81.díl - You have to listen

Napsal Starlight (») 12. 6. 2017 v kategorii 1989 - III.část, přečteno: 905×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinejared_51.jpg

Ahojte, omlouvám se za tu dlouhou odmlku. Zkouškové, klauzury atd. si žádaly svůj čas, o tom není třeba mluvit. Každopádně jsem ráda, že jsem se opět dostala k povídce, tak snad vám tento nový díl udělá aspoň malou radost po takové absenci smile Vyprávění se ujme Jared...


Probral jsem se v neznámém pokoji. Bílý strop se zářivkovým světlem a mentolové stěny. Tyhle věci mě uvedly do nemocničního pokoje, kde jsem teď ležel na lůžku s kapačkou u postele. A když jsem si sáhl na hlavu, abych zjistil, co dělá ten nezvyklý tlak, ucítil jsem obvaz. Rázem jsem si vzpomněl s jakou silou mi dal Morgan ránu do levého spánku tím glockem.

Elizabeth!

Chtěl jsem vstát, ale nemohl jsem se ani posadit. Bolest mi vjela do hlavy jako ostrý nůž a já měl rázem mžitky před očima, až se mi zatemnilo. Natolik mě to přemohlo, až jsem se rychle položil zpátky a dal si pozor na hlavu, abych s ní rychle nepraštil do polštáře. Vydýchával jsem mdloby tak dlouho, dokud jsem znovu neusnul. Zatracená kapačka…

 -----------------------------------------------------------------

Když jsem se podruhé probral u mé postele stála mladá sestřička, která si dělala zápisky podle zbytku tekutiny v kapačce.

„Moje žena…“ zamumlal jsem. „Kde je Elizabeth?“

„Doktor přijde za chvíli.“ odpověděla s francouzským přízvukem.

Bez dalších slov odešla. Až teď jsem si všiml, že na sobě mám nemocniční nepohodlnou náhražku pyžama. Kruci. Bylo mi divně. Ta věc, která mi proudila do žil mě určitě uspávala schválně jenom abych necítil bolest hlavy. Ale co mě deptalo ještě víc, bylo to, že jsem nevěděl absolutně nic. Nevěděl jsem, jestli je Liz v bezpečí, kde je Morgan, a jestli se nic nestalo tomu dítěti.

Dveře od pokoje se prudce otevřely a z nich vykročil doktor se složkou v ruce.

„Jared?“ zaráčkoval.

Kývl jsem na souhlas, a znovu jsem ucítil bolest na spánku. To je nesnesitelné! pomyslel jsem si.

„Jsem doktor Courbet.“ představil se. „Anglicky moc dobře neumím, ale pokusím se vám to vše vysvětlit co nejjednodušeji.“ řekl s klidným úsměvem.

Zavřel za sebou dveře, podal si židličku a přisedl k posteli. Krátce nahlédl do karty na zápisy, pak ji zavřel a povzdechl si. Natáhl ke mně ruku a opatrně mi nazvedl obvaz, aby se podíval na poraněné místo.

„Hojí se to. Ne rychle, ale známky hojení tam jsou.“ upravil mi zpátky obvaz a pak si sáhl do náprsní kapsy pláště a vyndal z ní malou baterku.

Posvítil si na obě moje oči a hlavně na levé. „Musím říct…“ začal s výkladem. „že jste měl obrovské štěstí. Kdyby pomoct dorazila později, nemusel byste to přežít.“ Dal si baterku zpátky do kapsy a znovu listoval v kartě. „Víte co je epidurální hematom?“

„Nejsem si jistý.“ odpověděl jsem malátně.

„Krvácení do mozku. Takový hematom tlačí mozek na lebku, což způsobuje ztrátu vědomí a nakonec i smrt. Ta rána…“ ukázal na můj spánek. „způsobila prasknutí tepny, která začala krvácet, a takhle vzniká hematom. Nebylo o čem rozhodovat. Zákrok byl nutný, i když jsme nevěděli, kolik krve se tam dostalo.“

„Operovali jste mě?“ divil jsem se. Jak dlouho tady vůbec jsem?

„Ano. Dokonce jsme vám o tom říkali, když vás přivezli rychlou sem. Nepamatujete si to?“

„Ne.“ odpověděl jsem zmatený.

„No to se může stát.“ dodal doktor. „Ještě jste trochu komunikoval, když vás přivezli, tak jsem vám řekl, že pro všechny případy vás vezmu na sál.“ odmlčel se. „Vaši ženu přivezli o pár hodin později.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se hned. Nejradši bych se posadil, ale ta zatracená bolest by mě srazila hned zpátky.

„Pokud víte, v jakém stavu se nacházela před vaším zraněním, pak vás asi nepřekvapí, že je na jednotce intenzivní péče.“ odpověděl doktor.

„Ublížil jí někdo?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Ne, to ne.“ divil se pro změnu doktor. „Vaše žena zkolabovala. Ztratila vědomí krátce po tom výstřelu. Podle popisu policie byla u zbraně dost blízko a s její citlivou imunitou jí i tak ostrý zvuk mohl přivodit nevolnost, což se taky stalo.“

„Po jakém výstřelu? Co se stalo?“ ptal jsem se překotně. „Já vůbec nic nevím. Co se stalo?“

„Klid, jen se uklidněte.“ řekl doktor. „Pan Ingres vám všechno poví. Teď byste měl být v klidu.“

„Doktore, moje žena je vážně nemocná a naposledy jsem ji viděl v rukou bezcitného člověka. Neuklidním se, dokud ji neuvidím a dokud se nedozvím, co se stalo.“

  -----------------------------------------------------------------

Sice jsem byl pořád mimo z té kapačky, ale trval jsem na tom, že musím mluvit s detektivem Ingresem. Po nějaké té čtvrt hodině se konečně ukázal.

„Chci vědět úplně všechno. Hned teď.“ řekl jsem neodbytně, když za sebou sotva zavřel dveře.

„Nijak dlouhé to nebude. Ale měl byste vědět, že jsem na vás neskutečně naštvaný.“ zdůraznil. „Po tom, co jste vtrhl do domu a ukázal se Morganovi, okamžitě jsme šli po jeho ochrance. Z aut jsme odstranili jeho muže a nahradili je svými. Já jsem čekal před hlavním vchodem s dalšími. Chtěli jsme Morgana co nejrychleji dostat a mysleli jsme si, že vás s Liz odtáhne z domu pryč. Jenže když se nic nedělo, poslal jsem další lidi, aby obklíčili dům.“ na chvilku se odmlčel.

Zadíval se směrem k oknu, kde mezi žaluziemi prosvítalo odpolední slunce. Jako bych to všechno měl ještě živě před očima.

„Ve vysílačce se ozvalo, že Morgan na vás míří zbraní. Dal jsem pokyn, aby na něj namířili, jenže pak mi odpověděli, že někdo stál na schodech se zbraní v ruce. Čekali jsme, co se bude dít. Když vás Morgan napadl nestihl jsem zareagovat, bylo tam riziko, že během souboje by kulka zasáhla i vás.“

„Ale někdo tam vystřelil. To si ještě pamatuju.“ řekl jsem a před očima se mi promítaly vzpomínky na ten večer.

Ingres_4

„Ano, byl to David Vaire.“ odpověděl detektiv. „Vy jste zůstal ležet na podlaze a Morgan se dal na útěk. Já už jsem seděl za volantem auta, ve kterém seděla Elizabeth. Ruce měla svázané, ale než Morgan nastoupil, stihla si dát pod bundu malý revolver. Já jsem měl zbraň u sebe. Přepážka mezi mnou a zadními sedadly byla vytažená, takže Morgan si nevšiml, kdo řídil. Zeptal se Elizabeth, kde je dítě a ona řekla, že je ve Forcalquier.“

„V klášteru?“ zeptal jsem se.

„Jeli jsme tam, když v půlce cesty chtěl Morgan zastavit. Přišel na to, že je v tom sám, že nás nikdo z jeho lidí nesleduje. Ano, jeho auta to byly za námi, ale v nich byli moji lidi. Vysedl s Elizabeth a mířil na ni. Čekal, až vystoupím já. Stáli jsme na odpočívadle uprostřed jednoho z těch kopců, kousek od kláštera. Nikdo jiný nevystoupil. Řekl, že jsem si s tím vším dal zbytečnou práci. Že i kdybych ho dostal do vězení, že za chvíli stejně zemře. Pak namířil na mě. V tu chvíli si Elizabeth vytáhla zbraň a začala na něj křičet, ať zahodí zbraň…“

V tu chvíli nás vyrušil doktor Courbet, když bez klepání vstoupil dovnitř.

„Promiňte pánové, ale Elizabeth se právě probrala.“ a pak se podíval na mě. „Jestli trváte na tom, že ji musíte vidět, máte na to pár minut.“

  -----------------------------------------------------------------

Hospital_3

Vzhledem k tomu, že jsem měl hodně velké obtíže se jen přesunout na kolečkové křeslo a moje kapačka s detektivovou pomocí musela cestovat se mnou, bylo jasné, že to tak moc dlouho nevydržím.

Sestra mě vezla po chodbě směrem k výtahu a já se snažil ze všech sil ignorovat tu bolest v mé hlavě. A i když jsem si to nechtěl přiznat, nedopovězené vyprávění Ingrese mě značně rozhodilo. Teď jsem ale potřeboval vidět na vlastní oči, že mojí Liz nic není.

Cestou výtahem se mi udělalo ještě hůř, skoro jako by se mi chtělo zvracet.

„Počkejte, prosím.“ řekl jsem a začal jsem zhluboka dýchat.

„Je vám zle?“ zeptala se sestřička.

„Potřebuju jen chvilku.“ odpověděl jsem.

„Chcete přinést trochu vody?“ zeptala se sestřička.

Přikývl jsem a podvědomě si přiložil dlaň na levou ruku, kde jsem měl zavedenou kapačku. Začínal jsem být na tom závislý. Nejradši bych se nadopoval Morfiem, abych nic necítil.

Když sestra odešla, detektiv ukázal na konec chodby. „Elizabeth je v předposledním pokoji napravo.“

Díval jsem se na ty dveře. Abych byl upřímný, nevěděl jsem, jestli mi bylo špatně kvůli mému zranění, nebo kvůli tomu, že Elizabeth je na tom podstatně hůř než já. Moje hlava se z toho dostane. O tom jsem nepochyboval. Ale její tělo se už ničemu ubránit nedokáže.

„Ublížil jí?“ zeptal jsem se do ticha chodby.

„Ne, nic jí neudělal.“ odpověděl Ingres.

„A kde je on?“ zeptal jsem se hned.

„Teď je v rukou francouzské policie a čekáme, kdy ho vydají do USA.“ odpověděl detektiv, ale víc už neřekl, protože se vrátila zdravotní sestra.

„Prosím.“ podala mi plastový kelímek s vodou.

Párkrát jsem upil a připravil se, že se teď už bez Morgana můžu svobodně podívat na moji Liz. Konečně.

„Můžeme pokračovat?“ zeptala se mě, když si stoupla za mě a odjistila vozík.

„Ano.“ řekl jsem tiše.

  -----------------------------------------------------------------

Elizabeth zjevně spala, když mě sestřička v tichosti v doprovodu Ingrese dotlačila do pokoje na jednotce intenzivní péče.

„Dlouho tady ale nemůžete být.“ zašeptala sestra a podívala se na hodiny u dveří. „Maximálně deset minut.“

Detektiv vedle mě postavil stojan s kapačkou a chtěl taky odejít, když jsem ho na poslední chvíli chytil na rukáv bundy.

„Claire s Vairem jsou v pořádku?“ zeptal jsem se ho.

Přikývl a pak se náhle podíval za mě. Když jsem se otočil, všiml jsem si, že Liz ospale mrkala na něj, zdravotní sestru ve dveřích, a pak i na mě.

„Nechám vás o samotě.“ řekl Ingres a zavřel za sebou dveře.

Zůstali jsme sami.

Díval jsem se, jak svým starostlivým pohledem zkoumá hadičku, která vedla do mých žil. Dívala se, jak jsem s obvázanou hlavou seděl v nemocničním pyžamu na kolečkovém křesle. Liz měla taky zavedenou kapačku, a na druhé ruce měla na prstu přidělaný malý zvláštní kolíček, který jí měřil tep.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí.

Lehce cukla ramenem jako by to bylo jedno. Dívala se na mě takovým způsobem, kdy jsem nevěděl, jestli se trápí, nebo je naštvaná.

„Prý jsi zkolabovala. Bál jsem se, že se ti něco stalo.“ řekl jsem a nejistě jsem se podíval dolů do svého poloprázdného kelímku. „Neodpustil bych si to, kdyby se ti něco stalo.“

„Ty jsi tak bezcitný, Jarede.“ promluvila tiše, jako by v sobě dusila křik.

Podíval jsem se na ni a uviděl jsem, že má v očích slzy. Vše naznačovalo tomu, že je naštvaná, ale v očích měla bolest.

„Já?“ divil jsem se.

„Ohrozit tolik lidí těsně před tím, než jsme měli Morgana v hrsti.“ řekla naštvaně a zakryla si oči. „Když jsem uslyšela ten výstřel, myslela jsem si, že tě zabil.“ začala posmrkovat. „Kvůli své tvrdohlavosti jsi mohl přijít o všechno, a ještě se budeš divit, proč jsem tak naštvaná.“

„Jak ty, tak i Ingres. Oba jste mi dávali informace jen po kousíčkách. Nikdy, ani ty ani on, nikdy jste mi narovinu neřekli, o co jde. Nikdy jste mi neřekli, co chcete udělat. Divíš se mi vůbec?“ odpověděl jsem.

Cítil jsem, že z toho napětí mě opět začínalo bodat v hlavě a tak jsem se to snažil vydýchat. Dopil jsem zbytek vody z kelímku a znovu se zadíval na Liz, která sice slzela, ale vypadala dost vytočeně.

„A jestli jsem přišel o všechno?“ zeptal jsem se do ticha a zahleděl se ven z okna.

Eli_43

„Co to do tebe vjelo?!“ zvýšila na mě svůj ubrečený hlas. „Co sis tím chtěl dokázat?“

Neodpovídal jsem. Jen jsem se díval ven, a vzpomínal jsem na to, co se odehrálo předtím, než jsem ztratil vědomí. Morgan měl pravdu. Totálně jsem selhal. Podvědomě jsem se podíval na modřiny, které měla Liz na krku i na rukou.

„Víš, Liz, když už nic nemáš, nemáš ani co ztratit.“ odmlčel jsem se. „Ty jsi mě z toho všeho vyškrtla už dávno.“

„Ne, takhle to nebylo!“ přerušila mě.

„Byla to tvoje volba, když ses rozhodla neříkat mi o Morganovi.“ připomněl jsem jí.

„Sledoval mě úplně všude!“ začala znovu ječet. „Jak bych ti o něm mohla říct, když mi vyhrožoval?!“

„Elizabeth, nekřič.“ řekl jsem klidně a zavřel oči, když mě znovu rozbolela hlava.

„Nechtěla jsem nic riskovat.“ brečela dál.

„Vsadila jsi svůj život, i život toho dítěte.“ podíval jsem se na ni.

V tu chvíli vypadala jako bych jí vrazil kudlu do zad. A při tom jsem ani nevěděl, proč takhle reagovala. Věděla moc dobře, co dělá.

„Je mi jedno, že není moje. Nemáš právo ohrozit ten nevinný život.“ řekl jsem důrazně.

„Jarede…“ zašeptala. „Musíš mě poslouchat…“

„Ne!“ zvýšil jsem hlas tentokrát já. „Když jsem byl ochotný tě poslouchat, neřekla jsi mi ani slovo. Proč bych ti měl po tom všem ještě věřit?“

„Nech mě to vysvětlit.“ vzlykala.

„Už není, co vysvětlovat.“ znovu jsem se na ni podíval, aby viděla, jak moc mě svým chováním naštvala. „Dovolila jsi mu vyhrát, Liz. Nakazil tě. Zabíjí tě zevnitř…“

Ani jsem to nedopověděl, když mi začaly téct slzy. Vzteky jsem sevřel kelímek v ruce a pak ho zahodil. Levá ruka se mi chvěla, ale i tak jsem sáhl po páčce, abych odjistil vozík.

„Co to děláš?“ zeptala se Liz.

„Odvezte mě odsud!“ zavolal jsem a otočil se s vozíkem čelem ke dveřím.

Dveře otevřela sestřička, která ke mně hned posunula stojan s kapačkou, kterého se hned ujal Ingres, který čekal na chodbě.

„Jarede, prosím!“

Slyšel jsem Elizabeth, jak dál brečela ve svém pokoji, ale já jsem to už dál nemohl vystát. Cítil jsem, jak jsem se chvěl. Bylo mi zle. Celý ten sled událostí na mě dolehl jako obrovská lavina, před kterou jsem nemohl utéct. Dusila mě a lámala jako tenké stéblo trávy, které nemá proti něčemu tak silnému žádnou šanci.

 -----------------------------------------------------------------
 -----------------------------------------------------------------

Zatím co po necelém týdnu byla Liz propuštěna, a vzkázala mi po Ingresovi, že se vrací domů s Davidem Vairem, já musel ještě zůstat v nemocnici.

Většina lidí, kteří mě znali, si museli myslet, že jsem opravdu zabedněný idiot. Nechtěl jsem totiž Liz vidět pěkně dlouho. Mohl jsem si to všechno vyčítat, jak jsem chtěl, ale měl jsem pravdu v tom, když mě Liz ve všem zazdila.

Dokonce mě chtěla navštívit i ta mladá dívka Audrey. Ale jak jsem si už sám stačil domyslet, přišla za mnou jenom proto, aby se za Elizabeth přimlouvala. Proto jsem ji taky odmítl. Nesetkal jsem se s ní tváří v tvář, jen jsem s ní komunikoval přes zdravotní sestru. Ale když jsem ji uviděl stát za dveřmi, jak se na mě dívá tím malým skleněným oknem, bylo to, jako bych se skoro díval na Liz. Jak je to možné?

Procházel jsem dalšími testy a vyšetřeními s bolestmi hlavy. Myšlenkami jsem si ale dělal menší retrospektivu toho, co se za tento dosavadní rok událo, a jak mi to změnilo život. Nám všem.

Náhle někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ řekl jsem.

Dovnitř vstoupila Claire. Byla pořád stejně bledá, ale za to už nevypadala tak vyčerpaně, jako když jsem ji viděl naposledy. I jí Morgan hodně zasáhl do života. I jí dost ublížil.

„Ahoj.“ pousmála se a sotva za sebou zavřela, přisedla si na kraj postele. „Jak se cítíš?“

„Ujde to. Někdy to bodá hodně ostře, a jindy jako by nic.“ odpověděl jsem a prohlížel si ji. „Myslel jsem, že pojedeš s Liz.“

„Chtěla jsem. Ale říkala jsem si, že by bylo dobré, kdyby na tebe počkal někdo, koho znáš.“ odpověděla a vzala mě za ruku. „Promiň, ale…“

Zhluboka se nadechla, když jsem si všiml, jak se jí v očích hromadily slzy.

„Tolik jsem se bála.“ řekla přiškrceně. „Když tě Morgan srazil na zem, já jsem stála na schodech a křičela. Kdyby…“ rozdýchávala se. „Kdyby David nevystřelil, vystřelil by Morgan na tebe. A já si v ten moment připadala tak bezbranná.“ začínala brečet. „Nemohla jsem vůbec nic dělat. Když utekl, seběhla jsem k tobě a snažila jsem se tě probrat. Měl jsi ránu na spánku, tvoji krev jsem měla na dlani.“

Sevřel jsem její ruku, kterou mě držela. Říkal jsem si, jak daleko musí člověk zajít, aby zjistil pravdu?Je možné, že Liz to všechno chtěla zvládnout sama, aby mě opravdu ochránila. Ale není nic, čím by mě od sebe odřízla. A taky je dost možné, že Claire pro ni pracuje, protože ke mně ještě pořád něco cítí. I já jsem k ní něco cítil, ale nevím, jestli bych byl ochotný pro ni udělat to samé, co pro Elizabeth.

„Už je to všechno pryč.“ snažil jsem se ji uklidnit. „Proč jsi ještě tady? Jamie určitě postrádá svou mámu.“

„Někdo by měl na tebe počkat, když všichni odjeli.“ odpověděla o poznání klidněji při čemž si volnou rukou utírala slzy. „Prý jsi s Liz nechtěl mluvit.“

„Bylo toho až moc.“ odpověděl jsem. „Nechci to rozvíjet.“

„Audrey by ti mohla dát jiný úhel pohledu. Ale ji jsi taky odmítl.“ podotkla Claire.

„Neznám ji. S cizími lidmi se o osobních věcech nebavím.“ podíval jsem se na ni vyčítavě. „To, že si ji u sebe Liz drží ještě neznamená, že budu i já.“

Nastala chvíle ticha. Claire pustila mou ruku a ruce si položila do klína.

„Hodně jí pomohla.“ řekla tiše. „Měl bys jí dát šanci.“

„Aspoň na nějakou dobu bych chtěl zapomenout na to, co se tady stalo. Nenuť mě aspoň svěřovat se někomu, koho neznám.“

Claire-parker_6

„Jarede, teď bys neměl zapomínat.“ podívala se na mě dotčeně. „Liz už moc času nemá.“

Ne, nepřipomínej mi to! V duchu jsem začínal propadat bolesti.

„Chce jít před soud svědčit o Morganových útocích. Dokud má síly chodit bez pomoci jiných, chce to dotáhnout až do konce.“ vysvětlovala Claire.

„A o co jí teď může jít?“ divil jsem se. „Morgan půjde sedět. Už není co řešit. A peníze?“ odmlčel jsem se. „Proč by šla po jeho penězích?“

„Být na jejím místě, využila bych je na pomoc.“ odpověděla Claire. „Nevíme, jaké je riziko, že matka nakazí své dítě HIV. Kdyby se přece jen ukázalo, že bude pozitivní, za ty peníze jí můžeš aspoň získat čas navíc.“

Ne, na tohle jsem už neměl nervy. Po tváři mi tekly proudy slz, když jsem si jen představil, že by i tak nevinné stvoření mohlo potkat něco tak strašného. Celá ta záležitost s nevyléčitelnou nemocí mě ubíjela. Byl jsem na Elizabeth hodně naštvaný za to všechno, že mě od sebe odháněla, ale zároveň jsem ji potřeboval mít u sebe, protože jsem se bál, že by konec mohl přijít rychleji, než by kdo čekal. 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a pět