82.díl - When he comes home

Napsal Starlight (») 4. 9. 2017 v kategorii 1989 - III.část, přečteno: 638×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinejet.gif

Přistáli jsme na letišti v Los Angeles po západu slunce. I když jsem Jareda neviděla hodně dlouho, přes detektiva Ingrese nám zařídil soukromý let. A majitele toho tryskáče jsem potkala právě tady. Čekal u třech limuzín včetně své ochranky.

Všimla jsem si ho hned, jen co jsem scházela dolů ze schodů vedoucích z letadla. Za mnou šel David a přidržoval mě za paži. Z těch změn tlaku během letu se mi lehce motala hlava, a tak mě teď musel jistit, abych náhodou nespadla.

Michael byl oblečený celý v černém, od mokasín, kalhot až po lehkou baseballovou bundu i s černým kloboukem. Když už jsem byla jen pár kroků od něj, kývla jsem na Davida, aby mě už nedržel.

„Děkujeme za to letadlo. Moc nám to pomohlo.“ řekla jsem Michaelovi místo pozdravu.

„Nemusíš děkovat, to je samozřejmost.“ pousmál se a podíval se pak za mě na Davida a ještě za něj.

Ohlédla jsem se a viděla Audrey, jak se dívala na Hope, kterou chovala v náručí.

„Kde je Jared?“ zeptal se Michael a já se na něj hned otočila.

„On je…“

Najednou mi došla slova. Co jsem měla říct? Že už mě nechce vidět? Že mě nenávidí? Tohle všechno byla pravda, ale nemohla jsem se s tím vyrovnat. Ty jsi mě z toho všeho vyškrtla už dávno. Celý let jsem si zpětně procházela tu chvíli, kdy za mnou přijel na kolečkovém křesle. I bez té kapačky by vypadal tak slabě. A to jsem ani nemohla překousnout jeho obvázanou hlavu. Museli ho operovat, aby ho zachránili.

K Davidovi a Audrey přišel šéf Michaelovy ochranky a domluvil se s nimi, do kterého auta se dají zavazadla, a pak je odvedl bokem, aby si mohli nasednout. Ten muž měl cit pro diskrétnost, když viděl, že nemám daleko od pláče.

Když se zavřely dveře od auta, a nasedla i ochranka, jediný, kdo zůstal venku byl právě Bill Bray, šéf ochranky.

„Zůstal tam?“ zeptal se opatrně Michael, jako by se stalo něco strašlivého.

„Jo, ale je v pořádku. Chci říct…“ odmlčela jsem se. „…je po operaci. Takže tam musí zůstat na nějakou dobu.“ vysvětlila jsem.

„Co mu operovali? Co se stalo?“ ptal se hned.

Když mi opět v hlavě zazněl  Jaredův zklamaný hlas, už jsem to nemohla udržet. Ze rtů mi unikl bolestivý vzlyk a já si hned zakryla pusu dlaní, když jsem propadla pláči.

„Pojď sem.“

Přitáhl si mě k sobě a držel mě v objetí, zatím co jsem brečela a vzlykala jako malé dítě.

„Byl… Byl na vozíku. Měl obvázanou hlavu…“ lapala jsem po dechu, abych aspoň něco mohla říct. „Porval se s Morganem a ten…“ zase jsem začala vzlykat. „Udeřil ho glockem do spánku. Málem ho zabil.“ brečela jsem.

Michael mě vzal kolem ramen a odvedl mě do jiného auta, než ve kterém byli David s Audrey a mojí malou Hope.  Zatím co pracovníci letiště nakládali kufry do aut, já se snažila uklidnit. Michael jen trpělivě čekal s utrápeným výrazem.

„Skoro jsem o Jareda přišla.“ řekla jsem do ticha a podívala se na Michaela. „Vyčítala jsem mu, jak moc tím riskoval. A on mi řekl, že už se mnou skončil.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Michael.

„Nevěří mi. Nechtěl už se mnou mluvit. Nemohla jsem za ním jít ani, když jsme odjížděli, abych se rozloučila.“

Michael pak dlouho dobu mlčel. Z vnitřní kapsy bundy si vytáhl látkový kapesník a podal mi ho. Poděkovala jsem mu malým úsměvem, utřela si oči od slz, a pak se do něj vysmrkala.

„Pak ti ho vrátím.“ řekla jsem unaveným vybrečeným hlasem.

„Nemusíš. Mám jich dost.“ odpověděl a pak si povzdechl. „Víš, Liz… Ty sama jsi dala Jaredovi záminku k tomu, aby se choval tak, jak se choval.“

„Udělal to bezhlavě. Na nikoho nehleděl.“ řekla jsem na obranu. Něco takového bych po něm nikdy nechtěla.

„I tak to všechno dělal kvůli tobě. Tak, jako ty pro něj.“ namítl Michael. „Z lásky jste jeden pro druhého byli ochotni obětovat život. Jenže nemůžeš Zabít a utéct.“

Když řekl ta dvě slova, znovu jsem se na něj podívala. To znamenalo, že už nahrál moji píseň. Kate udělala přesně to, co jsem chtěla. Ale kdyby to neřekl, nejspíš bych si na to v dohledné době nevzpomněla.

„Zabila jsi v něm mnoho. Láska je bolest, radost. Všechno se děje kvůli ní.“ pokračoval Michael.

„Ale teď to nejsem já, kdo utíká.“ přerušila jsem ho. „To on chce z toho všeho utéct. Distancuje se ode mne.“

„Tak musíš udělat to, co dělal on, když jsi utíkala. Taky jsi byla zraněná, když jste nemohli počít dítě a pak přišla Claire. Cítila jsi, že něco je špatně, že na to nemáš síly, a tak jsi utíkala…. A Jared trpělivě čekal, až k tobě bude moct přijít, až si ho k sobě znovu pustíš. Byla jsi jako zraněná zvěř, Liz. K takovému stvoření musíš přistupovat opatrně. Musíš si získat důvěru, než se ho dotkneš.“

Všechno, co mi říkal, znělo nadějně. Jenže tentokrát jsem se bála, že Jared mě už k sobě víckrát nepustí.

„Najde si tě. Vím, že tě nenechá odejít.“ pokračoval. „Když jste oba došli tak daleko, teď už by váš vztah nenechal ztroskotat.“

Michael_231

------------------------------------------------------- 
------------------------------------------------------- 

Když jsem čekala doma v Silver lake každý den, kdy se Jared objeví ve dveřích, byla jsem plná obav z toho, s jakými myšlenkami se vrátí z Francie. Možná mu Claire promluvila do duše, možná mu řekla, co všechno jsme museli udělat kvůli Morganovi. A možná se k ní teď Jared upne a mě doopravdy opustí.

Byla jsem ve stresu. Snažila jsem se rozptýlit. David mi hned po příjezdu pomohl sehnat věci pro moji malou Hope včetně postýlky, přebalovacího pultu, židličky i kočárku. Nakoupili jsme spoustu věcí, které jsme v domě nikdy předtím neměli.

Najednou jsem měla pocit, že víc už toho dělat nemusím. To, že jsem zvládla Hope donosit a přivést ji na svět, ve mně vyvolávalo pocit vítězství nad nemocí, která si mě brala kousek po kousku. A když jsem teď viděla ložnici plnou věcí pro miminko, vůbec jsem se necítila slabě.

Zároveň jsem kontaktovala Jaredova právníka, abych mohla případ znovu rozjet. S tím mi pomohl i detektiv Ingres. Jediné co zbývalo, bylo počkat na termín, který mi přidělí soud.

A moje mladší sestra Audrey? I přes moje neochotné kývnutí jsem dala najevo, že mi nebude vadit, když zůstane u Davida.

------------------------------------------------------- 
-------------------------------------------------------  

Article-1197247-05938293000005dc-619-634x413-popup_2

„Co pak budeš dělat?“

Seděli jsme s Michaelem, Emily a našimi dětmi ve velkém altánu nedaleko residence tady v Neverlandu. Přijela jsem, abych se konečně podívala na jejich synka a řekla jim, co mám v plánu.

„To nevím.“ pokrčila jsem ramena a koukla na Hope, která spala vedle mě v přenosné autosedačce. „Každopádně si chci užít každičkou chvilku s tímto malým pokladem.“ usmála jsem se na moji dcerku.

„A já chci, abys mi šla za svědka.“ řekla Emily a opřela o Michaela, který seděl vedle ní na sedačce a choval v náručí malého synka zabaleného do přikrývky.

„Moc ráda. Vždyť jsem na to čekala už nějakou dobu.“ zasmála jsem se.

-------------------------------------------------------  

Když Emily odešla do domu, aby malého nakojila, Michael využil toho, že jsme osaměli.

„Zvládneš to?“ zeptal se opatrně.

„A co?“ pousmála jsem se. Myslela jsem, že se ptá na soud.

„Tu svatbu.“ odpověděl. „Nebude to sice nic velkého, jen rodina a nejbližší přátelé. Ale i tak to ještě chvíli potrvá, než se to všechno připraví.“

„Dělat svědka určitě není nic těžkého, ne? Jen si nesmím zapomenout občanku a to je asi všechno.“ usmála jsem se na něj.

„Já vím, co se s tebou děje.“ řekl tiše, jako by nechtěl riskovat, že ho ještě někdo uslyší.

Z toho mi nálada klesla na nulový bod, a pomalu šla ještě níž. Dívala jsem se na něho a skoro jsem nemohla dýchat. Bylo mi z toho špatně, jako když uděláte něco hodně špatného a chcete to držet v tajnosti, dokud všechny následky nezmizí.

„Emily jsem ještě nic neřekl, ale i ona by se to měla dozvědět.“ pokračoval tiše. „Ale nechci, aby to vyšlo na mě.“

„Nic jí neříkej.“ vyhrkla jsem a snažila se uklidnit. „O ničem jí neříkej… Já jí to řeknu sama. Jen ještě nevím, kdy…“

„Něco jsem tušil, když jsem s Kate nahrával tu píseň, kterou jsi jí napsala. Ale až včera jsem poznal, co se děje.“ řekl a ukázal na můj krk, který zakrýval šátek i límec koženkové bundy. „Nemusíš mi odpovídat… Ale nemůžu pochopit, jak jsi k tomu přišla.“

„Tak, jako ke všem bolestem během posledních pár měsíců.“ odpověděla jsem. „Morgan. V Rooseveltu.“

To, že je HIV pozitivní mi řekl už tehdy, kdy si pro mě došel v hotelu, aby mě znásilnil. Jeho slova mě natolik paralyzovala, že jsem se mu bránila už jen podvědomě. Tělo se mu bránilo, ale mysl byla s Jaredem a tím maličkým životem v mém těle. V ten moment, kdy mě Morgan dorazil na postel, jsem věděla, že je konec.

Eli-morgan_2

Když jsem se vyhrabala ze vzpomínek, a vrátila zpátky, zvedla jsem hlavu a podívala se na Michaela. Díval se všude, jen ne na mě. Viděla jsem, že se snaží udržet slzy ze všech sil.

„Udělal to schválně, je to tak?“ zeptal se a prsty si utřel uslzené oči.

„Šel po Jaredovi.“ řekla jsem bez sebemenších slabostí. Byla jsem už se vším smířená. „Věděl, že když mě jakkoliv dostane, že dostane i jeho. Proto jsem pak utekla. Aby Jared nezjistil, co se mnou je, dokud Morgan neskončí ve vězení.“

„Protože kdyby to zjistil dřív…“ podíval se na mě Michael. „Už by ho nikdo nezastavil. A Morgan by ho snadněji dostal.“

Přikývla jsem. „Proto jsem byla ve spojení s detektivem, aby ho hlídal.“ dodala jsem.

Malá Hope udělala pár tesknivých hlásek a já už jsem se takovým tématem nechtěla dál zabývat.

„Asi už pojedeme. Princezna je unavená, a já mám velký hlad.“ pousmála jsem se na Michaela.

-------------------------------------------------------  

Když jsem se loučila, Emily se na mě culila a slibovala mi, že mě vezme sebou do všech salónů, až bude hledat své vysněné svatební šaty. Její nadšení mi zlepšilo náladu a já se mohla opět na něco těšit. Jakmile jsem zabezpečila autosedačku s Hope na zadním sedadle, objevil se za mnou Michael.

„Dávej na sebe pozor.“ zašeptal a objal mě.

Držel mě u sebe pevně. Jako kdyby se chtěl ujistit, že mám ještě dost sil stát pevně na svých nohách.

„Nezapomeňte mi poslat pozvánku.“ usmála jsem se na něj. „Těš se na tu svatbu. Bude to jeden z nejlepších dnů tvého života. Užívej si to.“

Objala jsem ho ještě jednou a pak usedla za volant. Když jsem pomalu couvala z místa, všimla jsem si, že Emily se na mě pořád usmívala, zatím co Michael se sotva přinutil k malému úsměvu. Byl tak starostlivý, že mě to nikdy nepřestalo udivovat. Naposledy jsem se na ně usmála, zamávala a odjela po cestě vedoucí k branám Neverlandu.

------------------------------------------------------- 
-------------------------------------------------------  

Už jen ten fakt, že jsem dýchala čerstvý vzduch tady v Kalifornii, doma v Silver Lake, mě hodně uklidňovalo. Ležela jsem s Hope na lehátku u prázdného bazénu. Obě jsme byly najezené, ona spala, a já čekala a přemýšlela.

A z myšlenek mě vytrhlo každé auto, které projelo kolem našeho domu. Jako když čekáte návštěvu. Každou chvilku se ohlížíte, nedočkavostí ani nezamhouříte oči. Všude bylo uklizeno… až na ten bazén. Ten zůstal prázdný už delší dobu podle toho napadaného bince na suchém dnu.

Přemýšlela jsem, co budu dělat, až Jared přijede. Chtěla jsem dát na Michaela, a čekat, až si mě k sobě Jared znovu pustí, až mi bude znovu věřit. Jenže copak jsem měla tu trpělivost? Měla jsem čas na rozdávání?

Dívala jsem se na velké koruny stromů i palem, které tvořily hranici pozemku a zároveň nás trochu schovávaly před světem. Dívala jsem se na modrou oblohu  před západem slunce, na hrudi držela Hope v dupačkách a jemné dece, kterou jsem jí přidržovala na tělíčku. Vnímala jsem, jak dýchala, a přemýšlela.

Jak proboha řeknu Emily, že je se mnou zle? Nedokázala jsem si to představit. Rozhodně bych měla počkat, až budou mít s Michaelem po svatbě. Nebudu jí to teď takhle kazit, když se tak moc těší.

Pak jsem si náhle vzpomněla na Claire... Myslela jsem to vážně, když jsem jí řekla, že nechci, aby byl Jared sám. Chtěla jsem, aby s ním byla Claire. Rozumí mu, zná ho snad líp než já. Jen když jsem si je představila spolu i Jamiem, jejich synkem, a mojí malou Hope... Udusila jsem v sobě bolestivý vzlyk, abych neprobudila to moje spící nemluvně, a nechala slzy rychle stékat po tváři. Bolelo mě to takhle myslet, ale uvnitř jsem věděla, že takhle to musí být. Ať už by mě to bolelo sebevíc, měla bych je trochu popostrčit k sobě, aby znovu našli cestu k sobě. Aby Jamie dohnal ty ztracené roky bez táty, a Hope měla perfektní mámu.

Opatrně jsem se zvedla z lehátka a odnesla Hope do domu. V ložnici jsem ji uložila do postýlky a chvíli nad ní stála a utírala jsem si slzy. Představovala jsem si ji, jak ji Claire chová v náručí, a byla jsem podivně klidná, i když jsem tiše plakala. Plakala jsem, protože mi bylo líto toho, že své dítě nikdy nepovedu do školy, natož do školky. Bylo mi smutno, protože jsem věděla, jak se mi krátí čas. Ale když jsem si vzpomněla na Claire a Jareda, věděla jsem, že se o moji holčičku dobře postarají.

Najednou jsem uslyšela, jak před domem zpomalilo auto. Podívala jsem se z okna a hledala Jareda, nebo kohokoliv známého. Ale byli to jen sousedi, kteří přijeli z pozdního nákupu, jak to na konci týdne dělali. Posadila jsem se na postel, povzdechla si, a čekala na každé další auto, které zpomalí před našim domem. Čekala jsem, abych nepromarnila ten moment, kdy se Jared vrátí domů. 

Eli_44

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a nula