Po návratu z noční vyjížďky se Michael vrátil do svého domu v údolí. Přišel do svého pokoje, sedl si na postel a chvíli oddychoval při pohledu na prázdnou postýlku. Poté se otočil na noční stolek, překlopil rámeček s fotkou a převlékl se do pyžama. Všechno v jeho pokoji bylo už jen součástí vzpomínek, které mu přinášely slzy do očí. Zhasl světla a odešel do pokoje na konci chodby.
Jakmile otevřel dveře, lekl se, že ji vzbudil, ale Ge se jen otočila jeho směrem a opřela se loket. Čekala na něj. Michael za sebou zavřel dveře a lehl si za ní pod teplou peřinu. Chvíli se na sebe mlčky dívali, a potom ji políbil a začal ji hladit po vlasech.
Jeho jemné doteky v ní vyvolaly vlnu emocí, což způsobilo, že tiše začala plakat. Michael se k ní přisunul blíž a objal ji. Konejšil ji a utěšoval svými polibky, doteky a hlazením. Cítil, že všude kolem nich byl chlad a jen mezi nimi bylo teplo. Právě díky tomu si uvědomil, že když budou spolu, jejich životy nebudou smutné a chladné. To, že byli spolu jim dávalo mnohem víc, než si mysleli.
Takových bezesných nocí následovalo mnoho, stejně jako den bez slunce, tak i noc bez měsíce nebyla nádherná. Bloudili časem jako duše nešťastných vězňů za hradbami smutku. Georgiana většinou trávila den procházením se po zahradách, zabalená v tmavé dece s malým králíčkem v náručí. Michael ji často pozoroval ze svého pokoje, ve kterém se zdržoval častěji, než bylo obvyklé. Vždycky jej opustil, jen když šel na jídlo, nebo když se procházel po domě, ale skoro vůbec nevycházel ven.
Všechno, co bylo Tommyho, dal do postýlky a tu potom zaryl velkým bílým prostěradlem. Schoval i fotky, které měl na nočním stolku. Potřeboval klid.
Když se Pam dívala ven při vaření oběda, poznala koho z nich nejvíc tíží ztráta miminka. Zatím co Georgiana se procházela mezi opadanými stromy s králíčkem, Pam poznala, že je pro ni náhradou za synka, ale soudě jejího výrazu, nebyla skoro vůbec utrápená, dávala tomu čas, tak to bylo správně…. Ale Michael se s tím velmi těžce vyrovnával. Často si sedával ke stolu s vlhkýma očima, a ke všemu skoro nikdy nesnědl víc než půlku své porce. Ano i Georga si přála menší porci, ale aspoň to všechno snědla.
Jednou takhle když se Michael rýpal v obaleném kuřecím stehnu, Pam si k němu přisedla a dívala se na jeho nepřítomný výraz.
„Michaele?“
Probral se z přemýšlení a koukl na ni. „Hmmm?“
Pam: „Co kdybys Georgianě pořídil štěně.“
Michael: „Proč?“ Divil se.
Pam: „No... Je to už nějaká doba, co chodí po venku s tím ušáčkem… Myslím si, že by jí to pomohlo, měla by se o koho starat.“
Michael se trochu zamračil. „Chceš říct, že pes jí nahradí dítě?“
Pam: „Ty víš, jak to myslím….“ Podívala se na něj vyčítavě. „A je jen pár psů, kteří se vychovávají jako dítě.“
Michael: „Pam, já vím, jak to myslíš, ale ještě jsme si ani nepromluvili o pohřbu a ty už jí chceš obstarat náhradu?“
V jeho hlase cítila hlubokou ránu, která se ozývala z jeho srdce.
Pam: „Nijak ti to nevnucuji, jen mě to napadlo.“ Koukla se na talíř, který měl před sebou. „Už nebudeš?“
Michael: „Ne, děkuju… Nemám hlad.“ Zvedl se a odešel nahoru do pokoje.
--------------------------------------
Ale když se opět podíval ven, viděl, že Pam měla pravdu. Ge seděla pod stromem a tulila se s tím ušákem. To ona by se měla tulit k němu a ne k nějakému králíčkovi s roztomilýma kukadlama, splihlýma ušima a jemným kožíškem. Na truc šel do své soukromé části domu a začal si listovat v knize o rasách psů. Když ho náhle do očí praštila charakteristika dvou psů.
Než si to všechno stačil přečíst, vyrušil ho nějaký rozruch v obývacím pokoji. Vykoukl ze dveří a koho neviděl ?
Ge: „Jsem ráda, že jste tady. Co vás se přivádí?“
Margaret: „Potřebuju si promluvit s vámi a s Michaelem.“
Než to dořekla, Michael za nimi přišel.
„Už jsem tady.“ Usmál se a podal si s ní ruku. „Jak se máte, Margaret? Prosím, posaďte se.“
Doktorka se posadila do křesla a naproti ní se posadili Mike s Ge na sedačku.
„Mám se dobře, i když teď mě zajímá, jak se daří vám dvěma.“
Oba chvíli mlčeli a potom začala Ge. „No, já jsem spíš přes den venku takže…“
Michael: „Nejsme spolu každou chvíli, hledáme způsob, jak bychom se s tím… vyrovnali. Ge je skoro pořád venku a já jsem spíš tady.“ Pokrčil rameny.
Margaret chápavě kývla hlavou a začala se hrabat ve složce, kterou vytáhla z kabelky.
„Přivezla jsem vám lékařskou zprávu...“
Jak Ge viděla, že se doktorka hrabala mezi listy, do očí se jí dostaly slzy. Tížil ji pocit viny, musela to říct.
„Margaret....“ Oslovila doktorku s provinilým hlasem. „Musím vám něco říct...“
Margaret se na ni podívala s maximální pozorností a Ge pokračovala.
„Když jsem zjistila, že Tommy nedýchá... Měl tvářičku v mé dlani.“
Michael se na ni podíval s šokovaným výrazem. „Co to říkáš?“
Ge ale mluvila dál na doktorku. „Lekla jsem se, došlo mi to až když ho Max začal resuscitovat... Je to moje vina.“ Dořekla to s pláčem.
Margaret: „Ne, Ge. Nemůžete si to vyčítat. Na Tommym nebyly žádné známky po udušení ani nic jiného, co by mu ublížilo…“
Ge na ni hleděla zmateným výrazem, zatím co Michael zavřel oči a sklonil hlavu, začínal potichu plakat.
„Provedli jsme různé vyšetření a patolog nám potvrdil, že nenašel nic, co bychom mohli pokládat za příčinu smrti… Takovému stavu se říká syndrom náhlého úmrtí kojence. Je to ojedinělý případ, se kterým se setkáme jednou za několik let. Nejčastěji jsou ohroženi kojenci mezi 1. a 4. měsícem, nejčastěji v 2. a 3.“
Podala Georgianě lékařskou zprávu a úmrtní list. Začala si to pročítat, ale jen co to Michael uviděl, udělalo se mu zle.
„Omluvte mě.“
Zvedl se ze sedačky a odešel pryč. Obě si všimly Michaelovy reakce na tak citlivé téma.
„Až budete rozhodnutí, zavolejte mi a domluvíme se na pohřbu. Zařídím to v nemocnici, ab vám malého dali na poslední rozloučení.“
Ge si třela slzu a papíry položila na stůl. „Je to těžké pro nás oba.“
Margaret: „To vidím.... Běžte za Michaelem, já už nemám nic jiného k vyřizování.“
Postavila se, podala si s Georgianou ruku a za doprovodu Pam odešla.
Po chvíli čtení lékařské zprávy si Ge smutně povzdechla, ale přece jen, bylo jí lépe, protože dosud žila v přesvědčení, že to byla její vina…
--------------------------------------------
Šla se podívat za Michaelem, když se náhle zastavila před dveřmi do jeho ložnice. Slyšela něco, jako pláč ale zalykal se. Vešla dovnitř, jenže Michael nebyl v ložnici ale ve vedlejší koupelně a při pohledu na něj se jí srazila krev žilách. Jeho tvář byla bledší něž stěna, celý se třásl a v křečích se svíral u záchodu. Zvracel, měl depresi, citově byl úplně napnutý až mu to podlomilo zdraví. Oči měl červené od pláče a rty úplně suché a čelo orosené.
„Jdi pryč, prosím.“ Plakal ani by se na ni podíval.
Nechtěl, aby ho takhle viděla. Byl na dně, slabý a bezmocný. Ge ale na jeho slova nebrala ohled a šla za ním, klekla si k němu a pomalu mu zvedla hlavu, aby se podívala do těch tmavých očí. Neviděla v nich nic jiného než bolest.
„To nic, už to bude dobré.“ Pohladila ho po tváři. „Všechno se spraví.“
Michael trpce zavřel oči a rozplakal se. Ge mu utřela pot z čela a snažila se ho přimět, aby se postavil, což se jí po dlouhé době nakonec podařilo. Zhluboka dýchal, opíral se o umyvadlo a Ge mu oplachovala tvář studenou vodu, i krk aby se mu ulevilo. Sundala mu košili, kterou měl na hrudi trochu poblinkanou a hodila ji do umyvadla a napustila vodu. Michaela odvedla do postele a přikryla ho peřinou.
Bylo jí ho líto, ještě nikdy ho neviděla, aby se takhle zhroutil. Ano, seklo to s ním, když se vrátila z nemocnice, ale tohle se s tím nedalo srovnat. Odběhla do kuchyně pro sklenici vody. Michael skoro ani nepostřehl, že někam odešla. Vrátila se a sedla si k němu na postel. Naklonila mu hlavu a po troškách mu dávala napít. Byl tak slabý. Až teď si všimla, jak moc zhubl. Byl skoro vychrtlejší než ona za dob baletu.
Položila sklenici na noční stolek a počkala, co to s ním udělá. Vypadal, že už se mu ulevilo… aspoň trochu. Ale z očí mu stále utíkaly proudy slz. Hladila ho po vlasech a uklidňovala ho, tak jako Tommyho.
„Neboj… Všechno bude jako dřív. Musíme to vydržet….“
Po hodině pláče konečně natvrdo usnul. Ge se opatrně zvedla z postele a zavřela se v koupelně, kde se dala do jeho košile.
2024 ©