„Jak ses vyspala?“
„Jo, všechno bylo v pořádku…“
Ge telefonovala v obývacím pokoji, seděla na sedačce a probírala poštu, zatím co Natalie se v kostýmu princezny procházela kolem dokola a hrála si s bohatou sukýnkou.
Michael: „Neviděl jsem tě jeden den a už se mi stýská.“
Ge: „Mě taky.“ Pohladila se po bříšku. „Volala jsem Katherine, říkala, že byla hodně naštvaná.“
Michael: „Volal jsem jí před chvílí…“ Povzdechl si. „Mrzí mě to, že do toho zatahujou celou rodinu.“
Ge: „Michaele, to už nijak ovlivnit nemůžeš. Prohledali Century City i Neverland už před pár měsíci, Katherine to musela očekávat.“
Michael: „Víš, jak je mi z toho zle?“ Zněl naštvaně. „Já jsem rád, že tebe a Natalie zatím nijak nenahání.“
Zrovna v tu chvíli našla Ge pozvánku na ples.
„Hele, Chris mě zve na charitativní ples.“ Oznámila nadšeně.
Michael: „Ge, poslouchalas mě vůbec?“
Ge: „Ano, poslouchala.“ Odhodila dopisy a poposedla si. „Všude chodím s ochrankou, jsme v pořádku. Včera jsem se dostala v pořádku domů a pak jsem Natalie ukazovala na tvém globusu, kde teď jsi.“
Michael: „Pochybuju o tom, že ví, kde je vůbec Neverland.“ Pousmál se.
Ge: „Neverland nenajde, ale Kalifornii ano. Vždycky jí ukážu ten malý šušeň a už ví.“
Tomu se Michael zasmál. I když ho slyšela jen přes telefon, bylo to, jako by byl vedle ní. Kéž by byl doma, pomyslela si. Malý junior roste a on o tom ještě zatím neví.
„Zítra pojedu za Margaret do LA a možná vezmu Natalie na zmrzlinu.“
Michael: „Na zmrzlinu v listopadu? Co radši horkou čokoládu?“
Usmála se. Ano, Michael a jeho mlsný jazyk.
„Hele ty se teď můžeš ládovat zmrzlinou, jak chceš, když jsi v Mexicu.“ Usmála se.
Michael: „Kéž by…“ Povzdechl si. „Nějak mi není dobře poslední dobou, skoro nic nejím.“
Ge: „Jo, všimla jsem si, že jsi zhubl.“ Zněla starostlivě. „Michaele snaž se, prosím. Ty víš, že potřebuješ sílu, den co den máš zápřah na koncertu, a když to tak půjde dál…“
Její hlas ji zradil. Vybavila se jí vzpomínka na jeho kolaps v zákulisí. Ten den jí volala Karen Faye a ji to málem zabilo. Trápila se kvůli němu a tím trápila i to maličké v jejím bříšku.
„Ge…“ Oslovil ji jemně. „Já se snažím, už kvůli tobě.“
Ge: „Já vím… Chceš Natalie?“
Michael: „Jo.“
Ge ukázala Natalie sluchátko a dala jí ho do rukou a posadila si ji k sobě na sedačku.
„Tati?“
Michael: „Ahoj, Natalie. Jak se máš?“
Natalie se usmála. „Hezky.“
Michael: „Dáváš mi na maminku pozor?“
Natalie: „Ano. Co děláš?“
Michael: „Já jsem teď v jednom velkém hotelu, víš? Před chvilkou jsem měl další vystoupení.“
Natalie: „Kdy budeš doma?“
Ten její slaďoučký dětský hlásek ho dostával do kolen. Sice ještě sem tam stydlivě kuňkala, ale slyšet ji, jak se ptá, kdy bude doma… Vehnalo mu to slzy do očí, chyběla mu.
„Neboj se, ještě chvilku to s maminkou vydržíš, ano?“
Natalie: „Jo.“
Michael: „Dej mi ještě maminku. Dobrou noc, Natalie.“
„Ahoj.“ Rozloučila se Natalie a předala Ge sluchátko.
„Ano?“ Ozvala se Ge.
Michael: „Kdy je ten ples?“
Ge: „Ehmmm….“ Podívala se na zem a prohrabala dopisy. „Pozítří.“
Michael chvíli mlčel a pak promluvil až nezvykle vážným hlasem. „Možná, že přijedu domů dřív.“
Tohle znělo hodně vážně, něco se dělo. Ge se zamračila a snažila se nějak pochopit, proč tak náhle změnil svůj hlas. Nejistě pohladila Natalie po vláskách a zeptala se.
„Děje se něco?“
Michael: „Já nevím, Ge… Je toho na mě moc.“
Ge: „Michaele, dáváš na sebe pozor, že jo?“
Teď ji přeskočil hlas na úzkostlivý, zněla, jako by se měla během chvilky rozbrečet.
Michael: „Ne, Ge, hlavně se nestrachuj, prosím. Jen postrádám ten klid, co jsem měl doma. Chci být s Natalie, chci být s tebou a ten náhlý přechod jsem ani po měsíci nezvládl.“
Ge: „Karen mi řekla, že máš u sebe hromadu léků… Prosím tě..“
„Ne, Ge…“ Přerušil ji. „Dávám si pozor.“
I tak věděl, že ji to vyděsilo, pořád zněla nejistě.
„Kdyby se cokoliv změnilo, zavolej, dobře?“
Michael: „Neboj se. Zdáš se mi nějaká citlivá, jsi v pořádku?“
Jen jsem v druhém měsíci těhotenství a ty mi děláš starosti. Pomyslela si.
Ge: „Já jen… víš jak, mám tu u sebe Natalie, ty jsi někde v Mexicu a každý den o tobě slyším tak hnusné věci…“ Začala slzet. „Prostě se cítím zranitelná, když tu se mnou nejsi.“
Michael: „Ach Ge…“ Politoval ji. „Uvidím, jak to budu zvládat a dám ti vědět.“
Ge: „Dobře.“ Promnula si unaveně tvář.
Michael: „Miluju tě.“
Ge: „Já tebe taky.“
-------------------------------------------------
Ordinace doktorky Reyové – nemocnice LA – 10.listopadu 1993
Margaret právě dokončila prohlídku a vyšla zpoza paravánu k umyvadlu, kde si sundala gumové rukavice a v zrcadle koukla na malou Natalie, jak si na řidličce hrála s modrým medvídkem.
„Takže Michael tu novinu ještě neví?“ Zeptala se dokrotka.
Ge: „Chci počkat, až to bude všechno jisté.“ Odpověděla při oblékání.
Margaret si šla sednout ke svému pracovnímu stolu a začala psát záznamy do karty.
„Natalie, koho by sis přála, bratříčka nebo sestřičku?“
Malá hleděla na doktorku a styděla se říct sotva jedno slovo. Jen si přivinula medvídka k sobě a plaše se usmála.
„Nevím.“ Kuňkla.
Ge už oblečená do tmavých džínů, bílé košile a černých conversek si šla sednout za Natalie. Vzala ji do náruče a posadila si ji na klín a políbila ji na tvářičku.
„Ale nesmíš to tatínkovi hned říct, je to překvapení.“ Řekla Ge a Natalie se sladce uculila.
Margaret: „Podle mě nic nehrozí. Jsi zdravá a silná a to maličké taky. Myslím, že nemusíš Michaelovi dlouho tajit, že jíš za dva.“ Usmála se. „Já vím, že se většinou čeká do toho třetího měsíce, ale jsem si jistá, že to všechno bude v pořádku.“
Ge: „Uvidím.“ Usmála se. „Michael říkal, že se vrátí domů dřív. Prý je toho na něj moc.“
Margaret zavřela její kartu a opřela se o stůl lokty. „A je v pořádku? Myslím, od toho kolapsu by se měl šetřit, radši by sis s ním měla o tom promluvit.“
Ge: „Chce to ještě zkusit vydržet.“ Pohladila malou po vláskách. „… Určitě mu bude líp, až mu řeknu jaké mám pro něj překvapení.“ Pousmála se a zvedla se s Natalie ze židle. „Půjdeme si na zmrzlinový pohár a horkou čokoládu.“
Margaret: „Ge, já vím, že máš bohatý apetit, ale aby ti potom nebylo blbě.“ Usmála se.
Natalie: „Tatínek říkal čokoládu.“
Ozvala se mlsně, když stála u maminky, která si oblékala béžový podzimní kabát u věšáku vedle dveří.
Margaret: „Tak si to užijte, holky. Uvidíme se zase za měsíc a kdyby něco, tak mi zavolej, Ge, dobře?“
Ge: „Jasně.“ Vzala Natalie do náruče a upravila jí mikinku, aby ji měla zapnutou až ke krku. „Nemáme ti dovézt nějaký zákusek?“
Margaret vstala od stolu a šla za nimi ke dveřím. „Jen si dejte, já bych ani neměla čas si ho vychutnat.“
Pohladila malou po tváři a mrkla na Ge.
„Tak jo, rozluč se s Maggie.“ Řekla Ge.
Natalie: „Ahoj.“
Margaret: „Ahoj.“ Otevřela jim dveře a zamávala.
-------------------------------------------------
Šla s Natalie ke svému autu. V podzemní garáži nemocnice bylo chladno a ne moc velké světlo, což Ge moc ráda neměla.
„Zima.“ Řekla Natalie.
Ge: „Hrozné, co?“ Koukla na ni a vytahovala klíčky z kabelky.
Najednou v odrazu laku jejího černého BMW uviděla, jak se někdo blížil k ní zezadu. Otočila se a v ten moment by se v ní krve nedořezal.
„Krásné odpoledne… Ge.“
Do háje, to je Chandler! Problesklo jí hlavou a přitáhla si k sobě Natalie za její malou ručku.
„Dlouho jsme se neviděli, co zlato?“ Spustil svým chlípným hlasem.