76.díl - Don't leave me alone....

 Nádech...výdech....nádech... výdech.... Díval se na ni, jak podřimovala přímo vedle něj. Nahá s rozpuštěnými vlasy, jednou dlaní položenou na polštáři a přikrytá peřinou v bílém povlečení, jenž přikrývala i jeho. Neměl toho na sobě o nic víc než Ge a proto byl rád, že ještě teď ležel vedle ní zachumlaný v posteli. Vypadala jako anděl, i když s černými vlasy, ale všiml si, že se odstín černé pomalu zesvětloval do tmavé kaštanové a vínově červené. Stále byly tmavé, ale tady bylo vidět, že se jeho Ge pomalinku vrací zpět. Přece jen, její kaštanově hnědé oči a její stejně zbarvené vlasy ho už tenkrát poprvé okouzlili.

 Ležela na pravém boku čelem k němu. Obdivoval tu krásnou spící tvář, její lehce naběhlé rty, zavřené oči... Vypadala uvolněně, odpočatě.. růžová líčka ho donutila se usmát. Pokaždé po krásném milování je měla růžová, což mu vždycky připadalo roztomilé, i když na tom byl stejně. Pozoroval ji a sám měl tváře pokryté jemným odstínem růžové, rozzářené oči a naprosto uvolněné tělo i mysl.

 Opatrně se přisunul blíž, a co nejněžněji ji pohladil po těhotném bříšku. Ge jen nepatrně pohnula hlavou, ale oči neotevřela. Pohnula rukou a jeho dlaň překryla tou svou. Naklonil se k její tváři a políbil Ge na rty. A pak znovu a znovu.

 „Ani nevíš, jak jsi sladká.“ Řekl omámeně.

 Ge otevřela oči a Michael ji znovu políbil, tentokrát mu vyšla vstříc a nechala ho, aby polibek prohloubil. Pomalinku se odtahoval a ještě stále cítil, jak se její spodní ret třel o jeho vrchní. Políbil ji na bradu, na krk a pak už se jen na ni díval opřený o loket. Byla to chvíle zkoumavého pohledu, Michael se chystal na vážnou řeč zatím, co Ge dál zamilovaně sledovala jeho oči.

„Zítra odjíždím zpátky do Kalifornie.“ Promluvil rozmrzele. „Musím být v Neverlandu, policie chystá další výslechy a prohlídky v rámci vyšetřování. Musím tam být.“

Ge: „A kdy přesně chceš odjet?“

Michael: „Ráno, ale...“ Povzdechl si. „ Ge, já chci, abys zůstala tady.“

 To ji nemile překvapilo. Lehce se zamračila a otočila se na záda, aby mu mohla přímo číst z očí.

„Proč?... Myslela jsem, že se vrátíme spolu.“

Michael: „Nechci tě tomu vystavovat.“

Ge: „A co Natalie?“ Zeptala se okamžitě.

Michael: „Zůstane u Katherine v Encinu, bude v pořádku.“ Řekl klidně a pohladil ji po odhaleném rameni. „Ge, to co se teď bude dít, by pro nás mohlo znamenat konec klidu. Kdyby si tě někdo od policie všiml, začali by se o tebe zajímat i přes to, že jsem jim dal zprávu, že už nejsi pohřešovaná. Mohli by zničit úplně všechno...“

Ge ho přerušila slabým rozechvělým hlasem. „Já chci být s tebou.“

Michael: „Já vím...“

 Řekl smutně a položil se vedle ní. Vzal ji za ruku, políbil ji na hřbet dlaně a důvěrně ji sevřel v té své.

„Ge, já tě chci ochránit. I když už na tebe nikdo nesáhne, o to se postarám, nechci, abys musela čelit tomu, co musím zvládnout sám.“

Ge: „Prosím...“

 Z ničeho nic se jí nahrnuly slzy do očí. Během vteřiny, ještě nikdy neviděl tak vystrašenou tvář, jako teď. Svou dlaň v té jeho stiskla naléhavě, kousala se do rtu, aby potlačila pnutí rtů před pláčem.

„Nenechávej mě tu samotnou.“

 Došeptala a propukla v nekontrolovatelný pláč. Michael se přisunul ještě blíž a schoval ji do svého objetí, plakala mu na hruď a zoufale ho objímala, vzlyky jí škubaly s tělem, skoro ztratila dech.

„Neboj se, nic se ti nestane, slibuju.“ Promlouval k ní konejšivě. „Všechno bude v pořádku. Až se ta situace uklidní, přijedu si pro tebe i s Natalie. Slibuju.“

 Zintenzivnil své objetí a při tom ji hladil po zádech, aby ji uklidnil. Vypadalo to, jako by se snažila nabrat vzduch, jako by se k něčemu chystala... Bylo mezi nimi dlouhé ticho, jen rozechvělé vzdechy od pláče a šustění povlečení, když se Michaelova paže pomalu přesouvala po jejích zádech nahoru a dolů. Líbal ji na spánek se zavřenýma očima a hřál ji vlastním tělem.

„...Každou noc bez tebe jsem prosila Boha, aby mi pomohl. Abys rozrazil ty hnusné dveře od skladu a odvezl mě domů.... Noc co noc jsem doufala, že přijdeš a že bude po všem, že se vrátíme do Neverlandu a spolu budeme usínat v tvé velké posteli, tak jak jsme to kdysi udělali. Natalie objímala medvídka, já Natalie a ty mě...“ Chtěla se nadechnout ale místo toho zavzlykala. „Neměla jsem sílu ti to říct, protože to bylo tak hnusné, že jen vzpomínka na to mi udělá zle.“ Brečela. „Chandler nebyl jediný...“

 Michael se na ni podíval s velkým nepokojem v očích. Ge byla bledá v tváři, oči se jí topily v slzách.

„Každý z nich...“ Pokračovala. „Každý z nich mě zbil a pak... Ty provazy mě škrtily a já se nemohla nijak bránit.“ Zavzlykala. „Každou noc jsem se svíjela a tak silných bolestech, že jsem si myslela, že je to dítě mrtvé...“

 Dopověděla téměř šeptem. Michael se neudržel a taky propukl v pláč, pevně ji u sebe držel a smáčel jí vlasy svými slzami. Teď litoval toho, že Chandlera rovnou nezabil, když už si ho podal. To co si teď od Ge vyslechl už nikdy nechtěl slyšet znovu.

 Objímal ji, hladil, utěšoval... Po půl hodině se mu podařilo Ge natolik uklidnit, že znovu usnula. Nenapadlo ho, že by to utrpení, kterým si prošla, bylo tisíckrát horší. Teď když cítil její bříško, měl neskutečný strach o to maličké, bál se jako nikdy předtím, aby bylo v pořádku. Proč mi to neřekla hned? Co když už je pozdě?! Přemítal si v hlavně nejrůznější možnosti, jak to teď může vypadat. Zdá se, že Ge to maličké vnímá dost na to, aby poznala, že je v pořádku. To že má hlad je jen dobře, ale co když.... Může být na živu, ale existuje tolik syndromů, tolik nemocí o kterých člověk ani neví... Musím vědět, že je v pořádku. Michaelovi se během pěti minut dočista změnily plány...