118.díl - Black horse

„Jak se cítíš?“

 Zeptal se James během posezení na Georgiiném lůžku. Ge si míchala v hrníčku svůj čaj se skloněnou hlavou.

„Připadám mi, že návštěvy v nemocnici jsou pro mě asi součástí života. Nepamatuju si, ve kterém roce by mě nehospitalizovali.“

James: „Bojíš se?“

Ge: „Michael říkal, že se nesmím bát… kdyby nade mnou strach zvítězil, přestala bych bojovat.“

 Hodiny ukazovaly 13:14, venku se zatahovalo a dost možná se schylovalo k dešti. Každou chvíli si pro Georgianu přijdou…

„Pamatuješ si, jak ti bylo deset let a pobíhala si pod korunami stromů v dešti?“ Usmál se. „Tehdy na Henley.“

Ge: „Jo… Sara mi potom vynadala, protože moje hedvábné šaty byly úplně mokré.“

 Pomalu zvedala hrníček k ústům, aby se napila. Když se ale otevřely dveře, lžička jen v hrníčku zacinkala od toho, jak se jí ruka rozklepala.

Sestřička: „Můžeme?“

Ge odložila hrníček se slovy: „Ještě minutku.“

 Sestřička za sebou zavřela dveře a čekala před pokojem.

 Ani to nečekala a hned se jí objevily slzy v očích.

„Jamesi…“ Oslovila ho tiše.

 Když se na ni podíval, vypadala vystrašeně, hrozně moc se bála. Oči se jí ztrácely v slzách.

James: „Ano?“ Vzal ji za ruku.

Ge: „Kdyby se něco stalo…“ Natahovala.

James ji hned přerušil. „Neboj se, Ge. Budu na tebe čekat a potom se klidně půjdeme proběhnout v dešti.“

 Snažil se ji jakkoliv odreagovat, ale bylo pozdě. Slzy jí tekly po tváři a začínala tiše plakat…

„Jestli se něco stane…“

 Otočila se ke stolku, který měla u postele a ze šuplíku vytáhla fotku.

„Pošli to Michaelovi… Našla jsem ji, když jsem přijela z Oxfordu. Rozbil rámeček a tu fotku nechal ležet mezi střepy na chodbě. Byla by škoda, kdyby se zničila… Pošli ji ještě dneska, ať ví, že jsem s ním.“

James: „Dobře.“

 Za dveřmi byly slyšet hlasy sestřiček i doktorů, čas se krátil.

„Obejmi mě.“ Plakala Ge.

 James ji dlouze objal a poté jí utřel slzy.

„Nebudeš přece plakat před doktory.“ Utěšoval ji. „Nesahají ti ani po kotníky.“

 Georgiana se na něj jemně usmála a to bylo to poslední, co uviděl. Hned na to přišlo do pokoje tolik lidí, že hned musel odejít. Odváželi jí na posteli tou dlouho chodbou a jen sledoval, jak se za zdravotními sestrami zavřely dveře.

-------------------------------------------

 Vrátil se do jejího pokoje a nervózně se nadechl. Nepamatoval, že by měl o někoho tak velkou starost, jako o Ge. I když mu řekla do očí, že ho nenávidí, vrazila mu ostrou facku a řvala na něj… Stále ji měl před sebou jako šestnáctiletou dívku… Nikdy nezapomněl na důvěru, kterou do něj dala, když s ním prožila své poprvé. Od té doby, ať už chtěla, nebo nechtěla, cítil, že na ni musí dávat pozor.

 Díval se na tu fotku, kde v náručí svírala miminko, a Michael měl na sobě roušku. I přes to, že měla vlastní rodinu a srdcem patřila jinému muži, nikdy ji nepřestal milovat.

 Zaslechl malé bubnování. To kapky deště narážely do okna a stékaly dolů po skle. Pršelo…

--------------------------------------

Neverland - Santa Ynez Valley - Kalifornie

Bylo brzo ráno… Vítr vál silně, meluzína se proháněla po celém domě. Listí šumělo, větve se prohýbaly a ty slabší padaly na zem. Všechna zvířata cítila, že se žene něco velkého, byla neklidná.

Všichni ještě spali… Michaela opět děsila další noční můra, a neklidně se převaloval na posteli. Cora spolu se svou tetou Pam spali v domku pro služebné, a i přes to, že měly zavřené okna, slyšela venku cinkat zvonkohru venku na zápraží.

--------------------------

Jen jediná Natalie seděla s vystrašenýma očičkama v rohu postýlky a objímala svého medvídka. Na okna začaly dopadat velké kapky, bušily do skla a nad kopcem, který byl vidět z okna nejbližšímu postýlce, se zablýsklo.  Natalie zavřela oči a tiskla si k tělu medvídka, bála se.

 Silný hrom, náhlá rána vzbudila Michaela. Otevřel oči a hned se posadil, vystrašilo ho to a nebyl sám…

„Tati… tati…“

Plakala Natalie schoulená v rohu postýlky a dívala se na něj. Michael vstal z postele a vzal si ji k sobě i s medvídkem.

„Neboj, to přejde.“ Kolébal ji.

 Natalie dál plakala a dívala se ven na bouřku, která se pomalu ale jistě blížila do údolí Neverlandu.

---------------------------

Royal London Hospital 

Operace trvala už necelé dvě hodiny, Ge měla do třísel zavedený úzký drát, který nějakým způsobem měl pomáhat při odstranění krevních sraženin a jizev v tepnách u srdce. V žíle na paži měla zavedenou jehlu, kterou jí podávali znecitlivující lék.

 V běžných případech se operace provádí během dvou až čtyř hodin, ale ležet na operačním stole víc jak dvě hodiny bez hnutí při vědomí, že se operuje s tepnami…

„Jak je Vám?“ Ptal se jeden z doktorů.

Ge: „Zatím je to dobré…“

Sestřička: „Kdyby Vás začala ta žíla pálit, nebo cokoliv se Vám nezdálo, hned řekněte.“

 Ge jen nervózně přikývla hlavou a dál se dívala na zdravotní sestru, která jí papírovým kapesníčkem osušila čelo.

-----------------------------

Neverland

„Zavřete všechny vrata a ať jsou zabezpečená okna!“

 Volal Michael a pomáhal zaměstnancům v pavilonu zvířat. Liják to byl pořádný, bouře řádila i nad Santa Barbarou ale hlavní vlna zasáhla Neverland.

 Všechna zvířata se plašila a Michael ještě s Robertem a ostatními kontrolovali všechno boxy.

„Michaele!“

 Doběhl do pavilonu jeden zahradník durch promočený.

„Všechny koně kopou do vrat a jeden je prorazil, je pryč.“

Michael: „Který z nich?“

Zahradník: „Ta černá potvora andaluská.“

Michael se zhrozil. „Shadow!“

 V rezidenci byla Cora s Pam a snažily se nějak utěšit Natalie, která pořád plakala. Neviděla ani tatínka, ani maminku a všude se jen blýskalo a hromy silně udeřovaly přímo nad domem. Tmavě modrá svíčka, jež stála na skříňce v chodbě u schodiště, hořela slabým plamínkem. Plamínkem, který zapálil Michael v naději pro Ge.

---------------------------------

Royal London Hospital 

 „Ne, dost. Pálí to…“

 Začala Ge rozrušeně dýchat a sestra jí upravila jehlu v žíle.

sestřička: „Je to lepší?“

Ge: „Já…“ Vydechla. „Motá se mi hlava…“

doktor: „Georgiano, jak je vám? Slyšíte mě?“

Ge: „Nic nevidím…“ Zamumlala a v obličeji hned zbledla.

doktor: „Georgiano? …“

---------------------------------

Neverland

Michael doběhl do domu promoklý jako slepice v naději, že je všechno zabezpečené a šel do rovnou do své pracovny, kde naposledy viděl Natalie s Corou. Otevřel dveře a pod stolem seděla s medvídkem a hlavičkou mezi koleny, schovaná před bouřkou a Pam jen klečela u stolu a nahlížela na ni.

„Co pak?“ Usmál se na malou.

Pam: „Nechce vylézt.“ Povzdechla si.

Michael přišel ke stolu, dřepl si a opatrně vzal Natalie do náruče.

„Kde je Cora?“

Pam: „Odběhla zkontrolovat, jestli jsou zavřené všechny okna u nás v domku.“

Michael vstal od stolu s Natalie náručí a šel ke dveřím.

„Pam, uděláš mi čaj prosím? Potřebuju se zahřát, leje tam jak z konve.“

Spolu s Pam šel do kuchyně a posadil Natalie na stůl a políbil své štěstí na tvářičku.

„Půjčíš mi medvídka?“

Natalie: „Ne.“  Držela ho u sebe.

Už se chtěl zeptat, proč ne, ale zrovna v tu chvíli, kdy Cora otevřela dveře, uslyšel ržát koně.

„Pohlídej Natalie!“

Zavolal na Pam  a ta si hned vzala malou na ruky.

-------------------------------------------

Vyběhl do toho deště a spolu s hromem se mu před očima zjevil Shadow, utíkal někam mezi stromy. I když se ho bál a měl z něj respekt, začal za ním utíkat. Kdo ví, co by se mu mohlo stát, když je splašenější než samotná bouře?

Obloukem ho doběhl a pod stromem si ho podchytil za modrou ohlávku, div že se po něm Shadow neohnal. Michael mu sklonil hlavu dolů a druhou dlaň mu položil na čelo.

„To nic, hochu… Tak je hodný.“

Mluvil k němu klidně a hladil ho. Bouřka se hnala dál za kopce a nad rančem zůstaly jen mraky plné deště. To nejhorší měli za sebou.

Jako na potvoru si vzpomněl na výklad průvodce, když poprvé navštívil sixtinskou kapli… Tehdy když uviděl Foxe s Georgianou a Alessandrem. V tu chvíli zněla průvodcova slova celou kaplí…

„…Později se kůň stal pro svého pána i průvodcem na onen svět….“

Díval se Shadowovi do očí a viděl, jak byl vyplašený.

Michael: „Ona to zvládne…“  Promluvil znovu k hřebci.

------------------------------

Po té, co Shadowa odvedl do stájí, se vrátil zpátky do domu. Už ve dveřích si vysvlékl promoklou košili a dovnitř šel jen v kalhotách a bílém nátělníku. Procházel kolem skříňky na chodbě, a když stoupl na první schod, všiml si, že svíčka byla zhaslá… žádný plamínek…

„Bože,  dej ať to není zlé znamení…“  Řekl starostlivě.