Omlouvám se za dlouhou odmlku. Když jsem nastupovala do prváku na vysokou, tak jsem si slíbila, že se všemu budu věnovat na maximum, což se mi u zkoušek vyplatilo na výbornou. Jenže jak už to bývá, všechno dobré je k něčemu zlé– a z toho vzešla neaktivita mého blogu. Ale teď jsem se opět dostala do tempa a povídka jde do finále! Tento díl je psaný ze dvou pohledů. Nejdřív ho vypráví manažer David Vaire, a o zbytek se postará Jared. Tak snad se vám to bude líbit… 
V kopcích byl starý klášter. Tam, kde kdysi pokřtili Elizabeth s Audrey, tam dnes pokřtí malou Hope. Benediktinský klášter Ganagobie, kolem kterého zvenčí rostly levandule, a které byly bohužel cítit všude, byl velmi dobře zachovaný a zvlášť mozaiky a sochařská výzdoba.
Seděli jsme v rajském dvoře, kde na nás svítilo slunce, zatím co Audrey nesla v náručí svou neteř a procházela se s ní po chodníku mezi rostlinami.
„Snad to nebude zdlouhavé. Dneska jsem nějak moc unavená.“ řekla Elizabeth, když nastavovala svou bledou tvář odpolednímu slunci.
„Ale je tu hezky.“ ozvala se Audrey. „Takový klid.“ políbila malou Hope na čelo.
Děvčátko v bílých šatičkách a zavinovačce koukalo všude svýma velkýma zvědavýma očima, a Audrey na ní mohla oči nechat.
„Liz podívej!“ zavolala Claire, která přicházela za námi na dvůr v doprovodu starého mnicha. „Našli jsme tě.“
Mnich nám ve francouzštině přečetl a následně přeložil záznam ze křtin. Dvě malé dívky, jedna podobnější té druhé, světlé plavé vlnité vlasy, jako dva malí andělíčci – líčil mnich. Podle jeho vyprávění se tady v klášteru křtily jen děti ze sirotčince, zatím co děti, které měly rodiny, jsou křtěny přímo v kostele ve Focalquier.
„Proč to tak bylo?“ zeptala se Elizabeth.
„Není to tak, že by se lidé ve městě štítili sirotků. Náš řád se stará o sirotčinec a tak bylo jednoznačné, aby se sirotci křtili zde.“ pousmál se mnich. „Díky Bohu, dnes mají lidé větší soudnost, a nenechávají své děti jejich osudu. V sirotčinci jich je o mnoho méně, než když jich bylo tehdy během vašeho křtu.“ poklepal na tlustou knihu, kde byly všechny záznamy.
„A o rodičích by se nic dohledat nedalo? Nebo kdo nás zavedl do sirotčince?“ zeptala se Audrey.
„Mohlo by se to dát dohledat v záznamech sirotčince. Tady máme jen křty, svatby a pohřby.“ odpověděl vlídně stařec. „Ale dnes se bude psát nová kapitola, a já doufám, že se vám bude líbit.“ usmál se na teď spící novorozeně Hope.
-----------------------------------------------------
A taky to tak bylo. Na to, jak prostě působil gotický interiér kostela, tak byl na křtiny pěkně vyzdobený květinami, a nejvíc se nám líbil sbor, který zpíval během celého ceremoniálu. Aspoň díky atmosféře, která panovala po celém kostele i klášteru, jsem mohl na chvilku zapomenout, že za mými zády celou dobu seděl Morgan.
Kdyby tak mnichové tušili, že jmenovec svatého, podle kterého byl tento řád založen, byl neuvěřitelný hajzl…
-----------------------------------------------------
-----------------------------------------------------
Nevěděl jsem, co si Elizabeth s Morganem po křtu řekli, jestli se na něčem domluvili. Každopádně na večer měl pro ni a Hope přijet.
„Chce nás vzít k němu domů na večeři.“ řekla Elizabeth sotva jsme překročili práh domu.
„Kdy?“ zeptala se Claire.
Šel jsem jako poslední, a když jsem zavřel dveře, přešli jsme do obýváku, kde se všechny ženy usadily, a já zůstal stát za křeslem, ve kterém seděla Audrey. Teprve nedávno se dozvěděla úplnou pravdu o tom, proč tady jsme tak dlouho drženi na jednom místě, a kvůli komu se nám všem zkomplikovaly naše životy. A chudina to nenesla moc dobře, zvlášť když se tak rychle upnula na malou Hope, a bylo pro ni nepředstavitelné, aby se k ní Morgan přiblížil.
„To nevím, řekl přibližně v půl sedmé. Může tady být dřív, nebo později.“ povzdechla si Liz a prohrábla si vlasy.
„Není ti dobře?“ zeptala se starostlivě Audrey.
„Už aby to skončilo.“ řekla tiše Liz, při čemž se Claire podívala hned do strany se slzami v očích.
Všichni jsme si všímali, jak týden po týdnu Elizabeth ztrácela energii. A nejvíc jsme se báli, aby vůbec tento boj s Morganem vydržela až do konce. Protože vždycky, když chtěla, aby byl konec, věděli jsme, že význam jejích slov je jiný, než jak bychom sami chtěli…
-----------------------------------------------------
„Nevěřím, že to vydrží.“
Pronesla melancholicky Audrey při pohledu na obzor před námi. Byla to sotva chvíle, co jsme se usadili tady na pláži po tom, co jsme si po příjezdu z kláštera ujasnili plán.
Podíval jsem se na její tvář, kterou jsem měl vedle sebe, její krásný profil. „Co?“ zeptal jsem se.
„Liz ho oddělá. Čím víc je unavená, tím víc je mrzutá a netrpělivá.“ odpověděla se strachem v hlase. A pak se na mě podívala. „Nechci, aby se jí něco stalo. A nechci, aby to odnesla Hope.“
„Jestli jí záleží na Hope, tak vydrží všechno.“ ujistil jsem ji.
Ale Audrey začala brečet jen co zavřela oči. „Už tak toho musela vydržet dost.“ naříkala. „Jak může být někdo tak krutý?“
Objal jsem ji a ona si položila hlavu na mé levé rameno. Hladil jsem ji po světle medových vlasech a nechával ji, ať se vypláče.
„Morgan za to zaplatí.“ šeptal jsem jí do ucha. „Když ne teď, tak jindy určitě.“
----------------------------------------------------------------
----------------------------------------------------------------
Už jenom to vědomí, že se Morgan přiblíží k Liz a tomu dítěti, mi nahánělo bolest do břicha. Jakoby mi někdo kopal do žaludku a já s tím nemohl nic dělat.
„Všichni zůstanou na místech, dokud nedám pokyn k akci.“ zopakoval rozkaz Ingres.
Stál jsem s ním a dalšími třemi ozbrojenými agenty v domě, odkud jsme na kamerách sledovali dění jak okolo domu, tak na pozemku vedle nás. V domě, kde Elizabeth bydlela byly umístěné mikrofony, ze kterých jsem den co den poslouchal hlas ženy, kterou jsem si chtěl odvézt zpátky domů. Ji i to dítě.
„Ze západu přijíždí dvě černá auta, značka Jeep z půjčovny. Zpomalují před domem.“ hlásil agent ve vysílačce.
Viděl jsem auta, jak zastavila před domem a z jednoho vysedl Morgan spolu se svými bodyguardy. Z prvního auta nevysedl nikdo, ale nebylo pochyb, že tam čekají další podobné nabušené gorily.
Dveře jim otevřela Claire, a pak už jsme byli odkázáni jen na přenos zvuku.
„Musím ji vidět, takhle to nejde.“ promnul jsem si obličej, když se mnou cloumaly nervy.
„Už jsem říkal, že jsme ty kamery nemohli riskovat. Morgan má oči všude.“ odpověděl mi s ledovým klidem Ingres.
„Riskujete toho hodně už jenom tím faktem, že jste se na něčem domluvil s Liz.“ odpověděl jsem naštvaně.
Pořád jsem nechápal, jak mohl být detektiv tak nechutně klidný, když se všechno mohlo ve vteřině zvrtnout. Já měl nervy pomalu v nejbližším záchodě, zatím co on stál se založenýma rukama v kapsách u zvukového zařízení s reproduktory a poslouchal spolu s dalšími muži, co se děje ve vedlejším domě.
„Musí to být?“ uslyšel jsem Elizabeth. „Co ti asi tak můžeme udělat? Ať jdou pryč.“ řekla ustrašeným hlasem.
Slyšel jsem, že se bojí. Že se Elizabeth neskutečně bojí, a já jsem nevěděl, co dělat, abych ji toho všeho ušetřil.
„Fajn.“ řekl Morgan.
„Ochranka odchází ven, zůstává stát před hlavními dveřmi.“ ohlásil jeden z agentů do vysílačky.
„Kde je Hope?“ zeptal se Morgan.
V tu chvíli se detektiv zhluboka nadechl, jako kdyby čekal nějaký zlom. Nelíbilo se mi to.
„Spí.“ odpověděla Liz.
„Jak dlouho?“ chtěl vědět Morgan.
„Asi hodinu.“ ozvala se Claire.
Detektiv se otočil na jednoho ze svých mužů a řekl: „Ať se nachystají na cestu.“
„Na jakou cestu?“ zeptal jsem se ho.
Jenže on neodpověděl. Dál poslouchal, co se dělo ve vedlejším domě.
„Claire, mohla by ses jít podívat, jestli náhodou není Hope vzhůru?“ navrhl Morgan.
„Bude tam sama. Co když jí něco udělá?“ řekl jsem vystrašeně. Nervozitou se mi třásly ruce.
„Neudělá, když moc dobře ví, že nejsou sami v domě.“ odpověděl Ingres.
K jeho smůle, než to dořekl, už jsem šel k zadním dveřím vedoucím na pláž.
„Stůjte!“ volal na mě z chodby detektiv. „Okamžitě se vraťte! Jarede!“
----------------------------------------------------------------
Utíkal jsem po té pláži, ze které byl volný přístup na zahrady všech domů v této čtvrti. Jediné, co je oddělovalo, byly keře a různé rostliny na pomezí písku a trávy. Šel jsem po tom kamenném chodníku napříč zahradou. Dýchal jsem zhluboka, jako kdybych měl před sebou hodně vysokou překážku, kterou jsem se tak dlouho bál zdolat. Uvědomil jsem si, že ruce se mi netřásly z nervozity, ale z adrenalinu, který mi pulzoval celým tělem. Jako kdybych sám podvědomě věděl, že se tomu všemu postavím čelem. Úplně sám. A taky jsem si uvědomil, že pro mě celou tu dobu nebyl problémem Morgan, ale Elizabeth. Protože to celé šlo podle jejího plánu.
Ona to celé dirigovala, a nikdo jiný.
První, kdo si mě všiml, byl Morgan. Viděl jsem ho už z dálky přes velké francouzské okna, jak stál v obývacím pokoji naproti Elizabeth, a něco jí říkal. Dvakrát se jen tak mimochodem podíval ven, aby se přesvědčil, že opravdu hodlám jít dovnitř. A pak mě uviděla Liz.
Na rozdíl od Morgana si nedokázala zachovat kamennou tvář, a hned se otočila zády k proskleným dveřím, které jsem teď otevíral.
„Jak nečekaná návštěva.“ řekl nezaujatě Morgan. „Buď tak hodný, a zavři za sebou dveře, Jarede. Jestli si tady chceš něco vyříkat, nemusí to slyšet někdo z našich francouzských sousedů.“
Zatáhl jsem za sebou těžké posuvné dveře a podíval se na Elizabeth, která stála ke mně zády, zatím co Morgan ji měl před sebou z profilu. Vypadalo to, že si dlaněmi zakrývala obličej. Ramena se jí chvěla, jako kdyby tiše plakala.
„Ale no tak.“ usmál se na ni Morgan. „Jen se na něj podívej.“
Liz jen v odmítavém gestu zavrtěla hlavou. Pak k ní Morgan přistoupil, sklonil k ní hlavu a vzal ji za ruce.
„Podívej se na něho, dokud máš možnost.“ řekl tiše výhružným hlasem.
Tím Liz donutil k tomu, aby začala nahlas vzlykat. „Přestaň, prosím.“ zašeptala.
„Mám přestat?“ chytil ji za ramena a prudce ji otočil čelem ke mně. „Sama jsi to tak chtěla!“ zařval.
Viděl jsem její tvář. Konečně jsem ji před sebou viděl po těch několika dlouhých měsících nekonečného čekání. Když si ji Morgan obrátil k sobě zády, její dlouhé tmavé vlasy odhalily z části její pohublý obličej i malé modřiny na krku. Ten hajzl!
„Ani Jareda nepozdravíš?“ řekl Morgan a své ruce přemístil z jejích ramen nad lokty, kde jí silně sevřel paže. „Ještě pořád je tvůj manžel, nebo ne?“
„Pusť ji!“ zvýšil jsem hlas a vykročil jsem jeho směrem.
Morgan si sáhl za záda pod sako, a než jsem stačil dojít na krok k Elizabeth, mířil na mě Morgan černým glockem.
„Ne!“
Zakřičela Liz, jakmile na mě Morgan vytáhl zbraň, a ten jí hned zakryl pusu druhou rukou.
„Teď si to pěkně vyříkáme.“ řekl Morgan pěkně naštvaným hlasem.
„Liz!“
Totálně paralyzovaný jsem se podíval na schodiště, kde stála Claire s hrůzou v očích a sledovala, co se dělo v přízemí. Sotva jsme ji uslyšeli, už se za ní na schodech objevil David Vaire, i ta mladá dívka, kterou jsem vůbec neznal.
„Jděte zpátky!“ zařval Morgan a pak hlasitě hvízdl.
Hlavními dveřmi se vrátili dva jeho bodyguardi, kteří si taky hned vytáhli zbraně, když viděli, že jsem teď hlavním terčem.
„Jděte nahoru a přineste to dítě.“ nařídil Benedict.
„Ne, prosím.“ mumlala Liz do jeho dlaně.
„Zmlkni, Liz!“ osočil ji a pak jí odhrnul vlasy z krku. „Podívej se, jaký je z ní dalmatin.“
Elizabeth se znovu rozbrečela, a když si obličej znovu zakryla dlaněmi, uviděl jsem ty samé malé modřiny i na jejích rukách.
„Co jsi jí udělal?“ naštval jsem se.
Z patra se vrátili oba bodyguardi s prázdnýma rukama.
„Dítě v domě není.“ oznámil jeden z nich.
Benedict se podíval na Elizabeth, která se teď skrz prsty dívala na mě. Měla v očích strach ale i nenávist. Jak bylo zřejmé, nejspíš jsem úplně pohřbil její plán, ať už byl jakýkoliv. Ten její pohled jsem znal moc dobře. Zkazil jsem to.
„Odveďte ji do auta.“ řekl Morgan.
„Ne, já nikam nejdu.“ protestovala Elizabeth, když ji vzali bodyguardi za paže. „Pusťte mě!“
I přes její vzdor ji odvlekli chodbou ven hlavními dveřmi, které se za nimi zabouchly.
Teď jsme tu byli jen já a Benedict Morgan. Nevěděl jsem, jestli ti tři nahoře zůstali bez úhony, nebo jestli chtěl třeba David nějak zakročit, když ti svalnatí hulváti prohledávali pokoje.
„Čekal jsem tě tady dřív, ale to bys mě docela překvapil, když by ses tady objevil ještě před narozením toho děcka.“ řekl Morgan stále mířící na moji hlavu. „Myslíš si, že jsem si nevšiml, že v tom vedlejším domě je až moc lidí? Že jsem nepočítal s tím, že si někoho na mě najmeš?“
„Když už jsi o tom věděl…“ řekl jsem nahlas vědom si odposlechu po celém domě. „Na co jsi tak dlouho čekal?“
Morgan se na mě usmál, jako kdyby měl před sebou bezbranné zvíře. Jako kdyby byl šelmou, která se chystá surově usmrtit svou oběť.
„Až nastane bod zlomu. Dokonce jsem se dočkal hned dvou takových bodů.“ odpověděl velmi potěšený z trpělivosti, která se mu vyplatila. „Jedním z nich jsi ty sám. Nejspíš jsi svým vpádem do tohoto domu posral celý plán, který měl vypracovaný ten rádoby profesionál, kterého sis zaplatil. A ten druhý bod zlomu je malá Hope, která nebyla v domě s Liz, když jsem přijel.“
Cítil jsem, jak mi vzadu po krku stékala kapka potu. Srdce mi bilo jako o závod, když jsem viděl, jak na mě neustále míří tou zbraní. Ať už to tady se mnou dopadne jakkoliv, Ingres musí Liz zachránit a najít malou Hope dřív než Morganovi lidi.
„A co se týká těch Liziných fleků na krku, za ty už mám minimální zodpovědnost. I když to mám v sobě taky.“ dodal Morgan po krátké odmlce.
Najednou mě začaly chytat závratě, když jsem pochopil, o čem to vlastně mluvil.
„Ty… Ty jsi HIV pozitivní.“ odtušil jsem tiše.
„To bych řekl.“ natáhl druhou ruku a uvolnil pojistku na glocku. „Na rozdíl od Liz toho ještě stihnu hodně. Ale ona…“ povzdechl si a přiložil mi hlaveň na čelo. „Už moc času nemá, když u ní dávno propukla AIDS.“
Cítil jsem, jak se mi v očích hromadí slzy. Nemohl jsem uvěřit tomu, že moji Eli zabíjí nemoc, které se její tělo nemůže ubránit.
„Řekni mi, Jarede, jaké to je?“ ptal se Morgan. „Jaké to bylo, když jsi přišel do toho hotelového pokoje, a zjistil jsi, že jsem se několikrát udělal do tvé krásné manželky, a ještě s ní počal tak krásné dítě, zatím co ty jsi byl se ženou, která jí nesahá ani po kotníky. Řekni, jaký to je pocit? Fatálně selhat jako chlap.“
Volnou rukou mě prudce chytil pod krkem, ale já mu hned vrazil pěst do břicha. Druhou rukou jsem se snažil vyrvat mu zbraň z dlaně, ale to už mi podrazil nohu. Ztratil jsem rovnováhu a Morgan mě dorazil k zemi, když mě uhodil rukojetí glocku do spánku. Ještě jsem vnímal, jak jsem spadl na podlahu, ale to co se dělo pak, už bylo někde v dáli.
Uslyšel jsem ženský křik a pak výstřel...
2025 ©