117.díl - It seduces me ...

 „Ty nevíš, kam odjela?“

„Nevím...“

 Jak Chris, tak i Michael seděli poněkud tiše ve velkém obývacím pokoji u Foxe doma, zatím co Rachel byla nahoře v dětském pokoji s Natalie.

„Nestalo se mezi vámi něco...?“

 Zeptal se trochu nemile Michael. A Chris na to reagoval poněkud znuděným povzdechnutím, jako by ho to už unavovalo stát pod Jacksonovým hledáčkem.

„Ne, nic se nestalo.“ Odpověděl Chris. „Jestli tě zajímá tohle tak jsme párkrát líbali, ale nikdy jsme se spolu nevyspali. Ani před tím, ani po tom, co jsi nás viděl.... spolu s Chandlerem a dalšími debily z jeho bandy.“

 Michael jen přikýval a zahleděl se ven na panorama Vancouveru, nad kterým zapadalo slunce.

„Je jí tak podobná.“ Řekl zasněně Michael. „Když jsem ji uviděl, jako by mi spadl kámen ze srdce... pak už jen ten smutek, protože to byla jen Rachel.“

Chris: „Hodně Ge pomohla, byla ráda, že tu s ní zůstala, a že se postará o Natalie.“

Michael: „A proč ji nesvěřila mě?“ Lehce se zamračil.

Chris: „Nemám tušení...“

 Tohle nikam nevedlo. Jen si smutně povzdechl, zvedl se a šel za holkami nahoru.

-------------------------------------------------------- 

„Loď.“

Rachel: „Ano, správně. A tohle?“

Natalie: „Auto.“

Rachel: „Ano.“ Usmála se. „A tohle?“

„Tatíííí!“

 Zaskučela malá radostí, jen co ho uviděla ve dveřích a hned se vymrštila do sedu. Rachel schovala knížku a pomohla malé slézt dolů z postele. Jako raketa napálila Michaelovi do nohou a hned se po něm škrábala. No jo, tatínkův mazánek, ale jemu to bylo jedno. Vzal ji do náruče, sladce ji políbil na tvář a přisedl si na postel za Rachel.

„Předpokládám, že ani ty nevíš, kam jela.“ Promluvil zklamaně Michael.

Rachel: „Nevím... můžeme jen tipovat, ale kolik takových míst zná? Kolik míst na světě má ráda? Než bys ji našel, už by mohla být Ge zpátky.“

------------------------------------------------------------------- 

O tři dny později....

 Jak je možné, že se tohle město mohlo tolik podobat New Yorku? Jako by se procházela po Central Parku. Ale ta atmosféra. Teplo, vlhký vzduch od moře...

„Prosím, paní.“

„Děkuju.“

 Usmála se Ge na prodavače zmrzliny a s chutí se pustila do osvěžující citrónové zmrzliny v lahodném oplatkovém kornoutu.

Melbourne – Victoria- Austrálie

 Procházela se parkem, dívala se na romanticky osvětlené město a pomalu se vracela zpět na hotel. Možná, že The Langham hotel nebyl zrovna nějak cenově přijatelný... přece jen pět hvězdiček... Ale  co, na těch pár dnů to stojí za takové peníze.

„Dobrý večer, paní Starlight.“

 Pozdravil s úsměvem portýr a otevřel Ge dveře.

„Děkuju.“

 Vrátila mu úsměv a šla dál. Konečně klimatizovaný prostor. Skvostná hala plná mramoru, kam se člověk jen podíval a strop, kterému dominoval křišťálový lustr. Jednoznačně nádhera.

„Dobrý večer, paní Starlight. Mám vzkázat do kuchyně pro večeři?“

 Zeptala se paní recepční v uniformě, když zapisovala do knihy hostů požadavky a případné objednávky.

Ge: „Ne, zatím ne. Možná povečeřím přímo v restauraci. Nejspíš si dám jen lehčí salát.“

Recepční: „Dobrá, poznačím si.“ Usmála se. „A abych nezapomněla...“

 Překlonila se a tím pádem na ni přes ten velký pult z černého a červeného mramoru neviděla. Pak se náhle vynořila s velkou vázou a v ní snad stovka bílých růží.

„Tohle tu nechal poslíček, krátce po tom, co jste odešla.“

 S překvapením si od paní vzala vázu a hned si k růžím přičichla. Voněly dokonale, tak jemně, líbezně...

„Nevíte od koho jsou?“ Zeptala se Ge s pohledem připoutaným ke kytici.

Recepční: „Netuším, ale vím jistě, že Vám závidím.“ Pousmála se.

 Georgiana tedy s úsměvem jednu vytáhla a darovala jí růžičku, jejíž mladý květ teprve pokvete.

-------------------------------------------------------------------- 

 Jen co přišla do svého apartmá, odložila na komodu vázu s růžemi, zula si lodičky a rozvalila se po veliké posteli, kterou měla jen a jen sama pro sebe. Kdybych mohla, nastěhovala bych se sem. Pomyslela si. Převalovala se a jako kočka se lísala v provoněných nadýchaných peřinách.

-------------------------------------------------------------------------- 

 Na večeři přišla v bílých balerínách a jednoduchých bílých šatech, které jí byly dlouhé až po kotníky. Vypadala jako anděl, který se chystal jít spát. Lehké hedvábí jí dokonale obkreslovalo její křivky, pevné ňadra i upnutý pas, zatím co dál už jen volně vlála nařasená sukně. A na krku měla perly. Dokonale sladěný večerní toaleta.

 Posadila se ke stolu v rohu proskleného salónu, který svými velkými viktoriánskými okny připomínal zimní zahradu, a o to víc, když interiér byl sladěný do medových odstínů dřevěného nábytku a mentolově grafitových tapet.

 Hostů okolo moc nebylo. Buďto posedávali na venkovní zahrádce, nebo už po večeři byli. Poslední pár, který v salónu pojedl, vystřídala právě Ge. Posadila se a první si objednala jako aperitiv Martini i s tou roztomilou koktejlovou třešinkou.

 S překříženýma nohama si vychutnávala své pití a přemýšlela, jestli by si ještě nedala další procházku kolem hotelu, aspoň podél vody... nebo by se mohla kochat zahrádkou nechala by se přesadit ven, mezi ostatní.

 Náhle na své dlani se  sklenicí pocítila hřejivý dotek dlaně a měla co dělat, když si všimla maličkých tmavých skvrnek od Vitiliga.

„Zdá se, že jsme sami.“

 Zašeptal svůdně Michael u jejího levého ucha a vzápětí jí odhrnul vlasy z šíje. Georgiana zalapala po dechu, jen co jeho horký dech pocítila na krku.

„Voníš ještě krásněji než ta stovka růží... a to mě vábí.“ Políbil ji pod ušním lalůčkem.

 Tohle už neudržela. Jeho náhlá přítomnost, šok, to vedro, které projelo její tělem, šaty, které jí začaly přiléhat k tělu ještě víc. Nevědomky pustila svou sklenici s Martini a ta se hned roztříštila po podlaze na kousíčky střepů...