Stál v té krásné hale, které připomínala sál na nějakém zámku. Černý mramor na zemi, červený, ze kterého byly vytesané sloupy, velká zrcadla se zlatými rámy, skleněné lustry, jejichž lesk se podobal diamantům a na stropě… nebeská krása plná andělů.
Doslova zíral na tu krásu kolem sebe, až spatřil toho svého anděla. Vlasy měla vyčesané nahoru skoro jako Audrey Hepburnová, na jejím štíhlém krku zářily perly a ty šaty… Nijak ho nepřekvapilo, že byly sametové, černé krásně uplé v pase a bohatá tylová sukně čítající mnoho vrstev. Jako by ho očarovala Černá labuť, ale jen v dobrém smyslu.
„Páni…“ Povzdechl si. „Měli bychom si pospíšit, než se vrátí má manželka.“ Usmál se.
Ge: „Myslím, že se dnes ani nevrátí. Budete se muset smířit jen se mnou.“ Opětovala mu úsměv.
-------------------------
Ač po ní toužil sebevíc, musel vydržet dvě a půl hodiny baletního představení. Ale když viděl, jak jí zářily oči při pohledu na baletky, byl šťastný. Udělal jí radost a to ho zahřálo u srdce.
Byl také rád, že nikdo z přítomných na něj hloupě necivěl, jak tomu v mnoha případech bylo. Když se jen namátkou podíval někam jinam, třeba do protější lože, kde byli starší manželé, ten pán se na něj jen usmál, pokynul mu hlavou a dál sledoval představení.
A to samé, když odcházeli. Byl s Georgianou v šatnách, když jí pomáhal do kabátu a ostatní se na něj jen usmívali a dál si hleděli svého. Nikdo ho neustále nesledoval, ani si na něj neukazovali. Jen když spolu za ruce scházeli po schodech k východu, přiběhl za ním malý chlapec. Mohlo mu být asi pět roků, ale v tom malém obleku vypadal velmi roztomile.
Michael náhle ucítil, jak ho někdo tahá za rukáv kabátu, a když se ohlédl, nemohl se neusmát. Ten malý klouček stál hned vedle něj s perem a papírkem. Nic neříkal, nejspíš se hodně styděl, ale oči mu zářily štěstím. Michael si vzal papírek s perem, podepsal se a vrátil mu je. Malý kluk se na něj tak sladce usmál, že ho Michael pohladil po vláskách a klučina hned utíkal nahoru po schodech, aby se rodičům pochlubil s podpisem.
-----------------------------
„To ne.“ Řekla Ge jen, co vystoupila z auta.
Michael: „ Co je?“
Ge: „Vzala jsem klíče jen od zadních dveří.“
Michael: „No tak se projdeme přes zahradu.“
Otevřel branku v kamenném portálu a razil cestičku sněhem. Dům byl hodně velký a o zahradě nemluvě, takže to chvíli trvalo, než to celé obešli.
Michael: „Ještě zavolám Johnu Brancovi, chci vědět, jak se dává dohromady tvůj tým.“
Ge: „A nešlo by to, aby se to všechno vedlo přes George? Chci, aby věděl, jak to pokračuje.“
Michael: „Myslím si, že George by se měl sám zajímat o Oxford a ne, abys mu to všechno cpala pod nos.“
Ge: „Na co tím narážíš?“ Zeptala se dotčeně.
Michael: „Nechal ti to všechno a ani se tě na nic z toho nezeptal, když k nám přijel.“
Ge: „Ne to Rachel se vzdala nároku, vzpomínáš? Ale nijak ji z toho neobviňuji, prostě se rozhodla.“
Michael: „Ne, nerozhodla.“
To už ji přestalo bavit, zastavila se a naštvaně se ho zeptala.
„Co jsi to řekl?“
Michael se otočil a všiml si, že byla za ním o pár metrů dál. Pochopil, že se zastavila tam, kde se jí konverzace dotkla.
„Rachel se nerozhodla. Ty jsi sebrala privilegium hlavní dědičky.“ Odmlčel se. „Nikdy ses jí neptala, proč to tak je?“
Ge: „Chtěla mít klidný rodinný život.“
Michael: „A ty snad ne?“ Přišel blíž. „Kdo ti řekl, že se sama vzdala?“
Ge: „Strýc George.“ Řekla rozrušeně.
Michael: „On ale není tvůj strýc…“ Řekl opatrně. „Carmen ti dala silnější krev, než jakou má prvorozená dcera hraběte z Oxfordu… Ge, nemohl jsem tu tíhu unést, nemohl jsem…“
Ge: „Jak dlouho to víš?“ Přerušila ho.
Michael: „Už asi měsíc…“
Ge: „A proč jsi mi neřekl, že je George můj otec?“
Michael: „Nechtěl, abych ti to říkal. Kvůli tomu, že ti už dost ublížili.“
Ge: „Ale kvůli tomu jsi mi aspoň TY nemusel lhát.“ Řekla s náznakem pláče.
Michael: „Pojď aspoň dovnitř, je tu zima.“
Georgiana udělala pár kroků, poté vzala do rukou sníh a hned po něm naštvaně mrskla kouli, která mu přistála na levém rameni. Otočila se a pokračovala ke dveřím.
Michael: „Dokonči to.“ Oklepal se.
Ge: „Nevím, proč bych měla.“ Řekla naštvaně.
Michael: „Buď to dokončíš, nebo si seber věci a vrať se domů.“ Řekl ostře.
Ge vytahovala klíče z kapsy kabátu se slovy: „Horší, jak malé děcko!“
Jenže to už jí na zádech přistála sněhová koule, a že to byla pecka. Sotva se ohlédla, Michael ji chytil kolem pasu a táhl ji od dveří.
Ge: „Pusť mě!“ Vzpírala se.
Michael: „Ty sis začala.“
Z jeho hlasu vycítila zlobu a toho se bála nejvíc. Škubala s sebou, kopala nohama, ale co pak měla proti jeho síle šanci? Povalil ji do sněhu a se smíchem ji zalehl.
Ge: „Michaele, budu nemocná.“ Řekla výstražně.
Michael: „Však já tě zahřeju.“ Usmál se.
Naklonil se k ní a začal ji vášnivě líbat. Jak měl neukojitelné rty, zkrotil si ji jazykem, divoce si podmanil její ústa, při čemž jí začal vyhrnovat šaty. Měl štěstí, že se Georgiin kabát zapínal jen od krku po pas a dál se jen překrývala látka.
Sundal si rukavice a vyhrnul jí poslední vrstvu tylové sukně a flanelovou spodničku. Ge už cítila, jak jí stahoval kalhotky a ten dotek jeho horké dlaně…
Michael cítil, jak slastně byla vzrušená. Spěšně si rozepnul kabát a povolil kalhoty.
Společně s hlubokým polibkem do ní vnikl, až sladce zavzdychala. Svými pohyby se ji snažil zahřát, což se dařilo víc než dobře a konečně po dlouhé době mohl ukojit svůj chtíč.
Milovali se s takovou dychtivostí, že by pod nimi sníh roztál. A jak to bylo krásné, všude bílo, ticho a jen mezi nimi byla neuvěřitelná horkost.
Nejen to, že na ni dorážel a vzrušeně vydechoval, ale už jen samotný pohled jeho tmavých očí ji dráždil víc než dost. Divoké tempo, které po chvíli zrychloval, je oba dovedlo k intenzivnímu vrcholu.
Podívala se na něj s rychle tlukoucím srdcem a ten pohled neříkal nic jiného než…
„Chyběl jsi mi.“ Zašeptala dychtivě.
Michael: „Ty mě víc.“ Políbil ji.
Wrr vazne povedeny 
2024 ©