22.díl- punishment

Hned za ním vyběhla na chodbu s velkým pláčem. Věděl, že za ním běžela, ale vůbec se na ni neohlížel. Jeho vzpomínky na vždy poctivou, upřímnou a tu nejlepší kamarádku, která nikdy nezradí, se rozplynuly během pár vteřin.

„Johny, počkej!“

 Volala s pláčem, až ho nakonec musela vzít za ruku, aby ho přinutila zastavit.

„Je to všechno jinak.“ Vzlykala.

Johny: „Já myslím, že není.“ Řekl naštvaně.

Ge: „Ne, ty to nechápeš.“

Johny: „A co je na tom nepochopitelného?! Viděl jsem, jak ti ten bastard strkal jazyk až do krku, tak co chceš vysvětlovat?“

Ge: „Nevíš, co mezi námi bylo…“ Plakala.

Johny: „Nevím, ale vím, co je mezi tebou a Michaelem! Teď si jenom přeju, aby se to ten chudák nedozvěděl od někoho cizího.“

Ge: „Johny, prosím.“

Johny: „Já mu to neřeknu, protože tohle si kamarádi nedělají. Neubližují si a ani si nelžou…. Řekneš mu to ty sama, aby ses naučila přijmout trest, protože tohle přesahuje všechno, Ge!“

 Na tohle už nic neříkala, jen sklonila hlavu a čekala, co bude dál. Johny se na ni lhostejně podíval a znechuceně odešel. Chvíli po tom za ní přišel William, nepochybovala, že to všechno slyšel.

Will: „Ge?“ Položil ji ruku na rameno.

Ge: „Nech mě.“ Řekla vysílená od pláče a odešla pryč.

----------------------------------------

Nora se naštěstí nevrátila tak brzy, jak Ge čekala. Nejspíš asi šla někam s ostatními a užívala si v pohodě tak, jak chtěla. Zatím co Georgiana seděla u telefonu a váhala. Slzy měla ještě stále v očích, žaludek stáhlý, jako když se jí chtělo zvracet. Byla nervózní, až se proklínala, že se to rozhodla řešit po telefonu, ale přece jen... Teď hned, dokud je to čerstvé.

 Číslo Neverlandu už vytáčelo a každou chvíli to Pam mohla zvednout. Srdce jí bušilo jako o závod až se natolik vyděsila, že se znovu rozbrečela.

„Rezidence pana Jacksona.“

 Pam, a už to bylo tady.

Ge: „ To jsem já.“ Řekla milým hlasem se slzami na tváři.

Pam: „Slečno, to je překvapení v tuhle hodinu.“ Usmála se. „Jak se vám daří?“

Ge: „Báječně.“ Zalhala důvěryhodně svým hlasem. „ Je tam Michael?“

 Pam chvíli mlčela, při čemž Ge netrpělivě očekávala, že uslyší jeho sametový hlas.

„Ne, není. Ještě se nevrátil, ale každou chvíli by tu měl být. Má vám potom zavolat?“

Ge se rozmyslela a po chvíli váhání se zmohla jen na tohle. „Ne, to je dobré… Jen mu řekněte, že ho mám moc ráda. Potěší ho to.“

 Sama nemohla uvěřit, jak přesvědčivě uměla lhát. Slzy se jí hnaly po tváři jedna za druhou, ale hlas měla příjemný a milý, vůbec by po telefonu nepoznala, že pláče.

Pam: „Dobře, vyřídím.“ Usmála se. „ Jeho to vždycky zahřeje u srdíčka, když to od vás slyší.“

Ge: „… Budu teď mít hodně práce, tak ať mi nevolá, málokdy budu u telefonu. Řekněte mu, že až budu mít čas, že mu hned zavolám.“

Pam: „Dobře, tak vám držím palce, ať se všechno daří.“

 Ani to nedořekla a Ge už zavěsila. Nevydržela to a rozplakala se, utekla do svého pokoje a nejradši by na všechno zapomněla. Jenže to už její žaludek nevydržel a začal se obracet, jen tak tak to stihla do koupelny. Trvalo to, než ze sebe něco vůbec vydala. Břicho se jí křečovitě svíralo, ale nemohla si nijak pomoct. Nakonec si jen odplivla, v umyvadle si začala oplachovat obličej ledovou, když si všimla, že skleněná miska na mýdlo byla z poloviny rozbitá.

Dala mýdlo pryč a podívala se na tu misku. Vzala ji do ruky a jemně prstem přejela po ostré hraně skla, podívala se na sebe do zrcadla a ostrou hranu misky si přiložila k zápěstí, tam kde jí byla vidět tepna.

 Neviděla před sebou nic jiného než jen to, co z ní zbylo. Třásla se jako při tom největším mrazu, prsty měla na kost ledové, až je skoro necítila, jak měla nízký tlak. Její oči byly červené od neutuchajícího pláče, rty suché, vyprahlé, tvář bledá jako stěna. V hlavě slyšela svůj hlas, své svědomí, které ji odsuzovalo. Už cítila, jak jí krev stékala po ruce k loktu.

„Je to jen sprostá kurva, která všechny zdevastuje, citově zničí všechny, kterým na ní záleží. Nedokázala Michaelovi donosit dítě... Zabila mu jediného syna! Jsi nula, méně něž nula, jsi nic!“

„Ge? Jsi tady?“

Nora! Otevřela oči a všimla si, že na žilách neměla ani škrábanec. Byla tak psychicky na dně, že už si sama představovala svou sebevraždu. Hned dala misku zpátky i s mýdlem a dělala, jako by nic.

„A hele, tu jsi.“ Usmála se. „Vzala jsem ti aspoň salát s kuřecím masem, určitě musíš mít hlad.“

Ge: „Děkuju.“ Utřela si obličej do ručníku.

 Nora odešla do kuchyně a začala jí chystat jídlo na talíř, zatím co Georgiana vydýchávala svůj záchvat paniky, který jí dal naštěstí pokoj s příchodem její spolubydlící.

 Večer usínala s vyplakanýma očima a prosila toho nahoře, aby jí dal sílu a naději. Byla plně zodpovědná za své činy, ale nechtěla svůj život ukončit.

--------------------------------------------------------

„Michaele?... Stalo se něco?“

Seděla před zrcadlem ve své šatně v kostýmu Odetty, bílé nevinné labutě. Michael se na ni díval nenávistným pohledem, rty měl přísně sevřené a oči plné hněvu.

„Všichni...“

 Ge zvedla z maskérské židle a postavila se mu tváří v tvář.

„Ti všichni o tom věděli.“ Dořekl rozhněvaným hlasem.

Ge: „Michaele...“ Rozplakala se.

 Jen k němu udělala krok blíž, Michael jí udeřil tak prudce, že spadla na stůl a potom se sesypala na zem, při čemž shodila většinu věcí, které potřebovala pro úpravu kostýmu.

Michael: „Všichni mi říkali, že musím být blázen, když jsem s tebou zůstal po Tommyho smrti. A já blbec ti všechno uvěřil!“ Vztekal se. „ Hrála jsi na mě divadlo celou tu dobu. Táhni zpátky, odkud si přišla! V Anglii ti to ještě všechno sežerou, ale tady jsi všem lhostejná… Už tě nikdy nechci vidět!“

 Zařval na ni, otevřel dveře, naštvaně odešel a práskl dveřmi. Georgiana se s velkou bolestí zvedala ze země, když ucítila na rtech krev. Měla rozražený ret. Ale to nebylo všechno, nůžky, které při pádu na stůl shodila, měly špičku od krve. Nechápala to, ale když vstala na své slabé nohy, v zrcadle si všimla proč to tak bylo...

 Poslední dějství.... Bílá labuť naposledy mává svými stříbrnými křídly a křehká Odetta se loučí se svou kletbou, aby mohla navěky žít se svou láskou, princem, který ji poznal od její zlého dvojčete Odilie, černé labutě. Poslední otočky... poslední kroky... I přes silné světlo bodového reflektoru uviděla Michaelovu plačící tvář. Seděl v loži co nejblíž podia a díval se na poslední vystoupení ženy, kterou ze srdce miloval, ale i nenáviděl. Viděl, toho mnohem víc, než co by čekal.

Krev jí prosakovala skrz silnou vrstvu peří, které jí pokrývalo kostým na břiše. Ge už při posledním kroku ztratila rovnováhu a padla do náručí prince, kterého hrál David. Opona se stáhla dolů, když padala k zemi. I když jí David chytil, s šokem si všiml, že už jí není pomoci.

 „Sežeňte pomoc!“

Volal William, který za nimi vyběhl na scénu. Všechny baletky v kostýmech labutí se seběhly k labutí královně. Poslední opona zůstala zatažená a byl slyšet velký aplaus, který patřil Georgianě.

Will: „Co se stalo?!“ Ptal se jí zoufalým hlasem. „Ge, co se stalo?!“

 Držel jí hlavu zvednutou, aby jí viděl do očí, ale odpovědi se mu nedostávalo. David jí jednou rukou utíral slzy a druhou ruku přidržoval na místě, kde silně krvácela.

Očí se jí pomalu zavíraly, když v zákulisí uviděla stát Michaela s žalostným pláčem. Jen tam stál a nemohl už nic dělat. Slzy mu stékaly po tváři. Během chvíle byl konec.

Georgiana už navždy zavřela své oči. Všichni začali brečet, protože velký potlesk, který se nesl z hlediště, stále pokračoval. Za tou velkou červenou oponou jí všichni tleskali ve stoje a čekali na baletku, která pro ně naposledy zatančila.

--------------------------------------------

„Slyšíš je?… Chtějí tě vidět, volají tvé jméno...“