104.díl- Only God knows how it ends ...

 0:23 Soukromé byty - LA- Kalifornie – 27. července 1989

Ze spánku Ge probudila bolest v pod bříšku, nejdřív lehounce a potom se strhla šílená bolest.

„Au!“ Křikla a opřela se o loket.

 Michael se otočil a zdálo se, že začínal pomalu bdít, ale stále v polospánku. Ge se snažila vydýchávat tu bolest, která po chvíli ustala. Znovu si lehla, ale tentokrát čekala, co bude dál, nijak se jí to nezdálo. A opět se zprudka ozvala bolest, Georgiana zasyčela v bolestech a začala zhluboka dýchat. Bylo jí strašné vedro, pomalinku se posadila, a když se bolest dala pomalu na ústup, rozhodla se vzbudit svého milovaného Michaela, který ještě spal.

„Michaele, vzbuď se!“

Michael: „Mmmm…“ Zamručel ospale.

Ge: „Dělej!“ Zacloumala s ním.

Michael rozsvítil lampičku a podíval se na ni. Měla zpocené čelo, držela se za břicho a zhluboka vydýchávala. V tu chvíli se bleskurychle probral.

„Pane Bože!“ Posadil se vedle ní s velkým překvapením. „Už to začalo?“

 Ge: „Asi ještě ne, ale náznak tu je.“

Michael vstal z postele se slovy: „Zavolám Margaret.“

 Odešel a během chvilky vytáčel číslo doktorky Reyové. Ge se mezi tím pokusila vstát a trochu to rozchodit. Přišla k oknu a rukou se opírala o parapet, druhou se držela za záda a vnímala bolest v podbřišku. Bylo to jako menstruační bolest ale s trochu silnějším přídavkem. Jedno ale věděla jistě, nebylo to tak mučivé, jako jí popisovala kamarádka od Margaret. Opravdu, Michael jí v tomto směru velmi pomohl.

Michael: „Už se něco začíná dít, má bolesti.“

Margaret: „A kde je? Můžu s ní mluvit?“

 Náhle telefonát přerušil divný zvuk, který Michael uslyšel, otočil se směrem k chodbě a z přivřených dveří od jeho ložnice se ozval křik.

„Michaele!!!“

 Byla to Ge, její hlas zněl, jako by utrpěla šok. Bez váhání položil sluchátko a utíkal do ložnice, prudce rozrazil dveře a na podlaze uviděl kaluž.

Ge: „Praskla mi voda.“

 Podívala se na něj se starostlivým výrazem v očích. Michael k ní přiskočil a odvedl ji do obýváku, kde už víc jak týden měla nachystanou tašku do porodnice.

Michael: „Margaret, jste tam?“

Margaret: „Ano, jak to s ní vypadá?“

Michael: „Už jí praskla voda.“ Řekl nervózním, ale vzrušeným hlasem.

Margaret: „Tak si sbalte věci a hned ji odvezte do porodnice, jsem tam za pět minut.“

Když se Michael s Ge miloval,  nezajímal ho čas a nikam nespěchal, chtěl, aby to proběhlo v klidu a dokonale. Jenže teď, když už to konečně bylo tady, dítě si nedělalo starosti s časem a hnalo se na svět velmi rychle. Kontrakce byly časté a Georgianu už sestřičky chystaly na sál, Michael do poslední chvíle mluvil s Margaret o všem, co se bude dít.

„Vzhledem k tomu, že zatím nikdo neví, že jste tady, bylo by možná nejlepší, kdybyste po porodu hned odjel domů.“

Michael: „Já bych chtěl zůstat s Ge.“

Margaret: „Michaele, tohle je opravdu nejistá věc, všichni jsou pod přísahou maximální diskrétnosti, ale nikdo neví, jestli to všechno proběhne v klidu…. S Ge jsem o tom mluvila, a souhlasila, že pokud bude dítě zdravé, můžete si jej odvézt domů.“

Michael: „Počkejte…“ Zaváhal. „Ještě pořád si myslí, že se něco může stát?“

 Doktorka vycítila obavy z Michaelovy strany, nechtěla mu lhát, ale zase ho nechtěla nijak tížit.

„Michaele, to nevím ani já sama. Jen Bůh ví, jak se to stane.“

 Jejich rozhovor přerušila sestřička, která vyšla ze sálu.

„Paní doktorko, jsme připravení, všichni jsou v maximální pohotovosti.“

Margaret: „Dobře, hned jsem tam.“

 Sestřička se vrátila zpátky a Margaret se obrátila zpátky k Michaelovi.

„Vidíte? Všichni jsou v pohotovosti, kdyby se přece jen něco stalo, je malá šance, že by to nedopadlo dobře.“

Michael si nervózně kousal ret a koukal na ni s utrápenýma očima. „Tak jo… Můžeme jít dovnitř?“

Margaret: „Samozřejmě.“ Usmála se. „ A nezapomeňte, narodí se Vám dítě, tak si to nezkazte těmi nervy.“

Přišli na sál, Georga už prováděla rozdýchávání za pomoci sestřiček, které na chvíli ztratily hlavu, když vstoupil Michael. Přišel k ní, vzal ji za ruku a podíval se jí do očí.

„Jak se cítíš?“

Ge: „Už to chci mít za sebou.“

Michael: „Neboj se, budu pořád s Tebou.“

 Margaret si nasadila hygienické rukavice, sedla si před lehátko a podívala se, jak je Ge otevřená.

„Můžeme začít?“

Ge sevřela Michaelovu dlaň a kývla hlavou. „Můžeme.“

Margaret: „ Dobře, na můj pokyn, jak napočítám do tří, začnete tlačit.“

 Georgiana se párkrát zhluboka nadechla a jen se soustředila na hlas doktorky.

„Raz, dva, tři!“

 Její dlaň pevně svírala tu Michaelovu, zabírala ze všech sil jak jen mohla.

Margaret: „Výborně! Jde to rychle už  vidím hlavičku!... Tlačte, Ge, pořádně zatlačte.“

 Sestřičky podaly Margaret plenu do rukou, což naznačovalo jen jediné.

„Tak a naposledy. Raz, dva, tři!“

 Michael si stoupl za doktorku a na tváři se mu objevil úsměv neskutečného štěstí, v očích se mu zaleskly slzy dojetí, a když se podíval na Ge, její víčka se pomalu zavírala. Hlavu položila únavou a snažila se zklidnit své srdce, které jí bušilo jako o závod.

„A už je tady.“ Usmála se Margaret. „Ge?“

Podívala se na ni, ale ona nereagovala. Jen měla zavřené oči a těžce vydechla. Michaelovi se hned stáhl krk a slzy mu vytryskly z očí.

„Ge.“ Přišel k ní a vzal ji za ruku.

Ani jeho dotek u ní nevyvolal žádnou odezvu. Její dlaň byla sotva vlažná.

Sestřička: „Je v bezvědomí! Ztrácíme ji!“

Margaret neváhala ani na vteřinu. „Odveďte ho!“

 Než Michaelovi došlo, co Margaret řekla, doktoři ho odváděli ze sálu pryč. Vzpíral se, nechtěl ji opustit.

„Ne, prosím! Zachraňte ji!“ Plakal.

Dveře od porodního sálu se pomalu zavíraly a Michael neslyšel nic jiného než pokyny od Margaret a sestřičky, jak hlásily Georgiinin klesající puls a pláč, pláč jeho dítěte.

------------------------------------------------------------

Seděl na chladné podlaze na chodbě, ruce měl úzkostlivě sepjaté a modlil se k Bohu. Snažně ho prosil aby si ji nevzal k sobě. Plakal,byl v té největší beznaději, nemohl se nikam hnout. Na sál měl zakázaný vstup a zdálo se, že tu byla i velká pravděpodobnost, že někdo zjistí, že tady. Ale to bylo to poslední, co ho tížilo. Byl by radši, kdyby opustil nemocnici za přítomnosti velkého davu medií, ale hlavně, aby s ním byla i Georgiana.

"Nechcete se jít posadit na lékařský pokoj?"

Oslovil ho lékař, který byl přítomen u porodu jeho dítěte. Michael na něj podíval se slzami v očích, a jen lehce zakroutil hlavou, že ne. Bylo na něm vidět, že je zcela vytížený. Už víc jak půl hodiny byl na té tiché chodbě a stále mu nikdo neřekl, co se děje na sále.  Lékař si při pohledu na zničeného Michaela jen povzdechl, protože mu ho bylo líto.

Náhle ze sálu vyšlo pět doktorů. Jen co je Michael uviděl, hned se postavil a čekal, co mu řeknou. K jeho smůle kolem něj jen prošli se soucitným výrazem, ale nic neříkali. Jak rychle přišli na chodbu, tak se z ní i rychle vytratili. Michael se opřel o stěnu a zavřel oči. Neustále promlouval k Bohu, prosil ho, žalostně jej prosil. Slzy mu stékaly po tváři, nemohl se smířit s tou nejhorší myšlenkou.

Cvakly dveře, Michael otevřel oči a před ním se objevila zdravotní sestřička se spícím miminkem v náručí, které bylo zabalené do plenek. Michael si jej s tou největší opatrností vzal do náruče a pohladil to maličké po čelíčku.

"Doktorka Vám vzkazuje,že si máte dítě odvézt domů."

Podíval se na sestřičku, která se už pomalu obracela k odchodu.

"Jak je jí?" Řekl starostlivě.

Sestřička se na něj podívala se smutnýma očima a hned se dala chodbou zpátky na sál.

"Počkejte!"

Zavolal na ni ale sestřička se ani neobrátila. Michael začínal propadat v žalostný pláč. V rukou držel své dítě  když se na něj podíval s myšlenkou, že Ge... Oči se mu topily v potoku slz. Políbil miminko na tvář  snažil se sám sebe utěšit. Doktor k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

"Jeďte domů, Michaele... Margaret vám všechno řekne. Teď se musíte vzchopit, už kvůli Vašemu dítěti."

Michaela to sráželo ještě víc. Znělo to, jakoby bylo po všem. Plakal, zvlykal a svůj pohled neustále upíral k miminku ve svém náručí. Ač sebe víc nechtěl, dal se do pohybu a své dítě si odnášel pryč z té chladné chodby. Lékaři na něm viděli, že nebyl schopný komunikovat, natož řídit auto, tak se nabídli, že jej odvezou.

----------------------------------

Jen co přijel domů, uložil své dítě do postýlky, která byla hned u jeho postele. Čím déle se na něj díval, tím víc se mu chtělo plakat. Lehl si na postel a propukl v nekonečný pláč. Pro dítě, které chtěl ze všeho na světě nejvíc, obětovala Georgiana svůj život.  Obviňoval se, vyčítal si všechno. Svíjel se, jako by ho někdo kopl do žaludku a plakal. Krutý žal ovládl jeho srdce, nebyl ničeho schopný, jen bezvládně ležel na posteli a díval se na svého potomka, který neměl ani nejmenší tušení, co se děje. Stále ji viděl před sebou, jak držela jeho dlaň na bříšku, když oznámila, že je těhotná. Cítil její polibky na svých rtech, peřiny nasákly jejím parfémem... Brečel stále víc, šílená bolest a smutek, nic jiného v tu chvíli necítil, v rukou svíral peřinu, rozrušeně dýchal a pod obličejem měl mokrý polštář od slz. Jako kdyby ji viděl... cítil tu sladkou vůni. Představoval si, jak drží jejich miminko, jak se na něj usmívá. Bolelo ho to.

"Bože, prosím Tě... Slituj se nad její duší." Plakal.