, jenom tomu musíš věřit.“

 Jenom, co to slyšel, ukončil hovor a vší silou hodil telefonem do chodby. Měl v sobě tolik smutku a hořkosti, že si neuvědomil, že velká rána od dopadu telefonu, probudí spící miminko. Začalo plakat, Michael se na něj lítostivě podíval a vzal jej do náruče. Posadil se s ním na postel, choval jej a snažil se utišit plačící děťátko.  Se slzami stékajícími po tváři se mu asi po pěti minutách podařilo dítě uklidnit, ale došlo mu, že teď už by to nemuselo být jen z té rány, ale mohlo by plakat z toho, že má hlad.

Nečekal, že teď nastane ta noc, kdy jeho pláč už jen tak nepřestane. Jeho dítě spinkalo v postýlce, ale sám Michael plakal v obýváku, přikrytý pod dekou seděl na sedačce a vzlykal. Silný pláč, který trval celou noc, ho vysílil ještě víc než kdy před tím. Bolela ho hlava, skoro nic neviděl, protože měl v očích stále slzy. Jako kdyby s Ge odešla velká část jeho srdce. Byl schoulený, pocit staženého žaludku se natolik projevil, že musel rychle vstát a utíkat do koupelny. Silně ho to nadrapovalo, zvracel, ale neměl co. Jeho žaludek se stále svíjel, ale žádné úlevy se mu nedostávalo. Nervy pracovaly o sto šest.

Po chvilce nechutného se krčení nad mísou, se položil na chladné kachličky v koupelně a začal vnímat přicházející hluk. Hučení a šum v hlavě, přesně to samé, jako když mu Ge popisovala svůj kolaps.  Motala se mu hlava, před očima měl vidiny. Bylo to velmi útrpné. Zavřel oči, zhluboka dýchal a čekal, až to ustane. Připadal si, jako kdyby jeho tělo nemělo žádné svaly, byl úplně oslabený. Domotal se zpátky do obýváku a lehl si na sedačku. Byla mu zima, chvěl se, plakal a snažil se aspoň nějak se zahřát, ale mohl mít na sobě deku i peřinu a stejně mu byla zima. A to byl konec července.

Jeho víčka se pomalu zavírala, usínal s bolestí srdce. Jeho slzy ještě stále nacházely cestu ven po jeho tváři.