Dalo by se říct, že s narozením našeho synka jsem neustále létal v oblacích. Byl jsem tak šťastný, jak jsem to ještě nikdy nezažil. Připadalo mi, jako by se mě dotkl samotný Bůh a ukázal mi cestu, kterou jsem tak dlouho hledal. Věděl jsem, že mě hudba naplňuje, že mi dává sílu, a že to je jediný způsob, jak se můžu bez zábran vyjádřit. Ale teď…
Plakal jsem radostí, když jsem poprvé uviděl tu malou bezbrannou bytost, která se v mém životě objevila jako ta nejzářivější kometa, která nikdy nezmizí. Sledoval jsem Emily, jak i přes únavu z porodu přitiskla naše dítě na svou hruď jako by ho chtěla bránit a schovat před celým světem.
„Ahoj…“ šeptala Emily se slzami v očích. „Lásko moje.“
Sklonil jsem se k ní a zadíval se na tvářičku toho drobečka. Slzy mi stále stékaly po tváři jako o závod. Sám jsem nemohl uvěřit tomu, jak jsem byl dojatý.
Emily se na mě podívala a usmála se tím nejspokojenějším úsměvem a blahem ve tváři jaké můžete vidět jen u ženy, která se právě stala matkou. Která přivedla na svět nový život.
Chtěl jsem jí říct, jak moc jsem šťastný. Co všechno pro mě znamená, že mám konečně vlastní rodinu. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek a pocitů, že jsem nevěděl, co dřív říct.
„Miluju tě.“ zašeptal jsem.
„A já tebe.“ usmála se a jednou rukou si mě přitáhla blíž, aby mě mohla políbit.
------------------------------------------------------
------------------------------------------------------
Mít doma takové štěstí mi připadalo jako nádherný sen, který se proměnil ve skutečnost. Nechtěl jsem se od Emily a našeho synka hnout ani na krok. Co každou chvilku jsem se na něj musel dívat, musel jsem vědět, že je v pořádku, že je v bezpečí.
„Ty se jednou zblázníš.“
Pronesla Emily v polospánku, když dřímala na sedačce, zatím co já seděl v křesle vedle postýlky a díval na ten maličký zázrak.
„Jsem jen starostlivý. To je špatné?“ řekl jsem tak tiše, jak jen to šlo.
„Vždyť je pořád na jednom místě. Nic se mu nestane.“ zamumlala Emily a přetočila se na bok.
Nic se mu nestane… pomyslel jsem si, když jsem se podíval na hodiny na krbové římse. Už to byl nějaký týden, co Jared odjel. Z toho opojení, které jsem měl z našeho dítěte, jsem skoro zapomněl, jak ten čas letí.
------------------------------------------------------
------------------------------------------------------
Chodil jsem po domě bosky v kalhotách, tričku a vytahané košili, která už stihla nasát za tu chvilku pár kapek od našeho synka, který si po kojení vždycky rád mlaskal v mém náručí s hlavičkou na mém rameni, zatím co jsem ho poponášel.
„Jsem zvědavý, kolik košilí mi za den odstavíš.“ podíval jsem se na něj, jak dřímal na mém rameni. „Ale to je ti asi jedno.“ dodal jsem s úsměvem.
Náhle začal zvonit telefon a já se hned lekl, aby to malého nevzbudilo. Pak jsem jen někde z patra slyšel mluvit Emily.
Toho tvorečka v mém náručí to ani omylem nevzbudilo, a tak jsem se rozhodl, že mu budu tiše zpívat ukolébavku. Snad usne natolik, aby už nemlaskal na moje už tak mokré rameno.
Aniž bych si to uvědomil, z dětské ukolébavky jsem přešel do jedné tklivé písně, kterou jsem nikdy nikde neslyšel. Byly to moje starostlivé myšlenky proměněné do melodie v mém hlase. Měl jsem husí kůži.
„Michaele!“ zavolala odněkud z přízemí hospodyňka.
„Ššš!“ přiložil jsem si prst na pusu, když jsem ji uviděl ke mně přicházet.
„Omlouvám se, ale přijela za tebou nějaká žena.“ zašeptala s ohledem na spící miminko v mém náručí.
„Kdo je to? Nikoho nečekáme.“ odpověděl jsem zmateně.
------------------------------------------------------
Ač nerad, přenechal jsem synka hospodyňce a šel se podívat, kdo že to vlastně přijel. Byla mi řečena jen přezdívka té ženy, ale ani to mi nijak nepomohlo, protože jsem ji vůbec neznal.
„Zdravím.“ oslovil jsem ji. „Co pro Vás můžu udělat?“
Ve vstupní hale se ke mně otočila žena s dlouhými světlými blond vlasy a zvláštně modrýma očima. Odhadem jsem jí tipoval něco kolem čtyřiceti let.
„Dobrý den, pane Jacksone.“ pozdravila mě a podala ruku. „Omlouvám se, že jsem přijela takhle bez pozvání, ale bylo mi řečeno, že s tím určitě nebudete mít problém.“
„S čím nebudu mít problém?“ chtěl jsem vědět.
„Když řeknu, že mě posílá Elizabeth…“ odpověděla a hned si z ramene sundala velkou kabelku, ve které se začala hrabat. „Teda, všude ji znají jako Lanu Del Rey, ale já jí říkám Lizzy.“
V tu chvíli mě to probralo jako facka. „Počkejte. Vy říkáte, že Vás posílá Elizabeth?“ divil jsem se. „A víte vůbec, že je už nějakou dobu mimo veškeré dění tady?“
Najednou mě popadl divný pocit. Snad jsem si do domu nepustil nějakou drzou novinářku, co se ohání Liziným jménem, pomyslel jsem si.
„Ano, já vím.“ vytáhla z kabelky lehce skrčenou složku s papíry. „Dala mi tohle. Chtěla, abyste mi to pomohl nahrát.“
Nemusel jsem se na to dlouho dívat, abych rozpoznal, že je to zapsaná píseň i s notami. Natáhl jsem k ní ruku a ona mi tu složku hned dala. Název zněl Kill And Run, napsala ji Elizabeth s Kate Furler. Ještě pořád trochu nedůvěřivý jsem se podíval na tu ženu před sebou, která se tu objevila z ničeho nic jako zjevení.
„Vy jste Kate?“ zeptal jsem se.
„Ano, ale říkají mi…“
„Ano, už jsem slyšel.“ přerušil jsem ji a dostal nápad. „Tak pojďme ke klavíru, uvidíme, jak to vypadá.“
Jestli má mít tahle ženská něco společného s Elizabeth, poznám to už jenom v té písni.
------------------------------------------------------
Vzal jsem ji rovnou do studia, abych si ji pěkně poslechl. A že bylo co poslouchat. Hlas měla silný, i když bych řekl až vykřičený, ale rozpětí bylo neskutečné. Zatím co jsem hrál na klavír, povídala mi, jak se seznámila s Liz.
Tahle žena se nebála být upřímná, protože ví moc dobře, že moje Emily je nebližší kamarádka Elizabeth. A tak jsem se dozvěděl, že tahle píseň je pro příští předávání cen Grammy.
„Hodně jí na tom záleželo. Prý si potřebuje uspořádat dost věcí v životě. Říkala znovu se nad vším zamyslet.“ odmlčela se. „Vůbec to není její styl. Nebo aspoň v porovnání s tím, co už vydala.“ ukázala na noty s textem.
„Elizabeth dokáže překvapit v mnoha věcech.“ odpověděl jsem, když jsem se učil hrát tu píseň. „Neříkala něco konkrétního? Jestli nemá nějaké osobní problémy?“ nadhodil jsem.
Kate se na mě podívala vědoucím výrazem. „To byste mi mohl říct vy, nemyslíte?“
Neřekl jsem nic. Jen jsem dál hrál, a nechtíc přijal fakt, že tahle žena viděla člověku do jádra duše, až mi to bylo hodně nepříjemné. Ať už s Elizabeth strávila jakkoliv dlouhou dobu, musela se dozvědět něco víc, než při běžném popíjení kávy v nahrávacím studiu.
„Bála se, že by to do předávání cen nezvládla, tak jsme to napsaly podle mého hlasu.“ dodala po chvíli. „Nemusela mi to dvakrát naznačovat, abych pochopila, o co jde. S takovými lidmi jsem se už párkrát potkala… Život je neuvěřitelně nespravedlivý.“
Odtrhl jsem pohled od not nad klávesami a podíval se na ni. Z očí mi musela křičet otázka, na kterou jsem se bál zeptat. A tak mi to Kate řekla sama.
------------------------------------------------------
Když paní Furler odjela a já měl ve studiu nahrané demo, zůstal jsem sedět u nahrávacího pultu ještě nějakou dobu. To, co jsem zjistil od ženy, která mi tady zazpívala slova Elizabeth, mi vzalo veškerý vzduch z plic. Tak, jak jsem si myslel, že po narození syna nás čekají jen ty nejhezčí chvíle, znovu se objevil děsivý přízrak kruté reality.
„Bože, proč se tohle děje?“
Zeptal jsem se do ticha a propukl v pláč. Obličej jsem si zakryl dlaněmi a nechal to ze sebe všechno vyprchat. Ta slova v písni byla o tom, co se teď s Elizabeth děje když je pryč. Napsala je, protože ví, že pro ni už žádné místo na Grammy nebude. Tou písní se chce rozloučit.
------------------------------------------------------
Přišel jsem zpátky do domu, kde na mě čekala Emily. Seděla v kuchyni se sklenkou vody, a podle jejího obličeje se musela dozvědět něco stejně těžce uvěřitelného, jako já. Byla duchem nepřítomná.
„Malý spí?“ zeptal jsem se a sedl si naproti ní.
Přikývla. „Jo…“ odmlčela se. „Kdo to byl? S kým jsi byl ve studiu?“ ptala se, ale nepodívala se na mě.
„Jedna zpěvačka, chtěla, abych si poslechl její písničku.“ řekl jsem jako by se nic nedělo.
Dalo mi zabrat tvářit se normálně, když jsem se před nějakou tou hodinou dozvěděl, jak moc špatně na tom Elizabeth nejspíš je. Sotva jsem si to mohl představit, bylo mi z toho úzko. A po chvíli ticha mi Emily sdělila její zprávu, o které jsem neměl ani tušení.
„Volal mi David Vaire.“ řekla tiše.
„Odkud? Z Francie?“ zbystřil jsem.
„Ano.“ odpověděla docela sklesle. „Všichni se vrací domů.“ koukla na mě s lesklýma očima. „Ale ani Jared ani Elizabeth na tom nejsou dobře.“
Ale ne! Pomyslel jsem si a hned se mi stáhl žaludek. Na jazyku jsem měl jen jediné jméno.
„A co Morgan?“ zeptal jsem se.
Emily jen zavrtěla hlavou. „O něm nic neřekl.“
„A co to dítě? Liz už musela porodit, nebo ne?“ ptal jsem se.
„Nic nevím, nemluvil v detailech. Jen prý po něm Elizabeth chtěla, aby nám zavolal, že už se chystají na cestu domů.“ řekla smutně, při čemž jí po tváři přejely dvě velké slzy. „Já mám jen strach, co jim ten grázl udělal.“
2024 ©