Tak, jak Michael zařídil soukromý let pro Elizabeth a ostatní, stejně to zařídil i pro mě.
Byl jsem na letišti v Marseille, kde jsem ještě potřeboval co nejvíc využít čas, než budu muset nastoupit do letadla.
„Vrať se do Los Angeles.“ řekl jsem z ničeho nic.
„Co?“ podívala se na mě Claire překvapeně.
„Je teprve konec léta. Jamie může zase nastoupit do školy, kam chodil předtím.“ odpověděl jsem.
Díval jsem se na ni, jak byla zmatená. Chápal jsem, že se chystala na nový život v Anglii, že na to připravovala i našeho syna. Ale teď, když už jsme měli od Morgana pokoj, to přece všechno může být jinak.
„Chci ho líp poznat.“ řekl jsem po chvíli mlčení. „Už budeme mít všichni klid. Nemusíš utíkat, Claire.“
„Já vím…“ řekla nejistě. „Ale…“ odmlčela se. „Nemyslím si, že je na to vhodná doba.“
„Cože?“ divil jsem se.
Claire se rozhlédla po proskleném salónku, který jsme tady na letišti měli pro sebe. Měla zvednuté obočí, rychleji mrkala, bylo vidět, jak je zaskočená.
„Pochop, celou tu dobu jsem se připravovala na to, že budu Jamieho skrývat před Morganem. A to, že to všechno vyšlo tak rychle… A že Elizabeth zvládla porod toho dítěte, že chce jít před soud… To nejsem já, na koho by ses měl soustředit. Ani Jamie. Navíc, taky potřebuju nějaký čas po sebe.“
Musel jsem se tvářit hodně zklamaně, když ke mně přišla blíž a vzala mou tvář do dlaní.
„Celé to všechno jsi dělal pro Elizabeth. Tak nezapomínej, proč jsi vůbec tady.“
„Cítím, že jsem toho pokazil mnohem víc, než jen vztah s Elizabeth.“ řekl jsem tiše.
„Nikdy není pozdě na odpuštění.“ odpověděla mi něžně.
Když se přiblížila ještě víc, čekal jsem, že mi dá pusu, ale namísto toho mě pevně objala.
„Pomoz Elizabeth.“ zašeptala a tím se rozloučila.
-------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------
Když jsem byl zpátky v Los Angeles, ještě jsem nebyl připravený jet domů. I když jsem nad tím přemýšlel dost dlouho, jak ve Francii, tak i během letu sem do Kalifornie, nebyl jsem schopný vrátit se k tomu, jak jsem to tady nechal.
Nebyl jsem schopný vrátit se domů do Silver Lake, protože mi to všechno připomínalo dobu, kdy jsem ještě neměl ani ponětí o tom, že vůbec existuje nějaký Benedict Morgan. Cítil jsem se, jako bych se vrátil z války, nebyl jsem schopen začlenit se do normálního života, který jsem vedl před tím. A jak bych vůbec mohl přehlížet ten hořký pocit, když jsem navíc tu válku prohrál?
-------------------------------------------------------------------------
Moje máma věděla o všem. Vždycky jsem se jí ptal, co mám dělat, když byla Elizabeth nešťastná, a ona se mi snažila co nejlíp poradit. Vždycky mi ale říkala, ať jsem trpělivý. Ať nic neuspěchám. Teď mou trpělivost mohla vidět na levém spánku, na kterém mi ještě zbyla modřina, která se pomalu hojila.
Radši jsem jí nevyprávěl žádné detaily. Jen jsem si sedl do obývacího pokoje, ona se posadila naproti mně, a trpělivě čekala.
„Elizabeth to mohla myslet dobře. A mohla to mít vymyšlené, aby nás zbavila toho trápení…“ začal jsem váhavě. „Ale zašla tak daleko, že už prakticky ani nevím, jestli jí můžu věřit.“ dodal jsem zklamaně.
„To mě mrzí, zlato.“ řekla, jako by to všechno zažila se mnou.
„Nic mi neřekla, a to mi ubližovalo nejvíc.“ dodal jsem.
„Měli byste si promluvit.“ navrhla máma a šla do kuchyně, kde začala něco chystat.
„Na to budu potřebovat dlouhou dobu, než s ní budu chtít mluvit.“ řekl jsem, když jsem šel za ní do kuchyně. „Navíc…“ zaváhal jsem. „Liz odjela do Francie v jiném stavu.“
Máma se na mě otočila, když v tu chvíli přestala krájet chleba na sendviče. „Cože?“
„Byla těhotná, když odsud utekla.“ odpověděl jsem. „A já ani nevím, čí to dítě je.“
„Jarede…“ odložila všechno na kuchyňskou linku a dívala se na mě. „Jestli je teď s dítětem sama…“
„Není sama!“ zvýšil jsem hlas, když jsem ji náhle přerušil. „Pořád kolem ní poskakuje ten její kamarád, co jí dělá manažera. Jemu řekne cokoliv, ale mě ze všeho vynechala.“ řekl jsem naštvaně.
„Ale vzala si tebe, ne jeho!“ zdůraznila máma a otočila se ke mně zády, když zase začala krájet. „Možná to pro vás dopadlo špatně, ale to neznamená, že zahodíte všechno, co jste spolu měli.“
Šel jsem se posadit zpátky do obýváku a přemýšlel, jestli chci Elizabeth ještě vůbec vidět. Byli jsme v tom přece spolu, ale ona se mě nikdy na názor nezeptala.
„A co Morgan?“ zeptala se máma, kdy mi přinesla na talíři sendvič.
„Zatkli ho. Teď bude čekat na vazbu.“ odpověděl jsem hořce. Jen vzpomínka na něj mi zahnala veškerou chuť k jídlu. „A Elizabeth je nemocná.“
Odložil jsem talíř s jídlem na malý stolek před sebou. Jen tak tak jsem ho udržel s rozklepanou rukou.
„Co je s ní?“ zeptala se mě opatrně.
„Je HIV pozitivní.“ odpověděl jsem s očima plných slz. „Podle toho, co říkali lékaři, než Liz odjela z Francie, tak už u ní propuklo AIDS.“ To už jsem nevydržel a začal jsem brečet. „Imunita jí slábne strašně rychle, a bude to horší.“ díval jsem se na mámu naprosto bezmocně. „A nejvíc se bojím toho, že by mohlo být nemocné i to dítě.“
„Pane bože.“ zakryla si pusu dlaní. „A ty jsi v pořádku?“
„Mě nic není.“ utíral jsem si slzy.
„A jak k tomu přišla?“ zeptala se mě vyděšeně.
„Morgan ji nakazil.“
Následovalo dlouhé ticho tíživých myšlenek a představ o tom, co všechno s sebou tahle nemoc přináší. Bylo to strašné. Tolikrát jsem už nad tím přemýšlel, a stále jsem nemohl pochopit, jak může někdo vědomě šířit něco takového.
„Štve mě, že nemůžu nic dělat. Jsem na Elizabeth strašně naštvaný za to, co udělala, ale bojím se, že bych ji mohl ztratit dřív, než bych se s ní stačil usmířit.“
„Tak na co čekáš?“ zeptala se mě nechápavě.
„Teď ji rozhodně nechci vidět. Radši ani nechci vědět, co bych jí ze vzteku řekl.“ odpověděl jsem odmítavě.
„Vždyť ty víš, že to všechno dělala kvůli tobě. To se nemůžeš přenést přes ten vztek, když víš, že už vám nezbývá moc času?“
Zavrtěl jsem hlavou, schoval si obličej do dlaní a znovu se rozbrečel. Byl jsem zraněný, naštvaný a momentálně naprosto nerozhodný.
-------------------------------------------------------------------------
-------------------------------------------------------------------------
Zavolal jsem si taxík, který mě odvezl do Silver Lake. V domě ale nikdo nebyl, když jsem si donesl kufr a cestovní sportovní tašku do obýváku. A i když jsem byl rád, že jsem zpátky doma, něco mě nutilo jít ven. Nemohl jsem chvíli posedět, natož zůstat na jednom místě. Vzal jsem klíče od auta, zavazadla nechal nevybalené, a šel do garáže. Jak se dalo čekat, Lizzino červené Ferrari bylo pryč, zatím co moje černé tady čekalo pod menší vrstvou prachu.
Zajel jsem do kopců, díval se na město andělů, a přemýšlel, co mám dělat. Jel jsem zpátky do města. Do čtvrti, kde dřív bydlela Claire s našim synem Jamiem. Zpomalil jsem před tím domem, a sledoval jsem, jak se za okny mihla nějaká cizí žena. Už tam bydlel někdo jiný, a já měl čím dál víc melancholický pocit, jak mi všechno uniká mezi prsty. Nejdřív Liz, pak Claire.
Pomalu jsem se smiřoval s tím, že už nic nebude stejné. Dokonce ani ne tady. Bylo by příliš jednoduché to všechno zlé nechat ve Francii, kde to skončilo. Ty špatné zkušenosti a vzpomínky si ale všichni neseme v sobě.
-------------------------------------------------------------------------
Jel jsem na pláž, kam jsme s Liz chodívali. Procházel jsem se s holýma nohama v písku, v ruce jsem si nesl boty. Díval jsem se na lidi, kteří tady trávili volný čas. Bylo po západu slunce, ale ještě pořád bylo teplo. Šel jsem a díval se na ostatní, jak bezstarostně odpočívali, zatím co já nevěděl, co mám dělat.
Bál jsem se dnů, kdy už tady Elizabeth nebude. Bál jsem se jí přijít na oči. Bál jsem se jí cokoliv říct s vědomím, že to můžou být poslední slova, které se jí utkví v paměti. Bál jsem se zeptat, čí je vlastně to dítě, které přivedla na svět. Bál jsem se zeptat, jestli je to děvčátko v pořádku.
Posadil jsem se do písku, natáhl nohy před sebe a rukama se prohraboval v písku. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělám. Nechal jsem písek unikat mezi prsty, vyhrabával jsem malé díry a zase je zaplňoval odhrabaným pískem, jako bych byl na nějaké antistresové terapii.
„Tak na co ještě čekáš?“
Mámin hlas se mi honil hlavou, jako melodie, které nemůžete přijít na jméno, a přece jen vám nedá pokoj. Měla pravdu. Neměl bych takhle plýtvat časem. Ale nevěděl jsem, jak se já sám mám k tomu všemu stavit, natož jak se teď vrátit k Liz. Chtěl jsem, aby se Claire vrátila, protože u ní jsem cítil aspoň částečnou jistotu. Jistotu toho, že mě podpoří, když to budu potřebovat. Mohla mi pomoct najít cestu zpět k Liz. Jenže Claire mi dala jasně najevo, že to musím zvládnout sám. Stejně jako teď moje máma. Neřekla mi, jak to udělat. Jen prostě věděla, že to musím udělat.
Všichni okolo věděli, že musím být s Liz, co nejvíc to půjde, už jen kvůli nám dvěma. Ale věděl jsem já vůbec, jestli to dokážu?
Podíval jsem se na psa, který pobíhal asi padesát metrů před svým majitelem. Šli podél hranice, kterou tvořil mokrý a suchý písek. Ten pán šel po suchém, zatím co ta kolie s velkou radostí namáčela tlapky v mokrém písku, který každou chvíli zahalila další a další vlna slané vody. Když ten pes byl od mé pravé ruky asi tak tři sta metrů, všiml jsem si další osoby, kolem které proběhl.
Byla to Elizabeth.
Procházela se tam v koženkové bundě, tričku a dlouhých kalhotách. Vlasy jí lehce vlály rozpuštěné na zádech, a co každou chvíli se dívala buď do dálky na obzor, nebo před sebe do písku. Jako by nad něčím přemýšlela. A já… jakmile jsem ji zahlédl, zůstal jsem na ni hledět jako na zjevení. Ani jsem se nepohnul ani neuhýbal pohledem. Sice jsem seděl od vody daleko, ale ona šla čím dál víc na moji úroveň, a byla tady malá šance, že by se nepodívala na lidi okolo. Nebo na mě.
Čekal jsem, až se naše pohledy střetnou. Přál jsem si a zároveň se bál setkat se s jejím pohledem. Chtěl jsem to strašně moc, a zároveň i nechtěl. Nevěděl jsem totiž, co by se mohlo stát, až se na mě podívá.
Kašlu na to, řekl jsem si.
Jakmile byla přímo naproti, asi těch sto metrů ode mne, postavil jsem se na nohy a čekal. Všimla si toho pohybu a podívala se na mě.
V prvních pár vteřinách jsem jí viděl na očích překvapení, které následně vystřídalo jakési… zklamání? Nevím, co se jí honilo hlavou. Vím ale jistě, že já jsem měl tvář plnou prosby a naděje. Nebo jsem to tak aspoň cítil.
Jenže Liz to ani na chvilku nezastavilo. Pokračovala dál, a svůj pohled přesunula opět na opačnou stranu, na obzor, kde už před nějakou dobou zašlo slunce. Rychle jsem si obul boty a šel za ní.
„Liz.“ oslovil jsem ji.
Ohlédla se na mě přes rameno, ale nezastavovala. Pořád šla dál. Nevěděl jsem, co jí říct, ale musel jsem ji přimět k tomu, aby se aspoň na chvilku zastavila. Aby mě poslouchala.
„Mrzí mě to!“ vyhrkl jsem na ni.
V tom se hned zastavila a otočila se na mě. Měla zamračený výraz, jako bych řekl něco sarkastického.
„Co tě mrzí?“ zeptala se.
Na rozdíl od pohledu její hlas nezněl tak přísně.
„Všechno.“ odpověděl jsem a už nevěděl, co dál říct.
Lehce se zasmála, a zavrtěla hlavou. Nevěřila mi. Byl to cynický úsměv.
„Hlavně neber zpátky to, co jsi mi posledně řekl. Pochopila jsem tě. Nevěříš mi. Zkazila jsem všechno, co jsem mohla. A měl jsi pravdu.“ Věnovala mi chladný pohled. „Nebuď teď sentimentální. To k tobě nesedí.“
Otočila se a šla dál.
To mě zarazilo na místě. Nemám být sentimentální? Já? … Stál jsem tam a sledoval její vzdalující se postavu. Já?! Byl jsem na dně, sám jsem si vyčítal to, co se jí stalo, a já nemám být citlivý. Vždyť ona, kurva, umírá. A ještě má po tom všem kuráž říct mi, ať nejsem…
Vzala mi vzduch z plic. Otočil jsem se a pomalu šel zpět. V mysli jsem si opakoval, co mi právě řekla. Odřízla mě úplně stejně, jako já ji tehdy v nemocnici v Marseille. Chtěla mi to všechno vysvětlit, ale já ji nechtěl poslouchat. Teď mi to oplatila stejně.
Co mě ale víc zasáhlo, bylo to, že mě nechala za sebou, jako by ke mně necítila absolutně nic. Stejně jako já, když jsem ještě seděl na vozíku u jejího nemocničního lůžka. Až teď mi došlo, jak na tom oba jsme. Chováme se k sobě, jako bychom byli manželé z donucení. Jako bychom museli z donucení snášet jeden druhého.
Čím víc jsem se vzdaloval od toho místa, kde jsme k sobě stáli tváří v tvář, jsem cítil jako bych ztrácel sílu ve svém těle. Dýchalo se mi hůř, a měl jsem pocit, že každou chvíli se mi podlomí nohy. Dost o tom, že nás rozdělil Morgan. Teď jsme se od sebe odehnali navzájem. Kousl jsem se do spodního rtu, abych potlačil pláč. Protože tak to bylo. Bylo to celé k pláči. Celou tu dobu jsem si představoval, jak se budu snažit využít co nejvíc čas, který ještě Liz má. Chtěl jsem jí pomoct. Ale byla to tehdy moje tvrdohlavost, za kterou jsem teď zaplatil.
Tehdy v nemocnici jsem měl na ni vztek. Obrovský, šílený vztek. A ano, potřeboval jsem čas, abych to všechno strávil. Ale udělal jsem chybu, když jsem si to od Elizabeth nenechal vysvětlit.
Díval jsem se pod nohy skrz slzy v očích, a uvědomil si, že jsem nestál na suchém, ale na mokrém písku. Než jsem stačil udělat další krok, přišla voda a já měl celé boty i nohavice mokré až nad kotníky. Přesně takhle jsem se teď cítil. Doslova jsem ztratil půdu pod nohami. Byl jsem během pár vteřin v beznaději, jestli mi ještě vůbec dá Liz šanci k tomu, aby mi to mohla vysvětlit.
„Sakra.“ hlesl jsem.
Díval jsem se na svoje černé mokré tenisky a tmavý mokrý pruh na nohavicích. Utřel jsem si slzy, abych viděl, kam jdu. Chtěl jsem jít z toho mokrého těžkého písku na suchý, když jsem z ničeho nic uslyšel rychlé kroky v další vlně vody.
Najednou se mi pod pažemi provlékly její ruce, které mě objaly kolem břicha, a její tělo se přitisklo k tomu mému zezadu, až si nakonec položila hlavu na moje lopatky.
Neřekla ani slovo, jen podle jejího dechu jsem poznal, že pláče, zatím co já přestal ronit slzy.
„Omlouvám se.“ řekla slabým hlasem. „Moc mi chybíš.“
Uvolnil jsem její ruce, jen abych se k ní mohl otočit čelem. Když se mi znovu podívala do očí, hned jsem měl její ruce kolem krku a já ji objímal, jako bych ji měl každou chvíli ztratit. Nechtěl jsem ji pustit, pevně jsem ji u sebe držel. Rozplakala se jako malé dítě a začala mi vzlykat do krku.
„Eli…“ šeptal jsem jí do ucha a hladil ji po vlasech. „I když to tak moc bolí, pořád tě miluju.“
To ji bohužel rozplakalo ještě víc. „Já nechci umřít.“ řekla pláčem vyčerpaným hlasem.
Cítil jsem bolest na hrudi, jako by mi krvácelo srdce. Zavřel jsem oči a nechal slzy stékat po tváři, zatím co se její vsakovaly do bundy na mém rameni.
2024 ©