108.díl - Our children will proudly carry your name

 Dívala se na Michela u svých noh, jako by jí vyrazil dech. Malý Alex neměl ani ponětí, co se děje a jen unaveně pomrkával, ale převážně měl oči zavřené.

„Máš v rukách můj život!“

 Řekl žalostně Michael a díval se na ni tím nebolestivějším výrazem, jaký kdy mohla vidět. Než by stačila na to odpovědět, nebo vůbec uvážit vhodnou odpověď, vstoupila dovnitř doktorka. Georgiinin zrak se hned odtrhl od Michaela a téměř ve stejnou dobu se podívali na paní doktorku Rogersovou u dveří. Pochopila, že jde ve velmi nevhodnou dobu, ale teď už z toho nemohla vycouvat.

„Promiňte, ale Alex už bude muset zpět do inkubátoru. Potřebujete ještě chvíli?“

Ge: „My už půjdeme.“

 Paní doktorka na chvilku odešla, aby jim dala čas. Michael se podíval zpátky na Ge a ta mu nabídla ruku, kterou, s menším zaváháním, přijal. Postavil se jí tváří v tvář a Ge mu jemně setřela slzy z tváře. Na to, že ho z duše nenáviděla, se v ní ještě našel kousek citu.

 Odešla k inkubátoru a opatrně otevřela víko, a co nejněžněji uložila jejich synka dovnitř. Chudák Michael byl z toho všeho úplně odrovnaný. Doktorka se vrátila i se zdravotní sestrou a začala malému Alexovi nasazovat hadičky a další malé přísavky s drátky, které budou sledovat jeho funkce.

 Ge vzala Michaela za ruku a pomalu ho vedla pryč. Jejich dlaně byly po dlouhé době spojené. Beze slova šli chodbami, až nakonec přišli do jejího pokoje.

-------------------------------------------------

 Posadila se na postel a Michael vedle ní. Díval se na ni smutně, ještě teď měl lesklé oči od pláče. Seděli tak asi pár minut, nedotýkali se jeden druhého, jen poslouchali to ticho... a vnímali vzrůstající napětí. Pak sklonila Georgiana hlavu, načež se k ní Michael otočil čelem.

„Já už nemůžu.“ Řekla tiše. „Nemůžu takhle dál.“ Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „I přes to všechno, co k tobě cítím, nemůžu.... já prostě nemůžu, Michaele.“ Rozplakala se. „Já se snažila...“ Vzlykala. „Vážně jsem se snažila najít pro sebe důvod, abych to s tebou nějak zvládla, ale já už dál nemůžu... Klidně si mysli, že jsem bezcitná megera, která nemá pochopení jak pro manžela, tak pro děti... ale já to nezvládnu.“

Michael: „Nikdy jsem si o tobě nic takového nemyslel.“ Zašeptal, při čemž se mu nahnaly slzy do očí.

Ge: „Já vím, že jsi pro nás schopný udělat cokoliv a že už jsi pochopil, jak moc jsme oba trpěli.“ Odmlčela se. „Ale já už nemám sílu se tam vrátit... Moje srdce šlo pod nůž dvakrát, a já nedopustím, aby ho kdokoliv znovu zranil.“

 Naklonil se k ní a jemně jí zašeptal do ucha.

„Já ti neublížím.“ Podíval se na ni. „Prosím, Ge.“

 Ale ona jen zakroutila hlavou a sklonila ji.

„Nejde to.“ Vydechla zkrouceně.

 Slzy mu opět kapaly z obličeje. Zvedl se z postele a pomalu šel ke dveřím, kde se zastavil a taky sklonil hlavu.

„Mrzí mě to, Michaele... Aspoň vidíš, kdo z nás dvou byl vždycky ten slabší.“ Řekla smutně.

Michael: „Ge, já jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, kdo měl z nás dvou navrch. Doplňovali jsme se a o to šlo.“ Otočil se jejím směrem. „Ale já tě chápu. Na tvém místě bych asi udělal to samé.“ Utřel si slzy.

Ge: „Odcházíš?“ Mrkala, aby zahnala slzy.

 Michael pokrčil rameny a nešťastně se rozhlédl po bílých růžích všude kolem.

„Teď už tu nemám co dělat.“ Odmlčel se. „Sledoval jsem, jak se mi svět boří přímo před očima, a nic jsem neudělal. Přišel jsem o svou ženu a děti… a momentálně se nemám kam schovat, abych mohl propadnout osvobozujícímu smutku a pláči.“

 Jak mluvil, jak shrbeně stál... byl zničený. Georgiana vstala z postele a upravila si svou dlouhou košili na spaní, aby potom mohla drobnými kroky přijít k němu a nečekaně ho obejmout. Znovu ji měl u sebe, znovu cítil ten jemně sladký parfém od Diora, mohl se jí dotýkat. Své ruce jemně přiložil na její bedra a opatrně se jí dotýkal na zádech. Ale když vycítil, že tohle nejspíš poslední možnost, kdy ji takhle obejme, přitiskl si ji k sobě co nejpevněji a zároveň s citem. Objímal ji dlouho, nechtěl to ukončit, ale skutečnost, že je konec... že už nikdy nebudou spolu, že ji zklamal...

„Naše děti nikdy nezapomenou, kdo je jejich otec.“ Promluvila tiše. „Nikdy nepoznají bolest, slibuju... Hrdě ponesou tvé jméno. Nikdy tě nezklamou, neudělají chyby, které jsem kdysi udělala já.“

 Odtáhl se od ní, pak ji jemně pohladil po tváři a dal pusu na čelo. Dívala se do jeho očí a stále čekala víc, prahl po ní, ale jeho oči mluvily za vše. Byl zdrcený. A přece jen se k ní pomalinku nakláněl a při tom zavíral oči, a Ge taky. To napětí, než se jejich rty sotva patrně dotknou...

 Náhle uslyšela cvaknutí. Otevřela oči a uviděla Michaela, jak se zadržovaným dechem odchází. Nechal za sebou otevřené dveře. Udělala pár kroků, aby nahlédla do té dlouhé chodby. Viděla ho, jak bezmocně odchází pryč, vzlykal, dlaněmi zakrytá tvář, tiché nářky... Neustál to...