Vzbudil se příjemně uvolněný, jako by si zopakoval svatební noc. Otevřel oči a vedle sebe na polštáři uviděl dopis. Obálka nebyla zalepená, jen zatěžkaná kvítkem bílé růže. Vzal do ruky dopis, vytáhl z něj přeložený papír a začetl se.
Taky jí toho tolik chtěl říct a teď byla pryč. Co by dal za to, kdyby ty její rty mohl cítit. Kdyby aspoň tušil, že Ge bude chtít odejít zrovna v tu chvíli, kdy on bude spát. Byl by neusnul ani na chvilku a držel ji u sebe v objetí a vyčkávala by až do poslední chvilky, jen aby ji ještě mohl políbit.
Položil svou hlavu zpět na polštář a vzpomínal na to všechno, co se událo po první operaci… Bylo toho tolik…
„Kdysi jsem ti říkala, že bych tě nemohla opustit… i když jsem při loučení vypadala, že se vším loučím navždy, nikdy bych tě nemohla opustit a odejít tam na onen svět… Protože vím, že bys mi to nedovolil.“
Usmíval se nad vzpomínkou po jejím příjezdu z Londýna. Tehdy ji našel pod stromem tam nad malým údolím… Nebo ten menší erotický incident…
„Já jsem… jezdila na koni… a jezdila jsem pěkně dlouho.“
Tehdy se mohl potrhat smíchy. Hříšná noc s vínem z Navarry…
„Nechci bez tebe odejít z nemocnice s miminkem v náručí..“
„Nic takového se nebude opakovat, to ti tady u mého prostěradla přísahám.“
Jak tak přemýšlel, tohle Georgiino rozhodnutí stálo i na tom, že oba chtěli dítě. A právě kvůli tomu, že měla strach dál bojovat, se to rozhodl bojkotovat, i když ho to mrzelo… Teď už mohl jen čekat, což ho už teď dohánělo k šílenství. Neuběhlo ani deset minut od přečtení dopisu a už byl nervózní. Nejvíc ho znepokojila ta její poslední věta: „Kdybych se nevrátila….“. Jak může po tak krásné noci něco takového napsat?
---------------------------------------
Royal London Hospital
„Tak jak se cítíš, Ge?“
Ptala se Margaret, když ji doprovázela na pokoj.
Ge: „Jsem nervózní.“
Margaret: „Já vím…“ Objala ji kolem ramen. „Bude to dobré, věř mi… Jestli chceš, můžu Michaelovi nechat vzkaz, však už jsme se domlouvaly.“
Ge: „Napadlo mě … že bych mu mohla napsat píseň, ale nezpívala bych mu ji.“
Margaret se usmála. „A kdo teda? Michael?“
Ge: „Ne… Znám jednu skupinu, která je pod jeho společností a toho muže znám už nějakou dobu, ten by tomu mohl dát ten ráz.“
Margaret: „Když už se bavíme o těch známých…“
Otevřela dveře a nechala Ge vejít do prostorného pokoje, který bude pro ni domovem v následujících dnech.
„Naší nemocnici v LA přispívá jeden muž, a když se dozvěděl, že jedu pracovně do Londýna, řekl mi, že by mě mohl provést Blackpoolem.“
To už Ge zpozorněla, v hlavě jí hrálo jen jediné jméno.
„A tak jsem mu řekla, že na nějaké výlety nebudu mít čas, protože budu doprovázet pacientku na operaci a když tohle uslyšel téměř okamžitě se mě zeptal, jestli to nejsi ty, Georgiana Starlight, a v tu chvíli mi to došlo.“
Ge: „Je to Fox?“ Zastavila ji Ge.
Margaret: „Jo, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že tě bude znát. Myslela jsem si, že je to jen shoda jmen ale…“
Ge: „Pane Bože…“ Povzdechla si. „Tehdy ve Starbucksu jsem byla s Connie a on tam seděl, díval se na mě stejně, jako se teď díváš ty na mě, byl ode mě kousek a já ho nepoznala…“
Margaret: „Takže jsou dva?“
Ge: „Nevlastní bratři se stejně šedýma očima.“
Margaret: „No tak či tak, očekávám, že se tady zastaví, prý má cestu do Blackpoolu a nejspíš tě bude chtít vidět.“
Pořád mi v hlavě leží ten Mikův sen, kde mu Tommy řekl, že za ním už brzy přijde maminka....toho se prostě bojím...to já prostě nevydržím 
Modlím se za ně 
A k tomu Foxovi...jak dva? To je vážně jako z noční můry! Pro Boha! Jen ať si zkusí za Ge jít, nakopu mu prd*l a bude mít po ptákách! 
Jo jsme na tom stejně, jak na Foxe tak na Lisu, ale jedno uznávám, s Mikem jí to slušelo 
to snad nee 
2024 ©