54.díl- She's gone

Frank s Michaelem stáli na balkoně a povídali si. Pravda úplné teplo nebylo, ale lepší být na chvíli venku než pořád v hotelu. Po těch různých akcí, které následovaly po koncertech, byl Michael rád, za každou chvíli odpočinku. Mezi tím, co si Frank vychutnával poslední kousky z doutníku, on přemýšlel nad dalšími koncerty.  Dokud ho Frank nevytrhl z myšlenek, pochopitelně.

Frank: „To mě překvapilo… Myslel jsem, že to byla záminka, to s tou Anglií.“ Řekl zaujatě.

Michael: „Ona nikdy nevtipkuje o Anglii. Na to je Ge moc hrdá.“ Řekl smutně.

Frank se nad myšlenkou zasmál a potom pokračoval v tématu. „A na jak dlouho tam jela?“

Michael: „ Na měsíc a půl, myslím. Chce se potom vrátit na koncert do Minneapolis.“

Frank: „No jasně…“ Zasmál se.

Michael: „Co?“

Frank: „Přesně tak, jak to napsala.“ Poznamenal. „S takovou nikdy nevíš, jestli si dělá srandu nebo ne.“

Michael popošel kousek od dveří, které dělily apartmán od balkonu. Podíval se do dáli na rušný New York, který byl ve večerním osvícení.

„Hele, tohle je vážné. Jestli potřebuje čas...“ Následovala chvilka ticha a poté se otočil na Franka. „ I když… nevím, co se potom bude dít.“

Frank: „No nervy musela mít na dranc, když se dozvěděla o tobě a Tatianě, a poté potratila.“

Michael se zatvářil, jako by mu vytahoval střepy z rány. „Byla tak rozervaná tím vším.“

Frank se na něj upřímně podíval. Michael byl pod tlakem nejistoty a obav. „A co ti na to řekla?“

Michael: „Plakala, obviňovala mě, mrskla po mě těmi růžemi... Nenávidí mě a můžu si za to sám.“

Frank zahodil nedopalek doutníku někam pryč z balkonu, rozepnul si bundu a z vnitřní kapsy vytáhl papírek. Názorně s ním před Michaelem zamával a řekl:

„Tohle je telefonní číslo na Rachel Watsonovou. Dala mi ho, kdyby se něco změnilo… Ale když jí zavoláš ty, tak ona nemůže zavolat tobě… Vím, že to bude trochu blbé se s ní spojit, ale aspoň něco.“

Michael: „ Díky.“ A zval si od něj papírek.

Frank: „Jak tě znám, budeš s ní chtít mluvit co nejdřív.“ Usmál se.

Michael: …. Uvidím.“

Frank se opřel o zábradlí a podíval se do ulic rušného města. Michael si dal papírek do kapsy u kalhot, a potom se taky opřel o zábradlí.

Frank: „Michaele?“

Michael: „Hmmm?“

Frank: „Proč jsi ji nechal odjet?... Vždyť ty sám moc dobře víš, že to udělala kvůli tobě. Zabránila tomu, abys byl smutný kvůli té ztrátě, a co ty jsi jí na oplátku dal?“

Michael: „Dal jsem jí, to co chtěla…“ Řekl přesvědčeně.

Frank: „A jsi si jistý?... Víš jistě že to bylo to, co doopravdy chtěla?“

Michael: „Jak to mám vědět, když o ničem jiném nemluvila.“

Frank: „… Řekl bych, že ani teď není  úplně šťastná, i když odjela …“ Michael se na něj podíval a Frank zase na Michaela. „Pořád jí něco chybí. Sám jsem byl u toho, když v nemocnici naříkala. Nechtěla ti ublížit a stejně tě nenáviděla.“ Zasmál se krátce. „Chyběls jí a nechtěla tě vidět. Co potom mohla dělat?“

Michael: „Vážně?“

Frank: „Jo… Měls štěstí, že si neviděl to, co já. Bylo to jako živá noční můra. Vstala z postele a řvala: „Lžete mu! Lžete mu, jako on lhal mě!“. Její noční košile byla od krve. Karen se hned vyděsila….“

Michael s hrůzou poslouchal Frankovi vzpomínky.

Frank: „Ge tam stála u okna, opírala se rukou o parapet a třásla se. Fakt, ještě teďka ji mám před sebou…“

Michael si jen dovolil říct: „O můj Bože…“ Útrpným hlasem.

Frank: „Vytrpěla si toho hodně. Teď je řada na Tobě.“

Michael odešel dovnitř a Frank zůstal sám na velkém balkoně, díval se dolů z výšky asi dvanácti pater a sledoval provoz dole na ulici. Michael si sundal bundu a dal ji do skříně mezi ostatní pečlivě poskládané oblečení, když si náhle všiml modré stuhy, která mu trčela z kapsy u jedné z košilí. Vytáhl  si ji a prohlížel. Aniž by to před tím věděl, že je to barva Oxfordu, stále mu připomínala jen jedno. A to byla láska a upřímnost, které mu Ge stále projevovala, i když ho nenáviděla, jak se před chvílí dozvěděl.