87.díl - She's afraid...

 Leželi vedle sebe nazí ve společném obětí, pod zahřátou peřinou, se zavřenýma očima a zpomalujícím dechem po krásném milování. Hladil ji po zádech, vískal ji ve vlasech...

„Krásně rosteš.“ Zašeptal. „Cítím to bříško.“ Usmál se.

Ge: „Pak už bude to jediné, co ucítíš, když takhle budeme ležet.“ Zasmála se. „Pamatuju si to.“

Michael: „Právě proto jsem vždycky ležel za tvými zády. Ale je fakt, že když jsem tě chtěl obejmout, to už byl jiný problém.“

 Šťastně vzpomínali na doby, kdy bývalo její břicho mnohem větší, než je teď. Bylo to legrační. Avšak dlouho u toho nezůstali. Oba naráz uslyšeli nějaké tlumené zvuky. Ostražitě jim na pár sekund naslouchali, až nakonec rozeznali pláč.

Michael: „To je Natalie…“Zašeptal. „Bojí se.“

Ge: „Určitě je po tobě.“ Rýpla si do něj. „Taky nerad zůstáváš sám po tmě.“

 Tuhle její poznámku hodlal ignorovat a pomalu se zvedal do sedu.

„To vždycky tak pláče, když je sama?“ Zeptala se Ge.

Michael: „Většinou jo. Ona je hodně chytrá. Pokaždé, když už začíná usínat, tak mi řekne ať jí donesu to, pak zase tamto...“ Pousmál se. „Chce mít jistotu, že se vrátím.“

 Ge už vstala z postele a oblékla se zpět do pyžama.

„Nikdo nechce usínat sám... Přemýšlela jsem nad tím a došlo mi, že jsem ji neviděla od té doby, co jsem ti řekla, že jsem těhotná.“

 Michael si oblékl jen pyžamové kalhoty, obešel postel a otevřel dveře, čekal na Ge.

„Teď jí to můžeš vynahradit.“

--------------------------------------------------- 

 Slzičky se usušili, potulili se, a tentokrát se Natalie už nemusela ničeho bát. Usínala v maminčiném objetí, a ta zase usínala v Michaelové náruči. Hladil ji po břiše a vnímal tu zvláštní energii, kterou mu to pokaždé dalo. Ten pocit, že je tam... že tam roste jeho a Georgiiné miminko.

---------------------------------------- 

„Ještě, tati!“

 Volala nadšeně Natalie a Michael ji znovu vyhodil do vzduchu a chytl ji do náruče. Georgianě se během toho nadšení asi třikrát zastavil dech, když šla po chodníku na jejich úrovni, zatím co ti dva blbli na trávníku.

Byl to radostný pohled. Smáli se, hašteřili se navzájem. Gerogiana si užívala toho neskutečně čerstvého vzduchu, který doprovázel jemňunké praskání zmrzlých větviček stromů. Avšak ten pohled jí narušil někdo cizí. Asi pět policistů si to s chutí špacírovalo kolem domů, jako by jim to všechno snad patřilo. Rozhlíželi se kolem, patrně taktéž uhranutí krásou Neverlandu, ale při tom vypadali, jako by někoho hledali.

„Michaele?“

 Oslovila ho důrazně a on se na ni ohlédl. Jen co uviděl její vážný výraz, který směřoval za něj, úsměv mu zmizel z tváře.  Pochopil, že se něco děje, ani se na nic nemusel ptát a hned se otočil. Zvedl Natalie do náruče a ta se mu jako klíště zahákla za krk.

 Před domem pět policistů, další přicházeli. Tohle už nevypadalo na výslech... přišli si pro něco, nebo... pro někoho. Tři policejní vozy stály kousek od domu na příjezdové cestě, dvě černé auta s kouřovými skly pak před domem. Asi osm policistů se z ničeho nic dali do pohybu a po dvojicích se rozešli neznámo kam. Zbytek v plné pozornosti hlídal před domem a v čele toho všeho stál jediný muž... Prokurátor Tom Sneddon.