19.díl - Colour in heart

 Ještě ten samý den dostal Michael zprávu od doktorky Reyové o tom, že jeho manželka odjela do Anglie. To mu úplně stačilo, aby si zbytek domyslel sám a měl k tomu volnou představivost. A všechno ho nečekaně zase vedlo k tomu „Georgiana je jen moje“ Foxovi. Nepochyboval o tom, že ji donutil, je jedno jakým způsobem, aby se za ním doplazila až do Blackpoolu.

------------------------------------------------------

 Tušila, že její příjezd do Blackpoolu bude víc než dech beroucí, pro Jamese, a velmi nečekaný pro radu v Oxfordu. Všichni ve distriktní radě byli seznámeni s tím, k čemu došlo a výjimkou nebyl ani lord Jones a jeho neteř- tajemnice Mary Stuartová. Všichni byli pod přísahou mlčení donuceni k tomu, aby to všechno zůstalo v tajnosti, dokud to Georgiana s Jamesem sami neoznámí.

 Tohle nikdo nečekal a ze všech nejmíň vévoda Fox... Jediné co pocítil, byl dotek jejích ledových prstů na své dlani a poté odešla.

--------------------------------------------------

Oxford 

 Georgiana se procházela tím nádherným nádvořím v Christ Church College za doprovodu Mary. Beze slova si prohlížela nádhernou gotickou architekturu, vnímala dech historie všude kolem. Až došla k fontáně, pohlédla na nebe a s přehledem poznala, že co nevidět začne pršet.

 První kapka padla a poté další… Čím víc jich bylo, tím to brala jako naléhání na ni samotnou tím nahoře. Mary u ní stála, taktéž si nevšímajíc deště, a čekala na pokyn. Georgiana vytáhla z kapsy černého saka lístek s číslem a bez jediného pohledu do očí, ho podala své tajemnici.

„Pošli zprávu do Neverlandu.“ Přikázala s vlažným klidem.

Mary: „A co mám vzkázat?“

Ge: „Pošli kopii toho, co sepsala rada…. Máš u sebe nějaký papír a tužku?“

Mary: „Nemám.“ Odpověděla s menší lítostí.

 Věděla, že ji tlačí čas… V Kalifornii o ní neměli žádné informace od odjezdu a byla pryč už víc jak týden.

 Po menším osvěžení letním deštěm se Georgiana odebrala do velké knihovny mezi studenty. Trošku je její přítomnost rozhodila. Kdo by si nepřipadal významně, když může sedět vedle samotné hraběnky Oxfordu?

 Ano, Ge si přisedla k dlouhému u stolu, u kterého sedělo mnoho studentů, kteří si četli, psali si poznámky nebo hledali informace ke studiu. A ona jen seděla, před sebou čistý papír a pero. Chtěla se Michaelovi omluvit… Chtěla mu napsat, co zrovna teď cítí, proč ten náhlý odjezd, co se stalo… Ale… nenacházela slov.

„Ehm… promiňte…“

 Osloví ji jeden mladý muž, který seděl naproti ní. Georgiana zvedla hlavu z přemýšlivé pozice a koukla na něj.

„Paní Starlight, směl bych se Vás na něco zeptat?“ Zněl trochu plaše.

Ge: „Jistě.“ Odpoví s neutrálním výrazem.

Mladík: „Víte, moji rodiče a vlastně i všichni, které znám, si lámou hlavu nad tím, jak oddaně děláte dobré jméno Oxfordu i přes to, že se zde často nezdržujete…. Vždycky nosíte modrou barvu s takovou hrdostí. Co Vás k tomu motivuje, že nosíte modrou Oxfordu s takovou věrností?“

 Aniž by nad tím dlouho rozmýšlela, naladila svůj příjemný hlas, o kterém Michael vždy tvrdil, že pohladí po duši, a s něžným pohledem mu odpověděla.

 „Nosím barvu v Oxfordu v srdci… A vždycky budu.“

---------------------------------------------

Neverland 

 Michael zrovna vedl dlouhý telefonát se svým právníkem o přicházející hrozbě Chandlera a také diskutoval o policejním vyšetřování, které už začalo před pár hodinami. S telefonem v ruce chodil kolem oken, druhou rukou si prohrabával své havraní černé vlnité vlasy a ujišťoval se o bezpečí toho, co by bránil i vlastním tělem, o bezpečí jeho rodiny v Encinu… o bezpečí svého jediného dítěte a ženy, jenž je jeho druhou polovinou srdce.

 Matně zaslechl pípnutí faxu a během hovoru přešel ke komodě, na které měl různé rámečky s fotkami a na které se právě ve faxu objevovala zpráva. První co mu odvedlo pozornost od muže na druhé straně hovoru, byl znak Oxfrodu a jména čítající asi počtu patnácti osob a každé jméno mělo titul. Níže psaná zpráva už oznamovala co se právě stalo. Michael nedočkavě čekal až se vše vytiskne, aby si to mohl vzít do ruky. Nemohl věřit vlastním očím.

 „Je mi líto, že to teď musím přerušit. Mám tu něco naléhavého, zavolám ti později.“

 Odběhl zpětně ke stolu, aby položil telefon a vzal papír z faxu. Opět si pročítal zprávu distriktní rady Oxfordu i soudní prohlášení, které bylo jako dodatek ke zprávě.

 Jen párkrát zamrkal a nevítaně se mu objevily slzy v očích, ale dokázal je potlačit. V srdci mu bouřilo zklamaní a taky starost… Rozhořčeně krčí zprávu.

„Je konec…“