Michael měl za sebou poslední koncert, takže ho celý nesl v duchu naděje, tedy aspoň ve svém srdci. Několikrát si propočítával časový rozdíl, aby do Neverlandu nevolal v nesprávnou hodinu, ale i tak…
Karen: „Tak co?“
Seděla u něj v apartmá a dodávala mu trochu lepší nálady, když mu dělala společnost i se svou dcerkou… která jaksi už podřimovala.
Michael: „Prý ještě nic… Už je to přesně týden.“
Odpověděl nervózně a sedl si k ní na sedačku a zadíval se na její dcerku.
Karen: „Určitě je v pořádku. Jak ji znám, tak pro tebe chystá nějaké překvapení.“
Michael: „Teď zrovna není to nejlepší období pro překvapení.“ Podotkl unaveně. „Taky bych tu chtěl mít Natalie.“
Karen: „Vždyť bys měl jednou tolik starostí.“
Michael: „Aspoň bych tu nebyl sám…“ Pousmál se trochu smutně. „Už půjdete spát?“
Karen koukla na malou v náručí a přikývla. „Nejspíš asi ano. Už je pozdě.“
Zvedla se a šla ke dveřím, ke kterým je Michael doprovodil.
„A kdybys měl už nějaké zprávy, tak mi dej vědět. Přece jen, Ge je moje kamarádka.“
Pohladila ho po rameni a s malou v náručí odešla do svého pokoje. Michael jí ještě zamával a pak se zavřel do toho tichého osamělého apartmá. Co by teď dal za jedinou zprávu o Ge… nebo za Bubblese, beztak by se mu teď hrabal v ponožkách a dožadoval by se sladkostí od pokojové služby. Usmál se nad tím a šel se převléct do pyžama.
Ještě si v peřinách pročítal její dopis. Jak se mé rty dotýkaly těch tvých…
„Ge…“ Povzdechl si osaměle.
Když si vzpomněl na tu růži, co nechala u toho dopisu… Mohl by jí nechat poslat tisíc takových. Přece jen, bílé má nejradši. A právě tato vzpomínka ho částečně uklidnila. Hm… lístky růže...
-------------------------------
Ležela před ním jako bohyně zahalená do stříbrného saténu, vlasy divoce zvlněné, jako hříva toho nejdivočejšího hřebce. Přišel blíž a lehl si za ní na postel s nebesy. Své rty přitiskl v jemné polibku na její krk a vzápětí ucítil tu omamnou jemně sladkou vůni jasmínu, jahodových lístků, fialek a dalších sladkých věcí… Její tělo dřímalo touhou, oči ho vybízely k dalším doteků, své rty mírně pootevřela a zašeptala pár slov. Pomalu z ní začal stahovat satén a tím odhalil její svůdné křivky…
„Michaele… Michaele… Michaele!“
Z jemného spánku ho probral ostrý hlas Billa Braye, který se během chvilky octil v ložnici. Zašmátral po vypínači a rožnul světlo, které pro Michaelovy ospalé oči nebylo moc příjemné.
„Co je Bille?“ Zeptal se unaveně.
Bill: „Dostali jsme zprávu od ochranky z LA. Někdo se vloupal do tvého bytu v Century City.“
Michael se bleskově probral. „Cože?!“
Bill: „Prý je tam jeden velký bordel, složky jsou totálně rozházené. Ten dotyčný šel nejspíš po nějakých dokumentech, dokonce i alba jsou roztrhané, i fotky. Ten správce, Lough, si myslí, že na většině z těch co jsou roztrhané, chybí Georgiana. Všechno to s ní souvisí. Chybí tam i papíry od jejího auta, osobní údaje, zmizely fotky z rámečků a její pokoj je totálně zdevastovaný, někdo tam založil požár, většina jejích věcí shořela.“
Michael: „Kdo je tam teď?“
Bill: „Jerry a jeho lidé. Už volali do Encina, jestli jsou všichni v pořádku, teď kontaktují Neverland a udělají bezpečnostní opatření.“
V tu chvíli přichází do ložnice Wayne s vysílačkou. „Ano rozumím. Končím.“ Zastrčí si vysílačku do pouzdra na pásku. „Takže v Neverlandu nic podezřelého, všichni jsou v pohodě.“
Teď oba hleděli na Michaela a čekali, co udělá. Bylo mu jasné, že i kdyby neřekl ani samohlásku, už stejně rozjeli vyšetřování a věci s tím spojené… Jenže tady někdo musí vědět, že Georgiana je s ním ve velmi úzce spjatém vztahu, takže cokoliv, co udělá, by tomu dotyčnému mohlo nahrát do karet… Pokud ten dotyčný není sám a má kolem sebe své lidi.
„Volejte do Royal Hospital a sežeňte mi doktorku Reyovou. Chci vědět, jak je na tom Georgiana, po případě, kdy bude schopná odletět z Anglie.“